Vila v Berouně

Fotogalerie ke článku (25)

Celá fotogalerie (25)

Klient: manželé Pszczolkovi
Autoři: Petr Hájek, Tomáš Hradečný, Jan Šépka, HŠH architekti, s. r. o
Spolupráce: Jan Kolář, Jana Zlámalová
Návrh zahrady: Radka Šimková, Martina Vlnasová, terra floridus
Dodavatelé: Metalstav — ocelové konstrukce, Dako Brno — sklocementové panely, Nevšímal, a. s. — okenní výplně, VHG — stavební práce, Dektrade a.s., Viskont — střešní plášť, Jaroslav Prošek — kovářství Zbečno, MY DVA holding, a. s. — interiéry, Pavel Dusil — truhlářské výrobky
Projekt: 2001 - 2002
Realizace: 2003 — 2004
Náklady: 9,5 mil. Kč

Autorská zpráva
Prostorová struktura v Berouně
V roce 2001 ve spolupráci s klientem začal vznikat na základě abstraktního přemýšlení o prostoru dům — Prostorová struktura nebo Prostorová mřížka. Výsledkem je objekt, který představuje výsek z prostorové makrostruktury-sítě o rozměrech 6x2x2 modulů nebo krychlí (celkový počet modulů je tedy 24). Do této abstraktní struktury je organizován provoz rodinného domu.
Každá krychle představuje samostatnou objemovou jednotku, které je podle potřeby určena funkce. Jednotlivé místnosti jsou definovány polohou a počtem obsažených polí v této pomyslné prostorové šachovnici. Čtvercová pole jsou vymezena pevnými nebo posuvnými stěnami, které respektují základní strukturu. Pole se od sebe neodlišují a jejich charakter je určen pouze jejich náplní. Některé krychle jsou mezi sebou propojeny jak horizontálně, tak i vertikálně, což umožňuje lépe pozorovat a vnímat geometrickou strukturu objektu. Stavba je řešena jako montovaný ocelový skelet s výplněmi z betonu a skla. Jedná se vlastně o stavebnici s nosným modulem krychle o rozměru 3 m. Není zde žádná hlavní fasáda. Není tu žádná hierarchie, všechny části se pojí dohromady stejným systémem. V celém domě jsou eliminovány chodby. Místnosti jsou spojeny různým způsobem, a vytvářejí tak prostorovou bohatost stavby. To také poskytuje pravou flexibilitu užívání.
V této prostorové síti se může jak architekt, tak i klient pohybovat velmi svobodně. Výsledek je ovlivněn klientem, který definoval oblíbené materiály, ze kterých se dům nakonec složil. Dokážeme si představit celou škálu rozdílných objektů, které budou respektovat pouze základní prostorovou síť a budou vycházet z potřeb a představ lidí. Architekt by tedy mohl definovat pouze základní prostorovou síť — makrosíť —, do které se posléze ve spolupráci s klientem budou vkládat a utvářet místnosti, a tím i prostory. Berme tedy vilu v Berouně za jakýsi výsek z této makrosítě, ve které si každý může představit svůj oblíbený výplňový materiál, své prostory.

