Do třetice
ROSTISLAV ŠVÁCHA
V současné české architektuře vyniká Ladislav Lábus v roli architekta-intelektuála, jakému se zdá být solidní teoretický základ architektonického díla stejně důležitý jako intuitivní nalezení jeho tvaru. O každém příštím kroku své tvorby architekt dlouho přemýšlí, obtížně se k němu odhodlává, a když ho nakonec udělá, ihned začne pochybovat o jeho opodstatnění. Lábus by se asi nebránil tomu, kdybychom jeho východiska označili za minimalistická. Jistě by si však přál, abychom jeho příslušnost k minimalismu přesněji vymezili. Když se o to pokusíme, tedy se — jak doufám — vyjeví, že mu nejde ani tak o apriorní tvarovou čistotu, jako spíše o samozřejmost, obyčejnost. A spojuje-li se tento postoj s redukcí a purizací, pak v tom smyslu, že architekt očišťuje stavbu o všechny prvky, které by se daly zkazit. Takové stanovisko architekta nenutí ani k tomu, aby navrhoval samé krabice, ani k tomu, aby pokládal za zločin zdobení. Rozhodne-li se nicméně, že dá jedné ze svých staveb tradiční sedlovou střechu a že jedna její strana dostane ornamentální vzhled — jak se to teď stalo v Mukařově —, můžeme se vsadit, že tak učinil až po dlouhém prověřování a zpochybňování zvoleného řešení.
Dobře známá Lábusova hloubavost a sebekritičnost nás nutí, abychom ke každé z jeho nových staveb přistupovali jako k události, kterou se nějak narušuje rutinní běh současné české architektury. Platí to i o jeho tvorbě rodinných domů, jakkoliv rozbíhavě mohou vyznít jejich kritiky. Pouze soubory rodinných domů Josefa Pleskota a Ivana Kroupy by měly tentýž význam, pokud by ovšem jejich tvůrci více dbali o jejich řádné publikování. Po domě ve Vonoklasech (1996-1998), v němž Lábus zkusil definovat typ venkovské vily a vystavěl v jejím vnitřku velkolepou klikatou enfiládu z pilířů a trámů,1 a po domě v Roudnici (1996-2000), ve kterém prozkoumal možnosti lecorbusierovské patrové haly,2 přichází nyní skromnější dům v Mukařově, letovisku na východ od Prahy, kam od počátku dvacátého století zajížděli obyvatelé hlavního města na víkend a na prázdniny.
Do krajiny s lesnatými kopečky, potokem a rybníkem, poseté nesourodými shluky víceméně nenápadných vilek a chat, nechtěl Lábus vstoupit s nějakou agresívní architektonickou formou, zvlášť když věděl, že jeho nový dům bude stát na dobře viditelném pozemku. Tušil zároveň, že neklidná struktura mukařovské zástavby v okolí jeho domu by snadno mohla přerůst v chaos, pokud by pro novostavbu zvolil formu příliš moderní. Tradiční tvar domu se sedlovou střechou a s okny, k němuž se až druhotně připojuje čistší geometrický kvádr pro garáž a bazén, vyplynul právě z této kontextuálně založené úvahy. Mohlo by nás napadnout, že to byli architektovi klienti, kdo si přál volbu tradičního řešení, ale to bychom si okolnosti vzniku mukařovského domu vykládali mylně. Klienti totiž už předem věděli, s jakým architektem o projektu svého sídla jednají, znali jeho vilu ve Vonoklasech i jiná Lábusova díla. S relativně tradičním vzhledem svého obydlí se ztotožnili proto, že cítili, že architektovy úvahy o kontextu Mukařova jsou správné.
Kromě menší podsklepené části má dům dvě podlaží. Z prosklené předsíně s pěkným křeslem na přezouvání a se schody do sklepa vstupujeme ihned do hlavního obytného prostoru ukončeného na západní straně kuchyňským koutem. Klienti si přáli mít o tomto prostoru přehled, „všechno v jedné lajně“, a architekt ho proto pojal jako kontinuum, které do tří menších zálivů člení dvě příčné volně stojící zídky. Z přístavku pro bazén lze skrze spojovací krček dohlédnout celým domem až ke skleněným dveřím ve zdi obrácené na západ, ve kterých slunce vpodvečer končí svůj celodenní běh. Dojem volnosti obytného prostoru umocňují velká francouzská okna na jižní či zahradní straně. Prostorový „tok“ tu neucpávají ani vestavěné objemy WC, krbu a spíže, vložené architektem do prostoru jako veliký kus nábytku.
