Kotelna v Libčicích nad Vltavou

Z hromady sutě a popela. Originální konverze bývalé Kotelny na multifunkční prostor pro kulturní, firemní a společenské akce, který má ambici stát se srdcem umělecké & kulturní čtvrti v symbióze s tradiční řemeslnou výrobou a technologickými inovacemi. Objekt jedinečným způsobem zachovává průmyslovou etapu rozvoje města, jež významně ovlivnila jeho historický kontext.
Jedná se o další důležitý projekt postupné regenerace kdysi rozsáhlého průmyslového areálu Šroubárny v Libčicích nad Vltavou, který dal lidem práci i místo k životu a stal se nositelem téměř řemeslného know-how výroby šroubů a drátů. Brownfieldu, který dnes funguje na pár procent svého původního výkonu, se tak vrací život v jiné podobě, s plánem uchovat a rozvíjet řemeslnou a výrobní tradici. Kotelna společně s dnes již ikonickým industriálním klenotem Uhelným Mlýnem, je počátkem nového UM Valley v meandru řeky Vltavy. Jedná se o precedens pro spousty jiných, dosud chátrajících areálů.

Výrobní areál Drátovny a Šroubárny n.p. založil Pražský spolek železných hutí v roce 1872 při železniční trati Praha – Drážďany u řeky Vltavy. Výrazně ovlivnil rozvoj přilehlých obcí a zanechal výraznou stopu při formování této lokality, vtiskl jí jedinečný charakter i atmosféru. Kdysi zde pracovalo a žilo více než 1600 lidí, nyní necelá stovka. Přitom je tu téměř vše: domy, železnice, silnice, technická infrastruktura, řeka, vzrostlé stromy, ale hlavně tu je „duch místa“.

Kotelna se nachází v sousedství již opraveného Uhelného Mlýna, se kterým byla provozně propojena. Jedná se o další důležitý projekt postupné regenerace celého areálu. Budovy patří k nejstarším částem, s tím souvisí naše rozhodnutí chovat se s rozvahou a pokorou, stavby zachovat a výrazně je neměnit, ačkoli dnes už není možné jim vrátit původní funkci. Cílem bylo najít nové využití a přitom navázat nejen na kvality stávajícího architektonického a urbanistického řešení, ale i samotného faktu, že se nacházíme ve výrobním areálu s téměř 150letou tradicí.
Jedná se o dvě do sebe srostlé budovy. Výstavba starší severní části kotelny s dřevěným krovem se datuje někdy kolem roku 1880. V roce 1921 byla rozšířena o podsklepenou kotelnu se subtilní ocelovou konstrukcí krovu. Ve stejném roce byl na komín přistavěn dodnes funkční vodojem. Po roce 1991 se budovy využívaly jako sklad a garáže elektrických plošinových ještěrek. Od roku 2002 již jen chátraly.
Prostorové a urbanistické řešení území jsme výrazně neměnili. Proběhly terénní úpravy, jejichž součástí jsou dnes nové zpevněné cesty, doplněné výsadbou stromů a založenými trávníky. Mezi Uhelným mlýnem a Kotelnou vznikla pěší ulice, vedoucí od páteřní areálové komunikace směrem k řece. Naší snahou bylo objekt zachovat a očistit od nevhodných stavebních úprav z minulých let a vrátit mu jeho původní industriální podobu tak, aby i po rekonstrukci byla čitelná původní funkce objektu. Vhodnými zásahy zpřehlednit dispoziční řešení a vtisknout objektu i čitelnost nově vložené funkce. Základní tvar domu a tektonika stavby se výrazně nezměnily, objemové členění zůstalo téměř neporušené. Cihlové konstrukce obvodového pláště jsme rehabilitovali původními cihlami.
Architektonické, dispoziční a technické řešení vznikalo s ohledem na flexibilitu ve využití objektu a jeho dlouhodobou udržitelnost, ale i na fakt, že areál v roce 2002 zasáhly povodně. Od samého počátku jsme definovali budoucí využití jako multifunkční prezentační prostory pro kulturní, firemní a společenské akce s ambicí stát se srdcem budoucí umělecké a kulturní čtvrti v symbióze s tradiční řemeslnou výrobou a technologickými inovacemi.
Multifunkční hala je umístěna v jižní části Kotelny. Severní část Kotelny je připravena stát se restaurací, ale zatím je převážně využívána pro catering k probíhajícím akcím. Suterén poskytuje další zázemí s možností nahlédnout do dosud nepřístupných kouřovodů i do samotného komína.
V další fázi plánujeme zapojit areálovou vlečku do dopravní obsluhy a také využít stávající energomost jako vyhlídkovou pěší trasu, spojující již opravené části s rozvojovou plochou v severním cípu brownfieldu. Počítáme s nabíjecími stanicemi pro elektromobily a elektrokola.
Autorská zpráva


