Santiago Calatrava: Art and Architecture

První souhrnná výstava v České republice
Jeho stavby jsou velkolepé, okázale dramatické, vymykají se běžným formám i konstrukčním pravidlům. Přesto slavného architekta nejlépe vystihuje drobná historka. „Chtěl jsem na něj udělat dojem a na jednání jsem přinesl drahé červené víno, které jsme otevřeli. Zatímco jsme mluvili, začal kreslit tělo v pohybu, pak namočil prst do vína a skicu vybarvil. Kresba byla dokonalá, objevila se pak i na plakátech,“ vzpomíná na spolupráci na scénografiích pro newyorský balet choreograf Peter Martins.

Výběr maleb, architektonických modelů, soch a kreseb přináší výstava Santiaga Calatravy v Galerii hlavního města Prahy v domě U Kamenného zvonu. Přehlídka, odhalující především proces každodenní tvorby španělského architekta, stavebního inženýra a umělce, probíhá od 7. června do 16. září 2018.
Výstava začíná dvěma fantastickými vizemi, stavbami, které se budou realizovat v Dubaji u příležitosti světové výstavy Expo 2020. Věž Creek Tower se má s plánovanými 928 metry stát nejvyšší na světě. Pavilon Spojených arabských emirátů, jedné z nejbohatších zemí světa, oslní pohyblivou střechou odkazující na let sokola. Obě stavby jsou prezentovány modely v měřítku 1 : 200, v čistém bílém provedení. Věž svým tvarem připomíná vzepjatou rostlinu, údajně lilii, v jejímž poupěti nabídnou vyhlídkové plošiny se skleněnými podlahami panoramatické pohledy na Dubaj a v jejímž stvolu urazí kyvadlové výtahy za rok vzdálenost rovnající se cestě ze Země na Měsíc a zpět. Nasvětlení modelů dává vyniknout pavučině síti kotvících kabelů věže. Uspořádání modelu – parku a vodních ploch v jejím parteru do geometrického ornamentu – ladí s kružbami gotických oken vstupní haly galerie. Stavby jsou ilustrovány i velkoformátovými rendry, přesto modely ovládají prostor.

Calatravův životopis
Santiago Calatrava Vals se narodil v roce 1951 ve Valencii a vyrůstal ve frankistickém Španělsku. Ze strany matky má Calatrava židovské předky, kteří ale již v 15. století konvertovali ke křesťanství. Příjmení jeho otce odkazuje k rytířskému španělskému řádu. Během španělské občanské války ve 30. letech zažívali Calatravovi rodinní příslušníci těžké časy. Jako dítě snil o tom, že bude sochařem.

V době tzv. španělského zázraku Calatrava poprvé v rámci studentské výměny na střední škole navštívil v roce 1964 Paříž, kam se chtěl o čtyři roky později vrátit na Vysokou školu krásných umění (École des Beaux Arts). Kvůli zmatkům na univerzitě v revolučním roce 1968 se ale vrací do Valencie, kde studuje na Polytechnické univerzitě, nejprve v oboru architektura a dále postgraduální studium urbanismu. V roce 1975, kdy Španělsko zažívá poslední roky Frankovy vlády spojené s ekonomickou stagnací po ropné krizi a politickou nestabilitou, odchází Calatrava do Švýcarska. V Curychu se zapisuje na Spolkovou vysokou technickou školu (EHT) a po pěti letech studia získává titul stavebního inženýra, následuje doktorský titul v oboru technických věd.

Celkem stráví Calatrava studiem 15 let, aby v roce 1981 otevřel v Curychu svoji první architektonickou kancelář. Svoji druhou kancelář zakládá v roce 1989 v Paříži, když pracuje na projektu vlakového nádraží na lyonském Saint-Exupéryho letišti (1989–1994), třetí kancelář přichází s muzeem umění v Milwaukee (1994–2001), prvním projektem v USA. Calatrava je držitelem řady ocenění, mimo jiné Peretovy ceny za architekturu (1987), zlaté medaile, kterou uděluje American Institute of Architects (2005), nebo Evropské ceny za architekturu (2015). Většina Calatravových realizací jsou stavby veřejné, mosty, nádraží, letiště, muzea, auditoria a další. Kancelář je vyhrála v soutěžích a tendrech, podle Calatravy jich bude za celou jeho kariéru přes 100.

Výstava v Praze
Pro pražskou výstavu vybrala její kurátorka Cristina Carrillo de Albornoz 16 staveb, které jsou typické pro určitá období Calatravovy tvorby a ilustrují jeho architektonický styl. Instalace v domě U Kamenného zvonu, autorem jejíhož architektonického řešení je Tomáš Svoboda, působí komorně a téměř skromně a sám Calatrava si nejvíce cení souznění svých prací s geniem loci výstavních prostorů. Mezi exponáty nejsou technické výkresy ani fotografie. O co tu jde především, je tvar, lehkost konstrukce, hra světla a stínů, důmyslná a odvážná statická řešení, což je dobře patrné i z bílých modelů.

