Bytový dům na okraji

Adresa: Ul. Na Okraji, Petřiny-Praha 6
Investor: Okraj spol., s r. o.
Architekti: Karel Scheib, Tomáš Velinský
Generální projektant: ANTA, spol. s r. o.
Stavební řešení: Eva Vitásková, Alexander Raška, Jan Franta
Statika: Vladimír Černohorský
TDI Supervision: Remin, spol. s. r. o. – Ivan Bílý, Hana Chvojková
Generální dodavatel stavby Contractor: Kompakt Příbram, spol. s r. o.
Termíny: studie 2001, projekt project date 2004, realizace complection date 2005
Zastavěná plocha Built-up area: 930 m²
Obestavěný prostor Building volume: 16 370 m³
Náklady Costs: 120 mil. Kč
Foto: Ester Havlová, Pepa Středa
Na prvorepubličních plánech Prahy je jasně patrné, proč se ulice jmenuje Na okraji. Ze dvou stran obíhá malý, poměrně pravidelný shluk domků a směrem k Praze ústí do polí. Když bylo polím v roce 1958 určeno nést jedno z našich prvních sídlišť, Petřiny, dostalo se jí sice protažení, na okraji ale zůstala. Pevnou přírodní danost, svah spadající do údolí Šáreckého potoka, doplnila další hranice: Bendův a Mixův urbanismus řeší ucelené město a čitelné, sdělované hranice jsou jeho tématem. Jen podél Čílovy ulice utekl za hranici ulice Na okraji jeden deskový dům, zprostředkující logiku sousedního obytného okrsku, samoobsluha a škola s hřištěm, které obsluhují kompaktnější zastavění mezi hranicí a hlavní osou sídliště, ulicí Na Petřinách. Jedno z mnoha míst, jimiž Petřiny vybočují z rámce obvyklé nudy jeřábového urbanismu. Vybočují i detailnější kvalitou prostředí. Z prvotních záměrů zřejmě víc vyšlo než nevyšlo: Se vzrůstajícími stromy vzrůstala přívětivost prostředí, díky relativně kompaktnímu obyvatelstvu, dobré dopravní dostupnosti centra, „spádovosti“ pro studenty blízkých kolejí a bohatému rekreačnímu zázemí tu vždy bylo více sociální přívětivosti než patologie. Použité typy domů nepatří k těm nejohavnějším a ani „vysoká“ architektura nechybí: Obchodní dům Vojtěcha Mixy a Jaroslava Vlašánka z ní sice dnešní podobou vypadl, hotelový dům Josefa Poláka a Vojtěcha Šaldy se naopak dočkal situace, kdy je každodenně konfrontován s podstatně mladší architekturou Vlada Miluniće, a Pragerův Ústav makromolekulární chemie dokonce rekonstrukce, která překládá jeho nesporné kvality do jazyka o čtyřicet let mladšího. Prvotní záměr nenechat město zplanět v noclehárnu vtažením výrobní funkce ve zkoušce času naopak neobstál a likvidace okrajového výrobního zařízení umožnilo vložení Milunićovy „chytřejší podstruktury“ souboru Hvězda. Místo dostalo další hranici, pro dům, o němž tu bude řeč, dosti podstatnou.
Na místě přízemní samoobsluhy na okraji sídliště vyrostl na 930 m2 nový bytový dům. Přitaká půdorysné struktuře místa, tedy sleduje průběh ulice Na okraji i kolmé Čílovy, odpovídá i logice ulice Na okraji jako hraniční a v jistém smyslu i překládá do jazyka stavby blízkou hranici přírodní. Ambice domu ve vztahu k místu je jasně vyjádřena v průvodní zprávě: „Střízlivá a jasně založená osnova Petřin, rozvolněná v místech navazujících na zeleň, dává předpoklady pro postupné zahušťování jednotlivými stavbami, které celé lokalitě dávají nový, kvalitativně vyšší charakter.“ U domu ověnčeného čerstvou Grand Prix Obce architektů bychom byli v pokušení věřit tomu bez pochybností.
Sama myšlenka zahušťování je ale sporná a mnoho bylo na toto téma řečeno a napsáno například v souvislosti se sousedním souborem Hvězda. Dům na jedné straně, jak již zmíněno, posiluje hranici, která je v intenci původní urbanistické osnovy. Na straně druhé, zmíněné rozvolnění nebylo poruchou v řádu, nechtěnou absencí hranice. Místo domu leží za původní hranicí a rytmická cézura mezi domem za hranicí a kolmým na ni a mohutnější hmotou školy, zastavěná jen nízkou ležatou hmotou prodejny, byla zjevně záměrná, byla otevřením, průhledem do krajinného prostředí, který protilehlé hranici vytvářel významuplný kontrast a pomáhal si ji uvědomovat. Řečeno v záměrné parafrázi mnohokrát opakovaného, místo před sídlištěm neexistovalo, vzniklo s ním a v podobě jeho budov. Nový dům mu nepřitaká, ale popírá je, likviduje. Nahrazuje je místem novým, které vytváří? Onen „nový, kvalitativně vyšší charakter“ jsme při nejlepší vůli nenalezli.
Jistě, je tu nesrovnatelně více architektury, až po hranici Milunićovy Hvězdy se jí tu mnoho nevyskytuje, navíc prakticky všechny okolní budovy jsou postiženy ztrátou autenticity, znešvařeny alespoň nátěrem. Vysoká míra architektonické artikulace tak brání vyslovit to, co se v letmém pohledu nabízí: Další panelák na místě, kde už žádný být neměl.
