Kadeřnictví Táňa Kmenta

Stavba, kde vznikl interiér nového kadeřnictví, je ikonou českého funkcionalismu. Na projekt Moravské banky byla vypsaná architektonická soutěž, kterou v roce 1928 vyhráli Bohuslav Fuchs a Arnošt Wiesner. O tři roky později byla stavba dokončena. Budova je jedním z dominantních objektů na brněnském náměstí Svobody. Hlavní nosná konstrukce fasády byla provedena z ocelového rámu, který je zavěšen na železobetonové konstrukci. Stala se tak předznamenáním předvěšené fasády – autoři vyvinuli systém, který uplatnil také Jaromír Krejcar a později ho využívalo několik generací architektů. Například Josef Hrubý, František Cubr a Zdeněk Pokorný tímto způsobem navrhovali pavilony na světové výstavy EXPO. V určité metafoře na něj navazuje i mašinismus Karla Hubáčka, u kterého Jiří Zhoř na tehdy nově založené Liberecké fakultě architektury studoval.

 Dva interiéry v jedné pasáži
„Klienti si toto místo vybrali jako jeden z dalších dvou bodů pro expanzi svojí firmy. Byla  jim blízká moje realizace galerie Denisy Nové z roku 2008, která sídlí ve stejné stavbě a oslovili mě, abych pro ně zpracoval projekt, i když mají vlastního architekta. Věděli, že půjde o zcela specifickou věc,“ říká architekt Jiří Zhoř. Nyní se galerie DNB nachází přímo naproti kadeřnictví, na druhé straně vstupu do pasáže z Veselé ulice. Pro autora to zpočátku byla poměrně obtížná situace – musel se vypořádat s tím, že bude mít tak blízko starší realizace jinou, ale s jiným programem. Málokdy se stává, že architekt vstupuje do stejného místa podruhé a měl by tak vytvořit protiváhu svému prvnímu projektu. Hrozí riziko, že se bude opakovat, a v tomto případě se navíc jedná o viditelné místo v centru města. „Otázka, zda toho vůbec vstoupím, byla pro mě zásadní. Ale když uvažujete o tom, jakým způsobem věci vznikají, začnete o zadání přemýšlet jako o určité výzvě a také prezentaci svého názoru. Myslím, že za čtyři roky se toho hodně změnilo, kromě toho mám stavbu banky rád – zároveň jsem však musel akceptovat, že jeho vlastníkem je velká instituce. Ale přihodila se zajímavá věc, Goethe Institut doporučuje návštěvy některých staveb a galerii DNB zařadil do svého programu jako zajímavý interiér v historicky cenném domě. To byla pro Komerční Banku jako vlastníka objektu dobrá zkušenost, takže jsem měl při jednání lepší situaci. Ale protože se jedná také o památkově chráněnou stavbu, projekt se musel předjednat u příslušných úřadů. Časový harmonogram byl tedy napjatý, protože proces schvalování i práce na studii běžely současně a zároveň jsme potřebovali provést určité stavební úpravy, odstranění některých příček pro uvolnění prostoru  a podobně,“ dodává Jiří Zhoř.

Kontext stavební i architektonický
„Dispozice a konstrukční báze stavby jsou poměrně komplikované – dům stoupá od náměstí Svobody směrem k ulici Veselá a s tímto převýšením se konstrukčně konfrontuje – prostor kadeřnictví se tak  nachází nad kotelnou, nad řešeným interiérem je zapuštěn prostor zázemí kuchařek z vedlejší vývařovny, který vytváří nad polovinou kadeřnictví konstrukčně snížený podhled. Celá stěna tohoto zázemí je také směrem do fasády prosklena luxfery, aby do této místnosti procházelo denní světlo. Pro analýzu založení celého návrhu a realizace bylo důležité se seznámit se stavbou, projít si  celou budovou, podívat se až na střechu a zjistit si detaily provedení, abych si vytvořil o stavbě pokud možno co nejucelenější obraz. Koncept mého projektu měl naváza na tento funkcionalistický kontex, měl být vytvořen v souladu s ním. V architektonické praxi jde o přenos jejich významů, které autor považuje za důležité,“ dodává architekt Zhoř a upřesňuje: „Nejde tedy jen o vkládání nových kontrastních řešení, ale o hledání co nejpřirozenějšího navázání na stávající. Jako by tu soudobé řešení bylo odjakživa. Místu se podřizuji, nevkládám do stavby cizí prvky, o kterých vím, že tam nepatří. Stavba je ze železobetonu, proto jsem se snažil tento materiál po celkovém očištění prostoru do kontextu architektury banky vrátit. Navázal jsem tedy na vyhraněný architektonický výraz budovy, který vychází především z nosné železobetonové páteře. Vnímám ji ale v měřítku a obsahu použitých prostředků v samotné realizaci.“

