Již téměř 30 let se věnujete architektuře poválečné a významu generace architektů 60. let, včetně Karla Pragera. Co vás vedlo k tomu, věnovat se systematicky jednomu z opomíjených architektů ještě dříve, než se jeho odkazem začali zabývat i „popularizátoři“?
Každého, kdo chodí po Praze, ať již má jakékoli povolání, musí nutně zaujmout jeho stavby. Přičemž „zajímavé“ pro mne neznamená nutně znaménko plus nebo minus. Přirozeně mne tedy zajímalo, co to je za člověka. Začátkem 80. let jsem byla členkou redakční rady časopisu Architektura ČSR, což byla doba, kdy Karel Prager patřil na seznam architektů, o nichž se nesmělo psát. To vždycky docela provokuje.
Náhodou jsem zrovna v těch letech bydlela v jeho první pražské realizaci ve Vršovicích. Překvapivě se jednalo o sorelový dům s krásnými toskánskými sloupy u vstupu. Po několika letech, někdy v roce 1987, mne ke Karlu Pragerovi přivedla paní docentka Benešová. Když jsme se již lépe znali, oslovil mě, abych mu uspořádala výstavu. Nakonec se výstava uskutečnila až v roce 2001 v lapidáriu Betlémské kaple. Bohužel se výstavy již nedožil, přestože si utvořil celý scénář, aktivně spolupracoval s architektem Loudou na základní prostorové koncepci expozice a udělal si grafický návrh katalogu.
Tato výstava, jak se pak ukázalo, byla pouze začátkem. Podkladů a materiálů bylo dostatek a mým snem bylo výstavu uspořádat na půdě Národní galerie, kam tato generace architektů bezesporu patří. To se podařilo až díky velkorysosti sponzorů v roce 2013. Současně s výstavou byla vydána i obsáhlá monografie nakladatelstvím Titanic.
Velice mne zaujal Pragerův citát, také zvolený za název monografie: „Lidé si na nové věci teprve musí zvykat.“ Co tímto vyjádřením myslel?
Karel Prager se tímto citátem vztahoval k technice, technologii, protože považoval za zhůvěřilost, že v 60. letech, kdy lidé lítají na Měsíc, se stále staví z cihel, stejně jako ve 14. století. Podle jeho názoru je nutné, aby architektura reflektovala vývoj techniky, dbala na uplatnění nových materiálů, technologií. Kritizoval nedostatečný výzkum, který by posunul stavebnictví dále, i to, že se do stavebnictví proměna materiálů a technologií dostatečně nepropsala. Dnešní doba má reflektovat současný pokrok a ne už stavět cihlu k cihle, to byla jeho slova.
Nedávno jste měla přednášku s názvem „Zmařené projekty Karla Pragera“…
Pojem „Zmařené projekty“ používal sám Karel Prager. Nazýval tak projekty, na kterých dlouho pracoval, na kterých mu velice záleželo, nicméně které následně někdo z nějakého důvodu překazil.
Dnes se objevuje vícero knih s tématy nerealizovaných projektů, mám na mysli knihu K. Brůhové „Praha nepostavená“, která má podobné zaměření.
Tato kniha se ale věnuje 1. polovině minulého století. Já pracuji už delší dobu na nepostaveném z 2. poloviny 20. století. Již dříve jsem se zabývala myšlenkou, jak by se proměnil pohled na Prahu, a nejen na Prahu, ale celou Českou republiku, pokud bychom zohledňovali nejen to, co bylo postavené, ale také to, co bylo vyprojektované. Domnívám se, že kdyby se mnohé neuskutečněné projekty podařilo zrealizovat, byl by pohled na naše města zřejmě mnohem zajímavější a rozmanitější. V souvislosti s touto úvahou mne napadá, že období normalizace „zacvičilo“ s českou architekturou naprosto nehorázným způsobem. Spousta velice talentovaných lidí emigrovala či byla profesně odsunuta na vedlejší kolej. A přestože někteří pokračovali přes překážky dále, třeba v Projektovém ústavu výstavby hlavního města Prahy, tak i tam zmizely mnohé kvalitní projekty pod stolem.
