Projektování za totáče

Když jsem stál v ochozech římského Kolosea, žasl jsem nejen nad úžasným konceptem gigantické stavby, ale přemýšlel jsem i o tom, kdo to vymyslel a nakreslil a přesvědčil o svém návrhu císaře. Jak to kreslil a čím, do jakých detailů rozkreslil konstrukci, dispozici či uměleckou výzdobu? A jakým způsobem tehdy vytyčili dokonalý ovál do terénu, aby stavba mohla začít? Stejně jsem uvažoval o Pantheonu a dalších historických stavbách; o gotických katedrálách či o renesančních a barokních palácích.

Vzpomněl jsem si na současné možnosti a techniky projektování a uvědomil si, že doba, ve které jsem prožil velkou část svého života v projektových ateliérech a používal způsoby projektování té době vlastní, že to byl ve srovnání s dneškem vlastně také pravěk. Mám na mysli šedesátá až osmdesátá léta dvacátého století. Možnosti projektantů prodělaly od té doby obrovský vývoj, ostatně jako všechny obory lidské činnosti. My jsme sice nekreslili seříznutým husím brkem jako Jan Blažej Santini-Aichel, ale používali jsme takové pomůcky, jejichž názvy možná mladé generaci architektů a inženýrů již nic neříkají. Zmíním se o některých.

Technické možnosti
Přenesení konceptu na papír a jeho další rozpracování byla tvrdá manuální práce. K ručnímu kreslení a popisování výkresů na tehdy velmi nekvalitní pausovací papír sloužily tužky „versatilky“, rýsovací pera, nálevková pera, redispera, kružítka a na minikružnice se používala tak zvaná nulátka. Dále to byly příložníky, dřevěné a plexisklové trojúhelníky, šablony „bubliny“ s různě velkými kruhy a elipsami, oblouky různých poloměrů pro návrhy komunikací, křivítka, měřítka nejrůznějších poměrů (např. 1 : 1, 1 : 5, 1 : 50, 1 : 100, 1 : 200… až po 1 : 1440, 1 : 2880). Vzhledem k tomu, že nebyly k dispozici kalkulačky, používalo se logaritmické pravítko. Těchto pomůcek mám dodnes plné šuplíky. Kreslilo se na rýsovacích stolech s příložníkem nebo na stolech typu izis se svislým prknem a pantografem s pohyblivými pravítky, u kterých projektant stál. Vzhledem k tomu, že každý projekt se postupně vyvíjel a prodělával změny, nutnou potřebou každého projektanta byla guma na gumování a žiletka na škrábání neplatných čar. Některé pauzáky byly časem tak poškrábané, že se na nich nedalo téměř dál rýsovat.

Architekti a inženýři kreslili své výkresy sami. V každém středním a větším ateliéru však pracovaly kresličky, které překreslovaly plány do jejich konečné podoby. Například v ateliéru Gama Karla Pragera, ve kterém jsem pracoval, byly pro architekty k dispozici nejméně čtyři kresličky a grafická úroveň jejich výkresů by svojí dokonalostí mohla soupeřit se současnou počítačovou grafikou. Každá profesní skupina měla své kresličky.

Popisování výkresů se provádělo ručně. Psalo se buď přímo rukou, nebo se používaly šablony různých velikostí a typů písma, nejlépe od zahraničních značek například Rotring nebo Faber Castel. Pro psaní a rýsování byla vhodná nálevková pera, pokrok znamenala plnicí rýsovací pera výše zmíněných výrobců. Velkým vynálezem byla později obtiskovací písmena značky Lettraset, případně jeho napodobenina, český nekvalitní výrobek Propisot. Výběr typů písma byl velký. Každé písmeno se do výkresu obtisklo jenom jednou, což bylo náročné na čas i grafický cit. Do architektonických pohledů se takto přenášely i stafáže – lidé, stromy, automobily apod. Někteří na velké nadpisy rádi používali tupovací šablony.

