Fotogalerie ke článku (13)
Celá fotogalerie (13)TRIIN OJARI
Estonsko je malé jak svou rozlohou, tak i počtem obyvatel (1,4 milionu), a je tedy problematické hovořit o různých architekturách nebo mnohosti směrů. Unikátní architektura je v urbanistické krajině dobře „viditelná", takže už v případě malé skupiny domů lze hovořit o tom či onom architektonickém fenoménu. V historii estonské architektury a kritiky byla vždy aktuální souvislost s hledáním vlastní státnosti a národní identity, symbolická rovina architektury byla považována za velmi důležitou.
Estonsko je jedním z národních států, jehož samostatnost se zrodila až po I. světové válce v nově uspořádané Evropě, takže estonské národně- profesionální kulturní dějiny jsou vymezeny pouze 20. stoletím. Stoletím, jehož vizí byly neexistence a popírání historie a programem psaní nové historie — období modernismu. Vzorovým státem této víry v pokrok byl, jak známo, Sovětský svaz, jehož součástí bylo Estonsko 50 let: od roku 1940 až do obnovení nezávislosti v roce 1991. Proto byly moderní estonské dějiny, které neustále procházely rychlými a prudkými změnami, někdy nazývány kulturou bez kontinuity, rozhodné popírání minulosti bylo nahrazeno stejně rychle budováním nové identity. Tu rychlost, hlad po všem západním a po rychlém technologickém vývoji, můžeme zřetelně vnímat v současném Estonsku a zvláště pak v nově budovaném prostředí hlavního města Tallinnu.
1918-1940. „Zůstaňme Estonci, ale buďme Evropany!"
To je často citované heslo charakterizující kulturní snahy v období první Estonské republiky, se kterým už v roce 1905 vystoupilo radikální literární seskupení Mladé Estonsko (Noor-Eesti). Estonská společnost, která žila po celá staletí pod německou, později pod ruskou nadvládou, si musela na počátku 20. století kromě jiného pro sebe definovat podstatu národní architektury a její vzory, především tu byla snaha identifikovat se s evropským kulturním prostorem — z historických a geografických důvodů byly nejsilnější vazby na skandinávské země a Německo. Před I. světovou válkou, když Estonsko ještě nemělo vlastní profesionální architekty, se návrhy důležitých budov objednávaly u špičkových finských architektů (divadlo Vanemuine v Tartu, 1906; divadlo Estonia v Tallinnu, 1913, obě budovy navrhl A. Lindgren; v roce 1913 předložil E. Saarinen urbanistický návrh na výstavbu velkého Tallinnu). K předním architektům dvacátých a třicátých let patřili pobaltští Němci a Estonci, kteří ovšem většinou vystudovali architekturu na některé z technických univerzit v Německu.
Na časové ose se vytváření estonské architektury překrývá s širším rozšířením modernistické architektury v Evropě na počátku dvacátých a třicátých let. Přirozeně byl známý německý Bauhaus, ovšem často byl citován třeba Le Corbusier. Silnou tradici funkcionalismu, projektování tzv. bílých domů lze považovat za zvláštní rys estonské architektury třicátých let, stejná tradice se později projevila jako důležitý faktor avandgardní architektury sedmdesátých let. Nadšení Estonců z modermismu, jejich zápal pro některé radikální architektonické postupy lze vysvětlit neexistencí místního typu obytného domu nebo velké národní tradice — s přízemním selským stavením a kouřovou saunou, které byly až do konce 19. století domovem Estonců, se do moderní Evropy vstupuje těžko! Moderní architektura reformující bytovou kulturu vycházela nejen vstříc poptávce mladé společnosti po novém typu bytových domů a vil, ale i zcela novým jevům, jakými byl třeba cestovní ruch (bílá lázeňská architektura) nebo sport a zábava. Nejaktivnější stavební činnost probíhala přirozeně v Tallinnu, kde kolem historického jádra vznikaly nové reprezentativní čtvrti a kde se stalo velkou módou postavit si moderní bílou vilu ve zdravém prostředí — pod borovicemi předměstské čtvrti Nőmme. Jako ambiciózní lázeňské město vyniká přímořské Pärnu, pro které navrhl tamní městský architekt O. Siinmaa několik staveb, špičkových ukázek estonského funkcionalismu: Plážový hotel (Rannahotell, 1937), Plážová kavárna (Rannakohvik, 1939) a vlastní obytný dům (1933). Druhá polovina třicátých let je spojena s upevňováním totalitních režimů v celé Evropě, také v Estonsku se začal v architektuře klást důraz na národní a reprezentativní symboliku — modernismus s hladkými stěnami se stal zdobnějším, hodně se začal používat tesaný přírodní kámen — vápenec, který propůjčoval budovám rustikálnější a robustnější vzhled. Prezident republiky schvaloval osobně projekty fasád domů zakládaných při hlavních komunikacích v Tallinnu.
