Fotogalerie ke článku (14)
Celá fotogalerie (14)
Investor: Český hydrometeorologický ústav, Anna Sborwitzová
Autorka: Alena Šrámková
Spoluautoři: Jan Hájek, Tomáš Koumar
Statika: Martin Škoda
Dodavatel: Pozemní stavby Cheb, a. s., stavbyvedoucí Karel Šperl
Plochy a kapacity: pozemek — 7301 m2, zastavěná plocha — 56,62 m2, obestavěný prostor — 686,25 m3, celková užitná plocha — 169 m2, předpokládaná kapacita — 1 osoba
Předpokládaná spotřeba: voda — Qp = 270 l/den, plyn — 7100m3/rok, el. energie — 1500 kWh/rok, splaškové vody — Qp = 180 l/den
Termíny: ÚR — 1998, SP — 1999, kolaudace — 2000
Náklady: 6 154 000 Kč
Autoři fotografií: Michal Šrámek, Rostislav Švácha
ALENA ŠRÁMKOVÁ
Pracoviště pozorovatelů — meteorologů v Chebu je osazeno na návrší nad městem v prostoru bývalého vojenského cvičiště. Je zde oplocená meteozahrádka se stavebním objektem vlastní stanice. Provoz předpokládá stálé pracoviště pozorovatelů, odpočinkovou místnost pozorovatelů a návštěv, kancelář vedoucího, kuchyňku, vstupní halu-šatnu, koupelnu, sociální zázemí a konečně garáž služebního auta s pracovištěm údržby. V tomto smyslu je také řazen provoz v objektu do čtyř úrovní vertikální stavby.
Konstrukce stavby je cihelná s keramickými stropy a s nízkou stanovou střechou krytou plechem. Do všech světových stran je stavba otevřena ve všech nadzemních patrech relativně velkými okny. Cihelný obklad je proveden z klinkrů. Dveře i okna jsou kovové, podlahy jsou pokryty linoleem a stěny a stropy jsou barevně pojednány.
Druhá věž
ROSTISLAV ŠVÁCHA
V české architektuře posledního desetiletí se nepochybně událo mnoho dobrého. Neviditelná ruka trhu však zabránila tomu, aby její pohyb více usměrňovaly osobnosti s největší přirozenou autoritou a s nejsilnější myšlenkovou potencí. Tichá dohoda uvnitř obce tvůrců a obdivovatelů soudobé architektury přitom i dnes tyto osobnosti staví na to nejvyšší místo, kam je ostatně situují vysoké ideály, za něž bojovaly a i teď bojují svými jakkoli skromnými a zdánlivě marginálními výtvory z poslední doby. Ten totiž, kdo od architektonického díla požaduje vyjádření myšlenkové hloubky — jakožto průniku za to, co se jen zdá, jeví; co pokládáme za vnějškové a povrchní —, anebo ten, kdo v díle pátrá po výškovém, metafyzickém rozměru — který značí povznesenost nad ryze materialistický a pragmatický přístup ke světu —, tedy takový člověk se stále může s důvěrou obrátit k tvorbě architektů, o kterých mluvím. Myslím přitom na práci Karla Hubáčka, Emila Přikryla a Aleny Šrámkové.
V devadesátých letech se nám Alena Šrámková představila hlavně svými pozoruhodnými soutěžními návrhy: na palác Myslbek, na radnici v Porubě, na Hypobanku, na Skandinávské centrum, na štvanickou lávku, na proluku ve Spálené ulici. Ve sféře realizovaných prací však na ni nezbylo víc než několik adaptací — budovy ČSD u Hlavního nádraží nebo ateliéru manželů Janouškových1 —, vestaveb, interiérů nebo nanejvýš věží, které Alena Šrámková postavila v tomto desetiletí dvě a slovo „nanejvýš“ se pro ně nehodí, protože jde o vysoce konceptuální a směrodatné stavby.
