Před
setkáním s Evou Jiřičnou jsem si znovu poslechla rozhovor, který vedla přesně
před deseti lety s Markem Ebenem. Tehdy se těšila na realizaci mostu,
který navrhla pro Ostravu, i na další projekty, které ji ještě čekají.
Zajímalo mne, jak se její vnímání českých reálií za těch deset let posunulo.
Dnes už bohužel víme, že místo jejího návrhu se v Ostravě postavil zcela
podprůměrný most a v Čechách máme o jednu realizaci této výjimečné architektky
méně. Tato nemilá událost, spolu s dalšími, dlouho projednávanými a stále
nedokončovanými projekty, které Eva Jiřičná měla a má na stole, nás vede k
otázce – jak se v českém prostředí daří uplatnit její celoživotní zkušenosti ze
špičkového architektonického prostředí britské architektury? Která očekávání se
po deseti letech naplnila?
Po své emigraci do Velké Británie
jste zažila různé vývojové fáze britské společnosti, kdy se nejprve opatrně,
ale pak s plnou přesvědčivostí její nedílnou součástí stala moderní
architektura. Máte tedy pro nás nedocenitelný přesah vidět mnohem širší
souvislosti, než jaké nahlédneme z našeho českého „rybníčku“. Jak známo,
v Praze se v posledních letech vše zbrzďuje. Výstavba, zejména
bytová, doplácí na zablokovanost schvalovacích procesů snad nejvíce, mladí lidé
zažívají složitou situaci s bydlením…
To
je něco, co mne velice trápí, a musím říct, že jak tady, tak i v Anglii. Když
jsem přijela do Anglie, tak první organizace, u které jsem pracovala, byla
Greater London Council[1]. Jednalo se o správní
instituci, ne nepodobnou tehdejšímu pražskému Útvaru hlavního architekta[2], která ale měla v Londýně
poněkud jiné, rozšířené kompetence. Kromě plánování se věnovala projektům
kulturních institucí, projektovala všechny veřejné budovy i kulturní stavby,
jako muzea, divadla a podporované městské bydlení. Jak jsem ji měla příležitost
poznat zevnitř, tato organizace fungovala perfektně. Specialisté, kteří tam
pracovali, znali Londýn do nejmenšího detailu. Krom obrovské a nenahraditelné
erudice zaměstnanců instituce disponovala také obrovským množstvím dokumentů a
dalších nezbytných informací, bez kterých nelze tak veliké město spravovat.
Bohužel byla velice brzo zrušena. Specialisté skončili v jednotlivých
londýnských „distriktech“ na pozicích tzv. „district servant“, kteří se starají
o určitou část města, o jeho technické problémy a také dávají architektům
razítko, že mohou stavět. Stali se pouhými lokálními schvalovači projektů,
jejich široké vědomosti tak ve značné míře přišly vniveč. Pracovala jsem v sekci
architektů, specializované na projekty škol. Ale mimo to jsem pečlivě sledovala
práci kolegů z vedlejších kanceláří, kteří se zabývali zastavěním rozsáhlých
nových čtvrtí bytovými domy, kam bylo po válce, protože Londýn na rozdíl od
Prahy byl téměř srovnán se zemí, potřeba ubytovat hrozné množství lidí. A to
velice rychle.
Když
navštívíme Londýn dnes, ani by nás nenapadlo, že byl vlastně tak poničen,
vnímáme jej z pohledu dneška jako osmimilionové město, největší finanční a
obchodní centrum v Evropě…
Obnova
Londýna byla potřebná a byla obrovského rozsahu. Proměna města v 60. letech
probíhala naplno a tato instituce svou koordinací rozvoji města a zejména
výstavbě nájemních bytů velice pomáhala. No ale co máme teď? Teď se nestaví nic
takového, naopak, stejně jako v Praze, i v Londýně je katastrofální
nedostatek státních, tedy pro lidi dostupných bytů.
Dává
se tu často za vzor, že se v rámci současné soukromé výstavby musí určitý podíl
bytů v Londýně „odevzdávat“ městu k dispozici, a tyto byty jsou pak určeny
sociálně slabším….
Ano,
ale tyto pokusy o zajištění tzv. „affordable housing“ – dostupného bydlení,
prostřednictvím přenesení ceny za „dotované jednotky“ na zbylé klienty, tedy
způsob převedení části bytů od soukromých investorů pro sociálně slabší, se
neukázaly být zcela efektivními. I proto, že jich je přes všechny snahy velice
málo. K tomu je ještě problém s domovními poplatky, které ze sociálně
slabých uživatelů nikdo nesejme. Právě tyto poplatky si nemohou dovolit, hlavně
na exponovaných místech Londýna. Tento systém je naprosto nevyhovující,
nesmyslný. Myslím, že skutečně efektivním řešením by bylo, aby stát investoval
opět do veřejné výstavby. Vím, že se i za komunismu postavilo šílené množství
příšerných bytů. To ale na druhou stranu neznamená, že se ty domy dnes musí
stavět špatně, ony se mohou stavět dobře, jen když o to někomu půjde.
