Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci

Fotogalerie ke článku (18)

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci - Situace

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci - Příčný řez

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci - Jižní pohled

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci - Střecha

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci - Podkroví

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci - Přízemí

Megaron a gynaikonítis s Duchem v Liboci - Suterén

Celá fotogalerie (18)

Proměna rodinného domu v Liboci.

Rodinný dům v Praze-Liboci

Klient: Otakar a Suzanne Široký

Spolupráce: Josef Kolář, Věra Dubská

VLADIMÍR CZUMALO

Dnešní mimořádný objem stavění rodinných domů sytí touhu po individuál­ním. Ovšem v naprosté většině formami již tak univerzálními, že individualitu vylučují. Jdou proti své podstatě, kterou lze postihnout velmi jednoduše: Od počátku lidského bydlení existují jeho dva základní mody. Jen první z nich od­povídá řeckému oikos, které označuje zároveň dům i rodinu, a jen v jeho rámci má smysl řešit oblíbená témata domu jako obrazu rodiny a obrazu světa. Vzniká pro zcela konkrétní rodinu a přizpůsobuje se jejím potřebám a možnostem. Ten druhý naopak vzniká pro jakousi statisticky zprůměrovanou abstraktní rodinu očekávaných nájemců či kupců. Ta pak přizpůsobuje své potřeby a možnosti tomu, co si pronajala či koupila. Je-li rozpor mezi potře­bami a hmotnou matricí jejich uspokojování za mezí pružnosti potřeb, najme či koupí se jiný příbytek. Hranice mezi těmito dvěma mody bydlení u nás dnes neprochází mezi jasně vymezenými typy domu, jimž Římané říkali domus a insula. Katalogová konfekce popírá smysl rodinného domu a mnohdy nelze rozlišit fabrikovaný a individuální projekt. (Neodbytně mi to připomíná, jak se v pohraničí mého dětství individuálně šilo podle vzácných katalogů zásilko­vých domů Otto a Neckermann.)

Dům je dnes tématem, bydlení ve skutečném slova smyslu nikoliv. Na­hrazuje je prezentace a celek domu pak zástupné atributy. Neprodává pro­stor, dispozice, prodává obraz, detaily a zařizovací předměty, jež s architekturou nesouvisejí, ale pro část publika jsou schopny ji substituovat. V záplavě nearchitektonického stavění tak k nepřehlédnutí vyční každá sku­tečná architektura. V jejím rámci pak vše, co jen nevaríruje témata hlavních proudů a vybočuje z kultivované mírné nudy nových českých domů a oká­zalého minimalismu. Rodinné domy Jana Línka čnějí od chvíle, kdy na pole individuálního bydlení vstoupil usedlostí v Kostelci nad Černými lesy (1995 — 1998).

Tehdy s principem usedlosti vstoupily do řešení současného rodinného domu narativní struktury, které nepotřebují mnohomluvnost narace historizu­jící. Poukazují na přirozenou narativitu tradičního domu, jehož příběh není z rodu klišé intelektuální kulturistiky, ale jen neokázalým sledem rozrůstání a přidávání dalších funkčních jednotek, hmot, změn materiálů a technologií. Projektovat a postavit jedním rázem dlouhou kontinuitu domu se může zdát falešné. Línkovy domy ale neimitují příběh, jen navozují rovinu čtení. Univer­zální příběh, do něhož může kdokoliv bez investice čehokoliv svého vklouz­nout, umí jen telenovela. Příběh je ze své podstaty individuální.

Narativita přirozeně kotví stavbu do prostředí. Modernistická meta­norma novosti v sobě už a priori obsahuje prvek cizorodosti a tam, kde se ne­staví na zeleném, vstup stavby i do budoucna bez paměti do prostředí s pamětí skřípe.

Praha při své expanzi pohlcovala jednu vesnici za druhou s úporností, která na mnoha místech nahradila půvab venkovského prostředí nepůvabem velkoměstské periferie. Stará ves břevnovského kláštera Liboc ležela naštěstí dosti daleko od historických pražských měst a stranou hlavních směrů rozpí­nání měst za hradbami. Po většinu svého času zůstala opravdovou vesnicí, ač spojena s Pražským hradem: Břevnovští benediktini prodali část lesa Malejova na temeni pískovcového návrší nad vsí Ferdinandovi I., panovník zde zřídil druhou královskou oboru a jeho syn arcivévoda Ferdinand Tyrolský v ní nechal podle vlastního návrhu postavit v letech 1555 - 1556 letohrádek Zlatá Hvězda na půdorysu Šalamounovy hvězdy jako filosofický příbytek ve fulcanelliov­ském smyslu. Dodnes Libocký rybník zachycuje užitkovou vodu pro Pražský hrad z nádrží výše na Litovickém potoce, jen otevřený příkop, který ji vedl od časů Rudolfa II. do zásobního rybníka v hradní Bažantnici, nahradilo ve 20. le­tech minulého století podzemní potrubí. Za zdí obory byla na bělohorské pláni místa, jež sebeuvědomovací legendika proměnila ve zdroj národní tragédie a vlastenecká noha se na ně zdráhala vstoupit, s oborou samotnou se ale spo­jovala radost jako s místem oblíbené pražské slavnosti a stále častěji cílem výletů Pražanů.

