O soutěžích obecně

Historik umění Rostislav Švácha napsal v roce 2008 kapitolu o soutěžích do připravované publikace Architektura a média, která nakonec nevyšla. Díky laskavosti autora a také editora zamýšlené publikace Jana Šépky můžeme nyní tento text publikovat zde.
Kapitola přináší pohled na dějiny soutěží a zdůrazňuje zejména důležitost kvalitní veřejné debaty o architektuře. Excelentně popisuje debakl mediální diskuze o soutěži na Národní knihovnu na Letné.

Rostislav Švácha

Schopnost pojmenovat věci a kloudně o nich promluvit pokládejme za dobrou cestu, jak takovým věcem porozumět a správně je pak utřídit a zhodnotit. Umějí-li lidé o věcech mluvit, můžou tak přispívat k jejich vylepšování. Když je však věci neoslovují a když ani lidé sami necítí potřebu hledat pro ně správná jména, pak hrozí, že věci začnou dělat, co chtějí jen ony samy, a nikdo už nebude moci korigovat jejich chování.
Schopnost rozmlouvat o ní nepochybně prospívá i architektuře. Vysokou úroveň debaty o této disciplíně lze dokonce považovat za znak jejího rozkvětu a životaschopnosti. Italská renesance by sotva vydržela dvě století a sotva by se rozšířila po celé Evropě, kdyby její praxi neprovázely početné traktáty, které tehdejší klientelu naučily používat odbornou terminologii a vůbec k architektuře přistupovat jako k vhodnému tématu společenské konverzace. Podobně se asi nedopustíme omylu, budeme-li hledat základní východiska pro architekturu naší doby někdy na přelomu 18. a 19. století ve dvou tehdy nejvyspělejších evropských zemích, Anglii a Francii, a rovněž v tomto případě se anglická a francouzská architektura stala směrodatnou pro celý svět i proto, že v obou zemích architekty podporovala kvalitní debata o jejich výkonech. A lze-li konečně za velkou dobu novověké české architektury pokládat prvních čtyřicet let 20. století, éru Jana Kotěry, kubistů a funkcionalistů, pak ani tady nezapomínejme, že to nebyly jen samy stavby a projekty, nýbrž také rozprava o nich v odborných revuích, kulturních a módních časopisech i v denním tisku, co přispělo k tomu, že se značná část české populace s tehdejší architekturou identifikovala. Není nemístné se domnívat, že každý vzdělanější člověk tehdy znal aspoň dvě tři jména moderních architektů — přinejmenším Kotěry a Gočára -, dovedl pojmenovat aktuální architektonické styly a uměl uhádnout, proč právě takové styly architekti používají.
K vděčným tématům odborné debaty i běžné společenské konverzace nepochybně patří architektonické soutěže. Někdy se z nich dokonce stanou události, jaké hýbají celým městem, ba i celou zemí. Můžou proto sloužit jako dobrý nástroj k šíření vědomostí o architektuře mezi širokou veřejností. Někdy tak opravdu fungují, jindy ne.
Věhlas prvních velkých soutěží novověku nám evokují zprávy renesančních dějepisců umění v čele s Giorgiem Vasarim.¹ Jde-li o české země, tam asi máme první akci toho druhu doloženou k roku 1711, kdy opat kláštera v Kladrubech Maurus Finzguth vyzval k omezené soutěži na projekt přestavby tamějšího klášterního chrámu pražské architekty Jana Blažeje Santiniho a Kryštofa Dientzenhofera. Typickým průvodním znakům pozdějších zvyklostí soutěžení se podobala Finzguthova snaha informovat o výsledcích jeho počinu dobové experty v uměleckých záležitostech.²
Éry rozkvětu se však soutěže dočkaly až v 19. století, v době celoevropského nástupu kapitalismu, demokracie a svobodného tisku. Tehdy se též ustavovaly odborné architektonické spolky, které se ujímaly práce na pravidlech a řádech soutěží a snažily se dohlížet na jejich regulérní průběh. Formát soutěže — tedy metoda výběru nejvhodnějšího projektu z několika či mnoha konkurenčních, jaký provádí kompetentní komise a účastníci soutěže mají zaručena rovná práva — asi nejlépe vyhovoval povaze tehdejší společnosti, jejím konvencím, morálce a smyslu pro fair play. Formát takové soutěže bychom totiž mohli považovat za analogii demokratického politického systému.
