Skleněný dům

Přehlídka diplomových prací České komory architektů 2016
Zvláštní cena Českých center: FA ČVUT, vedoucí práce Ondřej Císler

Autorská zpráva:
V budovách bývalé továrny na výrobu lustrů Elias Palme v Kamenickém Šenově se kdysi vyráběla svítidla do věhlasných budov po celém světě. Skleněný dům má představovat nové sklářské centrum věnující se lustrům, má oživit starou fabriku a v rozvalinách najít stopy původní jedinečnosti a architektonických hodnot. Návštěvníkovi má být průvodcem v Příběhu lustru, skláři má být útočištěm v kterémkoliv čase. Má se stát plnohodnotnou součástí města Kamenický Šenov, města, ležícím dvě hodiny jízdy na sever od Prahy, v samém srdci českého sklářského průmyslu.

Po dlouhých úvahách, zvážení současného stavu a významu jednotlivých částí jsem se rozhodla zachovat dvě části areálu. Architektonicky nejvýznamnější průčelní secesně zdobenou část a naproti ležící budovu slévárny se zachovalým komínem.
Areál je vymezený zdí, za níž se nacházejí za sebou jdoucí hmoty vycházející z tvarosloví původních sklářských hutních pecí. Vnitřní prostor je utvářen pod vlivem hlavní myšlenky – jediné, co lustr ke své existenci potřebuje, jsou zdi vymezující jeho prostor. Zdi jsou pak jediným svědkem Příběhu lustru a všechen ostatní život se odehrává v nich.
V pěti kapitolách, tvořících stěžejní část Skleněného domu, se odehrává Příběh lustru. Expozice seznamuje návštěvníka s historií, tvaroslovím a jednotlivými komponenty lustrů. Každý z prostorů je formován pro daný typ svítidla tak, aby ho představil v jeho nejlepším světle, zohledňující charakteristické znaky, konstrukce a materiály každého z typů svítidel. Provoz doplňuje ateliér, kde probíhají repase a rekonstrukce původních unikátních lustrů, toto celé je zaštítěno sídlem sdružení Light and Glass s přidruženým provozem knihovny, archivu a badatelny. Logicky je zde navržena trojice apartmánů k ubytování umělců a hostů. V budově bývalé slévárny se nachází restaurace a bar. Neméně důležitou částí areálu je trojice veřejných prostorů – plácek s nádherným výhledem na okolní zvedající se krajinu, dvorek vyzývající k pobytu a dvůr, jemuž dominuje statný ořech a skleněná skulptura zatím neznámého umělce – Skleněný dům.

Cíl práce
Narodila jsem se na severu Čech, v samém srdci sklářského regionu. To, že se ve mne probudila láska a obdiv ke sklu a k řemeslu jako takovému, se zdá být celkem logické. Dodnes si pamatuji okamžiky, kdy mne táta jako malou vodil na sklářskou huť a nebo do laboratoře. Vždy jsem fungovala jako pozorovatel. V rámci diplomové práce se mi naskytla možnost se také svým způsobem zapojit do procesu.
Budovy firmy Elias Palme z roku 1905 jsou bezpochyby kulturním, ale hlavně i duchovním dědictvím. Ověsové lustry zde vyrobené jsou dodnes vystaveny k obdivu v různých koutech světa. Sklářské hutě a ostatní provozy přirozeně patří ke koloritu celé oblasti od Harrachova až po Kamenický Šenov. „Eliášku“, jak se továrně Elias Palme běžně přezdívá, stihnul nemilosrdný osud. V sedmdesátých letech byla opuštěna a od té doby chátrá. Dnes je z ní ruina. Svým ideovým projektem bych chtěla načrtnout vizi možného využití území a částí původních budov, u kterých i přes památkovou ochranu počítám v akademické rovině se změnami. Zároveň bych chtěla odpovědět na již dříve vyřčenou otázku, zda v této oblasti nechybí muzeum lustrů a svítidel, které by ilustrovalo silnou tradici, která je živá dodnes a nadále vzkvétá. Skleněný dům má vyprávět příběh lustru, má být zážitkem, má sloužit jako cíl, jako místo ke zdržení a setkání sklářů a designérů na své cestě a má to být místo, kde se obnoví sláva občas prachem trochu zanesených ověsků z českého křišťálu. Protože české sklo žije!


