Spolkový dům ve Slavonicích

Zadáním bylo do jedinečného historického města Slavonice navrhnout přestavbu Německého spolkového domu (Deutsches Haus) na nízkoenergetické environmentální centrum.

Ve Slavonicích, které jsou známé renesanční architekturou měšťanských domů, byl v roce 1932 postaven na půdorysné stopě středověké hradby Německý Spolkový dům. Tato stavba má pohnutou historii – nejdříve sloužila německým spolkům, takže do ní nesměli vstupovat Češi. Po konci druhé světové války a po vyhnání sudetských Němců se v domě předprodával jejich majetek a polnosti, o několik let později se zde konaly lidové soudy se sedláky, kteří pak byli odsunutí do jiných částí republiky. V domě se následně konaly bály, promítaly se tu filmy a v 80. letech minulého století padlo rozhodnutí dům přestavět na kino. V rámci stavebních prací byl zničen veškerý interiér sálu ze 30. Let, přestavba kina však nebyla nikdy dokončena. Přístavky byly stavebně špatně založeny a trhaly se od původní stavby.
Dům stojí za frontou domů na náměstí. Místo je součástí památkové rezervace Slavonice a jako jedno z mála míst v České republice má schválen platný regulační plán. 

Přístavky jsme se rozhodli odstranit a obnovit původní půdorysnou stopu Spolkového domu.  Ztracený objem přístavků byl navýšen nástavbou. Původní obvodové zdivo – starou skořápku – obydlel nový živočich z betonu. Betonový blok dělí dům na dvě poloviny: na část rušnou, určenou veřejnosti, s lobby, občerstvením a posezením u krbu, a na část tichou pro účastníky programů. Tichá část obsahuje víceúčelový sál a přednáškovou místnost. V servisním bloku je výtah, toalety, sklady a promítací kabina, v podkroví jsou umístěny technologie – galerie strojů. Vnitřní dvůr byl osazen stupňovitým hledištěm pro přednášky nebo venkovní divadelní představení.

Konstrukční řešení vychází z dispozice, střední betonový blok a betonové stropy ztužují celou stavbu. Konstrukce střechy zároveň funguje jako prostorový nosník, ze kterého visí strop nad sálem a strop kanceláří a galerie. Betonová střecha akusticky tlumí technologie na střeše. Betonová stěna v sále je odlita do strukturovaného bednění, láme akustické vlny.
Dům je zateplen z vnitřní strany – mezi tepelnou izolací a zdí dochází ke kondenzaci, která se vstřebává do zdiva a během letního období vysychá. Zateplení splňuje požadavek na nízkoenergetický dům. Zateplení je obloženo dřevěným laťováním, které ukazuje, že je obkladem. Obložení má v sobě spáry a pohlcuje zvuk.
Spolkový dům je vytápěn především z obnovitelných zdrojů energie: na půdě je umístěna akumulační nádoba, do níž vedou nezávislé zdroje tepla, a ze které je zpětně zajištěn ohřev topné vody. Akumulační nádobu vytápí kombinovaný kotel na dřevo a pelety. Na půdě jsou také dvě vzduchotechnické rekuperační jednotky napojené na dva nezávislé okruhy – provoz sálu a provoz veřejné části se vstupním prostorem. V interiéru občerstvení je umístěna krbová vložka, napojená do topného systému.

Okna ve zdech Spolkového domu respektují původní umístění, okna v novém zdivu se výrazně odlišují měřítkem a proporcí, okno do sálu se stává značkou. Původní zdivo bylo doplněno režným zdivem. Bílá výmalba staré a nové zdivo sjednocuje, na druhý pohled mluví o proměně domu hrou světla a stínu. Slavonice jsou městem sgrafit, příběhů škrábaných do omítky – zdivo Spolkového domu je současným sgrafitem, svědkem událostí 20. století.
Autorská zpráva

Revitalizace Spolkového domu ve Slavonicích
Investor: Slavonická renesanční o.p.s., ředitelka Olga Žampová
Generální projektant: ov-a/ ov architekti,s.r.o.
Autoři řešení: Jiří Opočenský, Štěpán Valouch, spolupráce Vojtěch Kratochvíl, Jakub Kovářík,  Pavlína Sýkorová, Jiří Šámal, Jan Šorm, Vavřinec Veselý
Statika: Jan Pohl
Generální dodavatel: Podzimek a synové s.r.o., hlavní stavbyvedoucí Martin Urbánek, Michal Rys
Technický dozor investora: Jiří Ondráček
Sochařské řešení vodní laboratoře: Čestmír Suška
Grafický design: Dan Suška
Náklady stavby: 36 mil. Kč bez DPH
Foto: Tomáš Souček