Místo: Areál Šroubáren Libčice nad Vltavou
Klient: Pelupro s.r.o.
Autoři/Generální projektant: Atelier Hoffman – Ing. arch. Patrik Hoffman; spoluautor Ing. arch. Simona Benátská; spolupráce Ing. arch. Rudolf Pástor, Ing. arch. Tomáš Havlíček, MgA. Matyáš Švejdík
Stavebně architektonická část: Atelier Hoffman – Ing. arch. Patrik Hoffman
Stavební detaily: Atelier Hoffman – Ing. arch. Patrik Hoffman a M3M s.r.o.
Stavebně konstrukční část: Ing. Ivan Píša
Požárně bezpečnostní řešení: Jan Drahoš
Vzduchotechnika: JVB Engineering s.r.o.
Vytápění, ZTI – vodovod, kanalizace, plynová zařízení: Ing. Martin Kratěna
Silnoproud a slaboproud: ELEPRO, s.r.o.
Projekt Gastro: GAST-PRO s.r.o.
Projekt zahrady: Terra Florida s.r.o. – Ing. arch. Lucie Vogelová
Stavební práce: Družstvo Alfex – stavby
Topení, větrání: ZTI ENERGIS 92, s.r.o.
Vzduchotechnika: airMaT, s.r.o. – Josef Thun
Slaboproud: Jiří Turek – ELPR
Silnoproud: Hlaváček Zdeněk – elektroinstalace
Výtahy: VÝTAHY SCHMITT+SOHN, s.r.o.
Hliníkové výplně: DOLS – výroba dveří, oken, listovních schránek, a.s.
Dřevěné konstrukce: LEKON TSK s.r.o.
Betonové podlahy: KŘÍŽ průmyslové podlahy s.r.o.
Zahradní a zpevněné plochy: Imramovská – vegetační úpravy s.r.o.
Konstrukce střechy: KVASNIČKA JOSEF – stavební klempířství – Satjam
Dřevěné podlahy: Podlahy Dvořák
Dřevěné schody: Truhlářství František Klejna
Plocha stavebního pozemku: 1696 m²
Zastavěná plocha: 886 m²
Celková čistá podlahová plocha: 1391,83 m²
Celková hrubá podlažní plocha: 1688 m²
Celkový obestavěný prostor: 10 112 m³
Foto: Jakub Skokan, Martin Tůma / BoysPlayNice

___________

Umění vidět za roh
PETR VORLÍK

Cyklické změny využití k průmyslovým stavbám přirozeně patří, zpravidla však v podobě výměny nebo rozšíření technologie, zaměření výroby, aditivního růstu budov nebo areálů apod. Dramatická společensko-hospodářská a technologická reforma západní společnosti v poslední třetině dvacátého století však přinesla nový fenomén – architektonizované konverze industriálního dědictví pro typologicky zcela odlišné využití. Zprvu nesmělé zásahy, jakýsi alternativní proud a snaha o restituci mnohdy přehlížených hodnot, se záhy hluboce zaťaly v architektonickém povědomí a staly se jednou z nejvlivnějších, nejnosnějších myšlenkových linií.

