Demolice nádraží Těšnov vzbudila před 25 lety bouři nevole

Novorenesanční budova stála v centru Prahy 110 let. 1. července 1972 odtud odjel poslední vlak s cestujícími. Od té doby budova chátrala.
K demolici severního traktu budovy nádraží Praha – Těšnov došlo ještě dříve – musel ustoupit magistrále mnohem dříve než odjezdová budova a křídlo jižní. I tak bylo v roce 1978 nádraží pro své výtvarné hodnoty zapsáno do I. kategorie Státního seznamu nemovitých kulturních památek. Ani to likvidaci nezabránilo. Všechny umělecké a architektonicky významné předměty byly demontovány a přeneseny do depozitářů Muzea hlavního města Prahy a do Národního muzea. Nádraží bylo zbouráno 16.3.1985.

Autorem stavby je Carl Schlimp.

Praha 14. března (ČTK) – Odstřel železničního nádraží na pražském Těšnově se stal jakýmsi mementem a symbolem necitlivého přístupu úřadů k památkám. Novorenesanční stavba, která patřila k nejkrásnějším nádražím ve střední Evropě, definitivně zmizela v oblacích prachu před 25 lety, 16. března 1985. Vedle 400 kilogramů trhaviny se na tom podílelo i politické rozhodnutí, a to navzdory protestům odborné i laické veřejnosti. Místo, kde nádraží Těšnov kdysi stálo, dnes protíná severojižní magistrála.

V paměti mnohých Pražanů je budova, která vyrostla na pomezí Nového Města a Karlína v letech 1872 až 1875, dobře známá pod důvěrným názvem „Deniska“. Zrod nádraží byl dílem Rakouské severozápadní dráhy (ÖNWB) – společnosti, která na počátku 70. let 19. století začala budovat nové dálkové spojení Vídně s Berlínem. Nová trať však Prahu míjela zhruba 30 kilometrů severně. Aby tedy ÖNWB poněkud zmírnila domácí nelibost nad opomenutím hlavního města, rozhodla se do něj vybudovat odbočnou trať.

Když bylo nádraží 15. října 1875 slavnostně předáno do provozu, bylo zřejmé, že na jeho konečné podobě drážní společnost nijak nešetřila. ÖNWB zadala projekt svému dvornímu architektovi, kterým byl Karel Schlimp, rodák z Velenic u Žatce. Schlimp ve světě architektury nebyl jen tak někdo – v době stavby pražského nádraží působil jako profesor na vídeňské technice. Své představy zhmotnil opravdu velkoryse, když navrhl komplex budov, jež měly do mnohdy tuctové železniční architektury víc než daleko.

Stavbě vtiskl Schlimp charakter novorenesanční. Boční křídla ponechal bez vnějších ozdob, o to honosněji ale vybavil budovu střední: monumentálně působící římský triumfální oblouk s korintským sloupovím, korunovaný alegorickým sousoším Austrie – ochranitelky orby a průmyslu. Rozlehlou odjezdovou halu pak krášlily znaky měst, jimiž dráha projížděla. Křídelní dostavby byly určeny provozním potřebám železnice, zčásti do nich Schlimp umístil i reprezentační prostory, salony, čekárny a restauraci.

Více než 40 let neslo nádraží své původní jméno Severozápadní, po firmě, jež je postavila. Po roce 1919 získalo název po tenkrát ještě žijícím Ernestu Denisovi, francouzském historikovi a slovanofilovi. Jeho jméno bylo ale nepřijatelné pro nacisty, kteří v roce 1940 dodali novou firmu: Moldau Bahnhof čili Vltavské nádraží. Poválečná doba se zas nakrátko vrátila k Denisovi, ovšem 50. léta podobným tradicím nepřála a nádraží bylo nazváno Těšnov. Název však neneslo dlouho, neboť s nástupem 60. let začalo tehdejším urbanistům stát v cestě.

Posledním dnem, kdy nádraží ještě patřilo vlakům a cestujícím, byl 1. červenec 1972. Poté byla budova uzavřena a následoval její úpadek. Severní křídlo bylo zbouráno a pro torzo Schlimpovy neorenesance se dlouho hledalo využití. V plánu byla depozitní budova Muzea hlavního města. Uvažovalo se také, že by se z objektu, zaneseného v roce 1978 do Státního seznamu nemovitých památek, měla stát vysokoškolská menza či nákupní středisko. Nakonec se ale žádná z variant nerealizovala. Idea vedení dálnice městem byla silnější.