Úspěšná kariéra Santiaga Calatravy se odvíjí od vítězství v architektonické soutěži na rozšíření nádraží Stadelhofen v centru Curychu. Pouhý rok po otevření vlastní architektonické praxe si porotu soutěže získal svými skicami, na kterých tvaruje železobetonovou konstrukci nádražní haly do organických křivek. Následují další úspěšné projekty, které Calatravovi otevřely cestu k novostavbám velkolepých nádraží v Lyonu a Lisabonu. Dynamické linky a subtilní ocelové struktury obepínají prostor vlakových nástupišť jako žebra hrudní koš, střechy vzpínající se po vzoru gotických katedrál se do budoucna stanou charakteristickými pro konstrukční a výtvarný rukopis Santiaga Calatravy.

Symbolicky je tak první prezentovanou stavbou pražské výstavy nádraží. Postavené pro Expo v roce 1998 v Lisabonu, nádraží Oriente je zde představeno modelem v měřítku 1 : 200 a akvarelovými skicami, zastupujícími technickou dokumentaci. Kdo stavbu nezná, těžko uvěří, že se jedná o klíčovou lisabonskou přestupní stanici a jednu z nejmodernějších v Evropě. Stejně významná je i další nedávná realizace, Muzeum zítřka v Riu de Janeiru (2015), realizovaná jako nové centrum přístavu Porto Maravilha revitalizovaného u příležitosti olympijských her v roce 2016. Dominantním prvkem obou staveb je zastřešení. U nádraží baldachýnová klenba ze skla a oceli levituje ve výšce 17 m nad peróny a připomíná fantastický les tvořený jemnou pavučinu rozevírajících se větví. Střecha muzea se pak podobá skeletu ještěra vylézajícího z moře a její přesahy se zrcadlí v okolních vodních plochách a vzbuzují pocit, že se stavba na vodě vznáší.

Jako obří dynamické sochy působí i další vybrané realizace. Střecha auditoria v Santa Cruz na ostrově Tenerife, tvořená železobetonovou skořepinou ve tvaru prohnutého trojúhelníku, připomíná vlnu valící se z moře. Díky své charakteristické siluetě je stavba z let 1991–2003 na pobřeží hlavního města symbolem a jednou z hlavních atrakcí ostrova.

Když na prezentačním videu přelétá na modrém nebi racek a v dalším záběru se začnou v podobném rytmu zvedat křídla žaluzií, není třeba koncept muzea umění v Milwaukee (1994–2001) dále popisovat. Calatrava pojal přístavbu k brutalistní budově původně navržené Eerem Saarinenem v roce 1957 jako lehký pavilón z oceli a betonu, jehož nejpůsobivějším prvkem je pohyblivá konstrukce slunolamů stínících vstupní halu. Stavba podobající se plachetnici zakotvené na břehu Michiganského jezera, coby reklamní poutač, oznamuje otevřenou střechou začátek nové výstavy. Typickým příkladem vnitřního dialogu technika a umělce je mrakodrap v Malmö nazvaný Otáčející se torzo (1999–2005), nejvyšší obytná stavba ve Švédsku a druhá nejvyšší v Evropě. Jeho hmotu tvoří devět segmentů nepravidelného pětiúhelníkového půdorysu, které se na výšku otočí o 90°. Jako vnější páteř funguje ocelová konstrukce svařená ze stojek, horizontálních a diagonálních vzpěr. Princip věže otáčející se okolo své osy ilustruje stejnojmenná plastika z bílého mramoru a pochromované oceli (1991) a společně se skicami rotujícího lidského trupu a nasvíceným modelem v měřítku 1 : 100 ukazuje cestu, jakou se Calatrava vydává při své tvorbě.