Veřejné soutěže, zpravidla anonymní, se kdysi vypisovaly na daleko větší počet budov, než to známe dnes. Pořádaly je nejrůznější veřejné, poloveřejné i soukromé instituce, od spolků a družstev přes městské nebo školní rady, místní organizace Sokola, spořitelny a banky až po velké výrobní podniky. V českých zemích zřejmě zlatou éru soutěží zahájilo klání několika pražských architektů o zadání projektu Národního divadla v roce 1865.³ O sto let později toto období doznívalo v šesté a sedmé soutěži na návrh dostavby Staroměstské radnice v Praze v letech 1963 a 1967. Zpětný pohled nicméně napoví, že podmínky, za nichž soutěže dobře fungovaly a k nimž nepochybně patří svobodná a necenzurovaná debata odborníků i laiků o soutěžních výsledcích, nadlouho skončily v únoru 1948.
Veřejnost se o soutěže zajímala z mnoha důvodů. Zámožní občané patřili k nezanedbatelným daňovým poplatníkům a neztráceli ze zřetele, jak kvalitně se prostaví jejich peníze. Takoví lidé se často angažovali v místní politice, a umění stavět budovy z veřejných prostředků, ba vyhledávat pro ně dobré a uznávané architekty, patřilo za zlaté éry soutěží k důležitým nástrojům politického boje. Dokonce i občanstvo velmi malých obcí těžce neslo, když někdy pan starosta zadal projekt takové budovy „z ruky“, bez soutěže, jak to v roce 1912 zakusil Josef Gočár, když u něj starosta Lázní Bohdanče František Veselý bez ohledu na práva a mínění tamějšího publika objednal projekt známého lázeňského domu v kubistickém stylu. Zprávu o tom přinesly východočeské noviny Osvěta lidu.⁴
Lidé z obcí menších i větších věděli, jaké nové stavby jejich město potřebuje, znali pozemek, na němž se tyto stavby měly ocitnout, a byli zvědaví, jak ten či onen účastník soutěže svým projektem pozemek změní. Předáci obce se stávali účastníky soutěžních porot a odposlouchávali od přizvaných odborníků, v čem spočívají vady a ctnosti jednotlivých soutěžních návrhů. O takové posuzování se pokoušeli i ostatní obyvatelé města, když tyto návrhy uviděli na výstavě, jejíž uspořádání tvořilo součást povinností vypisovatele soutěže už odedávna. Jak asi probíhaly debaty přímo na výstavě, na nedalekém korzu, v rodině u oběda, v městské radě nebo ve výboru spolku, který soutěž uspořádal a musel pak její výsledky schválit hlasováním, o tom se dnes můžeme jen dohadovat, ale lze si to i živě představit.⁵
Do takového průběhu událostí kolem soutěže vnášeli rozruch architekti a jejich příznivci, které výsledky akce zklamaly a oni burcovali veřejnost k revizi jejích výsledků. V letech 1931-1932 proběhl takový duel mezi vítězem soutěže na divadlo v Chrudimi Jindřichem Freiwaldem a jejím méně úspěšným účastníkem Karlem Řepou. Za Freiwaldem stály noviny Chrudimský kraj, za Řepu bojovaly Východočeský republikán a Východočeský rozhled z Pardubic.⁶ Široké veřejnosti Chrudimska a Pardubicka museli při tom oba architekti srozumitelně vysvětlit, v čem jsou jejich projekty dobré a v čem chybil jejich protivník. K architektonické osvětě čtenářů všech tří listů tak určitě přispěli víc, než by to zvládly nějaké nezaujaté referáty.
