Bytové domy Záběhlice, U statku

Fotogalerie ke článku (14)

Bytové domy U Statku

Bytové domy U Statku

Bytové domy U Statku

Bytové domy U Statku

Bytové domy U Statku

Bytové domy U Statku

Bytové domy U Statku

Bytové domy U Statku

Bytové domy U Statku

Bytové domy U Statku

Bytové domy U Statku

Bytové domy U Statku

Bytové domy U Statku

Bytové domy U Statku

Celá fotogalerie (14)

Novostavbu dvou bytových domů architekta Jana Línka recenzuje Jiří Schmidt.

Autorská filosofie
Když jsem seděl v Línkově ateliéru (labyrint suterénních prostor v libeňské vile) a poslouchal vyprávění o tom, jak se projekt záběhlické bytovky rodil, často se mi myšlenky stáčely k našemu filosofovi Josefu Šafaříkovi, souputníkovi Jana Patočky. Jan Línek popisuje svou práci tak srozumitelně, věcně a věrohodně, až si člověk uvědomí, že Josef Šafařík má pravdu, když píše o tom, že odpověď na otázku „co je pravda“ nevzniká nahromaděním důkazů o skutečnosti, ale lidským vztahem k ní. Pravdivé je jen to, k čemu je člověk schopen vytvořit si silný vztah, píše Šafařík. Línkův vztah k řemeslu i k zákazníkovi je pevný a zároveň věrohodný, takže ve výsledku neobyčejně silný.
V obchodu platí „náš zákazník, náš pán“. Ale povrchní pokusy redukovat i architekturu na pouhý byznys vedou hlavně k matení pojmů. Vyhovuje to jenom těm, kterým jde akorát o krátkodobý obchod a o rychlý zisk. Jan Línek dokáže přesvědčit o tom, že architektura je víc než obchod. Přesvědčí vás, že architektura je životní filosofie, která dokáže i rychlý obchod povýšit na dlouhodobou kulturní událost, a tím i do dlouhodobě udržitelného obchodu, a tím nakonec i do dlouhodobě udržitelného civilizovaného rozvoje. To je podle mě ta největší deviza současného architekta.

Místo stavby
Náš obecný stav spravovaného veřejného prostorového prostředí je takový, že stavební úřady chrlí ke stavebním záměrům paradoxní stanoviska jako na běžícím pásu a projektant stojí velmi často před úkolem pokusit se napasovat architekturu i do tak zúženého prostoru. Záběhlický stavební úřad ale v tomto případě náš obecný stav nepotvrzuje. Tady splnil svoji roli a vydal regulační podmínky, které respektují původní přirozeně rostlý sídelní útvar Záběhlic: „Předpokladem schválení projektu bylo respektování památkové ochrany jádra historické obce – tj. výšky maximálně dvou nadzemních podlaží a podkroví se šikmou střechou,“ čteme v autorské zprávě. Výsledek tak přinesl novou stavbu ve správném měřítku. Nová stavba vstoupila do přirozeného dialogu s původními Záběhlicemi a zcela nepokrytě ignoruje přítomnost předimenzovaných objemů panelových domů. Ty jenom vytvářejí klidné umírněné bytovce o to panoptikálnější pozadí, ale obyvatelům bytovky život neztrpčují. Když překonáme vztah k panelovému dědictví, můžeme se směle přidat k názoru šéfredaktorky portálu bydleni-iq a naší významné publicistky architektury Věry Konečné: „To místo stavby není tak úplně špatné, takový skoro soukromý prostor, z baráku je hezký výhled na jih, takže to vyváží urbanistický průšvih kolem.“
Co si namlouvat, to území je díky normalizačním stavbám urbanisticky zničené. Žádná nová stavba celé území hned nezachrání, ale každá nová stavba může respektovat původní kvality místa, a tím přispívat k takovému přiměřenému evolučnímu vývoji, který postupně, v následujících letech a desetiletích vytěsní předimenzované panelové kubusy.