 Projekt je publikován včetně recenze Karolíny Vojáčkové v časopise Stavba č. 3/2015, str. 32-39  (vychází 10.9.2015)

Slavonice – Spolkový dům
KAROLÍNA VOJÁČKOVÁ

Na otázku, co je a co není architektura, hledáme odpověď snad již od dob antiky. Je to otázka tak složitá, že si každý spíš nacházíme svoji soukromou pravdu, se kterou pak jdeme na trh. Ptejme se raději, co architektura může být. V neposlední řadě architektura může být i manipulativní nástroj. Nutně z tohoto slovního spojení cítíme lehce negativní konotaci. Tato pachuť nám nejspíš zůstává z nedávné minulosti, kdy v dramatických okamžicích 20. století architektura byla součástí nástrojů na ovládání společnosti a myšlenkového směřování. Ne nadarmo se říká, že je zrcadlem doby. Ve výjimečných případech se dům, dočasná stavba nebo třeba kus veřejného prostranství stane zhmotněním nějaké pozitivní společenské změny. Ve Slavonicích se spolkový dům stal interpretací urovnání vztahů mezi Čechy a sudetskými Němci v této příhraniční oblasti. Podáním ruky, které znovu spojuje národy a je příkladem, jak se lze vypořádat s následky největšího válečného konfliktu v dějinách, zároveň i atmosféry, která po něm dlouho následovala.

Historické centrum Slavonic je od roku 1961 na seznamu městských památkových rezervací. Tento fakt, není vždy zárukou sofistikovanějšího přístupu magistrátu k dané části města. Téměř vždy je to ale zárukou drobnohledu památkového ústavu, co se týče posuzování a schvalování novostaveb a rekonstrukcí. Slavonice jsou pozoruhodné i tím, že na poměrně malé ploše centra se vyskytuje řada novodobých architektonických zásahů, a to již od konce 90. let. Zdá se tedy, že město je dlouhodobě nakloněno obohacování památkové rezervace. „Spolkový dům“ od studia Opočenský – Valouch architekti stojí přímo v místě bývalých hradeb. Toto místo má velmi specifickou a náročnou pozici. Dodnes je v urbánní struktuře znát původní vymezení hradbami, a tak je dům jakýsi novodobý monument a zároveň odpověď na současnou urbanistikou koncepci města. Sám je tedy na rozhraní dvou historických částí, a snad i tím, byl předurčen, aby sám byl zároveň jak svědkem dob minulých, tak jistým příslibem lepších zítřků. Stmelení je nakonec hlavním motivem domu, který prosakuje až do základové spáry.

„Spolkový dům“ ve Slavonicích měl svého předchůdce, jenž byl vystavěn v létě roku 1932 pod názvem „Německý dům“ stejnojmenným spolkem. Místo se stalo kulturním bodem města. Byla zde hospoda i kulturní sál. 1943 byl objekt převeden do rukou města a byl zrušen zakládající spolek. Ke konci 2. světové války se této ikoně přestalo říkat „Německý dům“ a získala nový název „Kino“ nebo „Kinosál“. Koncem 70. let byla zahájena výstavba nového kulturního domu a objekt kina začíná ztrácet na důležitosti v rámci lokálního i celoměstského významu. V polovině 80. let se vedení města přiklání k modernizaci „Kina“, po pár letech jsou ale práce zastaveny, a dům je ponechán ve zchátralém a neutěšeném stavu na dlouho dobu. Až v roce 2002 získává objekt bývalého kina od města Slavonická renesanční společnost, o. s., a objekt znovu zpřístupňuje veřejnosti, zároveň se pomalu rozbíhá diskuze o jeho dalším využití a směřování. Po pár letech, kdy město vypovídá nájemní smlouvu, bylo bývalé kino spolkem odkoupeno v dražbě za 2 miliony korun. Bývalý „Německý dům“ a „Kino“ získává nový název a společenskou důležitost a začíná se mu říkat „Spolkový dům“.  Od roku 2007 do roku 2010 se plně začíná s pracemi na architektonické studii a získání stavebního povolení, zároveň se formuluje budoucí program objektu. Následně pak probíhají v dalších dvou letech tendry na dodavatele, práce na prováděcím projektu a především zajištění finančních zdrojů. Ty byly z převážné části pokryty ze státního fondu životního prostředí na podporu environmentálního vzdělání. V listopadu roku 2012 byl položen základní kámen a přibližně rok poté byl „Spolkový dům“ slavnostně otevřen. Historie domu je komplikovaná stejně jako kulturní vztahy v příhraničních oblastech. Nové otevření a navázání na historickou tradici nadšeně podpořili němečtí rodáci ze Slavonic, pro které je celý projekt symbolem smíření a obnovení německo-českých vztahů.