V současné době se v Praze bohužel
nestaví, nejen byty, a to zejména kvůli komplikovanosti schvalovacího procesu.
A k tomu se ještě byty dříve státem postavené ve velké míře zprivatizovaly, za
zlomek současné tržní ceny.
I
v Londýně se hodně privatizovalo. Většina domů, které byly ve státním
vlastnictví, se zprivatizovala, a tudíž nové rodiny, které do Londýna
přicházejí dnes, nemohou nahradit starší obyvatele, kteří přirozeně odcházejí
do domova důchodců. Stát už nedisponuje ničím, nemůže nově příchozím rodinám
nic nabídnout. Ale vlastně nevím, jestli je to někde lepší, v Americe je to
snad ještě horší, možná Skandinávie a Vídeň, která byty držela ve vlastnictví,
je na tom lépe.
Pracovala jste v Anglii celá
léta na velkých projektech, známější jsou ale vaše menší realizace, kam vás to
spíše táhlo?
Kdybych
měla možnost dělat, co jsem chtěla, tak bych asi k interiérům nikdy nepřišla.
Londýn mě lákal, protože jsem tam měla příležitost i jako žena účastnit se
práce na budovách. Tady v Čechách mně říkali, že ženská má dělat interiéry
anebo pracovat v ÚBOKU[3], kde jsem i chvíli
pracovala, nebo učit. Na všechna pracovní místa byly tzv. umístěnky, já dostala
umístěnku do cementárny… To, že jsem měla už v Čechách zařízenou nabídku do
GLC, pro mne byla jedinečná možnost jet někam, kde se budou dělat budovy. V GLC
jsem nakonec strávila jen rok, protože postupně docházelo k oklešťování
kompetencí tohoto úřadu. Nebyla to zrovna nejlepší situace, právě jsem se
rozváděla a tatínek umíral, ale našla jsem si místo na velkém přístavu v
Brightonu, a tam jsem potom pracovala celých 13 let. Ten 1 rok v GLC a 13 let
v Brightonu, to byly jen velké stavby, viadukty, rozvojové pozemky,
dobývané doslova z vody, a na takto získaných pozemcích jsme realizovali
výstavbu domů s celkem čtrnácti sty byty, k tomu výstavní centrum,
vlnolamy… Zlom pro mne přišel, když projekt Marina skončil. Najednou jsem
začala dělat obchody pro Josepha[4], protože jsem nemohla najít
jinou práci. Všichni si mysleli, že budu moc drahá, protože jsem byla do té
doby společníkem velké firmy. Jakmile jsem začala navrhovat Josephův byt i jeho
obchody, okamžitě byly všechny mé realizace publikované, a to znamenalo nálepku
na čele, Jiřičná dělá interiéry. Přitom můj předchozí projekt Marina byl
obrovský projekt, zahrnující kus města. Ale tenkrát, v labouristické Anglii,
kvůli politické situaci, tak rozsáhlý rozvojový projekt, celkem asi za 145
milionů liber, nikdo schválně v médiích nepublikoval.
Postupně jste se tedy dostala, tak
trochu nečekaně, k projektům interérů…
Ano.
A aby těch náhod nebylo málo, šel jednoho dne architekt Richard Rogers, kterého
jsem znala shodou okolností od okamžiku, kdy jsem přijela do Anglie, se svým
společníkem Normanem Fosterem po Sloane Street a vešli do obchodu, pro který
jsem právě navrhla dřevěné schodiště[5]. Richard řekl: „Kdo to
dělal?“ Když jsem odpověděla, že já, pokračoval: „Tak k nám musíš přijít
pracovat, protože oni tam (pozn. pojišťovna Lloyd’s of London) chtějí všechno
ze dřeva a my neumíme pracovat se dřevem.“ No a já, která do té doby udělala
jen jeden obchod s dřevěnými prvky, a ještě ke všemu nerada, jsem se najednou
stala „expertem na dřevo“.
To musela být jedinečná doba, mít
příležitost pracovat na jedné z nejikoničtějších výškových budov progresivního
high-tech stylu, na stavbě, která dotváří již přes 30 let obraz britské
metropole. Pracovala jste přímo v kanceláři Richarda Rogerse?
Ano,
přímo. Skoro 3 roky. Bylo tam 6 týmů, všechny týmy po šesti lidech a každý
z nich týden co týden dostal balíček různých dílčích projektů v rámci této
stavby. Vedla jsem jeden z týmů. V mašinerii velkého studia Foster Rogers
bylo jedno, zda právě pracujete na budově, její konstrukci nebo interiérech.
Navrhovali jsme všechno možné, od konstrukcí budovy, střechy, střešního
zasklení, stropů až po interiéry, které tvořily nedílnou součást budovy.
Myslím, že v pořádné architektuře je vnějšek i vnitřek spojitá věc a architekt
se musí umět pohybovat ve všech měřítkách.
Proč jste nakonec tento ateliér opustila?
