Nástavba malometrážních bytů na panelový dům

Paneláky mají prostou hrdost.

Nástavba malometrážních bytů na panelový dům, Přeštická 2-20/1088-1097, Praha 15-Hostivař
Investor: Pražská správa nemovitostí, spol. s r. o.
Autoři: Petr Drexler, Ladislav Vrbata
Projektant: C.H.S. Praha, spol. s r.o.
Dodavatel: Sapros, spol. s r.o.
Studie: 2001, projekt: 2002, realizace: 2003-2004


Rozhovor Mileny Sršňové s Petrem Drexlerem


Jak ti vyhovovala zakázka na panelák, zajímalo tě to?
PD: Vždycky mě to moc zajímalo. Už od doby, kdy jsem pracoval u Hölzela s Kerelem na Novém Barrandovu. Tam se zkoušel veřejný a poloveřejný prostor. Paneláky se mi vždycky líbily, protože jsou pádné, mají svoji prostou hrdost, zejména ty dlouhé, nízké s mnoha sekcemi. Dočkal jsem se, že přišla taková úloha pracovat s panelovým domem.
Nástavba ale není panelová.
PD: Stropy jsou, stěny ne.
Jaké byly důvody pro změnu konstrukčního systému?
PD: Nejúčelnější bylo zachovat příčný trojtrakt, stropy jsou panelové, předepnuté.
Vytáhnout schodiště ven z dispozice, to byl váš architektonický nápad,
nebo požadavek klienta?
PD: Obchodní a výtvarný zájem se tu pojí. Investorův zájem je, aby komunikace pokud možno neexistovaly. Mně to umožnilo rytmizovat fasádu.
Jak to vyjde finančně postavit dům na paneláku oproti novostavbě?
PD: Vyjde to levněji. Šetří se pozemek, spodní stavba a sítě.
Jaké bylo zadání na dispozice?
PD: Znám investora dlouho, umím už odhadnout, co chce. U paneláku přistoupil na nečleněné prostory, jen s koupelnou uvnitř dispozice. Byl jsem rád, že se mohly postavit volné dispozice. Investor si přál navrhnout je tak, aby se daly dělit na menší místnosti, ale také, aby se byty mohly spojovat. Bylo to zadáno jako startovní byty. Spodní patro to splňuje, je tam pět malých bytů, v horním patře vyšly 3 větší byty — dělitelné a propojitelné, podle zadání. U středního bytu nahoře jsem si představoval vnitřní atrium, ale investor chtěl raději pokoj. Musím říct, že z obchodního pohledu to bylo odvážně zadané, což si považuji. Investor chtěl, aby nástavba byla v duchu paneláků, aby tedy byla jiná, než se obvykle dělají ty takzvané humanizované domy.
Ty sám bys v nástavbě v Přeštické bydlel?
PD: Ano, chtěl jsem tam bydlet, protože jsem zrovna hledal byt. Ale stálo by to moc peněz.
Když se dívám na panelák v Hostivaři, první slovo, které mě napadá, je radost. Je to radostný objekt. Je radost se na něj koukat, byla by radost tam bydlet, kdyby to nebylo tak drahé, a zřejmě bylo i radostí ho projektovat. Je to tak?
PD: Ovšemže, velká radost. Taky to šlo rychle, bylo to hotové hned. Myslím, že člověk dělá takové věci, jaký je sám. Například náš dům na Václavském náměstí má hlavní fasádu jako masku. Asi i proto, že jsem žil jiný život, než jsem chtěl žít, dělal jsem tehdy příliš komplikované domy. Pak jsem náhle přestal psát levou rukou a začal psát pravou, změnil jsem svůj život opravdu hodně. Asi takâ?¦ Já si pořád něco zkouším. Umění je pro mě překvapení. Když se stane něco, co člověk nečeká.
Jak to myslíš s tím překvapením? Vždyť umění je také to, co můžu vidět pořád, znovu a znovu.
PD: Nesmí to být, jako když se protrhne přehrada, ale jako když se pomalu upouští. Je otázka, jestli se to překvapení stalo náhodou nebo jestli to náhoda není a jde to z toho člověka, z jeho kvality. Překvapení mohou být diletantská nebo profesionální.
Stojí klienti o překvapení?
PD: Když slyším slovo klient, vidím před sebou člověka, který si chce postavit pro sebe dům. Mluvme o developerech. Developer je více anonymní co se týče zájmu a vkusu, ale na druhou stranu pracovat s ním bývá nějak volnější. Některý developer neví, co přesně chce, a chce se nechat projektem okouzlovat. Jiní mají silnou ideu, s tím se pak architekt musí popasovat.
