V médiích se s koronavirovou epidemií zmiňují i dopady ekonomické, zejména v souvislosti s útlumem mnoha odvětví lidské činnosti. Pojem ekonomické krize je skloňován stále častěji. Jak jsou na tom architekti a architektonická studia dnes? Jak fungujete?
Pavel Nasadil: Fungujeme téměř beze změny. Jsme malý ateliér a kolegové preferují osobní spolupráci a vazbu v ateliéru oproti izolované práci z domova, za což jsem jim moc vděčný. Já sám jsem byl více než měsíc v karanténě a nemocný po návratu z USA, proto jsem pracoval z domova a přes VPN se napojoval na svůj počítač v práci. Byly to činnosti spíše administrativního a koordinačního charakteru. Teď jsem již naplno v kanceláři a vše je téměř jako dříve.
Vít Máslo: V naší kanceláři už taky pracujeme v normálním režimu, pouze několik týdnů po vyhlášení karantény jsme fungovali v režimu home office. Na začátku krize se komunikace s klientem odehrávala víceméně formou videokonferencí, ale teď už se vracíme do normálu, včetně osobních schůzek v kanceláři. Zjistili jsme, že home office v případě naší profese není úplně ideální a nelze jím zcela nahradit osobni jednání, a to jak samotných architektonických týmů, tak i schůzek a prezentací s klientem.
Petr Lešek: Mám za to, že architekti byli dobře vybaveni elektronickými pracovními nástroji už předtím, než je bylo třeba takto nouzově využít. Již delší dobu se zavádí BIM a někteří zahraniční klienti již dříve preferovali on-line konference. Problém je spíše, jak zmínil i Vít Máslo, v náhlém přerušení osobních pohovorů, konzultací a schůzek. Díky tomu se domluvy násobně časově protahují, ale honoráře jsou stále stejné… Podobně je obtížné dozorovat stavby, pořádat kontrolní dny. Nepředpokládám ale, že se praxe vrátí úplně zpátky. Spíše bude potřeba se ve všech těch videokonferencích „neutopit“ a naučit se je používat efektivně. Neměl by být důležitý počet schůzek, ale vyřešení zadání a problémů. Ostatně, nezávisle na současné krizi, roste stále počet e-mailů. To, co se dříve řešilo přípravou a rozvahou v předstihu, se nyní řeší „on-line“ čili „až to přijde“. To je problém zejména během výstavby. Zavádění BIM s výhodami i problémy je pak kapitola sama o sobě.
Znamenaly pro vás restrikce v oblasti cestování omezení zahraničních aktivit?
Petr Lešek: Myslím si, že striktní uzavření hranic je opravdu dočasné. Nicméně nadnárodní korporátní klienti používali videokonference již poměrně dlouhou dobu a také je mají již propracované a relativně efektivní. Teď se ta potřeba skokově rozšířila i mezi běžné investory a ti si musejí optimalizací procesu projít. Nakonec to zase bude „o lidech“. Někde mají více schopné vedoucí projektů, stavbyvedoucí a správce počítačových sítí a jinde prostě méně.
Pavel Nasadil: Naše studio je součástí britské kanceláře a tady jsou omezení jasná. V Británii je přece jenom horší situace, takže všechny naše tři kanceláře tam fungují v režimu home office. Za svými partnery se zřejmě ještě několik měsíců nepodívám. Pracovní vytížení z jejich strany významně kleslo, protože hospodářská krize se v Anglii již naplno rozběhla. Britská kancelář zavedla kromě práce z domova o 20 procent snížené mzdy zaměstnancům s cílem zabránit propouštění. Zdá se, že kolegové to vesměs přijali s porozuměním, pozitivně a vedení společnosti jsou v této nelehké situaci oporou.
Vít Máslo: U zahraničních zakázek nemožnost cestovat určitě omezením je. Nemožnost navštívit místo stavby a uskutečnit osobní setkání s klientem je určitě handicap. Uvidíme, jak se to bude dále vyvíjet a jaký to bude mít dopad na zahraniční spolupráce. Zatím víceméně všichni vyčkávají.
Jak vnímáte v českém prostředí aktivity stavebních úřadů v této době?