Myšlenkou návrhu bylo vytvoření scény, určité vyvýšené úrovně, na které kadeřníci pracují a jsou tak napojeni na prostor ulice a pasáž banky. Úroveň podlahy ale byla níž než úroveň chodníku, z pohledu chodce nebylo vidět dovnitř. Scéna tedy byla vytvořena jako diagonální prostorový raumplán – pódium s převýšením úrovní, kde se odehrává design a práce studia Táńa Kmenta. Jeho měřítko a rozložení tvoří propojovací jádro se strukturou provozních funkcí. Vnitřní vybavení tvoří prvky, které jsou paralelou měřítka a materiálového působení původní architektury.

Odkrývání struktur a ponechávání odhaleného
Vzhledem ke stavebním úpravám a následné realizaci bylo nutné odkrýt konstrukční jádro stavby a jednotlivé struktury, aby se zjistilo, zda v nich nejsou výztuhy, stojiny nebo jiné skryté nosné konstrukce a prvky. Další domněnky se týkaly toho, že nad příčkou, kterou bylo třeba odstranit je další průvlak pro vyztužení stropní konstrukce – byl ale posunutý a ukázalo se, že podhled v daném místě není nosný, protože je nad ním volný prostor (odhalení a konstrukční analýza podhledu v projektu bylo klíčové, měl se do něj zavěsit ocelový rám polic).
„Když jsme konstrukce odhalili a očistili, prostor se otevřel. Odstraňováním vrstev jsme v podhledu objevili  světlík, který byl projektován již v letech vzniku stavby. Tahle konstrukční výsada se u funkcionalistiockých projektů objevuje poměrně často – meziprostor s komponovaným stropním světlíkem mohl původně sloužit pro schodiště nebo ho autořichtěli uzavřít pochozím sklem. Chtěl jsem jádro původního návrhu zachovat, ale dostal jsem se tak do problému s normami a s bezpečnostními předpisy na užívání prostoru. Konečné otevřené konstrukce byly opatřeny protipožárním nátěrem, ale musím přiznat, že investory to finančně zatížilo. Jednodušší je interiér opatřit běžnými podhledy tak, jak jsme z praxe podobných úprav interierů zvyklí,“ vysvětluje Jiří Zhoř a dodává: „Měl jsem štěstí, že jsem se dostal k prostoru, který měl sám o sobě velkou sílu – když se vyprázdnil a stavebně vyčistil, zůstal otevřený s určitou duší základních prvků.“

Dobrodružství práce s náhodou
„Odhalování konstrukcí není jednoznačné, v určitém smyslu je to dobrodružství. Rád pracuji s nahodilostí tohoto odkrývání prostoru, často to ovlivní i celkový vizuální kontext. Při rekonstrukci se také naučíte vnímat obsažnost stavby. Na základě toho, co postupně nacházíte, můžete projekt ještě přehodnotit a optimalizovat. Při otevření světlíku jsme objevili stropní trámy, které sem byly vloženy jako provizorní krytí konstrukce,  které mělo vynášet podlahu nad světlíkem a nemělo být pohledové. Odhalené trámy v podhledu daly konceptu novou přidanou polohu, stavební motiv. Kromě t oho jsme odhalili také rozvody vzduchotechniky z kotelny, která je  pod kadeřnictvím – říkám tomu technické žíly stavby a nebráním se jim, pracuji s nimi. Původně byly obezděné, netušily jsme , co se za zděnou přizdívkou skrývá. Při rekonstrukcích je práce s náhodou a objevováním skrytých stavebních prvků, jejich zapojování do dalších návazností realizace jedním ze zásadních principů celkového řešení.“