Porovnáme-li nicméně způsob, jakým hodnotily výsledky soutěží venkovské listy a jak si počínaly noviny vydávané v Praze, Brně nebo v Hradci Králové, vyvstanou najevo veliké rozdíly v odborné hodnotě takových zpráv. Na venkově žilo málo lidí, kteří by uměli výsledky soutěží pro svá města posoudit na znalecké úrovni. Pokud se o to venkovští novináři vůbec pokusili, v lepším případě opisovali z protokolů soutěžních porot, v horším se omezovali na floskule o budoucích „okrasách města“ či o příštích budovách „důstojných“ a „moderních“. Snaha některých tehdejších publicistů postihnout klady vítězného návrhu a popsat jeho charakteristické rysy se mi přesto zdá být téměř dojemná, zvlášť když ji porovnám s publicistickými praktikami dnešní doby.
Za nezřídký též pokládám případ, kdy se místní noviny, vědomé si svých odborných limitů, obrátily na vítěze soutěže, ať čtenářům sám vysvětlí, proč jeho projekt přinese obci prospěch. Vedle Freiwaldova chrudimského angažmá se mi tu vybavuje obsáhlý komentář Františka Jandy k jeho vítěznému soutěžnímu projektu na regulaci Mladé Boleslavi z roku 1921, otištěný tehdy v listu Jizeran, ač si uvědomuji, že celkové výsledky soutěže a přínosy svých konkurentů tu Janda ponechal stranou.⁷
Později, v roce 1963, musel Karel Hubáček podobně vysvětlovat liberecké veřejnosti v novinách Vpřed, proč jeho projekt televizní věže pro horu Ještěd, vítěz vnitroústavní soutěže v libereckém Stavoprojektu, odpovídá nárokům dnešní moderní doby lépe než nějaké konzervativní řešení.⁸
Noviny pražské — nejdříve Národní listy, za první republiky například Tribuna, Národní osvobození či Prager Presse — anebo brněnské — v čele s Lidovými novinami — měly v porovnání s venkovskými deníky výhodu v tom, že pro ně soustavně psali referáty o soutěžích lecjací přední architekti nebo poučení historici umění. Nechci tu zapomenout ani na Hradec Králové, kde tuto roli plnil architekt-publicista František Tichý, ve dvacátých a třicátých letech ředitel tamějšího muzea. Pražská, brněnská a hradecká veřejnost měla díky tomu příležitost osvojit si kvalifikovaný jazyk referátů v těchto listech a debatovat pak o architektonických soutěžích na vyšší úrovni, než se tak dělo na venkově, což zase do jisté míry vysvětluje, proč právě tato města produkovala v meziválečné době nejkvalitnější architekturu.
Soutěže se nepřestaly vypisovat ani po roce 1948. Jejich pořádání zastavil až Husákův režim, a to instrukcí, že se mohou financovat jen ze mzdových prostředků vypisovatele.⁹ Se zánikem občanské společnosti a samosprávného charakteru jejích institucí však soutěže ztratily svůj demokratický ráz. Nevznikaly z podnětu občanů, občané se nemohli svobodně vyjadřovat o jejich výsledcích. Technokratické rysy režimů z let 1948-1989 navíc vedly k tomu, že výsledky soutěží mohla hodnotit či obsáhleji komentovat pouze odborná elita a odborná periodika, tedy časopisy Architektura ČSR a Československý architekt. Dopad takových akcí na denní listy a na široké publikum vůbec představuje málo prozkoumaný fenomén. Více toho víme jen o jediné, o osmé soutěži na dostavbu Staroměstské radnice v Praze z let 1987-1988.
Rozhodnutí uspořádat tuto soutěž a zvláště postarat se o zapojení občanů do posuzování jejích výsledků lze pokládat za ozvěnu sovětského pokusu o demokratizaci komunistického politického systému, pěrestrojky, v tehdejším českém prostředí. Jako symptom ztráty dosavadní tuhosti režimu se projevila značně svobodná debata o soutěži mezi odborníky, na niž oficiální Svaz architektů neměl téměř žádný vliv. Ústav teorie a dějin umění ČSAV například tehdy uspořádal dvě diskusní setkání o zadání soutěže a o jejích výsledcích.¹⁰ Velmi otevřeně referoval o průběhu akce a o různých názorech na ni denní tisk. Zaujme i nápad pořadatelů, ať každý návštěvník výstavy soutěžních návrhů hlasuje v anketě pro svého favorita. Učinilo tak asi dvacet tisíc lidí a drtivě při tom zvítězil projekt architektů-památkářů Milana Pavlíka a Františka Kašičky, který doporučoval vrátit Staroměstskému náměstí podobu z 18. století.