Vít Máslo: Zatím je brzo situaci hodnotit. V průběhu krize jsme dokonce zažili kolaudaci velkého projektu a podařilo se nám dostat stavební povolení na obchodní centrum. Z toho důvodu zatím nevidím nějaké větší problémy. Jasně, že je nutná reforma státní správy a změna stavebního zákona. Doufám, že se z této krize poučíme a dojde k zásadnímu zjednodušení a zrychlení stavebních řízení. To, že jsme v délce trvání těchto řízení 158. na světě, je fatální ostuda a dopad do ekonomiky státu je obrovský. Ohledně role České komory architektů v této krizi oceňuji práci všech, kdo přispívají k činnosti této organizace, nicméně společenský dopad její činnosti a odborný vliv je bohužel pro profesi architekta zanedbatelný.
Pavel Nasadil: Role stavebních úřadů se teprve bude formovat, a to zejména na základě změněných podmínek. Je jasné, že nelze zůstat u zaběhlého neefektivního, zdlouhavého a komplikovaného modelu. Všichni se učí komunikovat digitálně, na dálku. Priority přehodnocují architekti, investoři i ostatní zainteresovaní ve stavebním procesu. Myslím si, že po skončení pandemie budou mnohé krizové modely práce vyhodnoceny a akceptovány jako nová norma. Zbavíme se přebytečného administrativního balastu a uvědomíme si důležitost vztahů a komunikace. V souvislosti s právě probíhající proměnou komunikace v rámci naší profese jsem přesvědčen, že více než kdy jindy bude vyvíjen tlak na digitalizaci stavebních řízení. Ideální by bylo, aby po reformě byl proces schvalování jednostupňový, tedy mnohem jednodušší a bez zbytečných zátěží pro všechny strany. Doufejme, že na základě toho, co prožíváme, politici konečně pochopí, proč je dobré stavět rychle, a budou k tomu vytvářet podmínky. Navíc, snížení administrativní zátěže by mělo vést k tomu, aby byl mnohem více kladen důraz na klíčové obhájení projektu a stavby v kontextu prostředí, třeba textovou formou. Důležitější bude „proč“, spíše než „jak“. Také normy se změní, ty málo důležité se uvolní nebo zmizí, ale vzniknou nové, které do staveb a veřejného prostoru zavedou opatření proti mimořádným událostem typu pandemie. Co se týče obecných rizik, tak dokonce očekávám, že vznikne nová specializovaná profese konzultanta bezpečnostních a mimořádných opatření, možná na to budeme muset mít další razítko.
Petr Lešek: Nejde ani tak o činnost stavebních úřadů, jako spíše o stavební zákon. Dlouhodobě se kritizuje, dlouhodobě je snaha jej opravit. Aktuálně běží jeho rekodifikace. Je to tuhý boj mnoha zájmů, ale i osobních ambicí a přesvědčení. Bohužel kvůli tomu, také dlouhodobě, stojí tak triviální věci, jako je digitalizace. Na ní je obecná shoda, ale nic moc se s ní neděje, protože se stále čeká na celkovou úpravu zákona. Pro mne to je dost frustrující. Když slyším, jak perfektně stát ve Švýcarsku spravuje a aktualizuje prostorová data v open formátech, a my tady stále musíme zjišťovat, jaké sítě v území jsou a kdo a za jakých podmínek k nim poskytne podklady… Před několika lety se tvrdilo, že architekti v ČR stráví 3x více času administrací než v Německu a Rakousku. Myslím, že situace se nijak nezlepšila. Spíše naopak. Za současné situace je stále obtížnější administrativním procesem projít. Digitalizace by tomu velmi pomohla, ale stále se zbytečně čeká na „Velkou dohodu“.
Na základě vašich zkušeností, budou se města (domy) navrhovat jinak, měla by společnost nějak akcentovat nutnost výstavby zdravotnické a sociální infrastruktury? Bude mít podle vás současné dění vliv na návrhy nemocnic, domovů pro seniory, třeba s ohledem na požadavek „social distancing“, dodržování karantény atd.?
