Štvanická lávka

Krásná bílá vysokohodnotná linie
Petr Volf

O lávce, která by spojila Holešovice (Praha 7) a Karlín (Praha 8) a navíc by chodcům umožnila přístup suchou nohou na ostrov Štvanice (katastrálně náležící k „sedmičce“), se začalo vážně diskutovat už na konci 20. století. Byla vypsána architektonická soutěž, v níž v roce 2000 uspěli Lukáš Ehl, Tomáš Koumar a Alena Šrámková. Pak však přišly v roce 2002 ničivé povodně a ty změnily nejenom podobu míst přilehlých k Vltavě, ale i dosavadní způsob uvažování o nábřežích, mostech a normách spojených s jejich budováním. Realizace projektu byla odložena, neboť bylo nutné vzít v úvahu výšku hladiny v úrovni tisícileté vody, konkrétně to znamenalo mostovku připravované lávky zvednout o více než tři metry, aby se nemohla ocitnout pod vzedmutou hladinou. Místo činů nastala doba slov, o lávce se víceméně jenom hovořilo, až se zdálo, že nakonec zůstane jenom u dobrého předsevzetí, jak je pro českou metropoli, kde se rozvojové priority mění podle toho, kdo právě ovládá radnici, příznačné.

Po osmnácti letech však došlo k výrazné situační změně, která starý sen opět oživila. Město, v přímé součinnosti s Institutem plánování a rozvoje hl. m. Prahy, vyhlásilo v roce 2017 mezinárodní architektonicko-konstrukční otevřenou jednokolovou soutěž na lávku pro pěší a cyklisty, které se zúčastnilo více než padesát týmů. Bylo tedy z čeho vybírat. Porota¹ jako nejlepší zvolila návrh Petra Teje, Marka Blanka a Jana Mourka, přičemž ve svém hodnocení ocenila, že „vyhověl nadstandardně podle kritéria kvality celkového řešení lávky, tedy z hlediska kvality architektonického návrhu, konstrukčního řešení a urbanistického začlenění, hospodárnosti a ekonomické přiměřenosti zvoleného řešení vzhledem k naplnění preferencí zadavatele“.²

Došlo však ke komplikaci: na sklonku téhož roku se zřítila lávka z Císařského ostrova do Troji, jejíž opětovné postavení podle koncepce architekta Libora Kábrta a jeho spolupracovníků³ se protáhlo až do podzimu roku 2020. V daném časovém úseku probíhala zjitřená debata o pružnosti výstavby – zejména v souvislosti s délkou schvalovacích procesů – v Praze, protože bezmála tři roky zajišťoval přepravu přes řeku na velmi frekventované trase do zoologické zahrady provizorní přívoz.⁴ Mělo to širší důsledky. Veřejnost se totiž začala zajímat o životnost podobných zařízení ze 70. a 80. let minulého století, jež jsou rozeseta po celé zemi. V médiích proběhla spousta diskuzí o konstrukcích i nutnosti jejich průběžné údržby: ukázalo se, že to, co se zdá na první pohled až skoro banální („pár trámů přes vodu“), je ve své podstatě komplikovaným problémem. S určitou nadsázkou lze konstatovat, že to byla dynamická éra věnovaná jakési přirozené osvětě, která připravila vhodnou půdu pro postavení vysněné lávky mezi Holešovicemi a Karlínem, ačkoliv její zhmotnění určitě pozdržela.

Nová lávka ze severní strany navazuje na vstup do holešovické tržnice, kde se souběžně upravila tramvajová zastávka a kolejiště na Bubenském nábřeží a odkud se na ni bude vstupovat nejvíce, z jihu ústí na karlínské stezce využívané cyklisty i pěšími a ze západu se napojuje na Štvanici. Je tam, kde má být.

