Lábusova Trojčata na Hanspaulce

aneb Širší úvaha o dnešní architektonické události




JIŘÍ SCHMIDT

1 Debata bez pravidel


Mám napsat článek o novostavbách na Hanspaulce, jejichž autorem je profesor Ladislav Lábus (spolupráce Norbert Schmidt a Vít Krušina). Mám napsat kritický článek, který komplexně zhodnotí danou architektonickou událost. Ale když jsem pro takový text hledal precedent, zjistil jsem, že se musím ponořit až do velmi hluboké minulosti a uvědomil jsem si, že komplexní články o architektuře v českých zemích, v pravém smyslu architektury psal systematicky naposledy nejspíš Karel Teige v období 1. republiky.
Od té doby ale totalitní režimy architekturu padesát let systematicky vytěsňovaly z vědomí lidí a dnešní stav je takový, že o podstatě architektury se prakticky nevede ani žádná veřejná debata, natož aby se v souladu s podstatou architektury všeobecně stavělo. Uplynulo dvacet let svobody, a pořád se nesetkáváme s pracemi, které se zabývají vnitřním obsahem architektury, natož aby ten obsah definovaly, formulovaly a řídily. „Když to hodně zobecním, tak naší společnosti schází - lhostejno jde-li o jednotlivce, obec nebo developera - nějaká společná pravidla, univerzální myšlenka, jednotná směřování, která by pro všechny byla svatá.“ řekl nedávno architekt Josef Pleskot v jednom z rozhovorů pro média.
Mezi samotnými autory staveb k tomu nacházíme protichůdné postoje. A dokonce mezi autory staveb najdeme protichůdné postoje i k tomu, jestli naše architektura vůbec nějakou veřejně formulovanou a přijatou definici potřebuje.
O příčinách současného stavu mluvil děkan pražské Fakulty architektury profesor Zdeněk Zavřel letos na podzim na jednom stavebním fóru: „Architektonická praxe v Čechách v posledních řekněme dvaceti letech je taková, že většina velkých komplexních kanceláří se rozpadla na drobné fragmenty. Stejně tak se rozpadly i inženýrské kanceláře. A ty drobné fragmenty dneska s velkou obtíží dávají dohromady nějakou architektonickou filosofii.“
Ale jak psát o architektuře bez definované architektury? V takové situaci je nemožné seriózně posuzovat novou stavbu. 

Let „Havrana“
Co si teď trochu zamávat křídly a lehce se povznést? Každý by mohl jmenovat případy z bezprostřední minulosti, kdy se to architektuře vyplatilo. Pojďme se zabývat architekturou v optice i v měřítku, které jí ze samotné její podstaty přísluší. Pojďme se povznést nad vypočítávání, co text způsobí nebo nezpůsobí v myslích obchodníků s nemovitostmi, nebo co způsobí v myslích developerů, prostě, co text způsobí v myslích našich zákazníků, našich chlebodárců. Nemůžeme vědět, co text způsobí, dokud to neuděláme, a proto se nesmíme bát, dokud to neuděláme. Ale musíme to udělat, protože architektura může začít v českých zemích svobodně dýchat a může najít vlastní svobodnou polohu teprve potom, co jí začnou interpretovat samotní autoři staveb.

Psaný text
O architektuře je potřeba psát. Psaná řeč dokáže zastavit čas, a zároveň se dokáže pohybovat v prostoru. Text mohou číst lidé teď, za týden i za rok a tento text mohou číst lidé tady i kdekoliv jinde. Text si může číst každý vlastním tempem, psaný text se nejlépe analyzuje. Zapsané slovo nejpřesněji zaznamenává lidskou myšlenku. V tom je jeho síla. A proto byly vždycky texty o architektuře jedním z nejmocnějších nástrojů pro péči o civilizaci.

Chuť
Kde beru chuť takhle mluvit? Čtu. Vybírám si, co čtu a čtu leccos i bez knih. Četl jsem v předlistopadové době, četl jsem v polistopadové době a dneska se oba úseky jedinečně a koherentně doplňují. Možná i proto, že oba životní úseky jsou na rok stejně dlouhé: oba trvaly dvacet let. (Nevadí, že jsem se naučil číst, až v první třídě, protože v polistopadové době jsem se to taky několik prvních let znova učil.) Dneska dokonce už vím, co mám číst. (A dneska dokonce čtu, píšu a kreslím na stolu, na kterém četl a psal samotný Vladimír Holan. Kdyby nic víc, to mi stačí, abych za to děkoval uplynulým dějinným událostem evropské civilizace a byl vděčný za oběti našich předků až do konce svého života.)

