High Line – Central Park 21. století?

Fotogalerie ke článku (9)

High Line

High Line

High Line

High Line

High Line

High Line

High Line

High Line

High Line

Celá fotogalerie (9)

TEREZIE NEKVINDOVÁ

„A protože Manhattan je konečný a počet jeho bloků jednou provždy daný, město nemůže dále růst žádným konvenčním způsobem,“ napsal Rem Koolhas ve své slavné knize Třeštící New York. Jeho slova se vztahují i na možnosti veřejného prostoru. Nekonvenční způsoby však existují — například High Line. Začátkem června letošního roku byla na západní části Manhattanu zpřístupněna první část tohoto ambiciózního projektu a hned se stala oblíbenou atrakcí obyvatel města. Stručně řečeno se jedná o park situovaný nad úroveň chodníku, do míst bývalé železniční dráhy. Využívá se zde tak nejspíš jediná možnost, jak v této nejdražší a nejzastavěnější části New Yorku vytvořit novou odpočinkovou zónu plnou zeleně. High Line se klikatí Koolhasovou „Mřížkou“ mezi 10. a 11. avenue a ulicemi 34. a Gansevoort, čímž spojuje čtvrti Chelsea a Greenwich Village. Zatím byla otevřena pouze část mezi Gansevoort Street a 20. ulicí, na zbytku z více než dvoukilometrové dráhy se dosud pracuje, s plánovaným otevřením v roce 2010. Už dnes se místo pyšní velkou návštěvností i publicitou, existuje internetový blog a sdružení přátel High Line zahrnující dobrovolníky, kteří jsou ochotni vám během procházky nadšeně poskytnout veškeré informace k projektu.

Historie High Line začala ve třicátých letech 20. století, když v této silně průmyslové části Manhattanu vznikla bezpečnější dráha pro dopravu zboží ze splavné řeky Hudson do místních továren a skladů. Předtím se železnice potkávala na úrovni ulice s jinými vozidly a chodci, což vedlo k častým nehodám a nakonec i k lidovému přejmenování místa na Death Avenue. Vlaky tedy začaly projíždět po železné konstrukci vyzvednuté třicet stop (zhruba devět metrů) nad ulici. Na rozdíl od nadzemky se ale plížily podél domů a skrze ně, nekopírovaly trasu ulice. Poslední vlak zde projel v roce 1980, i když s klesající důležitostí dráhy byla její část stržena už v šedesátých letech. Demolován měl být i zbytek, ač High Line její příznivci chtěli v osmdesátých letech zachránit snahou o znovuzavedení dopravy. Místo toho torzo dráhy chátralo a zarůstalo plevelem. Obrat nastal v roce 1999, kdy vznikla nezisková organizace Friends of the High Line, která stojí za dnešní úspěšnou transformací industriální památky v park. Jako v případě každého veřejného projektu je důležitá politická podpora. Ta byla zpočátku nulová, ale když starostu Giulianiho vystřídal Michael Bloomberg, vysněný projekt se dal v roce 2006 do pohybu. Politici (kromě Bloomberga mj. tehdejší senátorka Hilary Clinton a další) vzali projekt za svůj a s velkou pompou již tehdy tvrdili, že právě vzniká jeden z nejkultovnějších uměleckých výtvorů ve městě.

Stavbě předcházel v letech 2001 — 2002 průzkum architekta Casey Jonese, jakým způsobem je možné High Line zachránit a znovu využít. Současně si její zastánci spočítali, že bude projekt výhodný i ekonomicky. Na základě výzkumu byla vyhlášena mezinárodní architektonická soutěž, jíž se zúčastnilo přes sedm set soutěžících ze 36 zemí. Zvítězily týmy James Corner Field Operations a Diller Scofidio + Renfro. James Corner, krajinný architekt, známý řešením velkých krajinných celků po celém světě, se spojil s interdisciplinárním studiem, pohybujícím se na hranici architektury, zahradní architektury a umění. Inspirovali se původní funkcí místa, takže do svého návrhu začlenili také původní prvky: některé z pohodlných laviček-lehátek mohou na kolečkách mírně popojíždět po kolejích; zrádná je však hra s povrchem chodníku, v určitých částech se beton vydouvá podobně jako železniční pražce. Původní romantika místa zarostlého náletovými rostlinami zůstala zčásti ponechána, architekti se rozhodli přiblížit celkové vyznění zeleně právě divokému porostu. Nenajdeme zde pečlivě vysázený park francouzského typu, naopak převažují vysoké trávy a keře, občas jemně ozvláštněné barevnými květy. Ze zhruba dvou set rostlin je navíc většina typických pro New York. Trasa obsahuje řadu zajímavých detailů a využívá neobvyklé pohledy na město — například dřevěné schody s proskleným výhledem shlížejí na rušnou křižovatku, což je obzvlášť v noci nezvykle zajímavá podívaná.