Otázky pro klienta Pavla Pszczolku
Architekty pro svůj dům jste našel na výstavě Prostorový dům. Proč jste tu výstavu navštívil a co konkrétně Vás vedlo k rozhodnutí oslovit je?
Pokud se člověk rozhodne pořídit si vlastní bydlení formou rodinného domu, má na začátku hned několik možností. Na našem trhu působí řada firem nabízejících typizované rodinné domy, které je možno vybrat v katalogu, případně i navštívit vzorové stavby a prohlédnout si vše důkladněji. Tato cesta je velmi snadná, je vhodná pro klienta, který nemá velké nároky nebo se v dané problematice vzhledem k chybějící osvětě příliš neorientuje. Další, podstatně náročnější formou je individuální projekt vypracovaný architektem na základě požadavků klienta. Vzhledem k tomu, že ve své profesi se setkávám s různými typy zajímavých staveb a spolupracuji s řadou architektů (jsem spolumajitel akciové společnosti MY DVA holding, která se zabývá vybavováním průmyslových interiérů), zvolil jsem tu druhou možnost. V časopisech zabývajících se bydlením jsme s manželkou sledovali výstavbu rodinných domů u nás, kde se čas od času, bohužel jen zřídka, objevil „zajímavý“ projekt. Řadu z nich jsme i viděli na vlastní oči a tak si postupně utvářeli názor na současnou architekturu v Čechách. Některé architekty jsem navštívil osobně, a postupoval tak ve výběru. Z kontaktů, které jsem získal od redaktorky tematického časopisu, byl nakonec vybrán tým architektů HŠH architekti, s. r. o. Jejich přístup byl velmi vstřícný a po dalších jednáních bylo jasné, že je rozhodnuto. I když problematikou rodinných domů se zabývali pouze v teoretické rovině, neměli v té době žádnou realizaci v této oblasti, velmi mě zaujal jejich koncept „Prostorový dům“. Poté, co každý z nich vypracoval svůj návrh, vzniklo řešení, na kterém se podílel celý tým HŠH, a výsledek vidíte sami.
Jaká byla Vaše původní představa o domě?
Je potřeba říct, že vždy, když jsme s manželkou uvažovali o stavbě rodinného domu, měli jsme na mysli moderní objekt vyznačující se otevřeným prostorem, velkými okny a jako vzorový dům nám sloužila vila Tugendhat v Brně, kde jsme byli častými návštěvníky.
Jak se Vaše představy vyvíjely nebo měnily během spolupráce s architekty?
Z počátku jsme očekávali víceméně tradiční funkcionalismus navazující na tradici třicátých let, později jsme pochopili, že není nutno za každou cenu důsledně kopírovat již vzniklé věci a že je zde prostor pro nové myšlenky, kterým jsme se v průběhu vzniku projektu otvírali. Na počátku spolupráce jsem byl přesvědčený, že jsem člověk otevřený, s poměrně dobrým přehledem o moderních domech, nicméně řešení domu, na kterém jsme začali pracovat, mě přesvědčilo o opaku. Získal jsem větší respekt k jejich práci a další spolupráce již byla ovlivňována absolutní důvěrou ve vznikající koncept.
Pokud víme, dům měl původně stát kolem 3,5 mil. Kč. Nakonec se několikanásobně prodražil. Co Vás přesvědčilo o tom, že chcete ten dům i za tuto významně vyšší cenu?
Máte pravdu, původní představa o investici byla značně odlišná. Již během práce na projektu se ukazovalo, že nestandardní provedení domu celou stavbu značně finančně ovlivní. Celý průběh stavby byl dost komplikovaný a dokončení se protáhlo o více než rok. Nicméně naděje a víra v to, že na konci získáme moderní a zajímavé bydlení, nás po celou dobu hnala dopředu.
V čem spatřujete hodnotu takového domu?
Naučili jsme se mnoho věcí, např. to, že každý problém lze řešit jinak než jednoduchým, přímým, nicméně velmi konvenčním řešením. Dům nám dnes poskytuje velmi silné zážitky z bydlení, které jsme si nikdy před tím nedokázali představit. V neposlední řadě je to také osvěta, která — jak to vnímáme — zde chybí. Cítíme pocit značného uspokojení nejen z hlediska potřeby vlastního bydlení, ale i z hlediska propagace moderního životního stylu a bydlení.