2 Vypůjčená definice

Jak tedy napsat analytický kritický článek o daném architektonickém počinu bez všeobecně formulované, ustanovené a přijaté definice architektury, bez „nějakých společných pravidel, která by pro všechny byla svatá“? Snad jedině tak, že bych zadané téma vztahoval k provizoriu, k vypůjčené definici, kterou pokládám za „svatou“. Vybral jsem si tedy krásnou, importovanou definici soudobé architektury (ze všech krásných, importovaných definic) a vztahuji k ní celý článek, vše od ní odvíjím. Použil jsem ji jako základní opěrný bod, jako základní východisko pro své úvahy. Tou definicí by mohla být například slova Kennetha Framptona: „Architektonickou tvorbu bychom měli pokládat za řemeslo, které je — v celkovém rozsahu své působnosti — zasvěceno významotvornému formování lidského prostředí. V tomto smyslu je architektonické dílo vždy stejně tak ontologickou přítomností (prezencí) a ztělesněním společenských hodnot v prostoru jako abstraktní a symbolickou reprezentací.“ (Kenneth Frampton, Moderní architektura)
Myslím si, že z takto nastoleného významu architektury vyplývá, že zabývat se definováním soudobé architektury je minimálně na celý dlouhodobý seriál článků, optimálně na celou knihu. A myslím si, že takové práce bychom dnes měli vyvažovat zlatem.

3 Vztahy a poměry

Autor stavby tedy významotvorně formuje lidské prostředí! Chápu to v tom smyslu, že architekt stanovuje hierarchii společenských významů a tyto významy propisuje do nově vystavěné hmoty. Jak moc to platí pro naši architektonickou scénu? Jaký podíl na stanovování a formování společenských významů má dnešní český autor stavby? Jakou úlohu vlastně plní dnešní pozice českých architektů ve společnosti? A do jaké míry to všechno platí pro Lábusova Trojčata na pražské Hanspaulce?
Pro pochopení nové stavby je nezbytně nutné zabývat se vztahy a poměry, které novou hmotu zformovaly a vztahy a poměry, které nová hmota nastavila. Jestliže rozpleteme vztahy a poměry, které zformovaly například Trojčata na Hanspaulce, rozpleteme i aktuální vztahy a poměry příslušného fragmentu naší společnosti v aktuálním a v obecně platném společenském významu našich zemí. Pak můžeme také pochopit, jaký podíl na stanovování českých společenských významů má dnešní český autor stavby.

4 Nepopsaná mnohovrstevnost

„Vlastně se musíme naučit dívat na stavění, na města, na naše životní prostředí v celé mnohovrstevnosti, v celé komplexitě a musíme se naučit s tím zacházet,“ řekl také na fóru před pár týdny profesor Zavřel. Troufám si tvrdit, že komplexní kritická analýza stavební události je prvním krokem k mnohovrstvému a komplexnímu uvažování o architektuře.
No a přitom je dnes u nás prakticky nemožné zabývat se komplexní analýzou, která bude založená na celém souboru dílčích, pracných a časově náročných rešerší, které teprve společně — třeba jen ve své esenci - vytvoří celkový kritický obraz našich stavebních počinů, protože texty o architektuře jsou u nás zatím násobně hůře oceňovány (honorovány), než například pouhé snímky nových stavebních realizací. (Ale kdo je v hierarchii profesí výš, fotograf architektury nebo autor a kritik architektury? - Kdo komu zadává práci?) Takže se u nás dodnes s komplexní psanou architektonickou analýzou prakticky nesetkáváme. Zavřelova slova potvrzují, že situace je i po dvaceti letech svobodné společnosti v tomto smyslu vážná.

5 Vztahy a poměry za oponou Trojčat

Vztahy investora, architekta, stavebního úřadu, specializovaných projekčních profesí, uživatele stavby, stavební firmy, sousedů. To jsou hlavní základní složky jediného složitého uzlu, který se několik let zamotával, aby ve výsledku přinesl novou stavbu, tedy aby přinesl nové životní(é) prostorové prostředí člověka. Ovlivňoval koncový uživatel Trojčat už koncept návrhu stavby? Kdy do procesu návrhu Trojčat vstoupil koncový uživatel stavby a jak moc mohl formulovat svou představu? Byla strategie „izolovaných“ bytů ve společné vile obchodním záměrem investora a koncové uživatele bytů postavil obchodní nabídkou před hotovou věc? Jak moc mohl tuto strategii ovlivnit architekt? Jak bylo „ve skutečnosti“ formulované zadání projektu pro architekta? Jak se například zadání proměňovalo (vyvíjelo) v dlouhém procesu přípravy a projednávání návrhu stavby? Jak se to všechno promítlo do výsledku? Jak se výsledek promítl do našeho žitého prostorového prostředí?
O tom bych chtěl psát, kdybych znal všechna nezbytná mnohovrstevnatá fakta, která se za výsledným dílem skrývají. V daných podmínkách ale může text skončit jenom v rovině úvah, založených na zkušenosti z jedné prohlídky dokončených domů.