Téměř se zdá, že v devadesátých letech motiv věže architektku očaroval; že se pro ni stal obsedantním tématem, „bodem sbíhavosti“, jak o něm kdysi psal francouzský literární kritik Jean-Pierre Richard.2 Tvar věže vtiskla nejen sídlu vědeckého pracovníka v Košíku u Mladé Boleslavi (1993-1994)3 a nyní i meteorologické stanici na Švédském vrchu u Chebu (1998-2000). Věže, vyrůstající ze základního bloku stavby v rozličných středových či nárožních pozicích, se objevují i ve většině uvedených soutěžních projektů, vyhraňují jejich ráz a my díky těmto věžím tyto projekty snadno identifikujeme jako architektčina díla.
Co Alenu Šrámkovou přimělo k tomu, aby tak úporně oživovala dnes už téměř vyhynulý stavební typ — který architektka vždy velmi důrazně odlišuje od „věžáku“, výškového či věžového domu —; co ji podněcuje, aby tomuto typu pracně přizpůsobovala funkci a provoz novostavby a aby pak svou známou charakteristickou metodou tříbila, zjednodušovala a abstrahovala jeho obecné znaky až na holou preformu věže, na její holý archetyp, — na tuto otázku nám zatím ani její nepočetné texty z devadesátých let, ani její zachytitelné výroky neodpovídají. Důvod používání věže zůstává skrytý a otvírá se tak pole pro spekulace vykladačů. Pokud sám vím, Alena Šrámková se nicméně nebrání tomu, abychom jejím věžím rozuměli jako symbolům vzpřímeného lidského postoje, jako gestům vzdoru proti době, která je malověrná a libuje si v přízemnostech. Podobný obraz vzdorujícího vzpřímeného těla bychom v posledních letech našli ve spisech filozofů Karla Kosíka nebo Michela Onfraye. „Postavit své napětí, svou tenzi proti ochablosti světa, pevnost své individuality proti pohyblivé a tekoucí civilizaci..., zůstat vzpřímený, když všechno vyzývá k ochablosti“, definoval Onfray svou pozici před třemi roky.4
Nehodilo by se však asi podat téma vzdorující věže s nějakým patosem a okázalostí, aby nakonec dílo nevyznělo jako moralizující kýč. Takové vážné téma se musí ztvárnit bez jakékoliv pýchy, bez předvádění, tak obyčejně a samozřejmě, jako by tu věž už dávno stála a téměř nijak by nedávala najevo svou příslušnost k dnešním architektonickým stylům. Takový program obyčejnosti, nečasovosti a nestylovosti si už Alena Šrámková vytkla před pětadvaceti lety a dodnes se ho vytrvale zastává, bez ohledu na různé pomíjivé módy a na netečnost klientely. Právě ve dvou věžích z posledního desetiletí, v Košíku a v Chebu, se jí podařilo tento program naplnit s obzvláštní soustředěností.
Poznámky
1 Dva ateliéry
2 Jiří Levý (ed.), Západní literární věda a estetika. Československý spisovatel, Praha 1966, s. 13.
3 Rostislav Švácha, „Věž“. Architekt XL, 1994, č. 3, s. 3.
4 „Za hédonistickou filozofii. Rozhovor s Michelem Onfrayem". Literární noviny IX, 1998, č. 13, s. 8.
Publikováno ve Stavbě 2/ 2001
U Hostivaře jsem podobný problém nezaznamenala, spíš u Pankráce, ale opraveno, děkuji za upozornění.
Design by neměl být samoúčelný. Bytový architekt by měl vědět, co od dveří chce, Jestli něco skrýt, nebo jestli ukázat…
Krásný byt, ale nemůžu si pomoct, vnucuje se mi představa fronty před jediným WC, kdyby všech 6 lidí, kteří tam…
Tady nebyl problém jen se základy, tady museli určitě prskat i pokrývači.
Ať si říká Ústav pro jazyk český co chce, ale alibisticky připustit, že Florenc je TEN, je stejně hloupé, jako…