Pavel Nasadil: Pravděpodobně zásadní revolucí projde model našeho bydlení. Soukromí člověka a soukromý venkovní prostor dostane větší prioritu. Bytové domy budou najednou akceptovat možnost dlouhodobě stráveného času uvnitř nebo v blízkosti objektu, včetně práce z domova. Venkovní soukromý prostor bude zásadně vyžadován a developeři na požadavek budou muset reagovat. Lodžie, balkony, terasy, předzahrádky, polosoukromé nebo soukromé parky. Uvnitř měst dojde k zásadním transformacím vnitrobloků a využití jejich potenciálu pro venkovní pobyt. Trochu se bojím, že „gated communities“ budou po raných devadesátkách opět oblíbeným produktem pro bohaté. Sdílený obytný prostor je možná již mrtev, alespoň v tuto chvíli pozbývá platnosti. Alternativně se bude muset přetransformovat v jinou formu společného bydlení. Všechny typologie staveb budou muset na nové požadavky reagovat.
Největší proměna čeká nemocnice a domovy pro seniory. Ty se přizpůsobí tak, aby v budoucnu umožnily obyvatelům vnitřní karanténu, nikoliv přesuny do nemocnic. Starší idea domova pro seniory jako zdravotnického zařízení se po snahách reformovat opět dostane do popředí zájmu. Bude třeba násobně více prostoru uvnitř i v exteriéru, více kvalifikovaného personálu. Z tohoto důvodu bude nutné přizpůsobit hranici maximální dotace státu na lůžko a posunout ji mnohem výše, než tomu bylo doposud.
Petr Lešek: Jsme zatím na úrovni velkých spekulací. U této konkrétní nákazy stále lidstvo neví, jak vlastně probíhá, a tedy je zatím těžké říct, jaké úpravy prostředí by byly vhodné. Vidím dvě protichůdné tendence. Na jednu stranu snahu po centrálním řízení, která může určité části společnosti vyhovovat. Je v heslu: světu nerozumíme, ať se tedy o nás postará někdo nahoře, kdo „ví, jak to ve světě chodí“. Třeba v Maďarsku mají, pokud vím, státní projektový ústav, který zároveň i sám sobě vydává stavební povolení. Výsledkem je fotbalový stadion v rodné vesnici současného premiéra, ale kvalita nemocnic se moc nezvedla. Druhá je naopak posílení decentralizace a fragmentace společnosti. Je mi jasné, že určitá hierarchie je v tak komplikovaném společenství, jakým se lidstvo stalo, nezbytná. Určitě bude potřeba mít na úrovni EU a státu expertní pracoviště pro výzkum, náročné případy, ale i domáhání se spravedlnosti. Na druhé straně jsem velkým propagátorem zvýšené úlohy měst. Města by měla být podle mne samostatnější a soběstačnější. Více fungovat jako sebevědomé lokální komunity. Ve věci prostředí si myslím, že je pro to ideální osoba městského architekta, jako odborníka, který koordinuje aktivity spojené s úpravou prostředí ve městě, poskytuje odborná doporučení a sám je spojkou k aktuálním trendům v péči o města v ČR i EU.
Vít Máslo: Podle mě, v případě, že tato krize v létě odezní a nebude se opakovat záhy v nějakých pravidelných intervalech, tak se nestane vůbec nic. Pakliže ale budeme třeba fungovat v neustálém, ať skutečném nebo mediálním ohrožení, může se změnit úplně vše. Zásadní dopad to může mít ve všech oblastech společenského života včetně navrhování budov a veřejných prostranství. Snaha městského plánování posledních let byla dostat lidi na ulici, na náměstí a do veřejných prostorů, používat městskou hromadnou dopravu atd. Potkávání lidí ve městě je důležitý fenomén a to vše může být záhy změněno.