Soutěže na dostavbu Staroměstské radnice k sobě přitahovaly velký zájem odborné i laické veřejnosti už od chvíle vyhlášení první z nich na počátku 20. století. Z tohoto úhlu se jim dnes věnují přednášky a texty architektky Reginy Loukotové.¹¹ Pro české architekty se soutěže na radnici během doby staly specifickým žánrem, u nějž snad ani nezáleží na tom, dočká-li se nějaký vítězný projekt stavebního provedení, a zároveň i jakousi zprávou o momentálním stavu domácí architektonické scény. Z hlediska dějin novější české architektury vyzněla osmá soutěž z let 1987-1988 jako střetnutí mezi stoupenci pozdního internacionálního stylu, na který tehdy mnozí hleděli jako na něco oficiálního a prorežimního, a mezi představiteli postmodernismu a jiných aktuálních směrů ze Západu.
Ze složení poroty jasně vyplývalo, že ceny dostane první z obou soupeřících táborů. Tak se také stalo; jeho výtvory se dočkaly řádného vystavení ve spodních prostorách Staroměstské radnice a náležité publicity v odborném i denním tisku. Projekty, které porota vyřadila v prvním kole, se veřejnosti představily na nekvalitních fotografických reprodukcích v sálech horního patra radniční budovy. Mezi díly tohoto „vrcholového mužstva“, jak se neúspěšným účastníkům soutěže sarkasticky přezdívalo pomocí výrazu ze sportovního žargónu, jsme mohli uvidět proslulý plečnikovsko-lecorbusierovský projekt Emila Přikryla, novoklasicistní projekt týmu Šrámková-Lábus-Pleskot, novogotický projekt Michala Brixe nebo projekt Václava Aldy a Pavla Kolíbala v duchu italské metafyzické architektury, který se brzy poté objevil na obálce italské architektonické revue Casabella.¹²
Odborná veřejnost, kritici a historici architektury a mnozí architekti mimo oficiální proud, neskrývala nad výsledky soutěže rozhořčení a snažila se využít volnější politický prostor pěrestrojky, aby dala svůj opoziční postoj najevo. Umožnila jí to akademická půda uvedených diskusních shromáždění nebo například vzdoroanketa, kterou v roce 1988 uspořádal uměleckohistorický časopis Umění a v níž zvítězil Přikrylův projekt.¹³ Průběh těchto akcí by však asi sotva dokázal oslovit širší okruh lidí. Pro ohlas osmé soutěže na dostavbu Staroměstské radnice u laického publika se zdálo být mnohem důležitější, jak o ní referoval denní tisk. Snahou ukázat širší rejstřík názorů na celou událost se vyznačovaly zprávy v deníku Mladá fronta.¹⁴ Čtenářům kulturního časopisu Ateliér osvětlili opoziční stanovisko kritici Jana a Jiří Ševčíkovi ve stati „Počkáme si na devátou?“.¹⁵ Dokonce i z informací v denících a týdenících komunistické strany, Rudém právu,¹⁶ Večerní Praze¹⁷ a Tvorbě,¹⁸ mohli lidé vyčíst, že se v české architektuře něco děje a že už na ni neexistuje jen jeden oficiální názor. Když se pak v Rudém právu objevily dva z odmítnutých projektů, Přikrylův a Brixův,¹⁹ poněkud šokovaní čtenáři na ně reagovali více než stovkou dopisů. Redakce stranického deníku poté umožnila dvěma historikům umění, aby názory v těchto dopisech rozebrali a sami se k nim uvážlivě vyjádřili v téměř celostránkové stati.²⁰
Z hlediska šíření osvěty v architektonické tvorbě a snahy pozvednout tak i debatu o ní v široké veřejnosti tedy soutěž na Staroměstskou radnici z let 1987-1988 vyzněla téměř tak, jak to má vždy být. Nezdá se být při tom důležité, jaké projekty si odnesly cenu; důležitá byla hodnota rozpravy. Její idylu však přesto narušoval jeden důležitý fakt. Debata, jakkoli snaživě vedená a velkými médii vcelku ochotně podporovaná, sotva mohla v osmdesátých letech rezonovat v myslích laického publika tak, jak by si to milovníci architektury přáli. Stav české architektury té doby a povědomí o ní u obyčejných lidí byly totiž značně tristní, zvlášť porovnáme-li si to se situací mezi dvěma válkami. Lidé, pro něž se stalo typickým výkonem tehdejších architektů panelákové sídliště, popřípadě nějaká jiná fádní novostavba, se obvykle o současnou architekturu nezajímali a rozhodně k ní neměli žádnou důvěru. Neměli žádný důvod o architektuře mluvit, zamýšlet se nad ní. A ani sebezajímavější debata o dostavění Staroměstské radnice neměla žádnou šanci to hned napravit.