Stavba

„Návrh dvou dvoupodlažních objektů s garážovým stáním v suterénu a využitým podkrovím je zcela v souladu s výškovou regulací. Klesající terén směrem k jihu k břehu potoka Botič a dispoziční uspořádání objektů řeší pěší nástupy na úrovni přízemí ze severu a příjezd rampou z jihu z veřejné komunikace do podzemních parkingů,“ čteme v autorské zprávě. Developerský záměr byl celkem prostý: Pokud možno co nejvíc bytů, které se dobře prodají. „Developerský záměr předpokládal zástavbu zakoupeného pozemku bytovým domem se středním standardem bydlení a objemem, který by byl schválen příslušnými úřady,“ čteme v autorské zprávě. Po pár měsících od kolaudace zbyl na prodej poslední byt. Příčinu takového úspěchu vidím také v tom, že architekt a developer–stavební firma v jednom spolupracují už řadu let. Znají se navzájem a znají tím své role ve společném úkolu. Díky takto pokročilému způsobu spolupráce si mohli nakonec dovolit vybavit byty i posuvnými skleněnými stěnami, dveřními křídly na celou světlou výšku místnosti a řadou dalších nadstandardních prvků.
Prostorově provozní koncept projektu nabízí společný nenápadný vjezd do kapacitně dostatečných suterénních parkingů. Ve výsledku na ulici nepotkáte zbytečně stojící auto a o garážových vratech prakticky nevíte.
Koncept projektu přinesl také společný nástup do bytů z uličky podél celého severního průčelí stavby. Přestože má úzkou a dlouhou proporci, působí vstupní prostor jako milý venkovský dvorek. Navíc z druhé strany na uličku navazuje hmota sousedního typického venkovského stavení a výsledný efekt při každodenním vstupu i výstupu z bytů povznáší na duchu i na těle.
Kouzlo stavby spočívá v měkké a jemné modelaci její hmoty. Na první pohled nenápadná, ale při troše pozornosti plná línkovských triků. Nejlépe jsou popsány ve vlastní autorské zprávě. Dvoupodlažní objekty zvlněním reagují na průběh potoka a terénu. Tvarování střechy dostává slunce do podkrovních dispozic. Půdorysná stopa objektů vytváří mírně zvlněný pás, svojí měkkostí reagující na průběh potoka a terénu kolem něho. Ale to není všechno: „Toto vlnění je přeneseno i do šikmých rovin podkroví, kdy různým vlněním hřebene střechy se prodlužují šikmé střešní roviny a vlní se tak hřeben i výškově v horizontu. Takto vznikající horní přisvětlení navíc dostává slunce do hloubky podkrovních dispozic mezonetů, takže je prostor horního patra dostatečně osluněn.“ Vedle toho, že stavba tím skvěle doplňuje horizont místa, prostory pod střechou vynikají noblesním přirozeným světlem a „nedbale“ elegantními proporcemi. „Tento způsob tvarování hmoty považujeme za přiblížení historické zástavbě, která také vykazovala různá „překvapení“ vyplývající ze způsobu adice nástaveb a přístaveb a vykazovala tak měřítkově a výrazově příznivější tvary.“

Konstrukce, technologie materiály
Objekt má příčné nosné zdi a stropy z litého železobetonu. Obvodový plášť je tradiční vyzdívaný z pálených cihel a zateplený, celý objekt v barvě jemně namodralé. Střešní krytina je z titanzinkového plechu. Okna jsou dřevěná, lepená. (Samotná plastová okna by stavbu dokázala posunout do hnusného kýče, ale k tomu by mohlo dojít jen přes Línkovu mrtvolu.)
Výsledná skladba použitých konstrukcí, technologií a materiálů nejlépe vypovídá o stavu současného stavebního průmyslu. Těžko můžeme od developera očekávat, že by volil zbytečně drahá řešení, když jako investor stavby i dodavatel stavby má nejvyšší zájem o dobrou ziskovost stavby. Při tradičních nárocích konzervativního zákazníka je těžké představit si lepší (jinou) skladbu základních prvků stavby.

Závěr
Dům stojí na urbanistickém a dějinném "tektonickém zlomu", balancuje na hraně žiletky, a tak se vlastně může z hlediska stylového pojetí vydat různými směry. Línkova bytovka bude pořád stejně dobrá, ať už v budoucnu „pofrčí“ kterýkoliv stylový trend. Celkově je stavba sympatická tím, že se nikam netlačí, že nechává volný průchod jednoduchosti, logice, neobyčejné obyčejnosti a hospodárnosti. Autor uvařil dobré jídlo, které vypadá právě tak, jak chutná. Za dvacet let, ať povládnou jakékoliv ideály nebo styly, tenhle dům zůstane právě tím, čím je dneska, tedy dobrým domem.