Ještě nedávno, v roce 2005, když Výzkumné centrum průmyslového dědictví uspořádalo výstavu a vydalo knihu Industriální stopy / architektura konverzí průmyslového dědictví v České republice 2000–2005, jednalo se o pionýrský počin. Kniha mapuje těch několik výjimečných, přesvědčivých prvotních realizací, jimž jednoznačně dominuje úsilí o světovost a industriální styl, snaha začlenit se do módního proudu nové designové, loftové a kancelářské krajiny.

Druhá, novější přehledová publikace Industriální topografie / architektura konverzí, Česká republika 2005–2015[1] už je jiná. Představuje výběr, ze kterého přímo čiší současné hledání vlastní tváře a osobitosti české architektury. Obrací se k regionům, těží z identity místa a především z autenticity. Z autenticity nejen ve smyslu uchování původní, historické materie, ale i z důrazu na opravdovost, kvalitu a zážitek. Autenticita se v knize prolíná napříč typologiemi i měřítky, napříč soukromými i komerčními projekty. V dubnu tohoto roku jsem měl možnost uvést výstavu a knihu přednáškou pro studenty a pedagogy Fakulty architektury OTH v Řezně a velmi mile mne zaskočila reakce kolegů, kteří právě autenticitu českých konverzí vysoce vyzdvihovali, s postesknutím, že se jedná o rovinu, která se už v německé péči o kulturní dědictví prakticky vytratila. Jakkoliv se jednalo samozřejmě o vlídné přijetí a zdvořilost, uvědomil jsem si, že v Čechách nejsme zvyklí slýchat chválu, natož od západních sousedů námi tolik obdivovaných pro nový hospodářský a společenský étos. Potvrdila se tím ale i velmi pozitivní reakce, kterou před rokem partneři v rámci evropského projektu Confronting Wicked Problems – Heritage[2] vyjádřili při návštěvě šroubárny v Libčicích. Z navštívených míst je, vedle kultovní Müllerovy vily, Muzea dolu Mayrau a nových věží Emauzského kláštera, nejvíc zaujala právě konverze uhelného mlýna a kotelny! V české architektuře (i společnosti) se skutečně „něco děje“ a projekty nového využití o této proměně zřetelně mnohé vypovídají.

Areál bývalé Akciové železárny, později Šroubárny v Libčicích nad Vltavou má své nepopiratelné charisma. Směs různorodých výrobních budov, lemovaná z jedné strany omšelou zdí a železničním koridorem, z druhé strany řekou a výhledem na skalní masiv Větrušické rokle. Samotná obec má charakter ospalého zahradního (malo)města na dohled od Prahy. Ještě před pár lety však mohl toto kouzlo objevit jen člověk s otevřenýma očima a bohatou fantazií, schopný vidět dál než ostatní. Architekt Patrik Hoffman se pro místní svéráz nadchl a pro vlastní potřebu opravil objekt uhelného mlýna přímo v srdci výrobního areálu.[3] Konverze omšelé, zdánlivě obyčejné budovy, opásané změtí trubek a zarostlé náletovou zelení, si právem vysloužila ocenění Grand Prix 2013 v kategoriích Rekonstrukce i Nejlepší realizace roku.

Patrik Hoffman citlivě odhalil skrytou krásu a uhelný mlýn „pouze a především“ pietně oprášil a přiměřeně vyspravil. Přičemž slovo „přiměřeně“ je v tomto případě důležité a je pochvalou za přístup, který musel vyžadovat velkou představivost a pokoru. Původní cihelné a železobetonové konstrukce stěn byly šetrně záplatovány, kovové stropy a vazníky i dřevěná střecha očištěny a ošetřeny novými nátěry, za industriální hustě členěné rámy oken byla vsazena velkoformátová tepelně izolační okna, nové prvky (kotelna, wc, schodiště) dostaly podobu vestavěných, do značné míry izolovaných boxů, v interiéru dřevěných, v exteriéru z černého plechu. Výhled na řeku a protější skálu nabízí lehký, prostý balkon z černě lakovaného kovu. Nenásilné a přesto kontrastní, převážně černé nebo skleněné nové prvky se dobře snoubí s patinou zachovaného industriálu. Třípodlažní vnitřní prostory slouží dle potřeby jako galerie, showroom, architektonická kancelář nebo k příležitostnému přespání.