Po roce 1989 se mnohé změnilo k lepšímu. Postupně se vynořila nová soukromá klientela, která se učí formulovat nároky na architektonický projekt a radí se o tom s experty a přáteli. Spontánní konverzaci širokého publika o architektuře podněcují některé zajímavé novostavby, počínaje asi Tančícím domem v Praze od Franka Gehryho a Vlada Miluniče z let 1992-1996. Podstatně víc pozornosti než před listopadem 1989 věnují architektonické tvorbě velké deníky a týdeníky, nemluvě o televizi a o slavném seriálu Šumná města Davida Vávry a Radovana Lipuse. Rozšířil se počet odborných architektonických časopisů, pro laiky lépe nebo hůře přístupných, a přibyly k němu časopisy internetové s oblíbenými čtenářskými blogy.
Zdá se mi nicméně, že se soutěžemi není všechno v pořádku. Vypisuje se jich mnohem méně, než jsme po listopadu 1989 čekali a než by se tak v demokratické společnosti mělo dít. Ležet ladem tak zůstává jejich výchovný a osvětový potenciál, schopnost probouzet širokou debatu o architektuře. Malý ohlas dnešních soutěží u publika a jejich nejistý statut se mimochodem zračí i ve zmateném novinářském jazyce, který je často označuje nepřesnými slovy „konkurs“, „výběrové řízení“ nebo dokonce „tendr“, přestože význam pojmu „soutěž“ nebo „veřejná soutěž“ je už sto let dost jasný.
Zdá se mi rovněž, že v pořádku není ani referování o soutěžích v tisku, a to jak denním, tak bohužel i odborném. Všechny nectnosti, které mám na mysli, vyplavaly podle mého soudu na povrch při velké mezinárodní soutěži na projekt Národní knihovny v Praze na Letné z let 2006-2007.
Nechci zabíhat do přehnaných podrobností o výběru pozemku, o sestavování mezinárodní poroty a o průběhu jejího jurování, který mnozí čeští architekti pokládají za problematický, protože porota během své práce změnila soutěžní podmínky a začala tolerovat takové provozní řešení knihovny, jaké soutěžní podmínky zakazovaly. Debaty o regulérnosti se k soutěžím často vážou, jak to známe například ze vzpomínek architekta Karla Honzíka na dobu první republiky.²¹ Mě samého spíše rozesmutnilo, jakým směrem se ihned vydala rozprava o přínosu soutěže pro dnešní architektonickou tvorbu.
Cítím, že česká scéna už několik roků prožívá únavu z minimalismu a neofunkcionalismu, střídmých směrů, které v devadesátých letech vytvořily obraz kvalitní české architektury. Mladší architekti by dnes rádi tuto přísnou polohu obohatili nějakými uvolněnějšími projevy. A právě soutěž na Národní knihovnu by se bývala mohla stát dobrým vkladem do výměny názorů o stavu a výhledech dnešní architektury, ne-li podobným přelomem, jaký se odehrál koncem osmdesátých let při soutěži na Staroměstskou radnici.