Hodnocení poroty: Porota ocenila citlivou konverzi bývalého továrního komplexu na expozici o českém sklářském řemesle a obzvláště o výrobě lustrů. Výrazná forma jednotlivých částí budovy, která může poučenému divákovi evokovat některé již známé koncepty, je v návrhu jednoznačně odůvodněna typologií sklářských pecí a v interiéru vytváří smysluplný rámec pro klíčové exponáty – lustry. Nově dostavované části reflektují detailní formy starších provozních budov, a to v abstrahující, očištěné citaci. Porota vyzdvihla bezbariérové řešení venkovního prostoru, jehož přívětivé pojetí překonává obtížnou situaci daného terénu.

Elias Palme & Co.
Elias Palme se narodil 10. března 1928 v Kamenickém Šenově mezi dalších deset dětí. Jeho rodiči byli místní pekař a ekonom Josef Benedikt Palme a Theresie Palmová, rozená Schneiderová. Již od útlého dětství byl rodiči veden k pevné disciplíně a práci. Na obecné škole patřil mezi nejpilnější žáky, později se dostal do učení pasíře Klingera v České Kamenici a mistra Schönberga v Kamenickém Šenově. Po učení se vydal na zkušenou do Vídně, kde ale moc dlouho nepobyl. Přišlo mu povolání k povinné vojenské službě. Po absolvování výcviku se vyplatil a vrátil se zadlužený, ale zpět domů, kde v dílně pasířského mistra Uhla pracoval tak pilně, že zvládl poplatit všechny dluhy a dokonce si ušetřit peníze tak, že si v jedné místnosti otcova domu dokázal zařídit malou dílnu. Již zde se začala projevovat jeho touha po odhalování nových technologií, která se mu později vyplatila a vyšvihla ho na špičku v oboru.
V roce 1849 zakládá Elias Palme novou firmu na výrobu lustrů – Elias Palme & Companie. Původním sídlem firmy byl dům č.p. 168 v Kamenickém Šenově, zakoupený Eliasem Palmem v roce 1853. Již od počátku se firma věnovala výrobě přepychových ověsových svítidel, ale také výrobě věrných kopií historických originálů, což vyžadovalo detailní studium lustrů například v zámcích Versailles nebo Fontainebleau. Od francouzských mistrů později zakupuje Elias Palme také technologie k surovému lití železa a jeho dílna se tímto začíná stávat unikátní v celé České zemi. Hlavním mottem firmy již od počátku bylo: „Dělat jen tolik, aby se vše dalo udělat přesně a osobně prohlédnout a zkontrolovat“. Předností firmy byla disciplína, kterou do ní evidentně přinesl sám Elias Palme ze svého mládí a na kterou dbal, dokonalá organizace práce a kvalita provedení, díky níž si mohli dovolit přijímat i náročnější zakázky. Začínají se dostavovat i první ocenění ze světových výstav a v době svého největšího rozkvětu měla firma ve své domácí základně v Kamenickém Šenově a pobočce ve Smržovce více než 500 zaměstnanců.
V roce 1874 vstupují do firmy dva synové Eliase Palmeho – Reinhold a Franz Friedrich. Obchod a produkce roste a prostory výrobny musí být dále rozšiřovány. Krátce po smrti Eliase Palmeho v roce 1893 do vedení firmy vstupuje také poslední jeho syn – Adolf. V roce 1928 zde vzniká do té doby největší ověsový koš do hlediště Královské opery v Římě. Jeho průměr dosahoval deseti metrů. Následovaly další významné zakázky jako osvětlení opery La Scala v Miláně, hotel Waldorf Astoria v New Yorku, opera v Sydney nebo Německý spolkový dům v Praze a další. Posledním soukromým majitelem podniku se stává Harry Palme, syn Reinholda Palmeho, vnuk Eliase Palmeho. Po válce byla firma znárodněna a spadala pod Společnou národní správu podniků pro výrobu skleněných lustrů v obvodech Nový Bor a Kamenický Šenov se sídlem v Kamenickém Šenově. Po roce 1966 vzniká národní podnik Lustry a ten zhruba v roce 1972 opouští původní tovární budovu, stěhuje se do dolního Kamenického Šenova a později se z něj vyvine společnost Preciosa Lighting.