Dům se ale tak úzkostlivě manifestuje jako přímo protiklad paneláku, že by to konstatování bylo nejen hrubé, ale vůči autorům nespravedlivé. Tématem domu je individualita proti kolektivismu. Žel právě to, co dům od okolních panelových manifestačně odlišuje, je nejméně přesvědčivé. Panelák je prostá adice stejných elementů. Oceněný dům pracně komplikovaná adice rozmanitých elementů. V prvém případě je výsledkem jednoduché těleso proporcí buď harmonických nebo neharmonických. V druhém případě stojí jednoduché těleso na počátku a pak se popírá tím, že se rozmanitě vykusuje a nastavuje. Kompoziční cvičení v rozmanitosti je tak úporné, že ve výsledku číhá fádnost téměř panelákovitá. Chtěná hravost nemůže být hravá. Pečlivý katalog spolehlivých atributů přívětivé bydlitelnosti pro kultivovanější klientelu nezapomněl na nic až po miniatury balkónku pro stojícího dobře viditelného kuřáka a arkýře na kaktus.
Druhým popřením paneláku se zdá být parter. Betonové pilíře a šikmé rohové podpěry (odkaz na nedaleký hotelový dům?) mohou evokovat způsob, jímž architektura minulého století naplňovala jeden z Le Corbusierových Pěti bodů nové architektury, být tak parter průstupný. Chráněné podloubí může být vítaným městotvorným prvkem právě toho typu, který paneláky popírají, nezabírat je celé podpůrný aparát, jenž je vytváří. Poruchy parteru se týkají i vyjádření vstupů. Paneláková nevlídnost je tu popřena krásou kultivovaného interiéru, jeho řešení a použitých materiálů, v parteru muselo stačit jen hlubší odsazení proskleného pláště a odlišný druh kování. Třetím popřením paneláku se zdá být sama architektura. Jednoduše: Tam chybí, zde je. Beze sporu je. Je jí tu ale více ani ne tak jako principu tvorby, ale spíše jako čitelného a ke čtení určeného atributu. Zneklidňuje nás strašlivý přívlastek designový, rozšířené označení artový film nás rozesmávalo, než jsme domysleli analogii pro architekturu. Napsat, že v ulici Na okraji stojí jedna taková před námi, je možná příliš tvrdé, ocenění domu snad stále ještě prestižní cenou ale nutně vytváří specifickou situaci jeho hodnocení. Očekáváno je výjimečné dílo, posouvající domácí architekturu. Podobný typ architektury ale dnes tvoří spíše mainstream. Jistě, patří to k „žánru“ daného typu stavby: Byty je nezbytné rychle prodat. Sdělení a jeho jazyk tomu odpovídají: Jsou bezpečně srozumitelné. Také místo je v něm převedeno do jazyka architektury jen v tak povšechných charakteristikách, schopných zvýšit prodejnost, že se místa vlastně příliš netýkají.
Prodává se hlavně klientova představa o vlastním bydlení, a tedy o sobě samém. Naštěstí zahrnuje i představu o architektuře, která je povznesena nad svět balustrád a polygonálních arkýřů. Neznamená to, že se nepodbízí. Podbízí se jen kultivovaněji.
Další horizont je jen fasetou předchozího. Panelák nemíří vysoko, jeho forma není křehká. V těsném sousedství Petřin lze sledovat, jak je prostředí panelového sídliště zabydlitelné, jak zabydlení nedegraduje, ale naopak povyšuje, nahrazuje to, co v architektuře nebylo.
Vlado Milunić zabydlenost ve Hvězdě rovnou postavil. Ta skutečná se dodnes nekoná a rozpor mezi sdělením architektury a realitou je krajně tísnivý. Nový bytový dům je už obydlen, ale toto zjištění vyžaduje chvíli pozorování. Postavili sem dva dokonale kulové keře rovnou z obchodu architekti, či majitel bytu? Až osamělý sušák s dětským prádlem za skleněným zábradlím balkonu prozradí bydlení. Působí ale nepatřičně, degraduje. Výhodou paneláků je jejich obyčejnost. Exkluzivita dobře prodává, ale v kategorii kolektivního bydlení trvale udržitelná není. Tento dům, plně zabydlen, změní výraz z dnešní exkluzivity ve výraz lepšího sociálního bydlení, které ostatně už dnes evokují některé detaily. Obytný dům, jehož architektura neunese různorodost závěsů, sušené prádlo, větrané peřiny, koníčky obyvatel, včetně českého kutilství, a přirozené stárnutí, není dobrý dům. Profesní folklór už léta označuje Grand Prix Obce architektů za fotografickou soutěž. Folklór bývá moudrý.
Vycházíme z přesvědčení, že podstatnou charakteristikou místa je autenticita a tvorba místa nemůže jít mimo ni. Fiktivní obrazy místa místo nesloží ani nenahradí. V ulici Na okraji se setkávají tři strategie tvorby místa, původní sídliště je přítomno na dotek. Hvězda na dohled. Soudcovat jejich soutěž v oboru autenticity by vydalo na samostatnou studii. Předběžně je ale zřejmé, že nový bytový dům v ní příliš bodovat nebude.


Publikováno ve Stavbě č. 4/2006