Pokora se vyplatila a výsledná neformální, příjemná atmosféra je skutečně nezaměnitelná. Ostře kontrastuje s velkoměstskými komerčními (monstr)projekty. Nabízí totiž něco, co nelze uměle vytvořit a koupit za peníze – osobitost, útulnost a jakousi vytouženou samozřejmost a radost ze života.

Patrik Hoffmann se však nespokojil s jedním izolovaným zásahem. Sousední „chrámová“ kotelna s ikonickým komínem opásaným vodojemem provokovala svojí prázdnotou a tichou silou, vyzařující skrytou energií. Architekt proto dlouhá léta hledal vhodnou náplň a partnery. Libčice nad Vltavou mezitím ožily, odezněl strach z povodní, výrazně posílily linky předměstských vlaků a pozornost zájemců o bydlení se přesunula z izolovaných, nových a umělých satelitů spíše k existující širší pražské periferii. Obec se tak stala nevšední směsí víceméně velkorysého původního zahradního města, úsporného dělnického bydlení při trati a nové, poněkud ne(z)řízené komerční zástavby. Bez jasného ohniska a služeb, které částečně supluje snad jen neméně omšelá železniční stanice. Návštěvník tuší, že se zde skrývá potenciál, který ukazují v posledních letech třeba Líbeznice, Černošice a v Praze Holešovice, Vršovice nebo Karlín. Možnost jak znovu zhodnotit dělnou industriální minulost a propojit ji s živelnou současností. Zatím se však jen pasivně čeká na potřebný iniciační impulz…

Stejnou proměnou prochází i areál šroubáren. Ačkoliv původní výroba skončila a většina hal je exploatována dočasnými podnájmy, konverze uhelného mlýna ukázala nové možnosti a v souboru dnes také najdeme například výrobu sportovních člunů, ale i kvalitního autorského nábytku. V severní části areálu právě demoliční stroje čistí plochu pro budoucí výstavbu, přičemž ty nejzajímavější, sošné objekty budou dochovány a podle projektu Patrika Hoffmana upraveny na nevšední bydlení. A svého druhého života se nakonec dočkalo i dvojhalí kotelny. V nižší hale z devatenáctého století vzniká stylová restaurace, s bezprostředním kontaktem na řeku; zatímco vyšší hala z počátku dvacátého století se má stát velkorysým univerzálním prostorem pro pořádání společenských akcí.

Pro rehabilitaci kotelny zvolil Patrik Hoffman stejnou (avšak nikoliv jednoduchou) strategii jako u uhelného mlýna – očištěné cihelné zdi v exteriéru i interiéru, citlivě záplatované cihlami ze zbořeného přístavku a v restauraci nahrubo omítnuté, původní dřevěný krov a kovové vazníky, vsazená nová okna za původní industriální rámy, betonové podlahy s integrovaným vytápěním atd. Vestavby (wc, technologie aj.) mají opět podobu vložených, vizuálně i konstrukčně nezávislých boxů. Celkově je kladen důraz na uchování silné, syrové atmosféry, patiny a především vzdušnosti velkorysého prostoru (pozn. kotle se nedochovaly). Architekt se snaží uvažovat i v širším environmentálním měřítku – kotelna má pečlivě promyšlený a zároveň úsporný, přirozený systém nakládání s energiemi a výměnou vzduchu, včetně přípravy pro budoucí tepelné čerpadlo a připojení pro elektromobily. Část prostorů v suterénu byla navíc zatím pouze vyčištěna, bez jasného určení funkce; však si časem o nejlepší využití „řekne sama“. Stejně i komín zatím neprošel žádnou zásadní proměnou, slouží k odvětrání vlhkosti ze zdiva a suterénů, přičemž prstenec původní nádrže na požární vodu pro průmyslový areál je dosud v provozu.