Je kolem bydlení v současnosti nějaký zřejmý problém, úkol k řešení?
PD: Jediný problém je dostat zakázku. Opravdu. Jiný problém nevidím. Je to pořád stejné, jako to vždycky bylo. Vždycky bylo určité procento lidí, kteří měli rádi nové myšlenky a většina těch, kteří chtěli obvyklé, tradiční bydlení. Vezmi si 1. republiku. Většina domů se stavěla naprosto tradičně a vedle toho vznikly skleňák nebo Baba, domy, které se vymykají. Proporce většiny a menšiny se nemění, je to pořád stejné. Co se týká vkusu — je jedno, jestli jsou stavby rozsochaté nebo hranaté. Jde o to, aby si investor a architekt porozuměli. Jediné, co je nové a akcentované u bydlení, je doprava. Zajištění dopravy k pozemku, parkování, množství aut. Doprava je třeba důvodem, proč náš projekt Na Bučance dopadl tak, jak dopadl. Auto je pro většinu lidí, kteří si kupují byty, součást rodiny. Musí se s tím počítat. První, s kým bydlení vždycky konzultujeme, jsou dopraváci.
Co to v praxi znamená?Jaký to má dopad na bydlení?
PD: Jasně to vyselektuje pozemky, které se hodí ke stavění. Hodně investorů chce do nejdražších zón v centru města, kde je doprava někdy neřešitelná.
Společnost se ale hodně změnila. Přesto myslíš, že se způsob bydlení nezměnil?
PD: Co se týká funkcí, nevidím, že by se něco změnilo. Co do struktury a členění prostoru se to neprojevuje.
Jak to?
PD: Znám bydlení v domech z konce 19. století, které je moderní. To není v propojení nebo odpojení, ale v tom, jak si to člověk dokáže zorganizovat. Hygiena dnes zabírá plošně hodně místa. V tom je změna. Jinak si myslím, že dnes je taková svoboda vkusu, stylu, názoru, svoboda v tom, zda se člověk otevře nebo polouzavře nebo zcela zavře, že každý může mít co chce, pokud na to má. Je právem každého chtít cokoliv, pokud na to má. Ve Stavbě vyšel před časem rozhovor s Josefem Pleskotem o bydlení. Je zajímavý. Já bych jen dodal, že mě baví, když někdo, kdo byl chudý, si vydělá peníze a udělá si radost tím, že si dopřeje nový, velký a krásný byt nebo dům.
Vila Na Bučance u Vyšehradu ovšem zrovna radostnou stavbou není, i když je velká a luxusní.
PD: To byl smrtící projekt. Nejdelší projekt mého života, od změny klienta, přes složitost projednávání a projektování. Nemám Bučanku moc rád.
Mně nevadí.
PD: To mě vůbec nezajímá, nic to pro mě není.
Bydlení je součástí životního stylu a dnešní společnost je v tomto ohledu velmi liberální, svobodná, jak už jsi řekl. Jak na to reaguje architektura?
PD: Stále jde o střídání rozumu a citu. Ty principy jsou všudypřítomné. Střídají se vlivem módy nebo kvůli únavě. Vždycky si musím položit otázku, co je architektura? Musí tam být něco, co mě překvapí. Příliš aktuální princip postupně překvapuje méně a méně, až posléze unaví, jako se to stalo mezinárodnímu stylu. A je pak potřeba se ohlédnout, nebo ne ohlédnout, ale přijít s něčím novým. Novým? Nevím s čím novým, přijde mi to, že ty věci tu vždycky byly. Racionální a emocionální — to mi přijde jako kosti a maso. Mně se líbí kosti obalené masem, to je živé.
Po vyznání na závěr si dovolím ještě jednu praktickou otázku. Mohou stavební firmy měnit projekt? Někdy slyšíme stesky na to, že nestaví podle projektu a že by měla být zavedena jakási staronová „přísaha na model“?
PD: Poučit se je dobré. Já jsem, myslím si, dost otevřený, takže když firma přijde s něčím, co je stejně dobré nebo lepší za stejné nebo menší peníze, nebráním se tomu. Stavění je živé, živý proces. Podmínkou je, že celou stavbu musím mít v rukou, že mám oporu v investorovi a že případné změny nejdou proti architektuře.


Publikováno ve Stavbě č. 2/2008

Zadejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*