Nová náves v Dolním Městě

Fotogalerie ke článku (7)

Nová náves v Dolním Městě

Nová náves v Dolním Městě

Nová náves v Dolním Městě

Nová náves v Dolním Městě

Nová náves v Dolním Městě - původní stav

Nová náves v Dolním Městě - situace

Nová náves v Dolním Městě - schematický řez

Celá fotogalerie (7)

Projekt úprav centra obce Dolní Město se pokusil vytvořit příjemnou novou vesnickou náves z místa, které, přestože historickou návsí nebylo, začalo její roli suplovat v době socialismu.

Nová náves v Dolním Městě
Adresa: Dolní město, kraj Vysočina
Investor: obec Dolní Město
Autor architektonicko-urbanistického řešení: Josef Čančík
Generální projektant: „PROJEKT“ — sdružení Hlavní dodavatel: Jaroš Josef-UNISTAV Dokončeno: listopad 2006
Fotografie: Josef Čančík a Martina Mertová 

Projekt byl zpracován na základě zadání zastupitelstva obce Dolní Město. Vychází ze záměru konsolidovat dopravní situaci v centru obce a v rámci možností řešit dosavadní neutěšený stav veřejných prostranství v obci, konkrétně plochu před budovou obecního úřadu a prostor u rybníka zvaného Pazderák (požární nádrž).

Koncepce řešení
Achitektonicko-urbanistické řešení zadaného území je významně ovlivněno nutností dopravně vyřešit v rámci prostoru návsi regulérní otáčení autobusů hromadné dopravy. To si vynutilo věnovat velkou část řešeného území dopravní funkci, přestože plochy dopravních komunikací byly v rámci možností minimalizovány. Oproti původnímu stavu byl také podstatně zvětšen komunikační prostor pro pěší před obecním úřadem.

Poté, co dopravní řešení definovalo "zbytkové" plochy a po analýze hlavních prostorově kompozičních a funkčních nedostatků místa, byly stanoveny tyto cíle:
* Dosáhnout samotného prostorového vymezení návsi
* V materiálovém řešení zpevněných ploch dosáhnout jasné artikulace prostoru náležejícího chodci (vůči automobilové dopravě) a pokud možno oslabit dominanci pojízdné plochy pro autobus respektive ji spíše pomyslně přičlenit k pěšímu prostoru návsi.
* Řešením prostoru autobusové zastávky posílit její dominanci a využít ji jako základní socializační element návsi. Tomuto záměru přizpůsobit architektonické řešení čekárny.
* Zelení a dalšími prvky podpořit centralitu prostoru zastávky.
* Jako komplementární prostor k exponovanému centru kolem autobusové zastávky vytvořit u rybníka klidovou zónu pro relaxaci obyvatel obce se zdůrazněním a využitím blizkosti vodní plochy.