Osud Těšnova byl završen, když se 15. března 1985 v denících objevila stručná zpráva, že „v sobotu 16. března v osm hodin bude likvidována odstřelem budova bývalého nádraží Těšnov v Praze. Pro zajištění bezpečnosti provozu byla povolena uzavírka v Praze 1 a Praze 8. Doprava bude pozastavena asi na 10 až 20 minut…“. Takový byl oficiální nekrolog budovy číslo 562 v Praze 8 – Karlíně.



Odstřel Těšnova je mementem, průmyslové stavby ale vyhráno nemají
Praha 14. března (ČTK) – Demolice bývalého pražského nádraží Těšnov platí nejen mezi památkáři za odsouzeníhodný příklad péče o kulturní dědictví. Kvůli stavbě severojižní magistrály bylo nádraží odstřeleno 16. března před 25 lety. Přestože tak radikální řešení urbanistického problému již pravděpodobně nehrozí, podle odborníků ani dnes nemají průmyslové památky vyhráno.

„Demolice nádraží Těšnov je traumatem předlistopadové památkové péče i varovným mementem, nic ovšem nenasvědčuje tomu, že by se něco podobného nemohlo opakovat,“ řekla ČTK předsedkyně Klubu za starou Prahu Kateřina Bečková. Nepůjde však podle ní o demolici jako takovou, v tom se památkové vědomí a svědomí společnosti přece jen o kousek posunulo.

„Avšak i v zdánlivě chvályhodných projektech všelijakých ‚revitalizací‘ se dnes objevují nápady, které si s brutalitou těšnovského odstřelu nezadají. Z tohoto pohledu vzbuzuje obavy například připravovaná přestavba Klementina,“ uvedla.

Obavy z toho, že odstřel Těšnova nebyl dostatečným mementem, má i ředitel Výzkumného centra průmyslového dědictví při ČVUT Benjamin Fragner. Například i proto, že každý další příklad zničení památky není nikdy zcela shodný, a tak je možné hledat kličky a výmluvy, proč bourat dál, řekl ČTK.

Architektura dokládající průmyslovou éru se bourá i dnes, doložila to třeba i výstava a kniha Co jsme si zbořili, připravená zmíněným výzkumným centrem. Celkový počet zničených staveb jen za posledních deset let se počítá na stovky.

„Nejen pro většinu z nás, kteří jsme tehdy zánik nádraží bezmocně sledovali, se Těšnov stal spíš zkratkovým, symbolickým vyjádřením varovné zkušenosti. Byl až modelovým příkladem umanuté posedlosti a arogance, která vedla k realizaci pochybného projektu. Cíleně směřoval k zániku nesporných hodnot,“ míní Fragner.

Podobná arogance, ale často i používaný slovník podle něj ještě po čtvrtstoletí provázejí i kauzy dnešních dnů. „Vzpomeňme probíhající diskuse o místě nepříliš vzdálené od Těšnova, o prvořadé památce na rozvoj železnic, areál Masarykova nádraží,“ připomíná jeden ze záměrů developerů, které nyní pravděpodobně brzdí jen ekonomická krize.

„Přece jen jsme však o 25 let jinde, argumenty odborné veřejnosti i zájem a povědomí o mizejících hodnotách průmyslového dědictví už není možné nebrat v úvahu. V tom vidím optimistický signál připomenutí tohoto poněkud podivného výročí,“ uzavřel Fragner.

Těšnov nezachránilo před zkázou ani to, že byl kulturní památkou. I po roce 1989 se někdy zcela záměrně ničily památky, málokterá z nich ale byla tak významnou jako Těšnov.

Symbolickou demolicí v Praze bylo podle odborníků také zbourání Špačkova domu v 90. letech minulého století. Pozdější zbourání Ringhofferových závodů, jedné z významných průmyslových památek v Praze, pak přímo vedlo k založení bienále Industriální stopy, které od roku 2001 připomíná kulturní dědictví z oblasti průmyslové architektury.