Vojska, formující se k bělohorské bitvě a táhnoucí po ní z bojiště, nemi­nula vesnici Liboc a toto ničení nezůstalo v třicetileté válce zdaleka jediné. Až po ní mohla ves znovu těžit ze své odlehlé polohy. K roku 1843 se tu uvádí 517 obyvatel a 69 domů a ve druhé polovině 19. století nenabral demografický a stavební vývoj akceleraci nijak závratnou. Železnice tudy jen projížděla a po­dél břevnovské silnice, sbíhající sem z Vypichu, pronikalo do Liboce město no­vou formou příměstské vily a rodinného domu. K rozpětí mezi honosnějšími statky a drobným domkářským zastavěním tak přibylo další, mezi výšinami vlastní vily Zdenko Schuberta von Soldern a mírně poměštělou variantou domkářské chudoby.

Liboc se v roce 1922 stala součástí Velké Prahy. Kolem se volná země­dělská krajina rychle měnila v nové městské čtvrtě, vesnice ale přetrvávala. Také poválečné jeřábové koleje i socialistická industrializace zůstaly dole při Evropské a nahoře na Petřinách. Dnešní stavební běsnění už ne, odehrává se ale více v jednotlivostech než větších celcích a při pohledu přes Libocký ryb­ník ke Hvězdě či z louky pod letohrádkem Hvězda stále dominuje klasicistní kostel, barokní fara a neorenesanční škola drobné zástavbě v půvabně mo­delovaném terénu a harmonické proporci s vegetací. Místo, jehož krása stále ještě stojí nejen za otázky, jak v něm dnes stavět, ale hlavně za pádné archi­tektonické odpovědi. Jan Línek jednu poskytl a jsem přesvědčen, že bezroz­porně pozitivní.[1]

Pozemek domu vymezuje ze severní strany silnice, z jihu stará ohradní zeď Nové obory. Plnou hloubku má ale jen jeho západní část, od východu jej vymezuje nevelký libocký hřbitov, přitištěný v roce 1842 ke zdi obory. Dnes je až na pár stromů, osiřelý podstavec ústředního kříže a malé otevřené kaple s torzy několika náhrobků působivě prázdný. Dlážděná cesta k němu při vý­chodní hraně pozemku je více ulicí, než Libocká ulice, podél níž je dům situo­ván. Automobilová frekvence už odtud vyhnala chodce a dům nemá uliční protějšek, nezastavěný svah zde dosti strmě spadá dolů do údolí Litovického potoka. Dům se k ní ale jako k ulici chová: Ustupuje o něco od hranice po­zemku, zídky, které před sebe staví, ale nejsou vyšší, než je třeba k vyrovnání terénu. Obrací se k ulici/silnici kompaktní stěnou, ale jejím průběhem vyme­zuje mělký poloveřejný prostor, otevřený veřejnému. Požadavek na oddělení od hluku a exhalací provozu by ospravedlnil prakticky jakékoliv uzavření, dům toho ale nezneužívá. Prosklenou soutěskou, která odděluje dvě samostatné hmoty domu, je vidět vnitřní komunikace a dům také prozrazuje, jak je hlu­boký. Neodkrývá se, náhodnému kolemjdoucímu letmo zahlédnutý kompliko­vaný obraz neortogonálně se křížících linií v rafinované světelné režii spíše jen sumárně naznačí jeho energii a nejednoduchost. Požadovat v dané situaci parter by bylo absurdní, přesto tu je: Sled částečně transparentních vrat, uza­vírajících široký vjezd do garáže, volného stání s přímým a vpadlého pole s obloukovým napražím výrazně perforuje hmotu a vytváří jistý názvuk loubí. Cenná připomínka, že vjezd do garáže nemusí být nudná ohavnost.

Plocha fasády jinak netají, že její funkcí je oddělovat. Nevadí, dům splnil povinnost domu k veřejnému vrchovatou měrou a se samozřejmostí časů, kdy se ještě privátní domy chovaly na veřejnosti slušně. Rodinný dům má ale také a především povinnosti k privátnímu. Jednou z nich je čitelně vizualizovat hra­nici privátního a chránit ji. Drobná okna posilují uzavřenost, dvě větší ji zvý­znamňují: Jedno v přízemí zvyšuje přívětivost vstupu, druhé v patře dává na­jevo, že se odtud hledí do městské krajiny pod domem.