Ze vzpomínkové knížky architekta Jiřího Novotného, nazvané „Prahou posedlý“, vyplývá zajímavé zjištění, že architekti, kteří byli progresivní avantgardou doby meziválečné, se postupně po 2. světové válce ukotvovali do struktur projektových ústavů. Ale byli to stále titíž architekti, s meziválečnou zkušeností…
Ano, ale situace té doby byla trochu komplikovanější. Většina architektů generace, která dostudovala v pol. 30. let, zažila po absolutoriu zvláštní situaci. Přestože architektů bylo zlomek oproti dnešním počtům, pro ně práce nebylo dostatek. Ptala jsem se pamětníků, proč třeba tak hodně soutěžili. Tehdy se soutěžilo na tzv. „náčrtky“, takže se stihlo třeba 10 soutěží za rok. A oni mi říkali, co si myslíte, že nás živilo? Každý, kdo odevzdal soutěžní návrh v tom rozsahu, v jakém byl potřebný, dostal alespoň skicovné. Neměli jinou práci. A navíc jim soutěže pomohly vypracovat se velice vysoko, protože různorodá témata soutěží znamenala další výzvu.
Překvapilo mě, že třicátá léta popisujete jako situaci, kdy bylo málo zakázek. Měla jsem dojem, že o zakázky s ohledem na překotný stavební rozvoj tehdejší Prahy nemohla být nouze.
Stavělo se, ale zakázky získávali jen někteří. Projekty správních a reprezentativních budov byly zadávány výlučně v té době již respektovaným, etablovaným autorům. Třeba ministerstvo dopravy navrhl A. Engel, ministerstvo zemědělství F. Rojt, budovy ministerstev pod Emauzy Bohumil Hypšman. Ale absolventi? Ti vyšli ze škol plni nadšení, už věděli, že chtějí dělat funkcionalismus, ale uplatnění bylo mizivé. Například Karel Janů mi vyprávěl, jak sledovali v novinách inzeráty, a jakmile byla nějaká parcela na prodej, hned za novým majitelem parcely šli a nabízeli své služby. Nedávno jsem dohledávala právě informace o počtu realizací architektů mladé meziválečné generace. Karel Janů má v Praze dvě realizace předválečné, Václav Hilský dvě, Josef Hrubý také jen pár. Některým architektům se pak mohly jevit státní projektové ústavy, ustanovené po 2. světové válce, které projektantům od konce 40. let dávaly práci doslova na stůl, jako zázrak. Navíc, ve státních projektových ústavech zpočátku platilo, že v rámci pracovní doby má architekt povinnost se vzdělávat.
Až později, za dob normalizace v 70. letech, se projektové ústavy začaly řídit jako výrobní podniky s důrazem na produktivitu práce. Kdysi jsem ve VÚVA (Výzkumný ústav výstavby a architektury, fungující v letech 1951–94) zkoumala, jaké jsou podmínky v jednotlivých projektových ústavech k tomu, aby architekti mohli tvořit kvalitní návrhy urbanistických celků i architektury. Zkoumali jsme platové řády i kritéria odměňování, ale zjistili jsme, že se v žádné položce kvalita projektu, návrhu nezohledňuje. Architektura tehdy byla spíše soukromá aktivita jedinců, která se nevešla do žádné z položek, byla to iniciativa jaksi navíc. Důležitější byly kolonky o zvyšování produktivity práce, uplatňování typizovaných prvků, montovaných prvků, snižování počtu prvků na stavbě a další. To, že by výsledná práce měla mít i nějakou architektonickou kvalitu, to bylo úplně mimo.
Dalo se i přes sledování pouze měřitelných kritérií, i přes veškeré politické ovlivňování či technokratické požadavky doby, navrhovat kvalitně?