Zvláštní citlivost výmluvně vyjadřují i ponechané původní túje u kotelny, připomínka jiných časů, která soudobého estéta možná „tahá za oko“, ale zároveň dodává právě onu rozmanitou, v dobrém slova smyslu nostalgickou atmosféru. Architektova vize nového života v areálu bývalé šroubárny přirozeně přesahuje měřítko bratrské dvojice uhelného mlýna a kotelny. Obklopuje je totiž také nově upravený veřejný prostor, provazující hlavní vjezd s řekou a tvořící s novou funkcí restaurace, galerie, architektonické kanceláře a „eventového“ prostoru koncentrované ohnisko, které patrně v blízké budoucnosti začne přitahovat další aktivity podobného výrobně-kreativního, kulturního a zážitkového charakteru. Areál tak dostává do vínku potenciál stát se atraktivní adresou a možná i (chybějícím) budoucím centrem Libčic nad Vltavou.

Podle standardních odporučení k revitalizaci průmyslových areálů by jedním z prvních kroků mělo být otevření veřejnosti, vtažení do každodenního života přilehlé oblasti. V případě Libčic je však možná lepší, že se soubor nestal předmětem neřízené spekulace posledních let a uchoval si zatím svou celistvost. Další vývoj si jistě řekne nejlépe, kudy dál. Navíc odevzdané a trochu naštvané pokývnutí vrátné směrem k návštěvníkovi patří k půvabnému místnímu koloritu.

V červnu bylo publikováno vyhodnocení Indexu společenského rozvoje 2017, který každoročně sestavuje nezisková organizace Social Progress Imperative. Česká republika skončila na výtečném 22. místě ze 128 porovnávaných zemí, přičemž v oblasti zajištění základních životních potřeb (zdravotní péče, bydlení, školství, bezpečnost, zásobování a infrastruktura) patří vůbec k nejlepším! Česká společnost naopak naprosto selhala v oblasti tolerance (menšiny, migranti atd.).[4] Jinými slovy – máme se skvěle, ale přesto nám chybí sebevědomí, což vede k nepřiměřené obraně a opakování ustrašených klišé. Hledejme a šiřme proto pozitivní příklady a nosné vzory. Odborný i lifestylový tisk zaměřený na architekturu už tuto linii několik let razí. A úspěšně. Přesto stále zeje nemalá propast mezi kultivovaností publikovaných domácích architektonických děl a pokleslou každodenní realitou. Jedním z důvodů je i naše neschopnost vyrovnat se s existujícím prostředím a přetrvávající modernistická snaha neustále měnit svět k obrazu svému, potřeba „jej zcela aktualizovat“. Tento tristní společenský dluh však mohou dobře splatit právě konverze průmyslových staveb – jako vzor skutečného prožívání architektury, respektu k práci našich předků a k existujícímu prostředí, ukázka (tolik chybějící) tolerance a obdivu k rozmanitosti, osobitosti a poeticky dokonalé „nedokonalosti“.

Text vznikl v rámci SGS15/219/OHK1/3T/15 Průmyslové dědictví v ohnisku kulturní krajiny (hl. ř. P. Boudová).

