Obnova Werichovy vily

První zmínka o pozemku pochází z roku 1495, kdy byla část obecního gruntu prodána rybáři Duchkovi. Další až z roku 1590, kdy je již vedena zahrada s domem jako majetek mydláře Jiřího Komínka. Pro samostatně stojící dům s mansardovou střechou se zejména od 90. let 20. století vžilo pojmenování Werichova vila. Větší či menší část svého života tu prožily i další osobnosti české vědy a kultury: v letech 1798 – 1803 filolog a zakladatel slavistiky abbé Josef Dobrovský, v letech 1929 – 1940 historik umění, znalec Prahy a přední pracovník památkové péče Dr. Zdeněk Wirth. Po válce zde kromě J. Wericha žil v letech 1948 – 1968 básník a překladatel Vladimír Holan.

Renesanční jádro domu tvoří sklepy, část přízemí a západní polovina patra. Dendrochronologický průzkum ukázal, že se dům stavěl ve dvou fázích, nejprve kolem roku 1510, později v letech 1616 – 1619.  Zásadní proměnou prošel při přestavbě podle projektu architekta Ignáce Palliardiho z roku 1803, při níž byl v přízemí rozšířen východním směrem o podloubí, v patře byly zvětšeny obytné místnosti. V rozporu s projektem, který předpokládal zachování valbové střechy se štítovými vikýři, byla realizována mansardová střecha s obytným podkrovím na západní straně.
V rámci prvního číslování v letech 1770 – 1771 obdržel dům č. 323, později, po roce 1805 obdržel čp. 501, které si podržel dodnes.
Historie domu je spojena s vlastnickými převody pozemků části ostrova Kampa. Po Jiřím Komínkovi se dům dostal do majetku rodiny Schoenfeldů, která mimo jiné spojila dříve oddělené menší pozemky v okolí vily (Malá a Velká Komínkovská zahrada) do tzv. Schoenfeldské zahrady (1725). V polovině 18. století prodává poslední z rodiny celý dům i se zahradou Nostic-Rieneckům. František Václav hrabě Nositc-Rieneck, který do té doby upravoval rodinné statky na levém břehu Čertovky, započal s velkorysým plánem na pozvednutí a rozšíření zahrady, stavební dílo ale dokončil až jeho syn, František Antonín Nostic-Rieneck. Ten byl jmenován nejvyšším purkrabím a především se stal významným zastáncem českého království před centralistickými záměry Vídně. V jeho službách působil mimo jiné Josef Dobrovský, který vyučoval jeho čtyři syny a v domě bydlel na konci svého života v letech 1798 – 1803. Podobu vily z této doby zachycuje veduta Prahy a plán stavitele Palliardiho, který dům významně přestavěl. Stav po provedené přestavbě z počátku 19. století je zachycen na tzv. Juttnerově plánu z roku 1815 a Sacchetiho vedutách z roku 1817-1822. Věrné vyobrazení domu poskytuje také Langweillův model Prahy z let 1826 – 1837. Poslední významnou adaptací vily, která od roku 1918 přechází do vlastnictví státu, byla přestavba podkroví pro Dr. Wirtha podle plánů architekta Bohumila Hubsmanna.
V průběhu druhé světové války se měla Kampa stát cvičištěm nacistické mládeže. Z tohoto důvodu byly zbořeny zdi vymezující šlechtické zahrady, s výjimkou části zdi s branou při severní straně vily. Po válce se do vily nastěhoval Jan Werich, který zde bydlel až do své smrti v roce 1980, v letech 1948-1968 žil v přízemním bytě Vladimír Holan.

Rekonstrukce 2013 – 2017
Objekt byl značně poškozen při povodních v roce 2002, záměr obnovy byl projednáván několik let, současná podoby vily je výsledkem investice Městské části Praha 1.  Práce byly zahájeny v roce 2005, následně ale přerušeny s cílem připravit program, který by vilu zpřístupnil veřejnosti. Spolu s rekonstrukcí vily byl upraven i přilehlý pozemek, který se stal součástí Parku Kampa. Rekonstrukce byla vedena snahou oživit příběhy tohoto magického domu, plného energie a emocí, vnitřní síly a napětí. Důraz jsme kladli na vyznění původních renesančních, ručně upravovaných povrchů, které jsou doplněny řadou drobných současných detailů ze skla, kovu a dřeva.
Renesanční suterény jsou ve své textuře ponechány v čistě bílé barvě, podtržené dlažbou z přírodních cihel kladených atypicky na svislo v parketovém vzoru. Úpravy přízemí byly vedeny snahou přiblížit složitou stavební historii domu. Původní malá rybárna je čtvercovým, centricky osvětleným prostorem s prkennou podlahou, hlavní vstupní prostory jsou stejně jako historické schodiště z pískovce, zatímco někdejší salla terena vytvořená při rozšiřování objektu podle projektu Ignáce Palliardiho má podlahy z litého terazza. Klenuté stropy byly doplněné vertikálami ze skla, v prostoru je neformálně rozmístěn drátěný bílý mobiliář. Ten je i pojítkem interiéru a exteriéru vily, je totiž určen i k umístění v zahradě. Inspirací pro prvek propojující křehký e éterický prostor vily se zahradou se staly poetické fotografie Josefa Sudka z 50. let minulého století. Přízemí vily je dispozičně vymyšleno tak, že umožňuje provozně oddělit salla terenu a ve večerních hodinách i nadzemní podlaží a využívat tak sociální zázemí vily pro letní scénu vytvořenou na dvoře směrem k Čertovce, veřejnosti přístupnou zahradou od mostku Nosticovy zahrady. Rozhraní obou pater je realizováno jako skládaná mříž v portálu schodiště, tvořená z liter se jmény nejvýraznějších obyvatel vily a texty z jejich děl. 
První patro, nebo chceme-li piano nobile sídla Nosticů, je charakteristické enfiládou prostor směrem k Vltavě a dřevěnými výplněmi ve světle šedých tónech. Celé patro opticky spojuje a rozšiřuje podlaha s geometrickým rastrem ze dvou druhů dřeva. Univerzální prostor pro přednášky a výstavy na půdě Werichovy vily je současně prezentací sanovaného krovu a restaurovaného renesančního schodiště. Nově zpřístupněné patro provází i nenápadný detail výplní z ocelových lanek, „pavučin”, které plní funkci zábradlí a předělů.
Všechny části vily jsou autenticky osvětleny, část světel je určena k prezentaci architektury, část byla navržena jako univerzální systém osvětlení expozice. Fotografie vily i zahrady jsou pořízeny krátce po dokončení rekonstrukce na jaře 2017.  Následné stavební a interiérové úpravy, expozice i vnitřní vybavení jsou dílem Nadace Jana a Medy Mládkových, která Werichovu vilu převzala do užívání v červnu 2017.

Autorská zpráva

Autor: TaK Architects – Marek Tichý; spolupráce Jana Přibylová, Klára Tichá, Magdalena Kurfürstová