Zejména postupné uvolňování poměrů v 60. létech umožnilo realizaci kvalitních projektů, šlo o jakési období rozkvětu české architektury. O co kratší bylo, o to horší byl potom pád. Pro zajímavost, i samotný úpadek stavební kultury v 70. letech měl svá specifika. Některé projekty již nebylo možné zastavit. A tak se svého dokončení i přes nepřízeň osudu několik připravených projektů, a to i Karla Pragera, dočkalo. Jen namátkou budova Národního shromáždění, nebo právě objekt pro sdružení projektových atelierů u Emauz (dnes IPR Praha).
Současně si v té době zcela monopolně stavební podniky určovaly, co budou stavět, jak to budou stavět, i kdy to budou stavět. Např. Divadlo v Mostě, které navrhl Ivo Klimeš po vyhrané soutěži již v roce 1967, bylo dokončeno až v roce 1983. Pro mě bylo naprosto šokující, když jsem zjistila, že důvodem celkové neúnosné délky realizace byla skutečnost, že stavbu nikdo nechtěl postavit, tedy neexistence akceschopných stavebních firem. Až když všichni zjistili, že je pro nově vybudované město Most katastrofou být bez divadla, byla náhle jeho realizace prohlášena vládním úkolem.
Jako mnohaletá členka odborné poroty ceny Stavba roku monitorujete realizace v celé České republice. Jaké stavby vás v posledních letech nejvíce zaujaly a myslíte si, že se dnes dobré architektuře více daří ve velkých městech, nebo spíše jde o počiny, vzniklé ojediněle díky osvíceným investorům?
Cena Stavba roku nám už po mnoho ročníků ukazuje, co se ten který rok prosazuje, co společnost považuje za důležité. Krásně je vidět, jak stát absolutně nic neinvestuje. Stále významnější jsou soukromí investoři. Naštěstí stále více se prosazují jako investoři města a obce, limitované ale samozřejmě financemi. Každý rok máme minimálně jednu velmi zajímavou kulturní stavbu, ať je to rekonstrukce nebo konverze, což byl např. Gong, nebo lépe řečeno, celá dolní oblast Vítkovic, loni to byla krásná přestavba banky na galerii. To, co se odehrálo v Hradci Králové s galerií moderního umění, je jeden z úžasných momentů, kdy nečekaně velkorysý vstup architekta přijal investor.
Co se týče škály staveb, lze v soutěži dobře sledovat, co bylo kdy aktuální a co se v daném roce dokončilo. Zpočátku, jak si všichni pamatujeme, se stavěla spousta bank. Kolem roku 1998 banky ze zakázek víceméně vymizely, současně se dlouho nestavělo bydlení. Toho je dnes hodně a nese zajímavou architekturu. Podle soutěže vidíme, že pokud se někde podařilo zrealizovat kvalitní vysokoškolský objekt, můžete se vsadit, že to bylo nejspíše v Brně. Praha v tomto ohledu velice zaostává, zatímco v Brně vám nestačí pro spočtení dobrých realizací ve školství obě ruce.
Co jsem zaregistrovala jako pozitivní, jeden příklad za všechny je z loňského roku sídlo firmy Bosch v Radlicích. Jde o nejmenší část Waltrovky, která se zachovala a která ukázala, jak se příkladně dá konvertovat původní objekt. Investor objekt velice nápaditě, chytře využil. Ačkoli na sebe moc neupozorňuje, je to stavba, která nepochybně těm, kdo ji užívají, dělá velikou radost.
Pak mne napadá samozřejmě Archeopark Pavlov. Ten považuji za zázrak po všech stránkách, z menších věcí třeba v malé obci na Ostravsku sídlo datové společnosti LUMIUS, malý ekologický, energeticky úsporný „domeček“. Z větších hlavně kampus Masarykovy univerzity v Brně. Vysokoškolský areál doporučuji k návštěvě. Je půvabný a vystihuje skvěle potřeby studentského života, jsou tam i obchody a hospody.
Jak byste v souvislosti s hledáním dobrých realizací popsala situaci v Praze? Váš výčet mnoho pražských realizací neobsahoval.