Muselo být snem tam tehdy pracovat…
Po
těch dvou a půl letech projektové práce na výškové budově Lloydovy pojišťovny začaly přicházet další a další projekty
a mě ta práce moc bavila. Já bych proti tomu nic neměla, u Richarda[6] bych klidně i zůstala, byl
skvělý manažer ateliéru a obchodník, vůbec by mi to nevadilo. Ale partner jeho
firmy-ateliéru, architekt John Young,
který je teď jeden z mých nejlepších kamarádů, v té době „pracovně“
žárlil. A tak jsem si řekla, že nebudu stát někomu v cestě, a odešla.
Nebylo to tak, že bych zoufale chtěla být za každou cenu na vlastní noze.
Chybělo mi pojištění a finanční zabezpečení na velké projekty, a tak jsem s
firmou postupně, v patnácti, maximálně dvaceti lidech, začala dělat
interiéry a dělat jich tolik, abychom se uživili. A myslím, že to fungovalo
velice dobře. K větším realizacím, rekonstrukcím historických objektů, mostům,
oranžeriím, i kulturním, dopravním a školským stavbám, jsem se dostávala
postupně.
Bylo pro vás překročení do měřítka
interiérů změnou?
Člověk
musí měřítku rozumět a musí umět pracovat s velkým i malým. Měřítko hrálo roli
pro všechny architekty. I třeba pro Franka Lloyda Wrighta. Ten dokázal
navrhnout úžasné sídlo firmy[7], ale třeba i
pohrabáč pro čištění svých proslulých krbů v rodinných domech. Měřítko
musí architekt zvládnout, musí pochopit, co dělá, pracujete jinak v malém
měřítku nežli ve velkém. Ale z toho velkého se nakonec musíte dostat do toho
malého taky. Když vám někdo zadá interiér obchodu, pořád se musíte zajímat o
širší souvislosti. Všecko je interiér. Poněvadž je interiér krajiny, v něm se
nachází interiér obydleného místa – města, v něm je interiér ulic, domů. A
co teprve interiér aeroplánů! Člověk je vždycky uvnitř něčeho.
Architektova
úloha je měřítko pochopit a s měřítkem lidí pracovat. Protože nakonec v
interiéru člověk stráví většinu života, daleko víc než v exteriéru. A je velká
škoda, že obecně se dá říct, že lidi interiéry neřeší, někdo tam přinese pár
kusů nábytku a my v tom pak vegetujeme…
Nadšení
z té doby, možnost podílet se na tvorbě návrhů budov v ateliéru Richarda
Rogerse v Londýně, kdy se skrze vaši práci posouvaly a přepisovaly dějiny
architektury, doba tzv. high-tech stylu, musela být nepopsatelná, život v
Londýně musel být neuvěřitelně dynamický…
U
Richarda Rogerse jsme pracovali na velké budově a současně i na několika
menších projektech. Richard tím, že byl napůl Ital a vyrůstal v Itálii, měl
neuvěřitelné znalosti, jak fungují historická i současná města. To samé Zaha
Hadid, která šla studovat architekturu proto, že ji rodiče jako dospívající
dívku vzali do historických měst v Iráku, která dnes snad už ani
neexistují. Uviděla urbanismus, studovala plány a to ji to inspirovalo k
přestupu z oboru matematika na architekturu. Dodnes, když třeba jedete do
Padovy nebo jiného italského města, tak s vámi Richard Rogers hned začne vést
diskuse o urbanismu a dokáže přesně a erudovaně popsat, jak kdysi vyřešili to
které prostranství před katedrálou. Na všech přednáškách mluví zejména o
urbanismu italských měst. Tyto znalosti se snažil přenést i do Londýna. On
napomohl tomu, aby Londýn výrazně proměnil přístup k rozsahu i podobě
veřejných prostranství. Když jsem přijela do Londýna, byla všechna nábřeží
privátní. Získal určitý vliv u Labouristické strany v době, kdy tato strana
ovlivňovala podobu londýnského urbanismu,
a dostal možnost řešit i problémy Londýna, měl možnost politiky přesvědčovat[8].
Navrhoval, jak je třeba přebudovat obchodní a správní centrum Londýna. Zejména
díky němu je celé nábřeží dnes veřejně přístupným prostranstvím a
oblíbenou promenádou.
Město se tehdy asi hodně měnilo, což
se týkalo i „výšek“.
Ano,
tehdy začala razantní změna v přemýšlení o výškách. Londýn třeba do té doby
držel všude limitní výšky, aby to nekompromitovalo pohled na katedrálu sv.
Pavla. Celý způsob přemýšlení o londýnské City byl omezen představou o lidech v
buřinkách a s deštníkem. Pak se Londýn přestavěl tak, jak ho známe dnes.
Neříkám, že se stalo vše zcela dokonale, vždy je něco dobré a něco špatné,
takový je život… Nikdy nemůžete garantovat, že vývoj města půjde jen jedním
směrem. Můžete se jen snažit, aby se to někam posouvalo, musíte se pokoušet
reagovat na to, co město potřebuje.
Když poslouchám, s jakou razancí
vývoje se Londýn popasoval, srovnání mě vede do Čech, kde se některé, řekněme
úzké či zájmové skupiny lidí spíše snaží vyvolávat obavy, jakékoli proměny se
bojí, protože v nich zřejmě vyvolává nejistotu, stejně tak i nové budovy.