Z reprodukčních technik se na textové zprávy používaly buď průklepy na psacím stroji, který jich ale umožňoval maximálně sedm. Pro větší množství kopií se psalo na evidované blány a tisklo se na cyklostylu nebo na lihových rozmnožovacích přístrojích. Obě techniky byly přísně registrované, protože se režim obával rozmnožování letáků a zakázané literatury. Kopírky typu Xerox se objevily až koncem osmdesátých let.

Běžné výkresy a rematrice se rozmnožovaly bud čpavkovým světlotiskem nebo ozalidem. Tisk a barevný soutisk do želatiny byl drahý a používal se převážně na architektonické studie a urbanistické a koordinační plány. Samozřejmě i na výkresy při architektonických soutěžích.

Neexistovaly počítače, nebyl grafický software. Na pracovních stolech nebyly žádné monitory. Všechny výkresy si kreslili architekti sami. Termín vizualizace se nepoužíval. Kreslily se architektonické perspektivní pohledy. Někdy okolo roku 1970 bylo velkou módou šrafování a v perspektivách byly všechny plochy, stíny i krajina pojednávány různým typem šrafury. Každý architekt si vytvořil svůj grafický styl a u anonymních architektonických soutěží nebylo problémem pro toho, kdo se v prostředí dobře orientoval, odhadnout pravděpodobného autora návrhu.

Architektonické ateliéry a projektové ústavy
Stejně jako veškeré soukromé podnikání byly po únorovém puči v roce 1948 rušeny a znárodňovány i soukromé projektové kanceláře. Z dnešního pohledu je zajímavé, kolik výborných levicově orientovaných architektů, kteří snili o jednotné projektové organizaci, se na tom podílelo.

Komunistický režim postupně založil nové státní projektové ústavy, které se ve velkých městech většinou jmenovaly Stavoprojekt. V šedesátých letech již fungovalo mnoho dalších státních, oborových nebo družstevních projektových organizací. Často byly zaměřeny územně, ale mnohé z nich byly specializovány na vybrané obory. Jejich zřizovatelem mohl být stát, ministerstvo, kraj, případně družstevní nebo podniková organizace. Soukromé projekce neexistovaly a jednotlivci mohli projektovat pouze v minimální omezené míře za přísně stanovených podmínek. Jednou z možností byla například spolupráce s výtvarníkem prostřednictvím Českého fondu výtvarných umění. Členové Svazu architektů měli možnost vypracovat některé studie na základě smlouvy s Architektonickou službou, která rovněž spadala pod ČFVU. Po určitou dobu mohl architekt projektovat na jednorázové povolení pro vlastní potřebu. Například byt, rodinný dům nebo jeho rekonstrukci.