Co se týče uskutečňování nějaké kvalitní architektury iniciované městem, která pro svoje uskutečnění potřebuje delší přípravu, lze říct, že Praze chybí velkorysost. To je zřejmě dané tím, že každé čtyři roky nově zvolení politici cítí potřebu říci, že všechno před nimi bylo špatně. Je tomu ale tak i v menších městech. I tam se stává, že někteří z nově příchozích se pokusí najít způsob, jak bývalého starostu nebo někoho ze zastupitelů za některé předchozí kroky zažalovat. A tak se nelze divit, že se v důsledku toho pak každý další politik obává jakéhokoli závažného rozhodnutí, vytrácí se odvaha a velkorysost.
Podle mne Praha neví, co chce. IPR řeší lavičky, ale ty jsou až poslední. A to, že se zaplatí x milionů Gehlovi za to, že řekne, že se na magistrále mají udělat zálivy a postavit tam lavičky, to tedy opravdu nelze považovat za „velký městotvorný prvek“. Právě na příkladu magistrály lze ukázat, že město nelze řešit „od konce“. Dokud okruh Prahy nebude dokončen, tak magistrála je potřebná, ať už po ní auta pojedou širokými nebo užšími pruhy, pořád po ní pojedou. Ale právě ono vyřešení začátku, toho se každý bojí, protože to se nestihne za jedno volební období. Politik pak nemůže říci, tak tohle jsem udělal. Zároveň situace je nyní taková, že každý Pražan bude rád, když v jeho ulici nepojede auto, když bude někde jinde velkokapacitní komunikace, ale pokud možno ne pod jeho okny.
Věnujete se i pedagogické činnosti. Otázka stavby měst a tvorby tzv. vystavěného prostředí je velice populárním tématem. Uvědomují si studenti důležitost své budoucí role, svou odpovědnost, kterou jim tato profese přináší?
Učím dějiny architektury architekty. Ale mám sen, že dějiny architektury budu učit právníky nebo ekonomy. V praxi narážíme na to, že pokud se někdo zajímá o architekturu, tak jde na školu, jejímž cílem je vzdělat jej pro profesi tvůrčího architekta, nebo jde na dějiny umění, kde se jí věnuje jako kunsthistorik. Ale co je alarmující, a je to zcela opomíjeno, je skutečnost, že běžný člověk vůbec nemá žádné povědomí o architektuře, obvykle netuší, kdo byl Dientzenhofer, Petr Parléř, Jan Santini, kam má tyto velikány zařadit, a pokud i třeba tuší některá jména z historie, má problém se jmény Pavel Janák, Josef Gočár. A to není z mé strany vůbec žádná nadsázka. Dokonce, i když se zeptáte uchazečů o studium architektury na přijímacích zkouškách, jestli by mohli jmenovat architekta pod padesát, tak mají problém.
Podle mne tedy neexistuje vůbec žádná výchova k architektuře. Architekti sice navrhují, ale o projektech, ve schvalovacích procesech i při rozhodování o budoucí podobě území rozhoduje úplně někdo jiný. A často jde o lidi, kteří nemají o tom, v čem spočívá kvalita, ani ponětí.
To je myslím největší chybou celé architektské veřejnosti, že sice každý chce učit na vysoké škole architektury a vzdělávat architekty, ale málokdo se chce věnovat vzdělávání dalších profesí, které mají na různá zásadní rozhodnutí o našich městech a prostředí velmi významný vliv.
Vnímáte rozdílnou zkušenost lidí, kteří poznali a zažili pěkné, kulturní prostředí třeba na stáži v zahraničí, a těch, kteří vlastně ani nevědí, že mnohé může vypadat lépe a je jim tedy těžké to vysvětlit?