Dobrá
budova nezkazí město. Ať to udělá jakýkoli architekt. Když je to dobrá budova,
klidně neobvyklá, Eiffelovka třeba, nebo The Shard[9], nebo „okurka“[10], tak tím, že je to vyšší
než kamarádi, to město nezkazí. Výška není element, parametr, který kazí město.
Element, který město kazí, je, když nemáte veřejná prostranství, veřejnou
vybavenost, nebo vyřešenou dopravu.
Budoucnost
architektury je v Praze, ve srovnání s Londýnem, poněkud limitovaná. Vždyť jen čekání na povolení trvá, jak
to asi v Praze znáte a zakoušíte, dlouhá léta…
Zde
si nikdo nechce vzít zodpovědnost za
nic. Každý má před sebou nějaké předpisy, ale že by se zamyslel, co ty
předpisy znamenají a jestli by se neměly změnit podle toho, jak se mění doba,
to ne. Natož aby se někdo podepsal pod projekt a dal povolení. To je samé:
„Ještě pokračujte, ještě pokračujte…,“ to slyšíme stále. Tady dostat povolení na cokoliv
nového je skutečně utrpení, to můžu říct. Ale co je nejhorší, není
to ani zamítnuté, ani se nepostupuje schvalováním dále. Všechno se drží „v limbu“. Tohle mě opravdu mrzí. Takový stav už
trvá více než 30 let… A spíše se to zhoršuje.
Když
to porovnám s dobou, kdy jsem přijela do Londýna, tak válkou ještě stále
poničený Londýn na tom nebyl o mnoho lépe než tenkrát Praha, kterou jsem
opustila. V Praze právě rostlo Severní Město, plánovalo se Jižní Město, no a
stejně tak i v Londýně se stavěla obrovská sídliště, masově. Ale také se
třeba postavilo sídliště Barbican[11], které je dodnes z
urbanistického hlediska velice zdařilé. Nedávno jsem tam šla na koncert, a když
jsem čekala na neteř, byla jsem překvapená, jak je tato oblast populární a plná
života. Na trávníku skoro nebylo místo, kam bych si mohla s kafem sednout.
Kolem bazének, kde pobíhaly děti, kolem všude bytovky, vlastně jsem myslela
hlavně na toto prostranství, když jsme navrhovali zástavbu pro novou část
Žižkova[12]. Přemýšlela jsem, kolik
takových prostor v Praze je.
Inspirace,
kterou jsem tam pocítila, byla obrovská, to místo mám moc ráda a ráda bych jeho
kvality přinesla i do Prahy. Ale možná tady narážíme na odlišné vnímání, na
částečně jiné názory o uspořádání městského prostoru. Zde je teď asi spíše
vyzdvihována zástavba typu Vinohrady, stále se nás někteří lidé ptali, proč
námi navržená zástavba na Žižkově nekopíruje principy pražských předměstí,
postavených na přelomu 18.–19. století. Ale asi bych byla opatrná ve vnímání
blokové zástavby jako jediné možné. Skutečně nejsem zastánce těch vnitrobloků,
kde jsou dodnes různé kůlny, garáže, kde celé fasády jsou strohé, s maličkými,
ničemnými okny a bez balkonů. Ale dříve se to tak stavělo. Fasáda, ta přední,
byla reprezentativní frontou do ulice, zatímco zadek domu byl čistě servisní.
Do dvora byla v lepším případě otočena jedna ložnice, ale koupelny a podružné
místnosti včetně kuchyní se orientovaly třeba do světlíků. Nebyla vyřešena
úskalí v případech vnitřních rohových dispozic bytů, obrovskou část bytu
zaujímala neosvětlená předsíň. Podoba dvorů, v Praze absolutně neudržovaných,
to mě nepřesvědčuje, že by nemohly existovat jiné možnosti řešení zastavění
bytové čtvrti, že by byl nutný jeden mustr.
Také přemýšlím, kde se to
nedorozumění bere, možná je to nějaká protireakce na rozvolněnou sídlištní
výstavbu, kterou máme dnes často před očima, v Praze v ní bydlí bezmála třetina
obyvatel. Ale ne všichni výstavbu měst na modernistických principech, dle tezí
Le Corbusiera dnes vnímají pozitivně. Spíš ji mnozí vidí do určité míry
kriticky, jako nedostatečnou alternativu právě blokovému městu. Spíše tápeme a
nevíme, jak obě zkušenosti, tedy z blokového i modernistického způsobu
zastavování města, zpracovat. Jak skloubit předností obojího?
Je
to skutečně zvláštní. Myslím ta tendence se vracet k již překonaným způsobům
stavění, bez jejich alespoň dílčí proměny, revize, zamyšlení se nad tím. Jestli
je to správné, jestli vše a vždy musí, v nových čtvrtích, být třeba nutně jen
nízké… Zajímalo by mne, nakolik je takový přístup dílem médií a nakolik
skutečně známe náladu mezi obyvateli města, jak oni komentuji a vidí jeho
vývoj. Myslím, že to je dílem zkreslení médií a opatrnických lidí,
schovávajících se za památkářské poučky, že vývoj města by se moc neměl
odehrávat, a když tak jen velmi umírněně.