Projekt pracuje s industriální památkou, která je díky němu zachráněna a aktualizována pro 21. století. Původně průmyslová část města samozřejmě nepočítala s vymezením prostoru pro zeleň, ale jak je vidět, lze vtipně použít jednu z původních konstrukcí a dodatečně park vytvořit. Řada Newyorčanů údajně ani netušila, že se taková stavba na Manhattanu nachází, až znovuoživení konstrukce v podobě veřejného prostoru jim otevřelo oči. High Line tedy významně přispívá nejen k odpočinutí a občerstvení chodce, ale i k jeho zájmu o historii místa, ač se právě v této metropoli zdá, že minulost není důležitá.

Hodnota stavby spočívá ale především v tom, že podnítila další projekty vznikající v jejím těsném sousedství, čímž pomáhá oživit celou městskou část. Údajně zde vzniklo nebo právě vzniká kolem třiceti staveb, včetně plánované galerijní plochy. Už po několik desetiletí jsou stavby muzeí a galerií důležitým městotvorným prvkem, který obvykle pomáhá k posílení živosti daného místa. Bohužel Dia Art Foundation, nadace spravující nejdůležitější díla minimalismu, která do roku 2004 provozovala galerii v jednom z domů v Chelsea, se zde nakonec rozhodla svou novou budovu nepostavit. Nicméně letos v říjnu bylo rozhodnuto o stavbě jiné velké galerie, nové budovy Whitney Museum, kterou navrhl Renzo Piano. Nebude se rozšiřovat původní dům na Madison Avenue od Marcela Breuera, jak se často uvažovalo, ale vznikne pobočka galerie v jižní části High Line, která ztrojnásobí velikost výstavní plochy muzea, proslaveného zejména pořádáním svých bienále současného umění. Důležitým momentem také zůstává, že High Line probíhá umělecky inspirativní čtvrtí Chelsea, v níž se nachází řada malých soukromých galerií. Ač se dnes zdá, že se živé umělecké centrum přesouvá do levnější čtvrti Manhattanu, do Lower East Side, a Chelsea se — také díky High Line — změní v mnohem prestižnější a uhlazenější část města (podobně jako se tomu stalo předtím v případě Soho), provozovatelé High Line počítají i s prezentací současného umění. Okolní galeristé a umělci ostatně patřili k prvním podporovatelům projektu. 

I když se nejedná o jediný případ, kdy byla průmyslová stavba změněna ve veřejnou odpočinkovou zónu, není jich dosud ve světě mnoho. Dobře ukazuje, jak se dají podobné industriální památky využít nejen pro novou funkci samotné stavby, ale i jako hybatel celé městské části. Někteří z příznivců projektu jej nazývají nadneseně Central Parkem 21. století. Od tohoto monumentálního projektu 19. století se liší především tím, že není uměle vytvořenou přírodou, do které by mohl člověk utéct z džungle mrakodrapů, ale zůstává pevnou součástí města, z níž můžeme vnímat metropoli z nového úhlu: zklidněně a nad věcí. Vrátíme-li se ale k Remu Koolhasovi, High Line se stala dalším, v tomto případě mírně levitujícím, arkadickým kobercem na Manhattanu.

Více na www.thehighline.org

Foto Terezie Nekvindová
Mapa zdroj: http://www.thehighline.org/
Skica nové budovy Whitney Musea © Renzo Piano

Publikováno ve Stavbě 6/2009