Doba pro poevropštění a definitivní formování estonské společnosti byla příliš krátká — 50 let trvající sovětská okupace stanovila v celé kulturní oblasti zcela nová, totalitní pravidla, kromě jiného byla v nové společnosti věnována architektuře velká pozornost jako srozumitelnému, na masy orientovanému druhu umění. Je ovšem třeba přiznat, že výlučná pozice architektury upřednostňovala místo kvality kvantitu, místo jedinečnosti standardizaci. V nových bytových blocích montovaných z panelů bylo normou 9 m2 obytné plochy na osobu, celé projektování bylo soustředěno do dvou-tří státních projekčních kanceláří a stavební činnost se neustále potýkala se zoufalým nedostatkem materiálu a technologie.
O národním charakteru architektury (pokud pomineme stalinskou demagogii o národní formě a socialistickém obsahu) nebo o vhodnosti jejího umístění do prostředí se v sovětské architektonické praxi nehovořilo. Od poloviny padesátých let bylo oficiálním programem dostižení Západu, v podmínkách studené války bylo třeba ukázat obrovský skok sovětské země směrem k všezahrnující industrializaci. Šlo o modernistickou společnost založenou na víře v pokrok, která ve své vymknuté podobě trochu připomínala utopické společnosti futuristů z počátku 20. století (např. nadšení velkoměstem a průmyslovým světem). Poválečné období bylo v historii architektury celé Evropy obdobím urbanizace, amerikanizace, internacionalizace a modernistické volnosti — masová kultura, nová sídliště na okrajích měst, boom výškových budov, nadšení z nových materiálů a stavebních technologií (beton, sklo, kov). Sovětskému systému vyhovovala industriálnost mezinárodního architektonického jazyka, poptávka po solidních materiálech, negace historického městského prostředí a přání vybudovat zcela nový typ města. Obraz tehdejší estonské architektury tvoří na jedné straně monotónní typová výstavba a na druhé straně unikátní objekty, u kterých je patrná silná vazba na současnou skandinávskou architekturu. V tvorbě nejznámější architektky Valve Pormeister je ústředním tématem spojení staveb s přírodou, architekt Raine Karp s monumentálním rukopisem projektoval v šedesátých a sedmdesátých letech řadu staveb s širokými dřevěnými římsami a stroze vyhlížejících domů finského typu, obdobně navrhl architekt Toomas Rein na venkově několik organicky působících kolchozních středisek ve stylu Alvara Aalta. Estonsko bylo v rámci Sovětského svazu považováno za „západ" a především architektura venkova byla stálým předmětem obdivu a reprezentativním vzorem pro celý velký sovětský stát. Možnosti a podstata avantgardního umění jako směru, který v podmínkách sovětského totalitního režimu odmítal oficiální umělecko-kulturní politiku, se staly nyní, v postsovětském období předmětem polemiky a heroizace. Architektura, pro jejíž realizaci je bezpochyby zapotřebí ještě větší ekonomické a ideologické podpory mocenských orgánů, je v tomto ohledu ještě ve složitější situaci — avantgardní architektura, vycházející z neofunkcionalistických geometrických vzorů nebo z italské metafyziky, vytvořená v Estonsku v sedmdesátých a osmdesátých letech, patřila současně k oficiálně uznávané špičkové architektuře, tím spíš, že kolchozy (které byly v sovětských dobách těmi nejbohatšími a nejambicióznějšními klienty) často objednávaly záměrně u mladých architektů unikátní objekty volných forem. Společným tématem generace sedmdesátých let bylo především zdůrazňování architektury jako umění, čímž se začala vzdalovat od racionálnějšího a konzervativnějšího modernistického směru poválečné generace. Nová generace mladých začala experimentovat s architektonickou kresbou, byla nadšena možností, kterou nabízel postmodernismus: využít architekturu jako kontextuální a kritický pracovní nástroj. Skupinu, která se představila na společné výstavě v roce 1978 instalacemi, grafikou a fotografiemi, nazvali Tallinnskou desítkou (Vilen Künnapu, Ain Padrik, Veljo Kaasik, Leonhard Lapin a další). Jedná se o jedno z mála ucelených seskupení v historii estonské architektury, jehož romanticko-umělecká papírová architektura vstoupila díky kontaktům zprostředkovaným finskými přáteli do širšího povědomí.