 Z této doby si vzpomínám, že jenom v Praze bylo okolo 30 projektových ústavů a ateliérů:
• Státní typizační ústav vypracovával návrhy typových staveb, části staveb, normy ČSN apod.
• Krajský projektový ústav (původně Stavoprojekt) byla největší projektová organizace v Praze s cca 700 zaměstnanci a 12 ateliéry. Zajišťovala hlavně projektovou dokumentaci pro Středočeský kraj.
• Sdružení projektových ateliérů, po roce 1970 zreorganizované na Projektový ústav hl. města Prahy. Sdružení vzniklo z iniciativy předních úspěšných architektů. Jednotlivé ateliéry vedli manželé Machoninovi, Jan Šrámek a Jan Bočan, Karel Prager společně s Jiřím Kadeřábkem a Jiřím Albrechtem, Karel Filsak, Jiří Klen, Karel Havránek a Ivo Oberstein.
• Pražský projektový ústav zajišťoval převážně projekty pražských sídlišť, například Prosek, Ďáblice, Jižní Město (Jan Krásný a Jiří Lasovský) nebo Barrandov (Zdeněk Hölzel a Jan Kerel)
• Vojenský projektový ústav byl zaměřený na armádní zakázky, ale i jiné významné stavby, např. Palác kultury
• PUDIS byl projektový ústav dopravních a inženýrských staveb.
• Metroprojekt – trasování a projektování pražského metra
• Dopravoprojekt – železniční stavby
• Pragoprojekt spadal pod ministerstvo vnitra a projektoval inženýrské a občanské stavby.
• SURPMO, Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů
• Sportprojekt – sportovní stavby
• Armprojekt, projektová organizace Svazarmu – sportovní střelnice, motosport
• Ústav školských staveb – typové projekty škol
• Zdravoprojekt – zdravotnické stavby a nemocnice
• Potravinoprojekt – stavby potravinářského průmyslu
• Obchodní projekt – obchodní domy, samoobsluhy
• Projektový ústav obchodu – podobné zaměření jako Obchodní projekt
• Agroprojekt – zemědělské stavby
• Keramoprojekt – keramické závody
• Sdružení velkovýkrmen byla projektová složka ministerstva zemědělství a navrhovaly se zde typové projekty vepřínů, slepičáren a kravíny (tato úsměvná projekce je „známá“ i proto, že zde pracovali moji přátelé zpěvák Pavel Bobek, herec Petr Nárožný a textař Miroslav Černý)
• Energoprojekt – elektrárny
• Chemoprojekt – chemické závody
• Hutní projekt – těžký průmysl
• Kovoprojekta – průmyslové stavby
• Plynoprojekt – plynárny a rozvody plynu
• Projektový ústav výrobních družstev – automobilové servisy, čerpací stanice apod.
• Projektový ústav spotřebních družstev – sklady, družstevní prodejny
• Mlýny a pekárny – specializovaná projektová organizace
• Terplán – rajónové územní plánování

Další projektové složky měly některé dodavatelské firmy, například Armabeton, Konstruktiva, Pozemní stavby, Montované stavby. Malé projekce mívaly i Okresní stavební podniky. Svoji projektovou složku měl Útvar hlavního architekta hl. m. Prahy (územní plán, územní a regulační studie apod.).

Každá projektová organizace měla svůj nadřízený orgán, který určoval zaměření jejich zakázek. Pokud měla volnou kapacitu, mohlo si její vedení shánět část zakázek samo. Personální obsazení vycházelo z rozsahu projektů. Většina velkých ateliérů byla komplexně vybavená, což znamená, že kromě vlastního vedení a ekonomického provozu měl ateliér specialisty všech profesí, tj. vedle architektů a stavařů i statiky, projektanty zdravotní techniky, vytápění, vzduchotechniky, elektro: silno- i slaboproud, měření a regulace, rozpočtáře a případně další specialisty. Většinou byl zajištěn i projekt POV (projekt organizace výstavby), protože byl povinnou součástí prováděcí dokumentace. Řešil zařízení a vybavení staveniště stavby, šatny a sociální zařízení, skládky materiálů, jeřábové dráhy, vjezdy na staveniště, přípojky sítí atd. Tehdejší stavební firmy to důsledně vyžadovaly; dnes to řeší většinou dodavatelé sami. Počet zaměstnanců průměrného ateliéru se pohyboval od 30 do 50 lidí. Velké ústavy sestávaly z několika samostatných ateliérů.

Jako zajímavost si uvědomuji, že téměř v každém ateliéru, ve kterém jsem pracoval, byl zaměstnaný stavební konstruktér se středoškolským vzděláním, který měl dlouhou praxi, říkalo se mu pane staviteli a často to byl nejzkušenější stavební projektant. Na mladé přicházející inženýry a architekty se většinou díval trochu spatra.

Zakázky a uzavírání smluv zajišťoval provoz ateliéru, to jest vedoucí ateliéru a hlavní inženýr podle potřeb nadřízeného orgánu. Vedoucí projektant se k tomuto procesu často nedostal a kontakty na investora dostal až po uzavření smlouvy. Potom již na projektu pracoval samostatně se svým týmem. To, že architekti nebývali u předběžných jednání a podpisu smluv, se negativně projevovalo po roce 1989, když zakládali vlastní ateliéry a neměli ještě v tomto směru dost zkušeností.