Při prvním setkání s domem se mi vybavilo Šváchovo citlivé hodnocení kostelecké usedlosti: „Dosáhnout (...) u novostavby, která svůj »historizující« charakter zas tak mnoho nedeklaruje, dojmu nebo zdání, jako by na svém místě stála odedávna, pokládám u soudobého architekta za obdivuhodný výkon.“[2] Libocký dům ten pocit budí také, ač jeho podoba nenechává na pochybách, kdy byl postaven. Jeho prostředí nemá tolik nositelů paměti jako v Kostelci, zato je tu kontakt se starší stavbou přímo tělesný. Bez stopy imitativ­nosti uchovává paměť původní přízemní klempířské dílny přimknuté z boku k sousednímu domu a s ní i hierarchii: Ač nemalého objemu a razantní archi­tektonické artikulace, dokáže působit jako logická, neboť příběhem zdůvod­něná přístavba ke staršímu domu. Klidné harmonické hmotě klasicistního roz­vrhu nový dům dokonce poskytl výraznější dominanci, v optickém sjednocení povrchem fasády vyznívá přesvědčivě gradace hmotová, půdorysná i ryt­mická, vztah neklidné nepravidelnosti drobnějších okenních otvorů novo­stavby a důstojného klidu symetrie staršího domu. Stlačený segmentový ob­louk parteru rozostřuje hranici domů, akcent okna pracovny, přecházející přes hranu ustupující fasády, a antropomorfie štítového průčelí staršího domu vy­tvářejí pocit sousedů laskavě si hledících z očí do očí.         

S pamětí původního domu se v Liboci kombinuje Línkův princip křivé čáry. Křivka poskytuje struktuře domu organizující energii, není to ale křivka pod napětím jako v Býchorech a není to křivka postavená: Její volný měkký průběh převádí do vertikální roviny transparentní stěna a nejúčinněji zviditel­ňuje hrana střechy. Limit wrightovské a miesovské negace stěny oddělující vnější a vnitřní prostor je v geometrii umělého. V libockém domě se prolínání prostoru zahrady do vnitřního obytného prostoru zastaví až o obvodovou stěnu do ulice a zisk křivky je takový, že geometrie rámů a posuvných kulis s transparentními barevnými fóliemi je neruší, ale kontrastně stupňuje.

Křivka se drží roviny půdorysné, kdežto aktivní a expresivní neortogonální geometrie ovládá všechny rozměry. Rozšiřující se vstupní a komunikační sou­těska roztíná hmotu domu ve dvě nestejné poloviny. Východní patří téměř plně geometrii, základní křivka k ní dosedá v nejcitlivějším místě objemu. Lze ji spojit s motivem věže, která Línek artikuloval v Kostelci: Dole zcela autonomní byt, nahoře suverénní svět paní domu s ateliérem. Směřuje sem výšková gra­dace a stoupají dvě výrazné linie — schodiště, spojující zahradu s terasou před ateliérem, a schodiště z hlavního obytného prostoru domu do ateliéru. Smě­rování západní části domu je naopak horizontální: Nad technickým podlažím jediný velký prostor, v jedné polovině volný v plném objemu stavby, ve druhé volně plynoucí kolem vloženého hygienického zázemí do ložnice a pracovny pána domu. Stejně jako v horním patře věže se ani zde Línkova práce se stře­chou jako pátou stěnou domu netýká jen tvarování exteriéru, ale vytváří své­bytnou a zcela mimořádnou vnitřní prostorovou kvalitu.

Línkovy domy nepopírají konvenci pouhým opozičním gestem, sestupují před ní, k archetypálním kvalitám bydlení. Konvence institucionalizovala ro­dinu v některých prvcích soužití, jiné tím ale překryla. Řecký archaický dům tvořily tři části - megaron, gynaikonítis a aulé, mužská, ženská a dvorek, stře­dověký dům a jeho pokra­čování v lidovém stavitelství institucionalizací neod­dělovaly jednotlivé funkce domu. Línkovo schodiště nezávisle protínající polo­veřejnou soutěsku mezi domy, aby spojilo vzestupnou cestou plnou světla megaron a gynaikonítis, je motiv krásný nejen výtvarně.

Stavba před časem představila čtrnáct rodinných domů způsobem, který oprávněně akcentoval vztah stavebníka a architekta[3]. Desetiletá cesta k domu v Liboci by stála za podrobné zpracování nejen proto, že je škoda nezachytit každý dobrý příběh. Majitel nám ji shrnul velmi lapidárně: Nebylo na ní zlého slova a zlého činu. V takto posvěcením domě nepřekvapí, že se jeho velký bílý psí obyvatel jmenuje Duch.