6 O Trojčatech za daných podmínek

Když mluvím o stavbě, v daném případě tím myslím tři domy, kterým z praktických důvodů říkám Trojčata. Základní otázka se točí kolem hmoty, do které se dvanáct bytů naskládá. O zadání projektu se z autorské zprávy dozvíme toto: „Zadání projektu definovaly kromě obecného požadavku sledování vysokého standardu urbanistického řešení areálu i architektonického řešení jednotlivých vil také další specifické požadavky investora — navrhnout provozně nenáročné, ale zároveň dostatečně reprezentativní objekty a jasně vymezit veřejné, spoluvlastnické a vlastnické plochy.“ Při takto zadaném úkolu můžeme architekta obdivovat za mravenčí práci při konkretizaci kompozičního, prostorového a provozního řešení stavby. Záměr, aby měl každý ze čtyř bytů ve společném domě vlastní vchod, vlastní vjezd do garáže i vlastní výstup na pozemek, zákonitě od architekta vyžadoval až ekvilibristický výkon, aby to všechno nějak kompozičně, prostorově a provozně spasoval do sebe.
První úvaha o konceptu stavby tedy musí být o tom, proč na svažitém pozemku, otvírajícím se ze všech míst výhledům na panorama Prahy, vznikly tři samostatné, ale zároveň skoro identické domy. — Trojčata. Dvanáct bytů, dvanáct vstupů do bytů, dvanáct vjezdů do garáže na tři stavby. Tři těla tří domů jsou pak ve shodě v náznaku řádu deterministického chaosu proděravěna ze všech stran vstupy (vizuálními a fyzickými) do nepřehledného množství bytů.
Když je zadáno dvanáct bytů na jediném svažitém pozemku, nabízí se přirozená úvaha, proč byty nenaskládat do jediné hmoty terasového bytového domu. Na Hanspaulce by přibyla nová typologie stavby pro bydlení. Kaskádová, horizontální hmota terasového bytového domu by v myšlence i v hmotě také navázala na dobrý návrh hotelu Praha architekta Paroubka v nedalekém sousedství, postavený v 80. letech uplynulého proklatého století. Výrazně by se uspořila zastavěná plocha pozemku a výrazně by se uspořilo na zpevněných obslužných plochách. Takový koncept by také umožnil možná ne víc než jen dva společné vjezdy do společného suterénního parkingu ze spodních částí pozemku, a to nejkratší cestou. Svažitý pozemek by pro každý byt automaticky zajistil plnou návaznost na vlastní rozlehlou dvousměrnou terasu s výhodou využití střechy souseda a s výhodou prostorově ideálního vizuálním spojením s městem.
Expresivně řečeno ale výsledek budí dojem, že krásné kompaktní hmoty tří sourozeneckých domů vzal útokem červotoč a rozvrtal je na složitou vnitřní i vnější síť dvanácti relativně drobných a prostorově skoro běžných nových bytů pro nejbohatší „smetánku“ pražské společnosti. Byty samotné se charakterem svého prostorového prostředí víc podobají obecnému unifikovanému standardu dnešní bytové výstavby pro bohaté vrstvy v Praze, než stylovým a osobitým bytům v původních hanspaulských vilách. Hlavní zvýrazněný vstup do každého z Trojčat je ve skutečnosti jen formální znak převzatý od staveb v sousedství. Noblesní dům nenabízí za zvýrazněným centrálním vstupem zvýrazněný vnitřní prostor: možná centrální halu, možná atraktivní průhled páteří stavby — prostorově, světelně... Hmota Trojčat měřítkem i proporcemi navazuje na typické stavby sousedství, ale vlastně nesouvisí s vlastním prostorovým prostředím svých bytů.
Charakter typické hanspaulské vily zůstal zachován ve vnější hmotové artikulaci Trojčat, ale ztrácí se v pojetí obývání jejich vnitřního prostorového prostředí.

