Lalibela: etiopská sakrální architektura

Křesťanská sakrální architektura, hledající ideu svatostánku v beztvaré materii skály, není ve světě – zejména na Středním východě – nijak výjimečná. Jedním z pozoruhodných míst, kde středověcí architekti tvořili v pravdě výjimečně, je etiopská Lalibela s jedenácti velkými kostely vytesanými do skalního podloží.

Lalibela, dříve známá jako Roha, nacházející se ve vysokých horách severní Etiopie, je nejvýznamnějším křesťanským poutním místem v Africe a jedním z nejzajímavějších poutních míst na celém světě. Největší pozoruhodností Lalibely jsou přibližně 800 let staré kostely vytesané z jednoho bloku kamene, zapuštěné do země tak, že z povrchu vlastně nejsou vidět, neboť střechy kostelů kopírují niveletu okolního terénu. Tyto kostely jsou výkladní skříní středověké etiopské skalní architektury, označované také jako aksumská skalní architektura. Jedenáct impozantních kostelů skrytých v podzemí spojují podzemní chodby v jakýsi tajemný podzemní labyrint. Král Lalibela (1181–1221), který podle historiků toto zvláštní dílo nechal vystavět, je v jednom z kostelů pohřben; podle legendy chtěl Lalibela po svém pobytu v Jeruzalémě postavit ve svém království svaté město podle jeruzalémské předlohy. Vzniklo ovšem něco zcela unikátního (a podstatně odlišného), podzemní svět plný kostelů a tajných chodeb, který při běžném pohledu z povrchu jakoby neexistoval. Každý kostel je vytesán z jednoho bloku kamene včetně propracovaných interiérů, místností, schodišť, oken, zdobení, oltářů a co je mimořádně zajímavé, také včetně napodobenin schrány úmluvy, které v evropských kostelích rozhodně nejsou běžné. Architekti, ale také dělníci a jejich stavební dozor, zaslouží i po osmi staletích velké uznání. Uvědomíme-li si náročnost tohoto stavebního projektu, a vezmeme-li v potaz úroveň tehdejší subsaharské Afriky, nezbývá než chválit, vždyť jižně od Sahary v této době jiná podobně propracovaná stavba nevznikla.

Přestože kamenné kostely vytesané do skalního podloží neprojevily za osm století prakticky žádné známky destrukce vlivem počasí, rozhodli se supervizoři této unikátní památky pro velmi nevkusné plechové zastřešení (s výjimkou jediného kostela sv. Jiří, jenž je na fotografiích), které bohužel zcela pokazí první dojem a ochromí možnost přehlédnout kostely z exteriéru. Cestovatel si již bohužel neudělá ani fotografii a jeho vzpomínce na Lalibelu bude vévodit plechová zrůda nad kamennou krásou. Zda to kamenným kostelům jakkoli prospěje, nechť každý posoudí sám. Jak už to v Africe bývá, místo je v současnosti kromě mimořádně nepovedeného zastřešení silně zkomercionalizované a cestovatel se místo ponoru do duchovních hlubin musí smířit s placením, obtěžováním samozvaných průvodců, opětovným placením a žebráním. Lalibela je zakonzervovaná střechami a byznysem, což je bohužel případ mnoha původně živých památek, které si pod svá křídla vzalo UNESCO.

Když už jsme u křesťanské architektury, dovolme si doplnit, jak architekturu vnímá křesťanský teolog: málokteré povolání naplňuje křesťansky chápanou výzvu kreativně spravovat stvoření jako architektura. Hovořím-li o povolání, mám na mysli vznešenější uchopení lidské práce provázané s bytostnou touhou po smyslu a hledáním krásy; nejde jen o profesi, způsob obživy – jde o bytostnou touhu tvořit, zakódovanou v naší přirozenosti a to po vzoru Nejvyššího architekta: tvořit z ničeho (creatio ex nihilo), při pohledu na kousek krajiny vyvolávat ideje a formovat je pro dobro člověka, k jeho užitku, ale také – možná zejména – k jeho prožitku, k pozdvižení jeho mysli ke kráse, která spojuje se smyslem a uvádí člověka do harmonie s fascinujícím stvořením.
           
Ondřej Havelka
Autor je cestovatel, religionista, teolog a jednatel stavební firmy.