Co mne velice trápí je, proč – přestože se teď všichni tak snaží oživovat veřejný prostor – to pořád není ono. Poměrně dost jezdím o víkendech po vlastech českých a na základě pozorování si myslím, že lidé v Čechách nejsou zvyklí se ve vnějším prostoru pohybovat. Jako by všichni byli někde mimo. Ve chvíli, kdy se zavřou ochody, se veřejný prostor vyprázdní. Neumíme jej využívat, ani si užívat. Nevím, jestli se bojíme, nebo nevíme, co bychom tam měli dělat. Nechtěla bych to dávat za vinu jen období normalizace, kdy se každý snažil nijak se neprojevovat, ale už je to 25 let pryč a ono je to pořád stejné, a to i v Praze. Jen historické centrum je na některých místech plné, ale myslím, že to se spíše „prodalo“ turistům. S tím zase souvisí jiná problematika, jak nedopustit, aby se města, která jsou turisticky atraktivní, proměnila v neživotný skanzen, jako jsme tomu svědky v Benátkách, ale i v Českém Krumlově.
Když mluvíme o městech, zapsaných na seznam světového dědictví – Praha byla zapsána přesně před 25 lety. V jednom z kritérií je uvedeno, že je charakteristická jedinečným vrstvením městské struktury, a to v mnoha vývojových obdobích. Toto kritérium popisuje Prahu jako směs mnoha historických stylů, včetně současné architektonické vrstvy. Jak vidíte Prahu a její vztah s ochranou UNESCO dnes vy?
Praha se podle mne dělí na to, co je zapsané v UNESCO a co není. A mezi těmito územími je velký rozdíl. Přiznám se, že pokud dnes díky fenoménu Airbnb, potkám na Jihozápadním Městě Francouze s kufříky, tak si myslím, že těch pár dní pobytu na sídlišti pro ně vlastně může být docela prima. Alespoň se cizinci podívají i jinam než do centra a přitom zjistí, že i na okrajích města život dokáže být příjemný. Ano, domy na sídlištích nejsou povětšinou tak pěkné, nemáme tu možnost obdivovat detaily staveb, říkat si tady je krásný štít nebo římsa. Nicméně na mnoha sídlištích už od doby jejich dokončení uplynulo dostatek doby pro to, aby třeba stromy dorostly do potřebné výšky. A tak mnohá sídliště začala vlastně až dnes vypadat tak, jak byla zamýšlena.
Myslíte si, že je možné do sídlišť doplňovat to, co v nich dnes chybí? Zda by se zde mohla doplnit nabídka pracovních příležitosti, obchodů, společenského a kulturních vyžití tak, aby nebyla sídliště v mnohém odkázána na dominanci centra a neustálý jednosměrný přesun obyvatel…
Pamatuji si na jednu schůzi v 80. letech, která se týkala Jižního Města. Diskutovalo se, jestli se zařadí do plánu výstavba kulturního centra, a tehdejší náměstek ministra výstavby a techniky říkal: vždyť tam mají metro, dojedou si na Václavák, proč by tam potřebovali kulturní středisko. Na tuto strategii okrajové části města ta mnohdy desetitisícová sídliště dodnes doplácejí. Navíc, mnohá z nich se dokončila z poloviny, a přestože je navrhovali vynikající architekti, rozhodně nepočítali s tím, že se polovina sídliště nepostaví, druhá polovina ošidí, nebo nikdy nedodělá. Já říkám, že se na sídlištích postavily „panelové polotovary“. Ale jelikož hlad po bydlení byl obrovský, lidé se nastěhovali a byli první rok dva nadšení. Až pak si začali uvědomovat, jak je to prostředí chudé. I přes tyto skutečnosti si myslím, že etapa výstavby monofunkčních celků byla strašně důležitá. Bylo asi nutné touto historickou zkušeností projít, aby společnost pochopila, v čem je chyba, v čem jsou vady.