Moc se toho za poslední léta v Praze
nestalo, jak to vidíte z pohledu architektury vy?
Když
se mě třeba někdo zeptá, ať dám příklad současné architektury v Praze, tak co
mu můžu dát? Můžu mu dát vedle Národního divadla třeba Novou scénu, Václavské
náměstí? To jsou ty „nové věci“? Opravdu nevím… Asi bych řekla Frank Gehry,
Tančící dům. Na ten se všichni chodí koukat, to byl div, ale myslím, že kdyby
tenkrát nebylo Havla, tak by se to zřejmě také nepostavilo. Ten říkal, že jde o
architekturu, která se může líbit nebo nelíbit, ale jde hlavně o výjimečnou
věc.
Takže zřejmě Praha žádným činem,
který by (třeba celosvětově, nebo alespoň v evropském významu) posouval hranice
uměleckého oboru architektura v poslední době, nezaboduje… Není to obrovská
škoda? Když víme, že Praha je ceněná právě pro svou úžasnou architekturu, pro
její vrstvení a různé styly, jak to popsalo UNESCO v jednom z kritérií, které
zní, že na Seznam historického a kulturního dědictví je Praha zapsána za
vrstvení a kontinuální vývoj „až dodnes?“ Tedy včetně aktuální, námi žité
současnosti.
Když
se architektům dá příležitost a dělají jeden projekt za druhým a nikdo jim
neustřihne křídla, tak se můžou vyvíjet. Když Zaha Hadid dostala povolení na
prvních pár budov, nastal v její tvorbě ohromný vývoj. Ta první stavba pro
Vitru nebyla nijak geniální počin, ale pokud by nezačala realizovat, tak by se
neodpíchla. Nebo Richard Rogers, pokud by zůstal u prvních několika budov, tak
by patrně skončil u Centre Pompidou. Je to sice slavná budova, ale má mnoho
provozních a jiných úskalí, co si budeme namlouvat, spíše jde o jakési gesto,
kterým vyzkoušel velice důležitou vývojovou cestu architektury pro všechny
další, podobně jako Corbusier. Nedávno jsem měla diskusi s dvěma historiky
právě o Le Corbusierovi. A oni říkali, že to byl vlastně nešťastný člověk, nic
z toho, co chtěl realizovat, se mu nepodařilo. Ale tím, že stále něco zkoušel,
a možná právě proto, že mu tehdejší technologie vzdorovala a nedovolila to, co
chtěl, zrealizovat – tím svým hledáním
postrčil několik generací architektů dopředu. Niemeyer postavil Brasilii, to je
svým způsobem katastrofa, stejně jako Le Corbusier v Čandígarh. Dnes to jsou
rozpadající se historické monumenty, ale to myšlení v nich obsažené, to tu už
zůstalo a vžilo se všem dalším generacím, které přišly po nich. Ale když já
vůbec nikomu nepovolím, aby to zkusil? Když nedovolím nic, ani v malém měřítku…
Často přemýšlím, co by ta Chobotnice byla Praze udělala, takové prtítko mezi
stromy na Letné, jak by to Prahu zničilo? Stejně tak všichni křičeli u
Tančícího domu: „Zničí to Prahu!“, já si to ještě pamatuju, protože to bylo
právě v době, kdy já jsem do Prahy znovu začala jezdit.
To
asi odpůrci nečekali, že se stane u Tančícího domu úplný opak, stejně jako u
budovy Zlatého Anděla Jeana Nouvela, která iniciovala rozvoj do té doby poměrně
ospalé části Prahy.
No,
a taky mu to ostříhali, takže Jean Nouvel se nakonec nechal slyšet, že do Prahy
už nikdy nepojede. Představte si, jaké to mohlo být, kdyby mu to byli povolili
tak, jak to původně naprojektoval, bez kompromisů. Je to smutné.
Málo
se akcentuje skutečnost, že tvůrčí architekt je přednastaven tak, že chce, je
to jeho poslání zlepšovat prostředí lidí. Tomu je schopen věnovat obrovské
úsilí a množství energie. Architekti jsou blázni, že chtějí řešit problémy
spojené s naším životem.
V
Praze je ale toto „snažení“ doprovázené neustálou frustrací, fázemi očekávání a
zklamání, často slýchám, že aby ateliér přece jen přežil, projekty se už jen z „jistoty“
navrhují tak, aby bezkolizně „prošly“. Máte také ten pocit?
Víte,
když je vše tak komplikované, tak je otázka, co architektům pak zbývá navrhovat.
Psí boudu, která je hezká? Často v rozhovorech zdůrazňuji, že nejhorší v životě, jak už říkal Oscar
Wilde, je neriskovat. Být jen opatrný není řešení a vede to akorát k
polovičatým výsledkům.
