Duch na obzoru – takový název si tento mrakodrap vysluhuje v médiích.
Přestože panuje hospodářská krize, byla v Londýnské City dokončena nová budova Investmentbank Rothschild od světové architektonické kanceláře OMA. Rotschildové vypsali na tento dům vyzvanou soutěž v roce 2006.
Z původně předpokládaných 13 000 m2 se stalo nynějších 21 000. Budova vysoká 75 metrů stojí v londýnské finační čtvrti v St. Swithin’s Lane, což je obzvláště úzká ulička ve starém Londýně nedaleko katedrály sv. Pavla a „Okurky“ Normana Fostera.
Věž se jmenuje „New Court“ a OMA ji vepsala do čtvercového půdorysu jako kostku s otevřenými kancelářskými půdorysy, které se ovšem ve spodních patrech prokřižují se čtyřmi sousedními budovami, v nichž jsou umístěny vedlejší prostory jako recepce, restaurace, fitness centrum a místnosti pro vývoj. Půdorysy se ovšem nesmějí zveřejňovat.
Budova je sice vysoká 75 metrů, avšak fasáda z oceli a tmavého skla způsobuje, že věž vypadá spíše skromně a neokázale. Není to žádný pompézní bankovní dům, jak je známe z 19. nebo 20. století. Kritik architektury Rowan Moore napsal v Observeru: „Bělavá věž od OMA se díky překvapivé diskrétnosti vloudila na londýnský obzor jako duch.“
Zacházení s veřejným prostorem je citlivé, jako vždy u této holandské kanceláře. Budova byla postavena na stonky, díky nimž se rozšiřuje chodník úzké uličky o kolonádu, která nevyčnívá z budovy na chodník, ale zůstává na čáře s okolními budovami. Oboustranné prosklené foyer navíc umožňuje průhled na kostel St. Stephen Walbrook, který leží za bankovní budovou. Pro kolemjdoucího je cesta skrz uzavřená, ale jak napsal Moore v Observeru, „je to pořád víc, než co nabízí většina neprůhledných bloků v okolí.“
Opulentní jsou nejvyšší patra, kde sídlí ředitelství. Zde OMA opakuje gesto neklidu a zvyšuje Sky Pavilion o jedno patro. Mírným posunutím horních pater vzniká terasa Sky Garden, z níž je úchvatný pohled na panorama londýnského centra. Ve vyvýšeném pavilonu se nalézají dvě patra s dvojitou výškou místností, v nichž jsou prostory pro jednání se zákazníky ředitelského patra. Při vší vnější skromnosti, zde je asi jistý Olymp bankovního světa.
A zde nahoře také zaznívá trocha nizozemské ironie: neboť v jednacích místnostech, které jsou z posuvných skleněných stěn v kvalitních hliníkových profilech, visí v těžkých zlacených rámech staré olejové portréty bohatých lidí a na jiném místě jsou přímo na stěny jednacích místností reprodukovány motivy maleb. Pro Rothschildovu banku, která se těší dvousetleté tradici, je to dobrá příležitost, jak se prezentovat sebeironicky, vzdělaně, tradičně a zároveň moderně. Architektům to poskytuje možnost zaujmout ke své zakázce ironický odstup; nicméně spíše než dvorním šaškem mocných stává se zábavným kritikem, který ovšem nepochybuje se vší vážností. Jinak by asi přišel o hlavu.
Foto: Philippe Ruault/OMA
Zdroj: Baunetz (Florian Heilmeyer)
Děkuji za skvělý článek o perfektní technologii a materiálu. Jenom malá poznámka: Egypt není Dálný východ.
Vím, že článek je o něčem jiném, ale tato fasáda je ukázkou absolutního nedostatku vkusu. Dát do štítu větší okna…
Jak daleko od sebe na té VRT vlastně budou zastávky? Stihne se vlak vůbec rozject? Podle výpočtu cestujících to vypadá,…
Asi u profíků, aby si dobráci neublížili.
Jo, taky se mi to líbí, fakt to má něco do sebe!