Četla jsem, že kdysi byla stanovena obytná plocha na jednoho člena domácnosti, tuším, že to bylo 9 m2 na osobu…
To bylo v počátcích výstavby sídlišť, později se tento předpis změnil na 12 m2 a následně na 18 m2 na jednu domácnost. Ale musíte si uvědomit, že bytová krize, která se naplno projevila v 60. letech a která musela být řešena státem, tedy pomocí Státních projektových ústavů, byla opravdu problémem. Bytový fond byl po válce velice zanedbaný z důvodu nedostatečných investic a tento stav nebyl řešen. Lidé žili v podměrečných bytech, počet členů jedné domácnosti byl v porovnání s dnešní dobou mnohem vyšší. Obrovské množství bytů čítalo pouze jednu místnost a spadalo do nejnižších kategorií, to znamená, že třeba neměly ani vlastní hygienické zařízení nebo ústřední vytápění. V této situaci se jevily byty na sídlištích pro mnohé splněným snem. Dostatečné oslunění, centrální vytápění, nové vybavení bytu. A co se týče případného dotvoření sídlišť? Myslím, že sídliště mají dostatek volných ploch, aby došlo ve vhodných místech k jejich potřebnému doplnění o chybějící služby, vybavenost. Vždyť Severní Město je skoro stotisícové město, kde chybí mnoho potřebného. Představme si, že máme Hradec Králové, kde není nic, a všichni musí odjíždět do Pardubic, ať jedou do práce nebo do kina.
Sídliště se musí dodělat, dostavět. Je možné sáhnout zpátky do původních projektů a zjistit, kde jsou nedokončená místa. Teď se všichni věnovali prioritně panelovým domům, ale je nutné se také podívat, co všechno tam kromě nich bylo navrženo.
Je fakt, že když se stavělo Jižní Město, byla natolik kritická situace, že se dokonce šlo na tzv. urbanistické minimum, což znamenalo postavit jen bytové domy, chodníky pouze k jednotlivým vchodům, jen základní obchod, škola, školka a jesle. Nic jiného, všechno ostatní bylo zrušeno. Ty obytné soubory nejsou z většiny dodělané. Podobně důležité je jejich dobré napojení na pracovní příležitosti, které nahrazují jejich deficit v daném místě. Například Jižnímu Městu vypomáhá blízkost Pankráce, nebo Jihozápadnímu Městu návaznost na business zónu na Nových Butovicích.
Na závěr: co byste přála svým studentům, kteří se chystají přijmout náročnou roli architekta za svou?
Myslím, že dnes to mají studenti supertěžké, protože jich je strašně moc, navíc, my jsme doba značková, takže málokdo si vezme mladého začínajícího architekta, každý chce naopak proslavené jméno. Pokud dnes absolvent nemá oddané příbuzné, kteří ho nechají, aby jim postavil domek, zrekonstruoval byt, tak se k potřebným zkušenostem těžko dostane. Ten stav, kdy v Česku každý rok vyjde na 600, nebo snad až 800 architektů ročně, považuji za velmi nezdravý. A všichni jsou vzděláváni k tomu, že budou špičkovými tvůrčími architekty. Ale to je mylné, ne všichni jimi být mohou. Je třeba, aby je školy učily i jiné dovednosti. Vždyť třeba důležitá osobnost první republiky byl architekt Jan Gillar, který byl úředník. A bez osvíceného úředníka na stavebním úřadu nic nepořídíte. A nejenom osvícený úředník, ale pak i ten politik. Architekt by považoval za podřadné, aby se stal politikem. Ale když si vezmete, že sice architekt navrhuje, ale politik rozhoduje, politik schvaluje, přijdete na to, že role politika nebo úředníka je mnohdy pro vznik krásného městského prostředí a dobré architektury naprosto klíčová.
___
Radomíra Sedláková (*1950)
Kurátorka a historička. Vystudovala architekturu na ČVUT v Praze, estetiku na filozofické fakultě Univerzity Karlovy a vědeckou přípravu teorie architektury. Pracovala ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury, věnovala se metodologii architektonické kritiky. Založila sbírku architektury v Národní galerii v Praze a je její kurátorkou; připravila několik desítek výstav o české architektuře. Je autorkou řady odborných publikací a předsedkyní poroty soutěže Stavba roku. Učí dějiny architektury na stavební fakultě ČVUT.
Publikováno v časopise Stavba č. 1/2018, str. 4-7
Foto: Marie Votavová
Myslím si, že Radku znám. Je to vyjimečná žena! Děkuji ji za spolupráci při několika Grand Prix Architektů uskutečněných ve Veletržním paláci.