Stavba v Lustrárenské 686
Firma Elias Palme založená v roce 1849 fungovala zpočátku v domě č.p. 168 v Kamenickém Šenově, který se postupem času rozšiřoval o další dostavby a nové prostory. 15. srpna 1868 všechny objekty podlehly požáru a na jejich místě byla okamžitě postavena velká kamenná stavba odpovídající současným potřebám firmy. Po smrti Eliase Palmeho se v roce 1904 rozhodují jeho tři synové a nástupci o stavbě zcela nového moderního závodu. Po rozhodnutí o stavbě přišlo jako první na řadu hledání vhodného pozemku. Firma dostala nabídku na dar pozemku od města Nový Bor, zcela zdarma. Pozadu nezůstala ani Česká Kamenice, která dala nabídku velmi obdobnou. Všichni tři bratři se ale rozhodli, že vzhledem k domovům dělníků a všem dosud vybudovaným vztahům bude nejlepší zůstat v Kamenickém Šenově a tak zakupují od obce pozemek tzv. školního statku Na Skřivánku. Návrhem byl pověřen místní architekt Adolf Richter, který vypracoval jednoduchý koncept budovy ve tvaru písmene U. Průčelní třípatrová budova měla být už od pohledu tou nejreprezentativnější částí, zde měly být vzorkovny a kanceláře a postranní dvoupatrové trakty měly sloužit výrobě a uskladňování. Už při projektování se ovšem bratři nedomnívali, že by se podnik mohl dále rozšiřovat a růst, tak byl projekt nakreslen pouze pro stávající potřeby firmy. Krátce po dokončení objektu tedy dochází ke všemožným přístavbám a dostavbám, které trvají prakticky až do dob socialismu.
5. května 1905 se slavnostně pokládá základní kámen a již 1. listopadu téhož roku je objekt téměř připraven k provozu. O kolaudaci bylo požádáno v prosinci 1905, ovšem dle záznamů jí nebylo vyhověno s tím, že dokládaná výkresová dokumentace neodpovídá skutečnému provedení stavby a tak byly okamžitě vypracovány výkresy nové a v lednu 1906 byl objekt zkolaudován a připraven k provozu. Stěhování celé firmy proběhlo prakticky ze dne na den bez přerušení provozu. Při slavnostním otevření došlo k zasvěcení, slavnostní mši a položení věnců na místním hřbitově za zemřelé bývalé zaměstnance. Slavnostní řeč pronáší Franz Friedrich Palme, který vyzdvihuje činy, zásluhy a osobnostsvého otce Eliase Palmeho.
Oproti původním střídmějším výkresům s historizujícími prvky dochází ve skutečném provedení k výrazné secesní zdobnosti a použití větších formátů sdružených oken se segmentovými záklenky. Nejvýraznější změnou v průčelí je použití vícebokých úzkých dlouhých rizalitů zakončených věžičkami. Střední osa je podpořena a zdůrazněna zakončením segmentovým pasem s atikou a vysokou stanovou střechou se světlíkem ve vrcholu, který patří mezi nejcharakterističtější prvky v průčelí.
Výroba zde prakticky bez přerušení trvá zhruba do roku 1972, kdy se přesouvá do nově vybudovaného areálu v dolním Kamenickém Šenově. Eliáška ještě nějakou dobu funguje jako sklad nábytku, ovšem krátce na to začne nekontrolovaně chátrat, několikrát změní majitele a v roce 2007 je po dlouhých jednáních zapsána jako kulturní památka a zároveň s tím okamžitě i na seznam ohrožených staveb.