Odpůrci stavění to, že se chudák
architekt podvolí, až za hranu všech přípustných kompromisů, stejně nakonec
zneužijí a říkají: „Podívejte se, to je důkaz, my to říkali, vždyť všechno, co
se staví, je nepřesvědčivé, kompromisní“, co tedy architektům zbývá?
Když se dlouho nestavějí v určitém
městě přesvědčivě dobré stavby, třeba z opatrnosti, tak zákonitě důvěra lidí v
architekturu oslabuje. Navíc architekt, jako povolání, musí čelit
obrovské zlobě, když se něco nepovede. Vezměte si, kolik operací srdce bylo,
než se povedly, kolik slibných léků rakoviny se vyzkoušelo, než začaly nemoc
zvládat? Jsou státy, kam přijedete a kde jsou krásné budovy. Ale tady jsme na
tom v průměru mizerně.
Kam ta nenaplněnost vede, kam se to
obrovské zmařené množství energie přesouvá? Nemůže z toho vyvěrat určité napětí
mezi architekty?
Mnohdy
si to čeští architekti blokují sami, obyčejnou lidskou závistí. Přemýšlejí,
proč bychom my měli být špatnější než ostatní, vidí, jak se to daří architektům
v zahraničí. Ale oni nejsou horší! Když se čeští studenti dostanou do světa,
když dostanou v průběhu svého produktivního, tvůrčího období příležitosti, tak
se velice dobře uplatní. Snažila jsem se umožnit co nejvíce našim studentům[13] vyjet na zkušenou do
zahraničí, a pokud to šlo, pracovali u Zahy Hadid, Normana Fostera, Grimshawa,
Kaplického a dalších. To pro mě byl důkaz, že když mají šikovní lidé
příležitost, tak jsou i čeští architekti skvělí. Každý se potřebuje něco
naučit. Ale naučit se to můžete jen od lidí, kteří něco dělají, a zejména právě
tím, že se ty zakázky, projekty hýbají. Ale tady se ta zkušenost dostatečně
neprohlubuje, což souvisí s nemožností, absencí příležitostí stavět, tedy
zejména s tím, že projít přiměřeně rychle procesem schvalování a realizace je
tady nemožné. Nakonec pak dojdete do stadia, že nevíte, od koho a na čem se to
tady máte naučit? To mě strašně mrzí.
Hned po požáru Notre Dame jste byla
oslovena Českou televizí o komentář, a v reakci jste se zmínila, že dnes lze i
v historickém kontextu stavět moderně…
Ano,
ale také bych ráda upozornila, že se nesmíme nechat opít rohlíkem primitivních
hlupáků, kteří tam navrhnou narychlo něco ošklivého. Kdybych mohla radit, tak
bych řekla: „Proč pospíchat, hloupý Macron, proč to stihnout do 5 let?“ Inu, je
to délka jeho volebního období. Ale to nevidím jako dostatečný důvod.
Myslím,
že se nic nestane, pokud tam bude Notre Dame takhle 10 let. Prioritnější je,
aby už se to znovu nestalo, nejdůležitější je zabezpečit dostatečnou ochranu
vzácné historické budovy. Představte si, že nám tady v případě sv. Anny
nechtěli povolit sprinklery! Proboha, proč? Oni by snad ti dotyční památkáři
nechali krov radši shořet, než aby tam někde nahoře, v místech, kde je nikdo
nevidí (a udělali jsme to opravdu velice citlivě), bylo dobře schovaných pár
trubek? Velice mne to rozčilovalo. Co to je ve srovnání s požárem, nebo s tím,
když do toho krovu teklo horem dolem celá desetiletí?
Případ
svaté Anny byl i jinak složitý. Nejprve nám nepovolili podlahu, pak nám
nechtěli povolit, abychom vysušili stěny. Nutili nás zcela proti smyslu věci
zakrýt krásný krov, nádherné „ondřejské kříže“, unikátní důkaz inteligence tehdejších prostých
stavitelů, krov, který dnes prostoru pomáhá dělat tak
skvělou akustiku.
Takže podle mne se Notre Dame nemusí
hned dostavovat, a ani to nemusí být retro. Vždyť i architekt František Maria Černý v pražských Emauzích, přestože
byla podoba původních gotických věží známá, vyhrál s úplně jiným, dodnes
nadčasovým, obdivovaným návrhem dvou krásných, pozlacených věží, které Emauzy
tak krásně zdobí.
Roman Koucký říká, že křivka nejlepších
staveb je vždy úměrná tomu, kolik staveb se postaví, kreslí přitom takový ten
obrázek se špičkou ledovce.
Ano, to je vynikající příklad,
řekněte, že mu to vzkazuju. Opravdu je to tak, že když se staví málo, tak těch
nejlepších staveb je úměrně tomu méně. Když množství projektů snížíme, když
znemožníme mnoha projektům vzniknout, tak za dobu existence architektonického
studia se jich nestihne tolik. Následně, pokud nemáte ty zkušenosti, logicky se
nemohou využívat ve prospěch dalších projektů, sloužících celé společnosti. Ale
vysvětlujte tohle památkářům. Je to, jako když máte třídu žáků. V průměrné
školní třídě taky máte pár těch nejlepších. Čím více všichni procvičují, tím
jim to jde lépe.
