Přístavba studia Pokrok

Místo Location: Praha 3-Žižkov
Investor: Petr Vachler – VAC
Architekt: Marie Selešiová
Generální projektant Project: Marie Selešiová, EN BLOC architektonický ateliér
Generální dodavatel Contractor: Konstruktiva Branko, a. s., stavbyvedoucí: Tomáš Mladý, Martin Špaček
Realizace Completion: 2005-2006
Foto: Radovan Boček

Blok domů vymezených ulicemi Štítného, Chlumovou, Seifertovou a Milíčovouje poctivým kusem autentického starého Žižkova. Bloky vytvářejídvojí svět: Vztah veřejného, poloveřejného a soukromého je jasně artikulován. Historizující a eklektické fasády nepodávají veřejnému prostorusdělení o domě za nimi, ale obraz, představu, nereprezentují jen majitele,ale také ambice celé městské komunity. Důstojnost nedělních šatů překračujeobyčejnost činžáků, ale nepopírá ji. Malý obraz velké architektury jepřívětivý. Když do tohoto prostředí Zdeněk Frič zasazoval v letech 1912 -1913 kino Pokrok, pracoval se stejnou důstojností, jaká zní v nápisu Kinematografickédivadlo ve štítu průčelí: namíchal přívětivou směs secesnímondénnosti a klasicistní vážnosti.
Kino v roce 1949 zaniklo a proměnilo se v ateliér krátkého filmu. Podostavbě dnes Ateliery Pokrok a Studio Pokrok nabízejí tři ateliéry a postprodukcise zázemím. Úprava reaguje na situaci: Blok je v šířce jednéstavební parcely otevřen do Chlumovy ulice a dvůr vtažen do provozuateliérů a studia. Dostavba toto otevření artikuluje i výrazově, obrací sei do veřejného prostoru ulice s využitím výrazné barevnosti a expresivníneortogonality.
Žižkovské domy se pro ulici oblékly do nedělních šatů. Do dvora už jsouv domácím. Pro domácí odění má čeština také již trochu antikvovanéoznačení nedbalky a krásný idiom zastihnout někoho v nedbalkách. Jsouženy, které umějí se situací zastižení v nedbalkách pracovat s účinnýmpůvabem. Je to těžké, neboť nepatřičnost situace zastižení v nedbalkáchvždy hrozí nevkusem a vulgaritou. Nevkusně necudné a vulgární jsounedbalky, zjevně určené jen k tomu, aby v nich byla jejich nositelka zastihována. Zvláště přivolává-li tu situaci křikem.
Místo v tomto případě stojí na vztazích vnitřního a vnějšího, uzavřenéhoa otevřeného, veřejného a poloveřejného a jejich architektonické artikulaci. Porucha v jejich hranici má přitažlivost díry po vypadlém suku v prkennéohradě a barvitě neuspořádaný a omšelý svět žižkovských dvorů stojí za nahlédnutí. Porucha ztrácí na přitažlivosti legitimizací, zdefinitivněním,barvitost překladem za použití prostředků příliš chtěných a křiklavých.
Dostavba vyhání z místa genia loci snad méně, než nedaleký Fránkůvpolyfunkční dům Eucon, ale usilovnou snahu jí upřít nelze. Při dobré vůliby snad bylo možno vést analogii mezi historizujícím překladem velkéarchitektury a překladem zmíněným. Odlišnost ale není jen v tom, jak sepřekládá, ale také co a pro koho se překládá. Síla tohoto konkrétníhomísta je v tom, že se zase tak moc nestalo. Žižkov nerozházely jiné kousky.Abychom zůstali u filmu: Autentický žižkovský pardál, druh žel vyhynulý,ve všem přeháněl, nebyl ale směšný či trapný. Směšný a trapný býval žižkovskýpardál špatně zahraný na filmovém plátně pro ty, pro něž Prahakončila za Muzeem. Ale jen pokud film porovnáváme s realitou. Film máschopnost vytvářet vlastní svět, v němž platí jiné zákony i co se směšnostia trapnosti týče. Město ne. Ale hrozí mu to.


Publikováno ve Stavbě č. 4/2006