Tento „nábytek“, oplechovaný mědí, dělí obytný prostor od schodiště stoupajícího do ložnicového patra. Také v tomto druhém podlaží se Lábus snažil dosáhnout náznaku prostorového kontinua, aspoň tak, že vstupní stěny ložnic oddělil od stropu prosklenými štěrbinami. Kouzlo ložnicových prostorů však spočívá hlavně v tom, že je architekt zaklenul. Nízká valená klenba u ložnic změkčuje a uvolňuje jejich kabinovitý výraz. Sedlovou střechu nad touto klenbou i šikmo vytočené římsy v podstřeší si pak můžeme vyložit jako logické odpovědi na zaklenutí interiéru.
Charakteristický rys Lábusových vil ve Vonoklasech i v Roudnici tkví v tom, že se směrem k přístupové cestě a směrem do zahrady obracejí dvěma různými tvářemi. Protiklad mezi přední a zadní stranou domu není v Mukařově tolik vyhrocený, a přece je i tady přítomný. Ponechal-li architekt severní stranu novostavby poměrně strohou, její odvrácenou jižní fasádu zornamentalizoval, a to tak, že obarvil úseky římsy nad francouzskými okny a představil před zeď pravidelnou geometrickou strukturu kryté dřevěné terasy, která nám může připomenout farmářská sídla na jihu USA. Místnímu mukařovskému vernakularu neustále dostavovaných chat s jejich příznačnými přílepky vychází konečně vstříc odlišné pojetí přístavku pro garáž a bazén na východní straně domu.
Lábusův minimalismus chce být opodstatněně strohý, ale zároveň vlídný. Přehnaná snaha po přísnosti a neokázalosti zavání podle jeho názoru okázalostí a samoúčelností. Architekt se proto nebojí dekoru a tradice, podaří-li se ornamentálním a tradičním prvkům projít testem jeho sebekritiky. V tomto ohledu se nepochybně mnoho naučil od Aleny Šrámkové a stal se asi nejdůležitějším dědicem její „linie“ v soudobé české architektuře. Práci obou spojuje i ono zvláštní přeskakování z obyčejnosti do sféry neobyčejného a nesamozřejmého, sleduje-li se koncept obyčejnosti obzvlášť důsledně. Zkusíme-li si představit jejich tvůrčí proces, on probíhá asi tak, že se běžný dům, jaký všichni důvěrně známe, redukuje na to nejpodstatnější, minimální, vyjme se z něho všechno zbytečné a neopodstatněné, a pak se eventuálně zase něco přidá — barva, textura, ozdobný detail —, aby dům fungoval a neodrazoval nás svou strohostí. Máloco jiného nám podá výmluvnější důkaz o souznění (i rozdílech) tvorby obou těchto tvůrců jako srovnání Lábusova domu v Mukařově s o málo starší vilou Aleny Šrámkové v Dolních Jirčanech (1999-2002).3
Minima však lze dosáhnout i tak, že si dům už předem představíme jako absolutně čistý geometrický tvar a potom do něho v zájmu funkčnosti vkládáme další absolutně čisté geometrické tvary. Takový přístup se může vyhnout sterilnosti, pokud s ním pracuje skutečný mistr, který umí udržet drama a napětí mezi formami. Tady mám na mysli jiné architektonické dílo na území Mukařova, vlastní rodinný dům Ivana Kroupy (1995-2000).4 Lábusův a Kroupův dům nevznikly proto, aby spolu soutěžily, a bylo by proto zcestné klást jeden nad druhý. Když se však vynasnažíme představit si, jak oba architekti opodstatňují jejich tvar, možná se nám tak aspoň trochu podaří poodkrýt smysl a hloubku dvou závažných postojů v současné české architektuře.
Poznámky
1 Rostislav Švácha, „Co je to vila“. Architekt XLV, 1999, č. 6, s. 21.
2 Rostislav Švácha, „Druhá Lábusova vila“. Architekt XLVIII, 2002, č. 2, s. 10. — Ladislav Lábus, „Z druhé strany“. Architekt XLVIII, 2002, č. 3, s. 61.
3 Rostislav Švácha, „Obyčejné/neobyčejné v Dolních Jirčanech“. Architekt IL, 2003, č. 8, s. 21.
4 Srov. Architekt XLVII, 2001, č. 5, s. 34-35. — Luis Marques, „Podstata lokality-autonomie a svébytnost“. Architekt XLVII, 2001, č. 11, s. 3-15.
Myslím, že tvrzení "Počet a rozmístění parkovacích stání bude řešeno s ohledem na místní podmínky a potřeby." je nesplnitelný slib.…
Dobry den,mate prosim jeste v nabidce ronde block? Dekuji Sindelarova
Studie proveditelnosti je nezávazný dokument typu "slibem nezarmoutíš" a už vůbec se v něm nemluví o termínech. Železniční most je…
Tak doufám, že tímto projektem je zachráněn ikonický železniční most pod Vyšehradem - dvakrát za sebou vyhlášená kulturní a technická…
Tak tedy doufám, že tímto projektem je zachráněna (dvakrát za sebou vyhlášená) ikonická kulturní a technická památka - železniční most…