Ráda bych ještě nakousla téma
„Ideální čtvrť“, teď jste se tímto tématem intenzivně zabývala. Můžeme zůstat
klidně u abstraktní představy neurčité čtvrti, nebo jestli máte příklad, kde to
v Londýně funguje…
Já
žiji v oblasti Maydal Valley na
okraji Londýna. Jde o opravdu velký blok s 350 byty, hodně se ale liší od těch
pražských. Dvůr uvnitř není předělen nějakými ploty, každý byt na údržbu
rozlehlého dvora přispívá, takže si můžeme dovolit 2 zahradníky. Myslím, že
námi nově navržená čtvrť by podle principu určité potřebné hustoty a kvality
veřejných prostranství mohla přinést novou kvalitu bydlení, vždyť právě zeleň a
kvalitní veřejný prostor můžeme lidem nabídnout tím, že půjdeme s budovami
výše.
Navrhování
těch výškových bytových budov na Žižkov, šroubovic, nás velice bavilo, ale to,
že bychom v soutěži, navíc v takovéto konkurenci mohli vyhrát, by mě vůbec
nenapadlo.
Právě mnohá prostranství, obklopující
vyšší budovy v Praze, za příkladná nejsou považována, snad odtud také
pramení určitá obezřetnost, často je z tohoto pohledu kritizována Pankrác, to
se ale jistě dá zlepšit…
Jistě,
proč někdo neudělá soutěž, co se tam vše dá zlepšit, a nerozfázuje to třeba na
dílčí etapy? Občas na Royal Academy pomáhám s takovými uměleckými dílnami pro
děti z chudých čtvrtí Londýna. Přijdou děti ve věku kolem 10–16 let,
dostanou tužku a kus papíru. Někdy jich přijde 20, někdy 60. Kdybyste viděla,
jaké nápady ty děcka mají, co ti vymyslí! Přitom se nedá předpokládat, že by
žili v rodinách, kde by jejich rodiče něco věděli o kultuře. Ale co se jim
v hlavě rodí, odkud to přijde, to já nevím, Bůh je mocný, a mě fascinuje,
co se všechno s takovými dětmi dá vymyslet. Ať se to tedy zadá nějakým
školám, studentům, pak ať se sejde pár lidí, odborníků, ať se to téma otevře
profesionálům, ať se začne mluvit o tom, co se s tím dá dělat. Ano, je to
hrozné, veřejný prostor na Pankráci je strašný, ale proč? Investoři něco
postaví, nemají žádné podmínky, jen tzv. koeficient zeleně. No, a poněvadž se z
logiky věci každý stará o svůj projekt, nic se nekoordinuje navzájem. Právě ta
koordinace chybí, tu by někdo měl dělat, třeba je to úkolem města.
Jsem
ale přesvědčena o tom, že kvalita veřejných prostranství nesouvisí prioritně s
výškou budov. Kvalita může být skvělá, jako právě v Barbican. Mimo to, problémy s veřejnými prostranstvími
jsou v Praze i jinde, třeba na sídlištích, nebo podívejte se na Karlák, jak by
mohlo to náměstí být krásné! A je krásný? Kam jsme to došli?
Vícekrát
jste hovořila o tom, že Britové mají zajímavou vlastnost, že jsou odvážní, i
když my bychom je spíš popsali jako konzervativní, v čem tu jejich odvahu
vidíte?
Ta odvaha souvisí s tím, že do
Anglie vždy přicházelo množství cizinců. Tím nemyslím úplně současnou situaci,
která je v mnoha ohledech enormní a přesuny lidí jsou obrovské, téměř
nezvladatelné.
Já měla spíš na mysli dobu předtím,
než se Anglie stala důležitým místem pro vývoj současné architektury, a co
tenhle fakt ovlivnilo.
Britové byli mořeplavci, inženýři,
inovátoři, podporovali vynalézavost a do Anglie v průběhu mnoha staletí
přijelo mnoho cizinců z celého světa. To souviselo i s tím, že Anglie přestala
být impériem, ztratila svoje državy. A Angličané tyto cizince akceptovali, dali
jim příležitost. Nechali je, aby přinesli to, co mohli přinést, asimilovali je
do společnosti a umožnili jim se začlenit a pracovat pro společnost. Také se
jich mnoho proslavilo v tolika různorodých oborech!
Díky britské otevřenosti, novým
vlivům, propojení obdivu pro technologii a novým přístupům došlo v době, když
už jsem v Londýně žila, k akceptaci moderní architektury. Podle mne to byl
úžasný jev, že všichni dohromady udělali něco lepšího, než by byla Anglie
schopná bez těchto lidí.
POZNÁMKY:
[1] Rada Velkého Londýna byla
zastupitelstvem Velkého Londýna v letech 1965 až 1986. Koordinovala plánování,
rozvoj kultury, dopravy, výstavbu a správu bytového fondu a zejména správu
školství Vnitřního Londýna. Tato organizace měla politické, tedy volené vedení,
a dělila se o kompetence s jednotlivými městskými částmi.