Nové vrstvy v kombinaci se starými objekt posouvají do současnosti a nenechávají ho ustrnout v pozici historické ikony. Obvodové stěny dnešního „Spolkového domu“ jsou zachované původní konstrukce z „Německého domu“. Přičemž jedna jeho stěna je dokonce založena na původní historické městské hradbě, která byla odhalena až při novodobém detailnějším průzkumu. Zbylé základy bylo nutné dodatečně podtryskat a zpevnit. Obvodové konstrukce zároveň musely být podřezány a odizolovány z důvodu rizikové hladiny spodní vody od blízkého potoka. Dům zevnitř žije novým životem, zvenku však ukazuje všechny své vrásky. Venkovní fasáda má pouze silikonový nátěr, aby mohla v průběhu roku dýchat. Bílá barva decentně plasticky poodhaluje všechny příběhy, ať už v podobě doplněných cihel a vyspravených spár, nebo nových otvorů, které byly proraženy v rámci navržené vnitřní dispozice. Interiérové dělicí stěny objektu jsou zvoleny z betonu, jako protiklad k tradičnímu zdivu. Zároveň zde autoři nechali v pohledovém betonu otisknout výraznou kresbu modřínového bednění a tím vytvořili adekvátní interiérový dekor. Ten pak nachází odezvu ve dřevěném obkladu zateplení obvodových stěn. Beton je však vhodně zvolený materiál i kvůli důmyslnému statickému řešení vodorovných konstrukcí. Stropní desky přes táhla převádějí zatížení do konstrukce krovu, který ho pak přerozděluje na obvodové stěny. Tím je v dispozici umožněn vznik volných prostor bez zbytečných sloupů. Vnitřní konstrukce navíc objekt ztužuje. Dispozičně je dům členěn do dvou částí, které rozděluje servisní blok se sociálním zařízením, výtahem, jednací místností a zázemím pro zaměstnance. Klidová část obsahuje technické zázemí domu, víceúčelový sál a přednáškovou místnost. Rušnější část domu, určená pro velmi frekventovanou návštěvnost, obsahuje lobby a občerstvení s možností posezení u krbu. Hlavní společenský prostor je pak situován kolem hlavního schodiště. Tento komunikační prostor zároveň propojuje vstup do objektu ze severní i jižní strany a přístup k sálu. Podkroví pak skrývá galerii strojů.

Dům byl navržen v nízkoenergetickém standardu. Zateplení objektu z vnitřní strany fasády výrazně snižuje náklady na vytápění a drží v interiéru optimální klima. Historické zdivo díky tomu může volně dýchat, a vždy když v zimním období navlhne díky kondenzaci par, v letním období pak přirozeně vysychá. Tomu je přizpůsoben i již zmiňovaný nátěr fasády. Celému ekologickému konceptu bylo optimálně přizpůsobeno i vytápění, které využívá tři zdroje tepla, založené převážně na místních surovinách. Krb na dřevo, kotel na peletky a dřevo a záložní kotel na plyn jsou optimálně rozmístěné po budově, tak aby rozvod tepla byl co nejefektivnější. Teplo je shromažďováno v akumulační nádobě v podkroví a následně distribuováno pouze tam, kde je právě potřeba. K výraznému šetření energií zároveň přispívají rekuperační jednotky a solární panely na střeše. Posláním „Spolkového domu“ není jen šetřit životní prostředí, ale zároveň poučit své návštěvníky o obnovitelných zdrojích. V rámci populárně environmentální výchovy je na zrekonstruovaném dvoře umístěna interaktivní vodní laboratoř od ak. sochaře Čestmíra Sušky a bylinné a zeleninové zahrádky. Pěstování slouží radosti, vzdělávání i zároveň obohacuje okolí samotné stavby. Tím i částečně naplňuje svůj dlouhodobější záměr – revitalizovat přilehlé okolí a navrátit slávu Slavonickému korzu podél potoka v blízkém sousedství. „Spolkový dům“ není jen místo, kde se potkává historie se současností, ale přesah projektu se již potvrdil v nespočetných aktivitách, které podporuje česká i rakouská strana. Velký obdiv pak patří všem zúčastněným stranám, které do projektu vložily obrovské nasazení i bez jistého zdárného konce a finančního ohodnocení. A právě sociální a kulturní přínos architektury by měl být ten hlavní hnací motor a ne ekonomická návratnost projektu. „Spolkový dům“ ve Slavonicích je pozoruhodný svým technickým řešením, které však můžeme také vnímat jako prostředek k dosažení shody, a to nejen v rámci legislativy, ale především shody společenské.