POZNÁMKY
1  Benjamin Fragner – Alena Hanzlová, Industriální stopy. Architektura konverzí průmyslového dědictví v České republice 2000–2005 (katalog výstavy, Karlínská studia), VCPD ČVUT, Praha 2005; Benjamin Fragner – Vladislava Valchářová, Industriální topografie / Architektura konverzí, Česká republika 2005–2015, VCPD FA ČVUT, Praha 2014; dále také: Anna Sigmundová – Petr Vorlík – Tomáš Skřivan (eds.), Konverze průmyslové architektury (CD), VCPD FA ČVUT, Praha 2014; Charta průmyslového dědictví TICCIH (překlad VCPD FA ČVUT), Praha 2013; Benjamin Fragner – Vladislava Valchářová (eds.), Průmyslové dědictví ve vzduchoprázdnu mezi profesionály a amatéry, VCPD FA ČVUT, Praha 2010; Benjamin Fragner (ed.), Průmyslové dědictví, VCPD ČVUT, Praha 2008 ad. – viz http://vcpd.cvut.cz [vyhledáno 19. 7. 2017].
2  https://aho.no/no/forskning/confronting-wicked-problems [vyhledáno 19. 7. 2017].
3  https://uhelnymlyn.cz/ [vyhledáno 19. 7. 2017]; http://www.industrialnitopografie.cz/karta.php?zaznam=V007548 [vyhledáno 19. 7. 2017].
4  https://www2.deloitte.com/cz/cs/pages/press/articles/cze-tz-cesko-zustava-v-kvalite-zivota-na-22-miste.html [vyhledáno 19. 7. 2017].

Publikováno v časopise Stavba č. 3/2017, str. 48–49

___________

Fotografie architektury
Kotelna v Libčicích nad Vltavou
VENDULA TŮMOVÁ

Kotelna v Libčicích nad Vltavou je součástí průmyslového areálu, který působí jako autonomní územní. Má vlastní infrastrukturu, napojení na železnici. Areál se rozkládá v jednom z meandrů Vltavy. Z jedné strany je obklopen skalnatými útvary nad řekou, z druhé městečkem s barokním kostelem. Vazby mezi stavbami v areálu se mění užitím objektů v závislosti na ekonomických a politických změnách, vlastnících, potřebách doby.

Historický kontext místa a proměna architektury v čase jsou základní myšlenkou fotografického záznamu. Architektura je chápána jako objekt i jako nositel metadat kulturního dědictví. Obrazová zpráva o oživení místa využívá několika fotografických řešení. Tematicky propojené obrazové sety pracují s jasně formulovanou myšlenkou odpovídajícím vizuálním jazykem.

V prvé řadě je dokumentován přerod určitého historického stavu stavby do podoby jejího současného užití. Dokumentace konverze Kotelny¹ je nejblíže tradičnímu způsobu popisného fotografování architektury. Set funguje jako průvodce interiérem a exteriérem stavby. Fotografie logicky popisují prostor stavby od prvního dojmu s průčelím objektu po jeho skrytá zákoutí. Sledují citlivé momenty konfrontace starého a nového, výměnu materiálů a jednotlivých prvků stavby.

Fotografie záznamovou rovinu současně přesahují a stávají se obrazovým glosátorem vztahu minulosti a současnosti. Objekt Kotelny je interpretován v jeho dějinné vrstevnatosti.

Vyprávěcím elementem, který nahrazuje lidskou přítomnost, jsou stroje, mechanické objekty a hromady suti. Zvláště tyto, pro dnešní podobu stavby nevýznamné hromady, získaly v rámci fotografického zpracování pozornost.

Stavební suť a další odpad vyvezený ze suterénu Kotelny, změť materiálů, hornin a předmětů, jsou pamětí místa. Kupy různých charakterů byly systematicky dokumentovány. V rámci obrazové logiky jsou vodítkem pro prostorovou orientaci. Odkazují k použitým materiálům i příběhu samotné konverze.

Typologický přístup k fotografii industriálních objektů uplatnili v sedmdesátých letech manželé Becherovi² při dokumentaci industriálních objektů 19. století v Porýní a Porúří, které byly toho času bez reálného využití, ovšem s nesmírně silným géniem loci. Industriální charakter oblasti určoval způsob života po generace. Fotografie těchto objektů pomohla definovat důležitost místa v kulturním dědictví země. Způsob revitalizace industriálních oblastí v západním Německu, jejich zapojení do kulturní a ekonomické infrastruktury země je stále inspirativní.