Plná samota
V sociálně psychologické rovině člověka je výsledkem Trojčat, že jako koncový uživatel bytu sice sdílím společnou vilu, ale ani trochu nesdílím provoz domu, naopak provoz svého bytu od ostatních hermeticky izoluji. Dobrovolně se zbavuji všech výhod sdružení hromadných prací s tímto typem bydlení spojených, například obslužných funkcí domu. Cítím, že dnešní doba je taková, že na jednu stranu sdílím společný dům, ale na druhou stranu chci o sousedech vědět co nejmíň, pokud možno nic!

Ontologický rozpor
„Seděl jsem sám v přeplněném kupé.“ J. C.
Bydlím sám v plném domě.
Dobrovolně se zbavuji výhod sdílení svého života se životy svých nejbližších.
Trojčata se disciplinovaně podřizují vnějšímu charakteru vystavěného prostředí Hanspaulky (explikativní řád ¹) na úkor charakteru svého vlastního, aktuálního vnitřního obsahu, na úkor neviditelného svinutého řádu (implikátního řádu ²), který „ve skutečnosti“ vede k pocitu jedinečnosti, k pocitu spokojenosti, k pocitu blaženosti z prožívání nebo k pocitu štěstí člověka. Působí to dojmem, že dům mluví jinou řečí, než jakou myslí, než jakou funguje ve svém provozně prostorovém obsahu. Domy příliš kolísají mezi vlastní formální znakovostí a obsahovou pravdivostí.
Dost to připomíná dnešní většinové sousedské vztahy v českých bytových domech obecně. Ať už v městských předválečných bytovkách, v dvouletkových bytovkách poválečného socialistického realismu nebo v panelových domech unylého socialismu 80. let 20. století.

Plášť
Ve studii je plášť Trojčat navržený z režného zdiva, které vytváří tradiční živou strukturu. Lidská hlava skládá režné zdivo podle toho, jaký jí přijde cihlový pásek pod ruku. Tak vzniká příjemná různost režného zdiva navzdory tomu, že je uzavřená v řádu geometrického rastru. Vyměníme jeden cihlový pásek za jiný podobný a nikdo to nepozná.
V realizaci ale najdeme odlišnou strukturu režného pláště, která překvapí svou počítačovou ornamentálností. Počítačový program přiděluje každému z cihlových pásků konkrétní místo. Vyměníme-li jeden z nich za jiný podobný, vymyšlená struktura se rozbije. Domy vypadají, jako by je někdo potáhl nějakou neviditelnou látkou se strukturovaným potiskem. Přirozené vlastnosti režného zdiva se posunuly do umělé roviny nepochopitelné oku běžného pozorovatele.

7 Společenské mechanismy

Ale můžeme výše zmíněné vůbec pokládat za koncept, který stanovil architekt? Je tato celková konfigurace stavby výsledkem rozhodujícího úsudku svobodného architekta? V dnešní době je velmi těžké určit, jakou roli v procesu formování stavby zastává architekt a jakou investor. Na jedné straně máme architekturou formované významotvorné lidské prostorové prostředí, na druhé straně máme obchodní zájmy a „marketingové strategie“ (za tento pojem si můžeme dosadit všelicos) investora a na třetí straně máme individuální hlediska samotných budoucích obyvatel domů. Svou roli mohla sehrát také regulace stavebním úřadem. Stavební úřad mohl požadovat tři samostatné hmoty. Svou roli mohla sehrát svobodná úvaha architekta, že tři samostatné hmoty domů měřítkem i proporcemi lépe navazují na tradiční urbanistický prostorový koncept sousedství.
Nevíme a za daného stavu se nikdy nemůžeme dozvědět, kde a jak vznikl koncept Trojčat. Naše dnešní společenské mechanismy a společenské vazby jsou tak nezřetelné, jsou tak nejasné, jsou tak nečitelné, že vlastně nikdo neví, kde a jak konkrétní koncept stavby vznikl.

^{1 Explikativní řád - V obecném matematickém pojetí prostoru — v topologii — je zhruba řečeno základním vztahem vztah blízkosti. V řádu jevového světa, který můžeme sledovat pouhým okem, tedy v řádu explikativním souvisejí věci (jsou si „blízké“) způsobem geometrickým a jejich blízkost se měří pravítkem.}

^{2 Implikátní řád — V řádu explikativním souvisejí věci (jsou si „blízké“) způsobem geometrickým a jejich blízkost se měří pravítkem. Jenže to je blízkost vnější. V implikátním řádu jsou si věci blízké jiným, „skutečným“ způsobem. Explikativní řád je explikací, rozvinutím svinutého implikátního řádu. Implikátní řád se může teoreticky rozvinout do nekonečna odlišných explikativních řádů.}