V kolekci osmi projektů, které porota poctila cenami, i v projektech neodměněných se publiku představilo spektrum různorodých přístupů. Své zástupce tam našel skleněný novoklasicismus a minimalismus, který, jak se zdá, ani ve světě dnes nevyklidil pole. Nechyběla tam ani architektura sochařsky a krystalinicky tvarovaná. Jinou pozici zase zaujal konstrukční biomorfismus projektu Dagmar Richterové a kapotážní, ač suverénněji vymodelovaná verze téže stylové linie ve vítězném návrhu Jana Kaplického. Koneckonců i příspěvky českých účastníků soutěže, byť s výjimkou HŠH neúspěšné, by stály za podrobnější rozbor. Ukázat publiku, jak vypadají typické projevy dnešní světové i české architektury, přiblížit mu způsob uvažování jejich nositelů, naznačit, že jeden konkrétní úkol se dá řešit několika či mnoha plnohodnotnými metodami, to vše pak demonstrovat na pozemku, jaký lidé dobře znají, tím vším by soutěž na Národní knihovnu dosáhla i svého didaktického rozměru. Místo toho se však celá debata okamžitě stočila k jedinému bodu, k projektu Jana Kaplického.
Ani to by však nebylo tak fatální, pokud by si debata udržela úroveň a pokud by v ní zůstaly přítomné i jakési odborné prvky. Vinou velkých médií, která musejí myslet na svou prodejnost a nepokládají proto dnes za důležité zabývat se nějakými architektonickými maličkostmi, však rozprava o Kaplickém ihned dostala podobu celonárodního referenda na téma „líbí-nelíbí“, prokládaného vstupy celebrit a jiných autorů, jejichž předchozí zájem o architekturu většinou není doložitelný. Vítězný projekt, jak jsme se od března 2007 dočítali v Mladé frontě Dnes, v Lidových novinách nebo v týdeníku Reflex,²² se líbí lidem moderním, otevřeným, znalým světa, kdežto na jeho odpůrce musíme hledět jako na typicky české zápecníky a staromilce, na lidi, kvůli kterým se prý z Prahy stane mrtvé muzeum. Zasvěcenějším stoupencům Kaplického návrhu se jeho tvůrce začal jevit jako zachránce české architektury před obstarožním minimalismem. Za tento žalostný průběh debaty, pravda, nesou odpovědnost také odborné časopisy, které se spokojily s prezentací holých faktů bez jejich hlubšího výkladu, ale i sami odborníci, a to včetně autora těchto řádek, protože brzy ztratili chuť do takové debaty zasahovat.²³ O tom, jaký hlas v rozpravě zazní silněji a jaký se potlačí, však už odpočátku rozhodovala média. Avšak debata v novinách, která si vystačí s vynášením tak prostičkých estetických soudů, doplňovaných nanejvýš jen kladnými či zápornými figurativními metaforami o „chobotničce“ nebo naopak „chuchvalci“ — tedy taková debata ničím důležitým neobohatí ani architekturu, ani její publikum.
Sledovat dál proměnu architektonického díla v ryzí politikum, při jehož posuzování se už odborná hlediska spíše zneužívají než rozumně uplatňují, nepovažuji za účelné. V předmět libovůle politiků se Kaplického projekt začal transformovat v květnu 2007, kdy proti němu vystoupil prezident republiky Václav Klaus.²⁴
Soutěže dovedou šířit osvětu o architektuře. Už od svých počátků byly konstruovány tak, aby oslovovaly stále širší publikum a podněcovaly ho k rozpravám o architektonické tvorbě. Samy o sobě však asi plnit tuto roli neumějí. Potřebují k tomu pomoc odborných i populárních médií. Asi až z nich se lidé naučí, jak věci pojmenovávat a jak o nich kloudně promlouvat.
Pracují-li média dobře, soutěžím to prospívá a může se v nich také rodit dobrá architektura. Honí-li se však média jen za senzacemi a uzurpují-li si debatu jen pro sebe, jak se to stalo v posledním z uvedených případů, nemají z toho žádný prospěch ani soutěže, ani architektura, ani publikum, a věřím, že ani sama média. 