Pro lávku je příznačná vskutku jedinečná elegance a samozřejmost, s jakou se zapojila do svého prostředí. Vypadá jako bílá dlouhá linie, jež se nijak výrazně nepropisuje do pražského panoramatu, jakkoliv se stala jeho součástí. Jedná se o esenci architektonického minimalismu a inženýrské dovednosti, k čemuž bezesporu přispěla skutečnost, že byla vyvíjena v bezprostředním kontaktu s odborným pracovištěm Kloknerova ústavu. Zvolená forma do značné míry vychází ze svrchovaného využití technologie ultra vysokohodnotného betonu s rozptýlenou výztuží, jenž je pořád pokládán spíše za materiál budoucnosti, takto se však stává vysloveně stavivem přítomnosti. Ostatně beton tady ani nevypadá jako beton: použitá jemnozrnná směs s bílým cementem a drobným kamenivem připomíná nejvíce mramor a jako taková vyvolává „haptické pocity“, její hladkost vede podvědomě k dotýkání a zkoumání. Člověk se s ní chce potěšit, kdežto běžný beton vyvolává pohříchu opačné naladění.  

Lávka je přitom především nesmírně propracovanou a složitou strukturou, která se v mírné křivce vine nad Vltavou. Svými parametry představuje světový unikát, nikde srovnatelný objekt nenajdete. Dosahuje třísetmetrové délky, dalších osmdesát představuje štvanická „odnož“, průchozí šířka lávky činí čtyři metry, zábradlí má sto deset centimetrů. Byla složena z bezmála šesti desítek dílců vyráběných v podniku Prefa Štětí, z nichž každý má odlišnou geometrii. Transportované segmenty se montovaly na místě, směrem od Karlína přes Štvanici do Holešovic. Nároky na přesnost byly extrémní, zvláště když si uvědomíme, že konstrukce není pasivní: je schopná reagovat na vysoký stav vody tím, že se krajní části mostovky můžou – díky zabudovanému mechanickému čepovému kloubu – zvednout do polohy, kde už jí povodeň nijak neublíží.

Vzniklo pozoruhodné, soudržné architektonické dílo, v němž autoři osvědčili předchozí zkušenosti, neboť už měli ve svém portfoliu lávky v severomoravském Příboru přes říčku Lubina⁵ a přes Vltavu v Lužci nad Vltavou.⁶ Co úkol, to jiné pojetí, pokaždé reagovali s novým elánem a invencí. Je znát, že navrhování jde ruku v ruce s výzkumem. Architekt Petr Tej svoje poznatky ještě rozšířil při tvorbě můstku přes Dřetovický potok ve Vrapicích u Kladna,⁷ jenž byl organicky doplněn sochou Strážce od profesora Jana Hendrycha. Drobná realizace získala značný ohlas mezi odbornou veřejností, na České ceně za architekturu se v roce 2019 dostala až do finálové šestice.

Dá se usuzovat, že se jedná se o moment, který pozitivně ovlivnil atmosféru pražské lávky, neboť na Štvanici bude v blízkosti zakončení rampy usazena Hendrychova figurální ženská plastika nazvaná Řeka, přičemž bude provedená v patinovaném UHPC.⁸ Má podpořit význam celého objektu v hierarchii pražských mostů, které v minulosti se sochařskou tvorbou počítaly, a je pro ně tudíž typická, a také hypermoderní lávku motivicky „sblížit“ s dvojicí plastik před bránou do holešovické tržnice, kde čestnou stráž tvoří Mladík s býkem od Čeňka Vosmíka a Muž s býkem od Bohuslava Schnircha.

Obdobná velkorysost, jaká je spojená se sochařskou výzdobou, se projevuje také v řešení bronzových drážkovaných madel zábradlí, která jsou zakončena na každá straně drobnými plastikami zvířat: v Karlíně je to soška koně (odkaz na karlínský jezdecký pluk), na Štvanici zajíce (připomínka někdejších loveckých kratochvílí pěstovaných pražskou šlechtou) a v Holešovicích (analogicky) býka, jenž vede dialog s duchem místa. Madla, upevněná do betonu pomocí mosazných konzolí, i sošky byly vyrobeny podle návrhu mladého výtvarníka Aleše Hvízdala. V držadlech je navíc ze spodní strany veden pás osvětlení, který bude poskytovat poutníkům dostatek světla, aniž by se vytvářel světelný smog. Jejich uplatnění následně umožnilo snížit výšku zábradlí ze 130 na 110 cm, což přispívá k posílení kompaktní podoby lávky a současně i k lepšímu kontaktu pozorovatelů s bezprostředním okolím.