Karel Prager v ateliéru Gama začal jako první koncem šedesátých let nabízet investorům i výkon inženýrské činnosti související se zakázkou, kterou do té doby u velkých akcí vykonávaly samostatné inženýrské organizace. V Praze to byly Výstavba sídlišť, Výstavba inženýrských sítí, Výstavba účelových staveb a další. Později tuto službu začaly poskytovat i jiné projektové ústavy. V té době byl zcela neznámý pojem „developer“ a stavění budov za účelem dalšího prodeje a zisku bylo neznámou činností.

Ve velkých projektových ústavech existoval často i technický odbor, který vydával tištěná periodika a projektantům poskytoval informace o nových normách a technických novinkách, výrobcích atd. Byla to dobrá služba, která je dnes pro mnoho menších kanceláří nedostupná. Částečně ji vykonává Česká komora architektů a informace jsou dostupné na webu, v odborných časopisech a ve firemní inzerci.

Nevím, jak to bylo jinde, ale v Krajském projektovém ústavu fungovala také tak zvaná umělecko-technická rada, zkráceně UTR, která jednotlivým architektům posuzovala uměleckou úroveň zpracovávaných projektů a také začlenění uměleckých děl do navrhované stavby. Nebyla příliš oblíbená.

Společenské zařazení architektů a projektových ústavů 1963–1989
Prioritu zakázek určoval nadřízený orgán. Vládou sledované stavby měly svého jmenovaného vládního zmocněnce, který mohl do průběhu projektování i realizace zásadně zasahovat. Dodavatelské a realizační možnosti byly v uvedené době tragické. Vládní a stranické stavby měly naprostou prioritu dodávek. Po vyhoření holešovického Veletržního paláce v roce 1974, ve kterém sídlily podniky zahraničního obchodu, vláda rozhodla o výstavbě několika budov pro tyto podniky. Projektovali je většinou úspěšní architekti, kteří však byli k Husákovu režimu konformní. Za realizační účasti zahraničních dodavatelů tak vznikly administrativní budovy Koospol (Fencl, Franc, Nováček), Strojimport, Motokov, Omnipol (Kuna, Stupka, Zdražil), Centrotex (Hilský) a Kovo (Edel, Matyáš). Samostatnou kapitolu tvořily stavby sekretariátů KSČ, které se budovaly po celé republice. Budovy byly postaveny na tehdejší možnosti ve vysokém standardu a domácí dodavatelé je museli materiálově i termínově upřednostňovat před ostatními akcemi. Tyto stavby měly absolutní prioritu a dodavatelům, kteří neplnili dodávky, hrozily personální sankce. Dalším příkladem privilegované stavby byl v Motole nový „SANOPZ“ – (dnes Nemocnice Na Homolce), který měl být určen pro léčbu nejvýše postavených nomenklaturních kádrů.

Kromě toho rozhodla strana a vláda o výstavbě několika obchodních domů (např. Kotva, Máj) a hotelů (Parkhotel, Hilton), které měly vzbuzovat u zahraničních návštěvníků dojem vysoké úrovně civilního života. Později v osmdesátých letech byla dostavěna Fakultní nemocnice v Motole. Všechny tyto stavby měly zahraniční dodavatele. Také návrhy pavilonů na Světových výstavách měly plnou vládní podporu. U těchto akcí byla situace při zadávání poněkud volnější a některé vznikly na základě architektonických soutěží.