Poznámky
1 Zásluhou dějepisce umění, malíře a architekta Giorgia Vasariho dodnes pokládáme za počátek italské renesance soutěž na sochařskou výzdobu dveří florentského baptisteria S. Giovanni z roku 1420. Rovněž debata o způsobu sestrojení kupole na florentské katedrále S. Maria del Fiore se blížila charakteru soutěže. O tom viz Giorgio Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů I, Praha 1976, s. 247-266 a 277-314. Z dalších významných soutěží, které v Itálii proběhly v 16. a 17. století, uvádím aspoň dvě soutěže na návrh průčelí vzpomenuté katedrály ve Florencii (1587, 1636), na průčelí kostela S. Petronio v Boloni (před 1582) nebo na průčelí baziliky S. Giovanni in Laterano v Římě (1699). O některých z nich viz Erwin Panofsky, Význam ve výtvarném umění, Praha 1981, s. 141-188.
2 Dokumenty o soutěži objevila Milada Vilímková, Stavitelé paláců a chrámů, Praha 1986, s. 92-93. Opat kláštera Kladruby Maurus Finzguth ihned informoval o výsledku svého spolubratra Emiliana Koterovského ze Svatého Jana pod Skalou a poslal pak výkresy vítěze soutěže, Jana Santiniho, opatovi kláštera v Melku Bertholdu Ditmayrovi, který byl ve své době pokládán za velkou autoritu v uměleckých záležitostech. Srov. Jan Sedlák, Jan Blažej Santini, Praha 1987, s. 97, a Jiří Kroupa, Moravská díla Antonia Beduzziho, Studia comeniana et Historica XX, 1990, č. 40, s. 74-95.
3 O soutěži na Národní divadlo v Praze (1865-1866) viz Zora Dvořáková, Josef Zítek, Praha 1983, s. 123-141, a Jindřich Vybíral, Myšlenka budování Národního divadla a její realizace, in: Národní divadlo, historie a současnost budovy, Praha 1999, s. 89-106. — O soutěži na Rudolfinum (1874) viz též Jindřich Vybíral, Městu na ozdobu, umění ke cti, sobě pro slávu, Umění XXXIX, 1991, s. 384-401. — Soutěž na Národní divadlo tu kladu na první místo, protože ji jurovali i zahraniční znalci a její výsledky poprvé zhodnotil odborný tisk, konkrétně Bernard Grueber ve Zprávách Spolku architektů a inženýrů v Království českém I, 1866, s. 25-28.
4 Srov. Rostislav Švácha, Lomené, hranaté a obloukové tvary, Praha 2000, s. 70-72.
5 Ve stati Kutnohorská architektura období historismu a moderny, Umění XXXIX, 1991, s. 402-436, jsem zachytil útržky místní debaty o soutěžích, například na kutnohorské divadlo, na pomník Karla Havlíčka Borovského nebo na přestavbu Vlašského dvora.
6 Srov. Stavitel chrámů, Chrudimský kraj XX, č. 25, 7. 11. 1931, s. 2-3. — Zášť pardubických redakcí, Chrudimský kraj XX, č. 26, 28. 11. 1931, s. 2. — Jindřich Freiwald, Nové divadlo, Chrudimský kraj XX, č. 28, 19. 12. 1931, s. 2. — Jindřich Freiwald, O chrudimské divadlo, Chrudimský kraj XXI, č. 2, 28. 1. 1932, s. 2. — Zlomyslnost konkurentova, Chrudimský kraj XXI, č. 4, 20. 2. 1932, s. 2.
7 Výsledek soutěže na získání regulačního a zastavovacího plánu Mladé Boleslavi, Jizeran XLII, č. 4, 5. 2. 1921, s. 2. — František Janda, Výstavba měst, Jizeran XLII, č. 7, 26. 2. 1921, s. 1-2. — František Janda, Regulace Mladé Boleslavě, Jizeran XLII, č. 9, 12. 3. 1921, s. 1; č. 10, 19. 3. 1921, s. 1, a č. 12, 2. 4. 1921, s. 2.