Architektonické řešení
Prostor před obecním úřademâ?¦
â?¦neplnil v historii obce úlohu návsi (obec má i původní historickou náves, která však funkce návesního prostoru dnes již neplní). Tu začal do jisté míry suplovat až v éře socialismu po asanaci objektu, který stál v jeho jižní části. V té době byl také prostor srovnán dosypáním výškového rozdílu (dům stál na úrovni současných nejbližších objektů situovaných na JV od obecního úřadu). Symptomem problematického vymezení prostoru návsi je tak na jejím JV okraji hrana (svah) nacházející se o cca 2,5 m výše, než nejbližší objekty v tomto směru. Tento "nadhled" sice vytváří zajímavé průhledy do vesnické zástavby, ale je nepříznivý pro funkci místa coby centra obce právě tím, že popírá jeho vymezení. Návrh proto počítá na této hraně s vysazením stromořadí lip (po dosypání a zpevnění hrany kvůli průjezdu autobusů). Jedná se vlastně o pokračování řady lip na břehu rybníka s tím, že hrana návsi je také jakýmsi břehem. Po odstranění staré čekárny a otevření průhledu do prostoru u rybníka pomůže stromořadí prostor nejen vymezit ale i scelit v kontinuálním plynutí východo-západním směrem. Kořenový systém stromů také časem přispěje k dokonalé fixaci hrany. Koruny lip v budoucnu zajistí částečné zastínění návsi a zpříjemní na ní pobyt v letních měsících. Důležitá je také materiálová skladba zpevněných ploch. Chodníky po obvodu návsi (před OÚ a na zmiňované hraně), které představují hlavní pěší přístupy na náves, budou provedeny žulovou dlažbou, kombinací šedých a žlutých štípaných kostek v nepravidelné mozaice. Obrubníky budou rovněž žulové. Povrch komunikace bude živičný (pravděpodobně z maximální míry původní) s krajnicí dlážděnou žulou v šíři 0,25 m. Pouze "by-pass" komunikace určené autobusové dopravě bude dlážděn žulou v kroužkové vazbě. Prostor mezi nástupišti bude v dlažbě zvýrazněn změnou vazby (na řádkovou) a barevností dlažebního kamene. Případně i jiným formátem kostek. Centrální prostor návsi bude z části vydlážděn nepravidelnou dlažbou z odpadního lomového kamene, z části bude nezpevněný - zatravněný příp. osázený keřovým či květinovým porostem. Dominantou tohoto prostoru bude čekárna autobusové zastávky. Koncept jejího architektonického řešení se důsledně snaží vyhnout tradičnímu "boudičkovému" přístupu. Bude se jednat o lehkou dřevěnou rámovou konstrukci založenou na patkách, takže koberec dlažby kontinuálně proběhne zastřešeným prostorem. Čekárna nebude mít žádný betonový sokl. Přístřešek bude otevřený nejen směrem k nástupišti, ale i na opačnou stranu k budově OÚ. Siluetou i hmotou bude tradiční se sedlovou střechou. Cílem zbudování přístřešku je vytvořit nejen zastřešení pro čekání na autobus, ale zpříjemnit pobyt ve veřejném prostoru bez ohledu na jeho účel. Přístřešek bude pochopitelně vybaven k sezení a také bude integrovat informační vývěsky obecního úřadu a místních organizací. Druhým významným prvkem kompozice centrálního ostrova návsi bude veřejné pítko v provedení litina nebo kámen. Dále lavičky, svítidla veřejného osvětlení a v zimním období obecní vánoční strom osazovaný v prostoru travnaté plochy exponované směrem do křižovatky.

Prostor u rybníka zv. Pazderák
za stávající čekárnou autobusové zastávky nebude zahrnovat žádné nové zpevněné plochy kromě z nepravidelné žulové dlažby provedeného pruhu oddělujícího travnatou plochu od silnice. Stará čekárna bude odstraněna. Prostor u rybníka, který bude v budoucnu rozšířen o obecní pozemek, který je v současnosti v nájmu soukromníka, se nově stane přímým propojením fotbalového hřiště a návsi, což příznivě přispěje k jeho oživení. Hlavní pěší komunikační osa bude prostá pěšina vedená po koruně břehu rybníka. Mezi lipami budou umístěny lavičky. Celý prostor u rybníka by měl sloužit jako klidová zóna pro relaxaci obyvatel obce. Objeví se zde vybavení pro příležitostné stolování v exteriéru, veřejné ohniště, příp. i zařízení pro grilování. Dále zde může být osazeno omezené množství (2-3) herních prvků pro děti. Pro starší děti a mládež bude osazen stůl pro stolní tenis.
Hodnota bezprostřední blízkosti vodní plochy v centru obce si zaslouží být zhodnocena. Těžko se dá očekávat v blízké budoucnosti rekultivace břehu na přirozený rybniční břeh, jaký vesnické návsi znaly v minulosti. Proto návrh počítá se zbudováním dřevěné platformy charakteru mola, která by umožnila bližší kontakt s vodní hladinou. V zimních měsících pak poslouží jako pohodlná základna pro bruslaře.



Záplaty českého venkova
MARTINA MERTOVÁ

Musí to být Bohem vzpomínaný kraj. Zvlněná, promrzlá krajina Vysočiny působí bez sněhu ještě syrověji. Magická, příkrá, vylidněná. (Nakolik ji v letních měsících promění cykloturisté raději nevědět.) Kouzlo oblasti, kde hledáme Dolní Město, umocňuje silueta hradu Lipnice a roztroušené gotické kostelíky. Jejich přítomnost, jako z jiného světa, skoro zaráží. Zůstaly tu natruc všem dějinným příkořím, natruc všemu osudnému, čím prošly okolní vesnice stejně jako ty ostatní v Čechách a na Moravě. Potenciál uchovat si víc ze své autentičnosti díky vlastní chudobě a odlehlosti prosperujících měst i zde umlčelo novátorství (nové je lepší starého) a věčný, vytoužený pokrok dvacátého století — ten věrohodný z jeho první půlky i ten předstíraný a sebezničující z půlky druhé. Socialismus, kapitalismus, ani jedno z toho neprospělo tvářnosti českého venkova. Agilní předsedové ONV stejně jako agilní starostové, všichni toužící se podepsat, se skutečně podepsali. Ve snaze udělat pro svoji obec maximum, maximalizovali její možnosti do neúnosné míry. A zatímco dříve se venkov nešetrně devastoval, dnes se mění v kýč. Staré díry na prošoupaných manšestrácích se látají novými nažehlovacími záplatami, utržené knoflíky nahrazuje suchý zip. Nějak to nesedí a brzo přestává fungovat...
Výjimky jako by ani neexistovaly. Památkově chráněné vesnické rezervace a zóny jsou spíš pláčem nad výdělkem. Ukazují bolestnou propast mezi ideálem a (českou) realitou. Jsou virtuální realitou pro již zmíněného cyklistu v propoceném přiléhavém trikotu. Nic pro citlivou duši. Oko se nemá čím kochat, naturel venkovana, to poslední, co snad zbylo, nechejme jiným smyslům a jiným časopisům.