Dekorativní prvky si – kupodivu – dobře rozumí s minimalistickou formou: jsme svědky opětovného zapojení ornamentu do architektonického jazyka. Jde sice o změnu oproti soutěžnímu projektu, ale je to změna obohacující, protože zde očividně neplatí miesovská úměra, že „méně je více“, ale můžeme hovořit o naplnění vzácného stavu, kdy „více je prostě více“. Nebo jinak, v souladu s Vitruviem: užitečnost lávky (utilitas) je nezpochybnitelná a jsem si jist, že to samé platí též o její kráse (venustas), což konstatuji s vědomím, že věci vkusu jsou velmi ožehavé, avšak v tomto případě ji může ohrozit pouze útok sprejerů, kteří si každou bělostnou neposkvrněnou plochu drze přisvojují. O tom, jestli je také pevná či trvanlivá (firmitas), se přesvědčíme v budoucnosti, třeba až přijde velká voda. Možná nikdy nepřijde, příroda má svoje plány. Zatím se můžeme těšit z toho, že se lze z Holešovic do Karlína dostat, aniž bychom se museli brát oklikou či přívozem, a cítit se přitom jako ve městě, jež chce být moderní metropolí evropského významu.

Poznámky:
1 Členové poroty: (závislí) Karel Prajer, Marek Kopeć, Petr Dolínek, Lenka Burgerová, Roman Petrus, (nezávislí) Radek Kolařík, Ivan Lejčař, Mirko Baum (předseda), Ondřej Hofmeister, Ladislav Šašek, Barbora Šimonová
2 Druhé místo nebylo uděleno, třetí cenu získal návrh Lukáše Landy a Pavla Raka, dále byly předány dvě odměny (Petr Hájek Architekti; Libor Pokorný a Martin Kovář). https://iprpraha.cz/uploads/assets/dokumenty/katalog_lavka_holesovice_karlin.pdf
3 Libor Kábrt na trojské lávce spolupracoval s Gabrielou Elichovou, Martinem Elichem a Lukášem Vráblíkem.
4 Přívoz od roku 2015 fungoval mezi holešovickou tržnicí a Rohanským ostrovem jako součást Pražské integrované dopravy, měl zastávku na Štvanici, která však byla zrušena při stavbě lávky. V okamžiku jejího zprovoznění přívoz svou existenci ukončí.
5 Petr Tej, Marek Blank, Jan Mourek, projekt 2016, realizace 2018. https://www.archiweb.cz/b/lavka-pres-reku-lubinu-v-pribore
6 Petr Tej, Marek Blank, Jan Mourek, projekt 2015, realizace 2020. https://www.archiweb.cz/b/lavka-pres-vltavu-v-luzci-nad-Vltavou
7 Petr Tej lávku navrhoval společně s architektem Ondřejem Císlerem (AOC), projekt 2018, realizace 2019; viz Beton se vznáší nad vodami, HN, příloha Víkend, 22.11. 2019.
8 Jan Hendrych (nar. 1936) se této tematice věnuje už od 70. let dvacátého století. Ve dnech 25. dubna až 21. května 2023 o ní pojednávala výstava Sochy a mosty v komunitní galerii Kobka 17 na smíchovské náplavce. https://www.ghmp.cz/vystavy/jan-hendrych-sochy-a-mosty/

Místo stavby: Bubenské nábřeží, Štvanice, Za Karlínským přístavem, Praha
Autoři: Petr Tej, Marek Blank, Jan Mourek, Vít Najvárek
Sochy: Aleš Hvízdal, Jan Hendrych
Délka: 300 m lávka, 80 m rampa na Štvanici
Projekt: 2017–2022
Realizace: 2023
Foto: Alex Shoots Buildings

Vyšlo v časopise Stavba 2/2023 8. června 2023