Devadesátá léta: „privatopická“ architektura
Jedno z hlavních hesel první poloviny devadesátých let, které výstižně charakterizovalo postoj společnosti a samotných architektů k architektuře a jejím možnostem, byl optimismus. Vitalita a pluralismus tohoto období v estonské architektonické krajině pramenily z jedinečné společenské situace, kdy se na úroveň politické a obchodní elity dostala zcela nová generace mladých lidí, opět došlo k přerušení kulturní kontinuity, negaci (nedávné) minulosti, vytvářel se vztah k mýtizovanému období první republiky. Tallinn se stal takovými miniaturním Berlínem, v poloprázném středu města vzniklo během 5-6 let city v americkém stylu, soubor výškových skleněných budov mezi rozpínajícími se obchodními domy a komerčními centry. Z architektů pokračovala částečně generace radikálů ze sedmdesátých let (nejúspěšněji ateliér Künnapu & Padrik), dvorními architekty nové společnosti se staly spíše generace mladších, kteří ukončili školu v osmdesátých a devadesátých letech. Na koncepční úrovni došlo k jistému rozštěpení mezi příznivci tradičnějšího modernistického mýtu architektaumělce a mladšími architekty, vyškolenými již v duchu urbanismu devadesátých let a Rema Koolhaase — světové módní trendy architektury desetiletí určovalo sice Nizozemsko, ale také například japonská nebo švýcarská architektura byla známa a citována více než u nejbližších sousedů ve skandinávských zemích.
V architektuře se řešily především otázky spojené s městskou výstavbou, rychle osvojené tržní hospodářství přineslo s sebou především v Tallinnu novou prostorovou geografii. Rychlost a masovost privatizace byla přímo úměrná růstu tlaku soukromých investorů a také neschopnosti úřadů tento tlak nasměrovat vhodným směrem. V městském prostoru vznikla řada vzájemně volně spojených brand new prostředí, která rýsují na mapu Tallinnu novou síť privátních utopií (tzv. privatopií), poukazujících na změněný životní styl a architektonické typologie: kancelářské světy ve středu města, nákupní střediska v ulicích a na periferii se rozpínající obytné čtvrti se soukromou výstavbou. Na rozdíl od jiných baltských hlavních měst nebo skandinávských zemí má Tallinn svůj „Manhattan" — městskou čtvrť ve středu města s monofunkční a průměrnou architekturou, příznačné je rovněž zastavění náměstí Viru, které mělo být centrálním náměstím, mohutným nákupním střediskem. Během posledních let vzrostl zájem o rekonstrukci starých průmyslových čtvrtí, slibně se rozvíjí velký projekt v bezprostřední blízkosti náměstí Viru se záměrem vytvořit ze staré Rotermannovy čtvrti mnohovrstevnatou obytnou a komerční část města (architektonický ateliér Kosmos, projekt 2004-2005). Stále aktuálnější se stává výstavba obytných domů. Soukromý dům, v sovětských dobách tabuizovaný výdobytek, je od počátku estonského osvobození jedním z podstatných projevů nového životního stylu, současně jedním z nosných témat kvalitní architektury. Je překvapivé, že se v Estonsku najde dost klientů, kteří mají odvahu dopřát si inovativní a exkluzivní architekturu soukromého domu a kromě jiného mají důvěru v profesionalitu mladých architektů. Co se týče stylu, jasným favoritem je starý tvz. bílý dům, modernistický dům jednoduchých tvarů, ve kterém rezonuje funkcionalistické nadšení estonské společnosti třicátých let.
Pro volnost a energii, která panuje v estonské architektuře, je příznivá jak geografická poloha státu se silnou architektonickou kulturou ve skandinávských zemích, tak i fakt, že neexistuje žádný vyhraněný „vlastní" styl nebo stavební tradice, z mládí současné společnosti pramení pluralismus vkusu a ochota přijímat inovativní myšlenky. To samozřejmě neznamená, že by tu neexistoval silný tlak komercializace a nebezpečí narušit krátkozrakými rozhodnutími současný unikátní městský prostor — někdy se zdá, že jedno století národní profesionální architektury je přece jen moc krátká doba.
Publikováno ve stavbě č. 6/2005
U Hostivaře jsem podobný problém nezaznamenala, spíš u Pankráce, ale opraveno, děkuji za upozornění.
Design by neměl být samoúčelný. Bytový architekt by měl vědět, co od dveří chce, Jestli něco skrýt, nebo jestli ukázat…
Krásný byt, ale nemůžu si pomoct, vnucuje se mi představa fronty před jediným WC, kdyby všech 6 lidí, kteří tam…
Tady nebyl problém jen se základy, tady museli určitě prskat i pokrývači.
Ať si říká Ústav pro jazyk český co chce, ale alibisticky připustit, že Florenc je TEN, je stejně hloupé, jako…