Eliáška dnes
V současné době je budova kulturní památkou, což jí přispívá ku prospěchu, ale i naopak. Za posledních pár let objekt často měnil majitele. Ten současný se právě snaží najít prostředky alespoň na zabezpečení secesního průčelí stavby, které je považováno za to nejcennější. Dobrou zprávou také je, že o celý problém je zájem jak ze strany města, tak i kraje. Zdá se ale, že všichni účastníci trochu tápou v tom, jaké využití pro objekt najít.
Celý areál je v havarijním stavu a dále chátrá. V roce 2006 byl vypracován výměr na demolici. Budova se nezachovala ve svém původním stavu – postupem času k ní byly přistavovány menší či větší celky, ovšem i po některých z nich zbyly jen náznaky založení nebo části obvodových zdí, jiné zanikly úplně. V nejlepším stavu je dnes budova bývalé slévárny v horní části areálu. Průčelí hlavní budovy je také považováno za zachranitelné i přes to, že stavbě z velké části úplně chybí krov. Dá se předpokládat, že vhledem k minulé činnosti, při které bylo pracováno mimo jiné s kovy a s kyselinami, bude na celém pozemku velká ekologická zátěž.
Budova dodnes není jen důležitou součástí města Kamenický Šenov, nýbrž i duchovním dědictvím. To si začali uvědomovat i místní občané a na podporu stavby založili spolek Eliáška.

Skleněný dům
Skleněný dům je nové komunitní centrum pro skláře, designéry, řemeslníky, odbornou veřejnost a příznivce skla. Designérům a váženým návštěvám nabízí možnost krátkodobého bydlení, řemeslníkům prostor pro práci v rámci dílny určené na repase a opravy lustrů a (odborná) veřejnost zde prožije Příběh lustru. Všichni se mohou sejít v restauraci a baru, navrženém v bývalé charakteristické budově slévárny. Kanceláře společnosti Licht und Glas a archiv a databanka veškerých sebraných lustrařských materiálů provoz logicky doplňují a propojují.
Neméně důležité jsou prostory v exteriéru, které jsou navrženy tak, aby vybízely k celodennímu pobytu a zároveň nabízely dostatek plochy pro nárazové akce jako jsou například sklářské slavnosti nebo doprovodný program Mezinárodního sklářského sympozia, které se v regionu koná co tři roky.Nejen světové sklářské regiony, ale i ty naše nabízejí celou řadu sklářských muzeí. Chybí ale expozice věnovaná lustrům, jejich výrobě, typologii, historii i budoucnosti. Továrna Eliase Palmeho se k tomuto více než nabízí. Příběh lustru nemá být showroomem ani muzeem s vitrínkami. Má být cestou za poznáním a zážitkem z prostoru, který jednotlivé typy lustrů doplňuje a návštěvníkovi má poskytnout výklad hlavně smyslový. Z referencí ze světových realizací je známo, že takový zážitek dokáže umocnit podívaná na řemeslníky při práci.

Ateliér specializovaný na repase a opravy unikátních kusů svítidel
Skleněný dům nemůže konkurovat výrobě velkých lustrařských firem v okolí. Může ovšem reagovat na trend, kdy je žádoucí provádět opravy, repase a rekonstukce v místech, kde byl předmět původně vyroben. Ateliér má tedy sdružovat šikovné řemeslníky provádějící jemné práce. Měl by být přirozenou součástí Příběhu lustru, návštěvník se tedy může přimotat k sádrování, galvanizaci nebo lisování nových ověsků.

Licht und Glas
Evropská společnost Licht und Glas je sdružení vědců, historiků, umělců, technologů, sběratelů a jiných, kteří se zajímají a nějakým způsobem angažují v osvětlení a historii a současnosti výroby lustrů a svítidel. Snaží se sbírat všechna data a evidovat veškeré činnosti, pořádají mezinárodní setkání a konference. Jejich sídlo je v současné době ve Sklářském muzeu v Kamenickém Šenově. Pro jejich badatelskou a kunsthistorickou práci jsou ve Skleněném domě navrženy odpovídající prostory. Společnosti Licht und Glas by mohla být také provozovatelem Skleněného domu.

Databanka, archiv a knihovna
Provoz navazující na práci výše zmíněné společnosti. Nastává potřeba uspořádat sbírku nejen hotových výrobků, ale také informací, publikací, záznamů či výkresů, které se týkají lustrů a jejich historie. Tato data je potřeba posbírat nejen fyzicky, ale také elektronicky, jen pohromadě mají všechny tyto materiály největší smysl.