8 Srov. Ludmila Hájková, Texty Karla Hubáčka a Miroslava Masáka z počátků skupiny SIAL, Umění XLVII, 1999, s. 113-121.
9 Tuto informaci jsem získal od architektů činných v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století.
10 Referáty a diskusní příspěvky z obou setkání otiskl časopis Umění XXXVI, 1988, s. 385-485.
11 Z Archiwebu a e-Architekta.cz jsem 19. 9. 2008 stáhnul zprávu, že na pražském semináři „Projekty v kontextu“ přednesla Regina Loukotová 12. 6. 2008 příspěvek „Architektura a veřejnost — historie soutěží na Staroměstskou radnici“. Pokud vím, autorka na to téma napsala svou dizertační práci.
12 Srov. Jiří Ševčík-Rostislav Švácha, Praga: cento anni di progetti per la Piazza del Municipio, Casabella LII, č. 549, Septembre 1988, s. 16-25.
13 Srov. pozn. 9.
14 Viz např. Miroslav Maršálek, Návrh s číslem 227, Mladá fronta XLIV, č. 48, 27. 2. 1988, s. 1-2. — Radka Valterová, Největší v historii, Mladá fronta XLIV, 19. 3. 1988; Radka Valterová, A znovu o dostavbě Staroměstské radnice, Mladá fronta LXVIII, 12. víkend MF, 26. 3. 1988, s. 7; Radka Valterová, O radnici potřetí, Mladá fronta LXVIII, 13. víkend MF, 2. 4. 1988, s. 7;
15 Jana a Jiří Ševčíkovi, Počkáme si na devátou?, Ateliér I, č. 1, 30. 3. 1988, s. 8.
16 Rudé právo informovalo o soutěži poprvé 15. 2. 1988. — Viz dále kč, Výstava k dostavbě Staroměstské radnice, Rudé právo LXVIII, č. 48, 27. 2. 1988; Radomíra Sedláková, Radnice se představuje, Rudé právo LXVIII, č. 54, 5. 3. 1988.
17 Večerní Praha začala o soutěži podávat zprávy taktéž 15. 2. 1988. — Další zajímavé údaje otiskla 26. 2. 1988; 3. 3. 1988; 10. 3. 1988; 17. 3. 1988; 21. 3. 1988; 22. 3. 1988; 31. 3. 1988; 8. 4. 1988; 18. 4. 1988; 24. 4. 1988; 19. 5. 1988.
18 Olga Myslivečková, Podle mého názoru, Tvorba, č. 11, 16. 3. 1988, s. 20.
19 Rostislav Švácha, Dva z odmítnutých, Rudé právo LXIX, č. 60, 12. 3. 1988, s. 5.
20 Ivo Hlobil-Rostislav Švácha, Veřejnost a Staroměstská radnice, Rudé právo LXVIII, č. 124, 28. 5. 1988, s. 5.
21 Karel Honzík, Ze života avantgardy, Praha 1963, s. 142-144.
22 Hlavní deníky, Mladá fronta Dnes, Lidové noviny a Právo, přinesly první informaci o výsledku soutěže 3. 3. 2007, týdeník Týden 5. 3. 2007, týdeník Reflex 8. 3. 2007. Výčet dalších reakcí novinářů a jiných osobností mimo architekturu by zabral příliš mnoho místa.
23 Rovněž z odbornějších stanovisek uvádím pouze stručný výběr: Tomáš Vích, Blob na Letné, Lidové noviny 6. 3. 2007. — Pavel Liška, Kaplického návrh logicky navazuje na urbanismus Prahy, Právo 13. 3. 2007. — Mirko Baum, Architektura turbokapitalismu, A 2 č. 11, 14. 3. 2007. Rostislav Švácha, Několik pochybností nad Kaplického knihovnou, Hospodářské noviny 20. 3. 2007. — Miroslav Masák, Která chobotnice byla první?, Hospodářské noviny 27. 2. 2008.
24 Václav Klaus, Architektův útok na demokracii, Mladá fronta Dnes 22. 10. 2007. — Viz i Václav Havel, Originalita versus banalita, Lidové noviny 19. 10. 2007.