V případě Kotelny je typologie hromad vedlejším motivem, narativem prostoru. Odkazuje nás k dalšímu fotografickému celku – „archeologickým vykopávkám“. Popisný obraz povrchu Kotelny se tím otevírá do hlubší vyprávěcí linie. Namísto člověka jsou to opět neživé objekty, které vystupují ze suterénu Kotelny. Fotografické řešení se v tomto případě liší. Ze suti jsou vytaženi konkrétní protagonisté více než stoletého příběhu – kameny, cihly, strusky, pružinky, drobné technické předměty – tlakové snímače, budíky, konvice, lampy atd. Pozornost se zaměřuje k méně konkrétním objektům – stavebnímu materiálu, do kterého se vepsal charakter minulých životů místa. Strusky, ohořelé cihly, přetavené hmoty mluví o vysokých teplotách v suterénu Kotelny, který sloužil částečně jako kouřovod a jehož dřívější charakter si dnes stěží představíme. Podobně tlakové snímače vyjadřují kdysi tepající energii kotelny. V rámci studiového focení byla předmětům dána pozornost coby portrétovaným osobám v duchu tajemného „rembrantovského“ portrétu. Bylo zvoleno neutrální pozadí a denní světlo, dosvěcováno obyčejnou lampou, zlatavým světlem. Zájem o objekty není samoúčelná záliba v jejich designovém vyznění. Jsou to oživené charaktery z narativního dědictví naší kultury.³

Specifickou pozornost dostaly také prostory suterénu, které byly po vyvezení sutě opět zpřístupněny. Technické zázemí stavby se strukturou kouřovodů je bez zdroje denního světla. Zvolilo se tedy řešení, které cituje světelnou atmosféru snímků Félixe Nadara z pařížské kanalizace a katakomb.⁴ Nadarovy fotografie měly význam pro rozvoj experimentálních forem fotografie – v technice umělého svícení i v námětu. Současně ale zaznamenaly důležitý krok v urbanismu velkoměst 19. století. Jsou dokladem inovace, experimentu, technického pokroku. Černobílé fotografie velkoformátového i digitálního původu umožňují pohled na detailní kresbu a struktury neviditelného a nepoznaného světa podzemní části Kotelny. Jejich chladná atmosféra je technická, popisná. Vizualitou se vrací k době průmyslové revoluce 19. století.

Obraz nemůže zastoupit skutečný smyslový dojem, zážitek z prostoru. Na druhou stranu otevírá perspektivy jiných pohledů a souvislostí. Fotografie je schopna vyjádřit časové a prostorové vztahy architektury, zaznamenat více než formální kvality objektu. Fotografické médium prošlo řadou experimentálních zkušeností na poli technické, výtvarné, komerční fotografie. Hranice mezi žánry a technickými přístupy se rozmělňují. Zásadní je vědomé použití adekvátních obrazových prostředků, v souznění se sdělovaným záměrem. Užitá fotografie pracuje s formami jiných uměleckých žánrů. Touto vědomou citací přináší více než pomůcku pro analýzu, ilustraci psaného slova. Je druhem interpretace, přenosu idejí.

POZNÁMKY:
1  Fáze dokumentace rekonstrukce Kotelny byly částečně financovány z grantu MKČR.
2  Hilla a Bernd Becherovi, zakladatelé významné fotografické školy v německém Dortmundu.
3  Portréty předmětů ze suterénu Kotelny budou vystaveny v rámci Design bloku 2017.
4  Félix Nadar fotografoval pařížské podzemní prostory v 60. letech 19. století. K osvětlení využil obloukové lampy.

Publikováno v časopise Stavba č. 3/2017, str. 50–51