U všech ostatních staveb běžné produkce kvalitu návrhu a realizace ovlivňovala neskutečně nízká úroveň stavebnictví a diktát stavebních firem. Dodavatelé trpěli nedostatkem kvalitních řemesel. Na stavbách mělo být co nejméně mokrých procesů, preferovala se panelová výstavba a používání typizovaných výrobků. Vycházely sborníky a katalogy stavebních objektů, výrobků a detailů, které bylo více méně povinné používat. Některé katalogy pocházely od výrobců, a také Československé středisko výstavby a architektury, předchůdce současné Nadace ABF, vydávalo dlouhou řadu sborníků řazených podle profesí. Kromě toho byly vydávány pro jednotlivé typy staveb katalogy celých typových objektů – škol, sportovních a zdravotnických staveb, občanské vybavenosti a podobně.

Bytová výstavba byla téměř celá panelová. Výjimku tvořily bytové domy několika bytových družstev v tradiční technologii. Přitom výroba panelů v panelárnách a jejich následná doprava na staveniště nebyly nijak ekonomicky výhodné. Prosadit netypizovaný originální výrobek nebo detail stavby vyžadovalo neskutečné dohady a spory s dodavatelem. Architekti měli minimální možnosti realizovat podle svého návrhu atypickou stavbu a často projektovali takzvaně „do šuplíku“. Tyto stavby se nerealizovaly. Architekt Prager byl člověk s nesmírnou životní energií a pracovním nasazením. Na svých, většinou významných stavbách si dokázal i v této bídě prosadit do výroby výrobky podle svých návrhů a často je i patentovat: systém skříňových stěn Gama, fasádní panely a jiné. Samozřejmě nebyl jediný. V roce 1973 byl dokončen Hotel a vysilač Ještěd podle návrhu architekta Karla Hubáčka, který byl ještě před dokončením v roce 1969 oceněn evropskou Cenou Augusta Pereta. Bylo to nejvyšší ocenění, jakého se české architektuře dostalo. Moji bývalí kolegové Jan Línek a Vlado Milunič dokázali u dodavatelů vybojovat a prosadit realizace svých atypických návrhů domovů pro důchodce, které ač byly provedeny v panelové technologii, měly velké množství originálních detailů a zcela se vymykaly běžné produkci. Podobně to dokázali i architekti ateliéru Omikron při návrzích objektů občanské vybavenosti pražského Jihozápadního Města.

Prioritou vlády bylo řešení bytové krize cestou zprůmyslnění bytové výstavby a typizace do několika systémů panelových domů, ke kterým neexistovalo variantní řešení. Sídliště musela být navrhována za dodržení technicko-hospodářských ukazatelů (THU), které stanovovaly hustotu osídlení, výšku domů, minimální občanskou vybavenost a ekonomická kritéria pro vybrané lokality. Laická veřejnost byla přesvědčená o neschopnosti českých architektů, kteří podle ní navrhovali pouze ošklivé krabice na bydlení. Realita však byla jiná. Projektanti byli otroci těchto předpisů a typových projektů. Přednostně používané stavební systémy VVU ETA a Larsen Nielsen např. nedokázaly řešit rohové sekce u paneláků. Proto se navrhovaly hlavně deskové a bodové domy. Řešení parteru domů prakticky neexistovala. Architekti se o to pokoušeli, ale ztroskotávali většinou na stavební výrobě, ekonomii stavby a neochotě stavebních dodavatelů.

Po roce 1968 se život společnosti velmi změnil. Pro architekty byl přelomový rok 1970, kdy byl zrušen původní Svaz architektů ČSSR a založen nový, jehož vedení zcela ovládly kádry architektů loajálních novému vedení státu po sovětské okupaci. Vznikla dokonce jakási černá kniha se jmény architektů, kteří nesměli být do nového svazu přijati. V zaměstnáních probíhaly prověrky a ti, co projevili nesouhlas se vstupem sovětských vojsk, byli odstraněni z vedoucích funkcí a často dostali i výpověď ze zaměstnání. Perzekvováni byli signatáři petice 2000 slov a Charty 77. Z architektů například Jindřich Malátek a Miroslav Masák. Mnoho architektů časem emigrovalo. Namátkou: Baum, Eisler, Holub, Hon, Kadeřábek, Kaplický, Klen, Jiřičná, Sedláček, Zavřel… Bylo jich hodně. Někteří v zahraničí uspěli a v devadesátých letech se vrátili. O jiných jsem již nikdy neslyšel.