Apartmány pro krátkodobé ubytování
Je žádoucí, aby byl Skleněný dům živý ve dne i v noci. Do místních skláren přijíždějí skláři, designéři a vážené návštěvy na delší dobu. Pro ně nabízí Skleněný dům nejen bydlení, ale i další prostory pro trávení volného času.

Restaurace a kavárna
Provoz restaurace a kavárny vytváří další důvod návštěvy, je vhodným prostředím ke schůzkám a je to místo, kde se koncentruje život.

Příběh lustru
PRISMA
Archetypální skleněné prisma zavěšené shora uprostřed prostoru má podat odkaz na původně používaný horský křišťál a objev plochých zbroučených hran, které dokážou rozložit světelný paprsek a tím tak mnohonásobně zvýšit jeho intenzitu.

PRÁCHEŇSKÝ LUSTR
Roku 1724 získal pasíř Josef Palme z Práchně u Kamenického Šenova povolení k výrobě lustrů. V tu chvíli vzniká typ lustru později pojmenovaný Prácheňský. Svítidlo má kovovou nosnou tyč a v dolní části mosaznou konzolu k upevnění ramen. Konzolu kryje skleněná miska zevnitř vyložená plátkovým zlatem nebo stříbrem.

MARIE TEREZIE
Tyto lustry byly ustáleny ve druhé čtvrtině 18. století. Údajně byl první lustr tohoto typu vyroben ku příležitosti korunovace Marie Terezie za českou královnu v roce 1743. Lustr nese ještě jiné označení a to typ “lyra“ díky své kovové konstrukci bez středové tyče, která na první pohled připomíná tento hudební nástroj. Tuto pozlacenou nebo pocínovanou konstrukci překrývají skleněné lišty spojované rozetami.
Expozice je rozdělena do tří částí – ta zalitá přirozeným světlem je věnována typickým ověsům, které jsou provedeny v nadživotní velikosti a jsou vidět z různých úrovní, horní prostor je zaměřen právě na konstrukci samotných ramen a v tmavém klenutém prostoru se nachází zkompletovaný “terezián“.

BROUŠENÝ LUSTR
U klasických broušených lustrů z konce 18. století je kladen důraz na jejich spodní třetinu. Lustr má konstrukci se středovou tyčí ve tvaru balustru a od vrcholu lustru až k miskám vedly řetězy z drobných oliv či perel a lustr byl často zakončen útvarem v podobě královské koruny.
Pro bohatý broušený lustr je navržen prostor připomínající sakrální interiér. Kuželovitý tvar s horním osvělením dá vyniknout tvaru lustru a návštěvník může sejít o patro níž pod lustr a tím se mu nabídne nová překvapivá perspektiva v podobě půdorysu.

ALARIS
Moderní typ svítidla, kdy jsou původní tvary prismat modifikovány do nové podoby a v pravidelném rastru v několika směrech pootáčeny. Lustr tak vytváří z každé pohledové strany jinou překvapivou siluetu. I proto byl lustru dán velký prostor a možnost vidět ho z více stran a úrovní. Je zde navržena kombinace bočního i vrchního osvětlení a to za účelem získání co nejrozmanitějších světelných efektů pootáčených prismat.

Ateliér
Hmota původní průčelní části budovy plynule navazuje na nově vystavěné objekty ve dvou úrovních. Je navržen ochoz na úrovni původního stropu mezi prvním a druhým podlažím, v polosuterénu ateliéru se nachází provozy, které potřebují částečně uzavřené prostory jako je například malá brusírna. Ochoz má sloužit návštěvníkům pro lepší orientaci a přehled a reflektuje již existující vzory.


Výstava diplomových prací je přístupná v pražském sídle České komory architektů až do 18. listopadu 2016. V následujících měsících budou studentské práce, jež postoupily do 2. kola, vystaveny i na vysokých školách a dalších akcích ČKA. Stejně jako v uplynulých ročních pokračuje virtuální galerie na www.diplomy.cz, kde jsou uveřejněny všechny oceněné práce předchozích ročníků Přehlídky. V Kanceláři ČKA je zároveň k dispozici i katalog výstavy.  


Zadejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*