Co se stalo v Dolním Městě? Velice nic. Nerada bych se dotkla architekta, samosprávy a všech ostatních, kteří se na úpravě tamní návsi podíleli. Ono nic v tomto případě figuruje jako pozitivní prvek, jako nezbytné minimum (opak všudypřítomného maxima), které veřejný prostor na malé vesnici potřeboval. Projíždíte-li tudy, nic vás zvlášť nezaujme, nic ale také neruší. Všechno jakoby tu bylo odedávna. Jako ten gotický kostelík o půl kilometru dál. Pravda, ještě musí zajít nové žulové dláždění, ještě musí zavadnout dřevo seníku - autobusové zastávky a povyrůst lípy. Potom bude vše hotovo. Potom se záplata ztratí úplně. Jak se to dělá? Kde se shání záplata na manšestr, který už pár desítek let není k dostání?
Z funkčních a do detailu promyšlených komunikačních vztahů, které řešený prostor skýtá, vyplyne pracovní plocha pro ideovou nástavbu. Zní to dost honosně, vrátíme-li se k výslednému nic a máme-li před sebou ve finále jednu autobusovou zastávku, pár laviček a lamp a dva informační panely. Co jiného ale dnes tvoří itinerář vesnic. Právě tyto zdánlivě banální položky mohou zkazit víc, než si lze pomyslet - nejen svým vzhledem, ale zejména promarněnou šancí formulovat sociální vazby vesnice, v horizontálním i vertikálním směru. Tím prvním mám na mysli běžné fungování obce, trasy chodců a vozidel, stopy místních i přespolních dětí a opilců, poznámky turistů, mapy událostí všedních i výjimečných. Tím druhým pak mířím k historii a k budoucnosti vesnice, ke všem proměnným, které formovaly její dnešní podobu a uvozují, co teprve přijde.
Architekt si tu práci v případě Dolního Města dal. Musel vědět, že neohromí, musel přesvědčit o svém výsledném nenápadném řešení, které však zcela rozbilo zažitou nevábnou podobu návsi. Asfaltová plocha, kde chodec neznamená nic, pár ubohých stromů a zděná zastávka, jak je známe z mnoha jiných vesnic, definovaly druhotně vzniklé centrum obce. To původní, které setřely/sedřely snaživé ruce předchozích generací, nahradila plocha daná demolicí starého stavení, přítomností obecního úřadu a točny autobusů. Architekt přes nutné praktické dopravní požadavky reorganizoval tok dopravy ve prospěch pěších, jasně vymezil jejich prostor přívětivým, živým dlážděním z žulových kostek. Návrat k tradičním materiálům se zdá v oblasti s několika historickými kamenolomy zcela logický, ale nenechme se mýlit, módní zámková dlažba je hrozbou i tady. Hrubě opracovaná žula posloužila také k vymezení odpočinkové plochy přiléhající k místnímu rybníku. Obyčejné patníky, žádný velký design, opět prosté řešení pro prostý účel, hrubá práce pro drsný venkov. Nedogmatičnost přístupu architekta dokládá rovněž volba typu laviček, osvětlení či pítka z běžně dostupných katalogů komunálního vybavení. Součást klidového okrsku u vodní plochy tvoří naopak subtilně řešená plakátovací tabule a turistický informační panel. Uklizeny na hranu veřejného prostoru jej uzavírají, neruší, neřvou. Smysluplný obsah a decentní grafická úprava informačního panelu rovněž vynikají nad jiné. (Asi není od věci, zmínit zde podíl občanského sdružení Přátel podlipnických kostelů, kteří se v obnově a nenásilné kultivaci obce a okolí nemálo angažují).