Kvalita práce jednotlivých projektových kanceláří se lišila. Byla ovlivněna úrovní stavebnictví, skladbou zakázek i osobností vedoucího architekta. Na vysoké profesionální úrovni pracovaly jednotlivé ateliéry ve Sdružení projektových ateliérů v Praze, SIAL v Liberci a jistě by se daly nalézt i další. V těchto ateliérech si jejich hlavní architekti hledali mladé nadané studenty architektury již přímo na vysokých školách. Vedle toho existovaly projektové kanceláře, které na kvalitu architektury rezignovaly a vydaly se cestou nejmenšího odporu. Utrpením bylo projektování sídlišť, třebaže i zde bylo dost architektů, kteří se snažili o zlepšení životního prostředí a někdy se jim to i dařilo. Například Jižní Město II nebo sídliště Barrandov.

Uvedu příklad z vlastní praxe. Na začátku sedmdesátých let měl ateliér Gama vypracovat v předstihu studii 4. souboru staveb pražského Jižního Města. Bylo to pěkné území v sousedství Chodova. Rozdělili jsme ho na čtyři menší okrsky a jednotlivé části jsme navrhovali ve složení Radim Boháček, Karel Kovář, Vlado Milunič a já. Investor nám sdělil, že zakoupí nový perfektní švédský panelový systém Larsen Nielsen, ve kterém lze v rozponech 240, 360, 480 cm navrhnout prakticky cokoliv. Technické podklady ale nedodal. Vrhli jsme se do práce, navrhli urbanismus území a také jednotlivé konkrétní, domnívám se dodnes, pěkné domy. Radim Boháček nakreslil krásné velké perspektivy z několika stanovišť. Po dokončení studie nám bylo sděleno, že z ekonomických důvodů byla zakoupena licence pouze na omezený výrobní program a tyto domy v něm nelze realizovat. Nepostavilo se nic. Akce skončila a další projekci zřejmě převzal Pražský projektový ústav. Podobně dopadl i můj návrh požární stanice v tomto území. Jinak se mi projektování sídlišť naštěstí vyhnulo.

Architekti, kteří měli zájem o současnou architekturu, hledali zahraniční vzory a kontexty se světovou architekturou. Existovala však minimální možnost vycestovat a seznámit se s ní, a tak hlavním zdrojem informací byly odborné zahraniční časopisy, které byly přístupné v některých knihovnách. Například v Technické knihovně v Klementinu. Nejvyhledávanější byly v té době AD – Architectural Design, Architectural Revue nebo L’Architecture d’ajourd’hui.

Významnou částí práce architekta byla jeho spolupráce s výtvarníkem. V souhrnném rozpočtu stavby se nacházela Hlava V., která určovala povinné procento z nákladů stavby, které bylo věnováno na výtvarné řešení. Architekt si vybíral výtvarníka, který ve spolupráci s ním dílo navrhl. Návrh však musely posoudit komise Českého fondu výtvarných umění. Ty byly sestaveny z prověřených výtvarníků a architektů, kteří si často sami vybírali zakázky pro sebe. Přednost mělo angažované umění. Totáč byl přece totáč. Přes všechen nátlak lze konstatovat, že i přesto vzniklo mnoho kvalitních děl od vynikajících umělců. Tato díla precizně dokumentuje spolek Vetřelci a volavky.