[2] Původně Útvar hlavního
architekta hlavního města Prahy (ÚHA HMP), později Útvar rozvoje hl. m.
Prahy (ÚRM), pražská plánovací organizace, od roku 2013 transformovaná
na Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR Praha).
[3] Ústav bytové a oděvní kultury (ÚBOK)
v Praze vznikl v roce 1959, úkolem bylo zajišťování výtvarné úrovně výrobků v
oblasti odívání, textilu, bydlení, skla a porcelánu.
[4] Joseph, původem z Maroka, je
zakladatel úspěšné módní značky Joseph. Eva Jiřičná pro něj navrhla nejprve
interiér bytu, následně pak i interiéry obchodů. Nečekaná mediální odezva
odstartovala nejen jejich dvacetiletou spolupráci, ale také kariéru Evy Jiřičné
jako návrhářky interiérů luxusních londýnských a newyorských módních obchodů a
butiků (Boss, Kenzo, Joseph, Vidal Sasoon), ale také klubů a restaurací.
[5] Pozn.: šlo o obchod Kenzo fashion
shop, zrealizovaný 1982, který byl navržen jako franchise pro Josepha, na
Sloane Street 19, v Londýně. Obchod byl charakteristický
dřevěnými schody připomínajícími stupně zvlněné divadelní scény.
[6]
Richard George Rogers vede s Johnem Youngem společnost Richard
Rogers Partnership, John Young s Richardem Rogersem spolupracuje od rozpadu
seskupení Team 4 (v němž figuroval také Norman Foster), ke kterému došlo v roce
1967. Podílel se mj. také na realizaci Pompidou Centra (dokončeného v roce
1977).
[7] Sídlo
firmy Johnson Wax je světové sídlo firmy vyrábějící čisticí prostředky
ve státě Wisconsin, v USA, navržené architektem Frankem Lloydem
Wrightem. Stavba je charakteristická hlavním pracovním sálem o výšce 6,5 metru,
jemuž dominuje 60 tenkých betonových sloupů s rozšiřujícími se kruhovými
hlavicemi, připomínajícími květy leknínu.
[8] Richarda
Rogerse média považují za jednoho z nejvlivnějších britských architektů, v roce
1997 se stal členem Sněmovny Lordů za Labouristickou stranu. Vicepremiérem byl
jmenován lídrem organizace Urban Task Force, která v roce 1998 sepsala na
stovku doporučení, jak se mají britská města dále rozvíjet. Byl spojencem
labouristy Kena Livingstona v době jeho působení jako starosty Londýna (v
letech 2000–2008), až do jeho volební porážky konzervativcem Borisem Johnsonem
v roce 2008.
[9] The
Shard (česky doslovně „střep“) nebo Shard of Glass je londýnský mrakodrap o výšce 310 metrů.
Architektem stavby je Ital Renzo Piano.
[10] Swiss Re Tower
neboli „Okurka“ je
londýnský prosklený
mrakodrap pojišťovny Swiss Re. V době výstavby vnímaný jako jedna z nejkontroverznějších staveb v Londýně. Od roku 2004 patří k symbolům Londýna
podobně jako katedrála svatého Pavla, červené doubledeckery a Buckinghamský
palác. Autorem návrhu je slavný
architekt Norman Foster.
[11] Barbican
je soubor
brutalistních rezidenčních budov v centru Londýna, z 60.–80. let 20.
století., zahrnující i výškové stavby, které působivě kontrastují s překvapivým
množstvím zeleně i vodních ploch.
[12] V květnu 2019
proběhla urbanistická soutěž na komplex rezidenčních staveb na místě
dosluhující telekomunikační budovy na Žižkově. Projekt Evy Jiřičné a jejího
pražského ateliéru AI Design zaujal v soutěži, organizované rezidenčním
developerem, společností Central Group, 1. místo v konkurenci 98 ateliérů z 30
zemí celého světa. Navržené prostorové řešení zahrnuje tři výškově gradující
věže, nižší městský blok, doplňkové komerční prostory pro služby a velkoryse
pojaté (dimenzované) veřejné prostranství.
[13]
Eva Jiřičná pracovala v letech 1993–2006 jako pedagog na pražské UMPRUM, kde
vedla s architektem Radkem Kolaříkem architektonický ateliér, jejich ateliérem
prošla celá řada architektů, kteří se dnes uplatňují v českém, ale i evropském
kontextu.
Pozn. red.: Krácený rozhovor byl publikován v ?asopise Stavba 3/2019.
Související ?lánky:
Petr Volf: Fenomén 6.6.2019
Architektka Eva Jiřičná převzala Cenu města Zlína 8.4.2019
Jiřičná 22.3.2019
a další…
Mohu jenom doporučit! My jsme stavěli loni a všechno šlo hezky od ruky 😎🔝
po přečtení článku je vidět, že dobře ovládá své řemeslo a je velká škoda, že nemůže urychlit různá stavební povolení. To by ta naše Praha vypadala úplně jinak!!!