Tolik k drobnostem. Pak je zde několik podstatných momentů, které koncept projektu povyšují mezi plnohodnotné urbanistické počiny. Architekt si troufl nově definovat hranice veřejného prostoru. Terénní zlom, který náves slepě a neurčitě otevíral do dříve skrytých zadních traktů starých stavení, obemkl chodníkem a navrhl podél něj vysadit lipové stromořadí. V budoucnu se díky tomu dovrší optické vymezení návsi, její semknutí. Autor věděl, proč to dělá. Na revanš totiž otevřel jinou část návsi. Pro lepší dojem z prostoru a obecně i z toho, co zbylo pod představou českého venkova, nechal vyniknout vazbě na starý obecní rybník s prozaickým jménem Pazderák. Obec to stálo zbourání stávající autobusové zastávky a zrušení vitrín pro vývěsky. Architekt už se tu pasoval spíš do role sociologa. Animuje obec k tomu, aby veřejný prostor přijala jako skutečně veřejný, aby využila dosud skrytý potenciál místa. Přitom pořád zůstáváme při zemi - na vesnici. Architekt myslí na to, aby se podél rybníka dalo přirozeně projít k fotbalovému hřišti, aby si kluci měli kde obout brusle... , uchystal prostor pro to, aby se normálně zaběhal, zažil a přitom nedevastoval.
Problematiku, která by vydala na samostatný článek, představuje fenomén autobusových zastávek. Máme už knížky a odborné texty o chatách a chatových koloniích, o metalové kultuře či ikonografii a jiných okrajových specificích, ale - pokud vím - autobusovým zastávkám odborné kruhy zatím systematickou pozornost nevěnovaly. S nostalgií je sleduje a fotí malíř a publicista Jan Paul, jedna ze skvělých brněnských funkcionalistických zastávek Oskara Pořísky „si zahrála“ v neméně skvělém románu Jiřího Kratochvila Avion. S originálním řešením soudobé autobusové zastávky přišel například Luděk Rýzner mezi Humpolcem a Pelhřimovem nebo David Černý v Liberci. Ale to už jsme se ocitli mimo venkov.
V sekularizované poválečné době se autobusová zastávka stala pro venkov hlavním socializačním prvkem jeho obyvatel. Vyjma vesnických náleven pro konzumenty alkoholu a konzumů pro ženy od produktivního věku výše to bylo jediné místo, kde se od rituálu čekání anebo skrývání odvíjela akce komunikace, ve všech jejích podobách. Polistopadová éra, kdy se postupně snižuje počet autobusových linek, zase skýtá prostor - většinou ve formě dobře chráněného ústraní - náladám a výbojům pubescentů. Pro ně je autobusová zastávka mostem do světa dospělých, pro dospělé mostem do velkého světa „za humny“. S přechodem na tržní hospodářství se také mění podoba autobusových zastávek. Současné katalogové budky ve švýcarském anebo laciném hi-tech stylu postupně nahrazují zděné boudy stavěné v akci Z nebo kontejnery z vlnitého plechu či laminátu. Architektura to také nebyla, ale jako obvykle, člověka nad těmito „ztrátami“ spíš jímá lítost.
Vraťme se do Dolního Města. I zde jsme tedy přišli o jednu starou zastávku. Víme už, že stála ve výhledu na obecní rybník, že její temné kouty skýtaly úkryt asi už jen mládeži v citlivém věku a snad můžeme i říct, že svou uzavřenou formou obecně korespondovala spíš s dobou předrevoluční. Architekt se rozhodl (a obec nakonec souhlasila) pro formu otevřenou, aniž by však plýtval slovy transparence a demokracie. Umístěním zastávky do středu návsi znovu povýšil její roli ve stmelovacím procesu venkovského obyvatelstva. Udělal ji dost prostornou, tak, aby se tam vešli skutečně všichni cestující a aby se děti mohly i rozběhnout, umístil dovnitř vitríny pro obecní vyhlášky a zpravodajství, dobře ji zastřešil a zavětroval, aby působila bezpečným dojmem. Nic na tom nemění, že její konstrukce je úplně subtilní a dřevěná a že stěny, ba i střešní plášť, jsou z části z průsvitného polykarbonátu a z části nejsou vůbec. Směrem k rybníku a směrem k radnici zůstává volný průhled. Tradiční forma zastávky s přesazenou sedlovou střechou a s proporcemi odpovídajícími místní tradiční architektuře zase jen dokládá autorův nenásilný koncept.
Kdo s ním může nesouhlasit? Pubescenti vyrostou a fakt, že zastávka nemá ani jeden temný kout, mu snad odpustí.

Publikováno ve Stavbě č. 1/2009