Svojí vedoucí úlohu ve státě měli komunisté zakotvenu v ústavě. Jak vyžadovala doba, vedoucí funkce v projektových ústavech a ateliérech byly obsazovány členy KSČ. Byla vyžadována politická angažovanost, odborné kvality a schopnosti byly často až na druhém místě. Samozřejmě, že i výborný architekt mohl být členem strany. Takoví bývali většinou architekti starší generace. Prostor dostávali různí kariéristé. Zažil jsem několikrát, že průměrný architekt, straník jmenovaný do funkce vedoucího ateliéru, se začal postupně brát velice vážně a byl přesvědčený o tom, že jeho jmenování bylo důsledkem jeho skvělé architektonické tvorby. Znám také jeden případ, kdy architekt, který zřejmě nepochopil, že se politický systém hroutí, vstoupil do strany ještě v srpnu 1989 z toho důvodu, aby mohl vést ateliér v Projektovém ústavu výstavby hl. m. Prahy.

Sám mám osobní zkušenost z roku 1973. Jeden přítel mě upozornil, že na Stavební fakultě ČVUT pro obor architektury je vypsán konkurz na místo asistenta na ústavu občanských staveb. Přihlásil jsem se. Profesor Sedláček si mě pozval na pohovor a mile se mnou pohovořil. Řekl mi, že po odborné stránce vyhovuji, a na závěr se zeptal, zdali jsem ve straně. Když jsem řekl, že ne, položil druhou otázku, zda jsem alespoň členem SSM (Socialistického svazu mládeže). Po druhé negativní odpovědi se mi omluvil s tím, že další jednání je bezpředmětné, a přátelsky se se mnou rozloučil. Dnešní mladé architekty by mohl také zajímat výrok architekta Zdeňka Kuny, ředitele KPÚ a předsedy Svazu architektů, který v jednom svém projevu prohlásil: „Mladý architekt, který je schopný, pracovitý a politicky angažovaný, nemůže být neúspěšný.“ Myslím, že komentář není třeba.

Pracovní morálka byla v různých ateliérech různá. V kvalitních poměrně vysoká, v průměrných často dost mizerná. Pokud lidé neměli o práci zájem, snažili se ji odbýt. V pracovní době se slavila různá osobní výročí, ženy si během dne vyřizovaly nákupy, prodlužovaly se polední přestávky a podobně. Pokud to šlo, zaměstnanci si často odnášeli domů pracovní pomůcky, kreslicí potřeby, pauzák na melouchy atd. Prostě socialistické hospodářství.

Paměť
Lidská paměť není dokonalá. Tento text nemůže obsáhnout vše. Jsou to moje osobní vzpomínky na dobu třiceti let, kdy jsem pracoval v několika projektových ústavech v době totalitního politického systému. Nejsem historik a netvrdím, že je vše do detailu přesné, a respektuji, že někteří lidé mohou mít odlišný názor od mého. Četl jsem i názory, které dobu, o které píšu, obhajují. Já však nemohu souhlasit s názory, že v Československu žádný totalitní režim nebyl, jak to tvrdí například historik a děkan Filosofické fakulty UK Michal Pullmann (*1974), který říká, že v sedmdesátých letech u nás žádná totalita nebyla, protože lidé chodili do zaměstnání, do kina, bavili se a žili normální život. To není pravda.

Nesmírně si vážím architektů, kteří přes všechny vyjmenované potíže a překážky dokázali v té době navrhnout a zrealizovat krásné stavby. Byl to však vždy výsledek jejich vytrvalosti, osobních snah a potřeb, nikoliv zásluha oficiální státní politiky. I já jsem svou práci miloval a zažíval pěkné okamžiky. Potkal jsem při ní hodně báječných i nebáječných lidí. Jsem rád, že jsem zažil listopad 1989, který nám přinesl naději. Básník Ivan Wernisch kdysi napsal dvě krátké skrytě vypointované věty: „Za komunismu bylo líp. Byli jsme mladí.“ Také rád na mládí nostalgicky vzpomínám; na tehdejší režim ne. Dnes můžeme být často na současný stav společnosti mrzutí, ale uvědomujme si, že bylo hůř.
Jiří Merger