NOMAD. Zlatoprah

Fotogalerie ke článku (2)

Zlatoprah

Zlatoprah

Zlatoprah

Zlatoprah
Celá fotogalerie (2)

RONNY HARDLIZ & JÃ?RG SCHLUEP:
ZLATOPRAH - GOLDSCHWELLE

Vernisáž: sobota, 30. srpna 2008, 17:00 — 20:00
Masarykovo nábreží 38 - 40, Praha (za Národním divadlem)

NOMAD je nekomerční řada výstav současného umění. Ve Švýcarsku a v dalších zemích organizuje NOMAD platformy pro experimenty a výstavy umělkyň a umělců z domova i ze zahraničí. Akce řady NOMAD se konají na nekonvenčních, stále se měnících místech. Na omezenou dobu budou například veřejnosti zpřístupněny zajímavé soukromé prostory. Prostřednictvím umění zpestřuje NOMAD vybraná veřejná místa a upozorňuje tak na jejich kvality a otevírá novou perspektivu urbánního prostoru.
NOMAD je projekt bernského umělce Alain Jenzer. V Praze podporován CCEA.

Dokonale zasazené ve zlatě O intervenci iniciativy NOMAD „Zlatoprah“ Ronny Hardlize a Jürga Schluepa v Praze  
Franz Kafka bydlel mimo jiné ve Zlaté uličce 22 v Praze. Klišé spojené s jejím názvem je známé dodnes, Kafkovi však připomínala spíš blázinec. Kafka jednou zaznamenal sen své literární postavy, Josefa K.: „Z křoví [na hřbitově] ihned vylezl třetí muž, v němž K. rázem poznal umělce. /â?¦/ V ruce držel obyčejnou tužku, a už jak se blížil, črtal jí do vzduchu postavy. Tuto tužku teď nasadil nahoře na kámen; kámen byl hodně vysoký, ani se nemusel shýbat, zato však se musel předklonit, neboť od kamene ho dělil hrob, na nějž nechtěl šlápnout. Stál tedy na špičkách a levou rukou se opíral o plochu kamene. Obzvlášť šikovným trikem se mu podařilo napsat obyčejnou tužkou zlatá písmena; napsal: „Zde odpočívá-„ Každé písmeno bylo čisté a krásné, hluboko a dokonale zlaté.“  
Podobný efekt lze nyní spatřit za Národním divadlem na trapézovitém obrubníku záhonu. Jako kdyby zde zapracovali staří pražští alchymisté — podle legendy je císař Rudolf II. podporoval při hledání tajemství výroby zlata. Jako kdyby tedy došlo k opravdu nezvyklé proměně, září jeho obruba ryze a nádherně, dokonale zlatě. Působí to skoro tak, jako by se zlato ze střechy divadla sneslo dolů na ulici. Možná opravdu i zde, na zadní straně reprezentativní budovy Národního divadla, cosi je. Nějaké tajemství? To ne, vždyť toto místo není právě tajuplné, ba naopak, je docela normální, jak ve své architektuře, tak ve způsobu využití. Na malém zeleném prostranství ani nestojí žádný pomník, žádný monument — jejich přítomnost by dle zavedených měřítek snad přítomnost zlata opravňovala. Stručně řečeno: Je to obyčejné místo. Ale možná právě zde je třeba, v přeneseném smyslu, překročit práh. Protože zlaté dílo česko-švýcarské umělecké dvojice Ronny Hardliz/Jürg Schluep se opravdu jmenuje „Zlatoprah“. Je tedy třeba překročit práh, kvůli kterému se věci normální, obyčejné přehlížejí — právě proto, že jsou tak normální a obyčejné. Znamená to také, že jsme si na tento přístup zvykli. Jde tedy o to, zaměřit pozornost na věci obyčejné a objevit v nich neobyčejnost. Tento postup používal také Franz Kafka, například v románu Proces, když nechal do normálního běhu věcí vstoupit hrůzu a překvapení, a obyčejné město Praha se tak proměnilo v nečekanou síť kanceláří, soudních úřadů a pochopů. V případě Zlatoprahu nevypukne na normálním místě něco děsivého. Je to spíš urbanistický vpád, zářící, ale přesto tichá intervence, která zaměří pozornost na normální věc. Vynikne zlatem, a sice v obojím smyslu slova. Umělcům, jak říkají, jde o to, interpretovat toto místo jako jakýsi divadelní prostor pro neoficiální, familiérní, plnokrevné, opravdové divadlo města. Tady zezlátne šedivá Praha. Umělci však neměli v úmyslu město přetvářet. Chtějí na určitém místě a v určité chvíli umožnit novou vizi, a to tak, že obejdou perspektivy a hierarchie. Jejich intervence je právě proto třeba chápat jako nabídku dialogu, který se rozpoutá otázkami, většinou jednoduchými a pochopitelně i do jisté míry naivními. Otázkami jako: Co dělá na tomto místě zlato? Není toho zlata škoda? Nehrozí, že ho někdo seškrábe nebo že na něho dokonce budou čůrat psi? A budeme-li dál uvažovat tímto směrem, možná povedou takovéto překvapující vize a spouštěče dialogu za nějakou dobu skutečně k novým perspektivám plánování a výstavby měst.  


Konrad Tobler, umělecký kritik, Bern  


Citát pochází ze svazku Franz Kafka, Povídky I, str. 221, který přeložili Vladimír Kafka, Marek Nekula, Věra Koubová a Josef Čermák. Vydalo Nakladatelství Franze Kafky v Praze roku 1999.  

Zadejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*