Petr Lešek: Co mě ještě k tématu napadá, je, že pevně doufám, že se z krize oklepe hromadná doprava. Část jejích uživatelů přešla do pěších a cyklistů, část je na home office, ale část sedla do aut. Ty bude obtížné získat pro hromadnou dopravu zpět. Pokud jde o konkrétní dopady do utváření prostředí, mám za to, že se velmi osvědčila kvalitní veřejná prostranství a parky. Ukazuje se, že jsou opravdu potřeba a že je potřeba je mít kvalitní, obytné a v dobré kondici. Města bez nich karanténní situace nemohou přežít. Pokud je nenabídnou, opět se posílí úprk do suburbií, kterému už trochu docházel dech. Co se týče stylu práce, tak nevím. Skončí open space kanceláře? Bude větší zájem o větší byty s pracovnami, nebo prostě nastane i z tohoto důvodu úprk za město a na venkov? Ceny chat a chalup už rostou…
Zcela specifická pak bude situace u nemocnic, škol a dalších veřejných budov s většími skupinami lidí. Zdá se mi, že dlouhodobá debata, zda monobloky (škola jako největší budova v obci), nebo pavilony, se vychýlí směrem k pavilonovému uspořádání. To se mi jeví dlouhodobě jako flexibilnější a nyní je navíc též vhodnější pro karantény. Pokud máte jeden vstup pro všechny, tak se v něm všichni musejí potkat a těžko část areálu oddělíte. Pokud ale máte z pozemku samostatné vstupy do pavilonů či dokonce tříd, tak jsou od sebe skupiny více oddělené, umožňuje to i snazší pobyt venku a dokonce i symbiózu několika různých typů škol dle výuky v jednom areálu. Tuhle podstatnou věc ale zatím ministerstvo školství bohužel nezaregistrovalo a dále se chová ke všem školám, jako by to byly monobloky, kde není možné dělení na menší skupiny. Je podle mne nezbytné se této debatě začít rychle odborně věnovat, neboť v běhu jsou projekty řady nových škol i nemocnic.
Co se týče právě veřejných investic, myslíte si, že bude nějaký dopad na investice obecně, nebo právě ty veřejné by mohly nahradit dočasný výpadek soukromých, pokud by k němu došlo?
Vít Máslo: Určitě čekáme pokles či pozdržení soukromých investic, protože nevratnost investic bude teď nejistá a trh bude čekat, jak se situace vyvine. Není teď jisté, pro koho a třeba v jakém standardu navrhovat a stavět. Určitě nějaká opatrnost, či pozdržení investování, nastane. Naopak ale doufám, že veřejné investice budou i přesto pokračovat a dokonce dojde k jejich navýšení. Minimálně by se tak chytrý stát měl zachovat. Jinak stavební proces v době krize zatím probíhal dle našich zkušeností celkem normálně a jediné, co bylo znát, je, že je velký nedostatek dělníků, zejména ze zahraničí.
Petr Lešek: Situace ve stavebnictví je teď poměrně nepřehledná. Před krizí byl veliký přetlak poptávky. Řada veřejných investorů musela opakovat výběrová řízení na stavby a byla ráda, pokud se vůbec někdo přihlásil. Generální dodavatelé obtížně sháněli subdodavatele na jednotlivá řemesla a bylo obtížné trvat na kvalitě provedení staveb. Zároveň jsem v poslední době zaznamenal zkazky o úprku ukrajinských stavebních dělníků zpět domů, jak o tom mluvil Vítek. No a potom se ještě aktuálně skupují chaty a chalupy a očekávám velký zájem o jejich rekonstrukce. Uvidíme tedy, jak se situace vyvine. Řemeslníci ale na ní podle mne škodní nebudou.
Pavel Nasadil: V zadávání zakázek veřejným sektorem jsem spíše pesimista. Naopak si myslím, že veřejné investice zapláčou nejvíce. Stát se strašně zadlužil, rozpočtový schodek je nejvyšší v historii. Obávám se o to, že kromě investic do infrastruktury stát, v současné koaliční formaci, na nic jiného nedá. Je možné, že se zastaví dosud naplánované a již finančně zajištěné projekty ve veřejné sféře. Soukromý sektor bude na rozdíl od veřejného v investicích pokračovat dále, možná bude finance směřovat do jiných oblastí, ale na penězích, které budou jinak ztrácet na hodnotě, sedět nebude.
Eva Červinková
Publikováno v časopise Stavba č. 2/2020, str. 14–18
U Hostivaře jsem podobný problém nezaznamenala, spíš u Pankráce, ale opraveno, děkuji za upozornění.
Design by neměl být samoúčelný. Bytový architekt by měl vědět, co od dveří chce, Jestli něco skrýt, nebo jestli ukázat…
Krásný byt, ale nemůžu si pomoct, vnucuje se mi představa fronty před jediným WC, kdyby všech 6 lidí, kteří tam…
Tady nebyl problém jen se základy, tady museli určitě prskat i pokrývači.
Ať si říká Ústav pro jazyk český co chce, ale alibisticky připustit, že Florenc je TEN, je stejně hloupé, jako…