Estetika povrchů
Struktura povrchů vznikla vrstvením nánosů štuků a omítek. První vrstvu tvořil štuk a malba, později se do zdí zasahovalo rozvody elektřiny, vrstvy se kladly napříč časem přes sebe. Někde byla v konečné fázi realizace ponechána struktura novější, jinde původní. V povrchu tak vznikl obraz napříč časem. „Musel jsme u toho být a přesně určovat, do jaké míry zasahovat, abych něco nezničil – sloup musel zůstat sloupem jak ve své celistvosti tak v geometrii. Když jsme například odstraňovali keramický obklad ze 70. let, nechali jsme na zdech strukturu lepidla pod dlaždicemi, kterou vytvořil řemeslník. Po obkladech tedy zůstal reliéfní geometrický vzor vzniklý tažením zednického hřebenu. Došlo tak k odhalení další stopy stavební struktury, která byla ponechána jako konečná estetika. V této práci a procesu jde o opatrné a promyšlené odstraňování a čištění, kde konečným momentem zůstává rozpoznání určité míry abstrakce, s níž se zachází jako s konečným vizuálním dojmem a motivem -abstraktní se v tomto smyslu  stává pro architekta ve vztahu k projektu  autentickým.“
Odstraněny byly původní dveře a zárubně tak, aby vznikly průchodné zóny v celé výšce mezi podlahou a podhledem. Podpořila se tím tektonika a vnitřní energie prostoru. Pro zklidnění celkové atmosféry a vyvolání strukturální abstrahovatelnosti povrchů bylo důležité vše integrovat do jednoho vizuálního celku několikanásobným nástřikem bílé barvy. Odhalené materiály a povrchy měly různou nasákavost, takže finální bílý akcent má různé valéry. Vznikl tak nový konkrétní obraz s vlastní logikou, kde bílá barevnost pracuje v prostoru ve svých jemných odstínech.

Vybavení interiéru
Základními materiály je v dokončeném interiéru černá průmyslová ocel, betonové stavební překlady, staré masivní trámy, nerezový plech a zrcadlové stěny. Autorovi šlo o hledání podstaty konstrukčních prvků tak, aby vynikla přirozená estetika materiálů: „Přemýšlel jsem o rozhraní mezi stavební okázalostí, která směřuje až k ponechanému detailu řemeslného provedení. Obnažení nejednoznačného stavu a hledání aproximace mezi zadáním a vnesenou architektonickou formou je  tématem, funkcí a sociálně-vizuálním sdělením.“
Jednotlivé prvky se do prostoru vkládaly jako solitery. Autor nechtěl pracovat s obvyklými materiály, na skládkách hledal staré betonové bloky, které měly vytvořit základy-těžítka pro zrcadla o výšce čtyři metry. Našel několik kusů, které by se mohly velmi dobře použít, ale ukázalo se, že by na jejich přemístění potřebovali těžkou techniku… Nakonec se tedy jako těžítka použily betonové stavební překlady o délce 2,5 m, z nichž se sestavily bloky v daném měřítku a proporci: „Betonové panely u zrcadel vyrůstají z podlahy. Potřeboval jsem, aby působily jako jakýsi tektonicky oddělený antický motiv s vlastním výrazem. A zároveň měly zůstat přirozené. I ostatní detaily jsou navržené tak, aby nic nekrášlily, nehodnotily. Ale například protipožární kabely jsem u osvětlení zrcadel provedl tak, že jsem si jich vymotal o několik metrů  víc a dal jsem jim tak ve volném uspořádání lehkost a prostorovou volnost.“
V interiéru se využily také 200 let staré pozednicové trámy z krovu nedalekého kláštera. Bylo zapotřebí poměrně mnoho trpělivé práce, než se zakonzervovaly a mohly se stát součástí projektu s dalším využitím. Těleso pokladny je realizováno z ocelových profilů, ke klientům se pokladna otevírá prostorovými panely z betonových překladů. Z oceli je také realizována zavěšená prostorová police, která byla koncipována jako diagonální předěl mezi mycí zónou a ostatním prostorem.