Skici a plastiky
Na výstavě je vystaveno také několik Calatravových maleb, většinou akvarely na ručním papíře, ženské akty, stádo býků nebo rozvětvené stromy. Malováním se prý Calatrava zabývá každý den, ostatně je to výstižně zaznamenáno v krátkém filmovém dokumentu, který se na výstavě promítá. Je fascinující sledovat, jak bere štětce a vyrovnává je na skleničky s barvami, obléká si bílý plášť, kreslí tužkou a štětcem namočeným do barvy vybarvuje.
O skicování mluví Calatrava jako o mentálním cvičení, které spontánně propojuje mysl s rukou, a o nejefektivnějším způsobu, jak zachytit představy, zkoumat je, měnit a přetvářet. „Skicování je, jako byste vyrazili na cestu a nevěděli, kam máte namířeno, pokračujete a najednou vidíte ve svých skicách jisté propojení, až vytvoříte skici, které vám nakonec mohou pomoci na cestě k architektuře,“ vysvětluje při své pražské návštěvě.
Skic prý vytvoří až 200 za týden a 100 jich bylo vybráno i pro pražskou výstavu. Jsou na nich v rychlosti improvizované skici, kresby tužkou kolorované akvarelovými barvami nebo vodovkami, studie lidského těla, přírodních prvků, pohybu zvířat i technické detaily, okótované pohledy, axonometrie. Překvapením je 5 kompletních skicářů z let 1996–2011, které lze prolistovat na dotykových obrazovkách a být tak svědkem architektova vnitřního dialogu s jeho představami a sny.
Další tajnou komnatou je expozice Calatravových scénografických projektů pro Newyorský balet. V černě vymalovaném prostoru jsou jako na jednotlivých scénách umístěné objekty podobné Calatravovým mostům nebo plastikám, jejich lehkost podtrhuje nasvícení a zrcadlení ve stěnách vitrín. Spolupráci s choreografy, výrobu a finální vyznění scén ve spojení s tanečníky prezentuje krátký film.
Podle Calatravy je pro pochopení jeho architektury nezbytné pochopit jeho plastiky: „Některé z mých budov a mostů čerpají z důkladného výzkumu, který jsem provedl v rámci umělecké činnosti, především při práci na plastikách. Dalo by se říci, že má architektura je založena na koncepci architektonických forem odvozených od tvorby plastik jako takové.“
Své plastiky představil poprvé na samostatné výstavě v roce 1985 v Curychu. Další výstavy, včetně Muzea moderního umění v New Yorku nebo petrohradské Ermitáže následovaly. I na pražské výstavě tvoří sochařská tvorba umělce podstatnou část expozice. Hned první plastika vyrůstá jako jemná geometrická rostlina z ornamentu dlažby u paty točitého schodiště. S inspirací v přírodních tvarech, experimentováním s rovnováhou, napětím a strukturami v pohybu se na výstavě setkáme ve složitějších kreacích.
Sochař Calatrava pracuje se dřevem, mramorem, bronzem. Velkými dřevěnými objekty, umístěnými vždy v posledních místnostech prohlídkové trasy, graduje výstava v obou patrech domu U Kamenného zvonu. Nejlépe vynikne jejich dynamika a křehkost v prostorách reprezentačního sálu, kde ve vzduchu se vznášející dřevěné segmenty souzní s historickým interiérem gotického paláce.

Mosty
Jako o sochách v krajině mluví Calatarava také o svých mostech. Více než v jiných stavbách se právě v jejich návrzích propojuje práce architekta a statika s uměleckým citem sochaře. Ocel a beton, nejčastěji používané Calatravovy materiály, umožňují do architektury přetavit formy a tvary odpozorované v přírodě a lidském těle.

V portfoliu má více než 40 mostů a 5 jich je součástí pražské expozice: pěší most Campo Volantin v Bilbau (1990–1997), Quarto Ponte sul Canal Grande (1996–2008), který je teprve čtvrtým mostem postaveným v Benátkách od 16. století, strunový most v Jeruzalémě (2002–2008), jehož mostovka ve tvaru písmene S je zavěšena na jediném nakloněném štíhlém pylonu, lávka míru v Calgary (2008–2012) ve tvaru spirály a Sharq Crossing, ještě nerealizovaný projekt do katarského hlavního města Dauhá.

Tento nejnovější Calatravův návrh se neomezuje jen na nové dopravní stavby, ale součástí je řešení veřejného prostoru v předpolí mostů nebo lanovka, která propojí jeden z mostů s vnitrozemím. Pro pochopení složité urbanistické situace je k dispozici video, demonstrující, jak se pomocí tří mostů a dvou podvodních tunelů propojí mezinárodní letiště a dvě městské čtvrti ležící na protějších březích zálivu. Virtuální záběry, na kterých automobily projíždí po West Way Bridge, budoucím nejdelším obloukovém mostě na světě, aby se za chvíli zanořily pod mořskou hladinu a na pevnině se objevily ve štíhlém tubusu Al Sharq Bridge, poklidně plynou. Pro Calatravu jsou právě tyto projekty z poslední doby „velmi klidnými a důstojnými prostory, u kterých pociťuje dokonalou blaženost“.

Podobný pocit, srovnatelný s ohromením krásou nebo hrou světla při vstupu do gotického chrámu, zažívají cestující v nové vstupní budově dopravního terminálu ve Světovém obchodním centru v New Yorku (2003–2016). Stavba pojmenovaná Oculus, podle svého vypouklého oválného tvaru s bílými ocelovými žebry a skleněným pláštěm, nahradila původní železniční uzel na Dolním Manhattanu, zničený při teroristickém útoku 11. září 2011. Inspirovaná obrazem ptáka vzlétajícího z rukou dítěte, střední část střechy je pohyblivá a otevírá se tak, že 11. září paprsek světla symbolicky vykresluje osu budovy. „Chtěl jsem přinést naději, něco optimistického do místa, kde bylo tolik smutku a neštěstí,“ vysvětluje Calatrava svůj záměr ve filmovém dokumentu.

Způsob, jak je výstava pojatá, nedává prostor pro diskuse o předražených rozpočtech, náročné údržbě. Architektura se v domě U Kamenného zvonu vystavuje jako umělecký artefakt ve výstavních boxech. Logicky chybí zážitek z vnímání prostoru, které je její mimořádnou součástí. Přesto lze tušit, že Calatravovy stavby dávají svým uživatelům pocit výjimečnosti, proměňují každodenní prostory v místa inspirace, dopřávají komukoliv neobyčejný zážitek.
KATEŘINA ROTTOVÁ

Publikováno v časopise Stavba č. 3/2018, str. 16–19