Krok dopředu v Berouně
ROSTISLAV ŠVÁCHA
V nedávno vydaném českém překladu knihy Poetika zedního výstupku1 rozlišuje Jan Turnovský dva typy architektonického myšlení. První z typů se mu jeví jako „racionalistický“, „karteziánský“. Jeho stoupenci se snaží ve stavbě uskutečnit apriorní tvarovou vizi, bez ohledu na různé vnější okolnosti včetně specifických přání klienta. Druhý z nich označuje Turnovský za „empirický“. Na rozdíl od racionalistů projevují empirikové větší ochotu vycházet z tradiční a zavedené typologie a tu pak podle situace obratně přizpůsobují kontextu a klientovým nárokům.
Přidržíme-li se této polarity Jana Turnovského, kterou by samozřejmě bylo možné modifikovat či vyměnit za jinou,2 a zamyslíme-li se skrze ni nad stavem české architektury na počátku třetího tisíciletí, konkrétně nad tím, jak čeští architekti přistupují k tématu rodinného domu, pak podle mého soudu vyvstane najevo, že v dominantní produkci kvalitních rodinných sídel dnes převládá „empirický“ proud nad „racionalistickým/ karteziánským“. Typ moderního rodinného domu na vysoké kvalitativní úrovni už v první polovině devadesátých let znovu vytvořili a definovali Josef Pleskot ve Vraném, Ladislav Lábus ve Vonoklasech a Ivan Kroupa ve svém vlastním domě v Mukařově. Ostatní produkce, snad s výjimkou dalších rodinných domů od týchž architektů a s výhradou několika mírně extravagantních počinů Jana Línka (Kostelec a Býchory), Zdeňka Fránka (Hodonín), Davida Krause (Říčany a Stříbrná Skalice) a snad také Stanislava Fialy (Nebušice), pak už jen s mírnými obměnami empiricky rozvíjela objevy, ke kterým už kolem poloviny devadesátých let dospěli Pleskot, Lábus a Kroupa. Nechci tím tvrdit, že mnohé jiné rodinné domy od mnohých dalších autorů a autorek se mi jeví jako nezajímavé. Fakt, že z globálnějšího stanoviska zamířila současná česká architektura rodinného domu do klidných či „empirických“ vod; že v ní chybějí „karteziánské“ experimenty, což asi napovídá tvůrčí stagnaci, se mi však jeví jako neoddiskutovatelný.
Z kroužku mladších českých architektů však nyní vyšlo dílo, které vzdor všem svým problematickým stránkám rozvíří vody převládajícího empirismu. Na mysli mám rodinný dům manželů P. v Berouně od týmu H.Š.H.
Vedle jiných prací tohoto ateliéru už na sebe připoutala pozornost putovní výstava Prostorový dům (2000).3 Soustředila se na určité druhy tvarování vnitřního prostoru — například Miesův „plynoucí prostor“ anebo Loosův „Raumplan“ —, které už dnešní architektura rodinných domů běžně užívá, a přece by stálo za to vytknout si je důrazněji za téma, „vypíchnout“ je,4 aby si klient vnitřek svého domu uvědomoval jako opravdový prostor a obohatil tak své zážitky z bydlení. S touto akcí se nicméně prolnula iniciativa širší autorské formace — například architektů Kopeckého a Studeného, bratří Chalupů a opět Davida Krause —, která si vytyčila za cíl vyvinout stavebnicový systém, jakým by si klienti mohli na způsob stavebnic Lego či Rolpa sami smontovat a vytvarovat svá obydlí a své prostředí, aniž by k tomu potřebovali zásah architekta. Architekt, který by si už nekladl žádné nároky na autorský či stylový projev, by tady vystupoval jen jako návrhář stavebnice, ze které by své „plynoucí prostory“ a své„Raumplany“ sestavovali uživatelé jeho systému.5
Nemělo by asi smysl připomínat, že tato stavebnicová vize má mnoho historických precedentů, mezi jejichž původci by asi vynikli Ludwig Hilberseimer, Richard Buckminster Fuller, Konrad Wachsmann nebo Nikolas J. Habraken.6 Uvedení čeští autoři demonstrativně předvedli její aplikaci v soutěžních návrzích na úpravu českého velvyslanectví v Londýně (2001, projekt týmu Kopecký-Studený-Vaško) nebo na Fakultu architektury Českého vysokého učení technického v Praze (2004, projekt H.Š.H).7 Tady by v obou případech šlo o veřejné budovy, pro něž by stavebnicový systém dal vyrobit stát. Ještě demonstrativnější dopad by však asi mohla získat situace, kdy se stavebnice ujme soukromý klient a použije ji pro své rodinné bydlení. Přesně to se nyní stalo u domu P. v Berouně.
Pokud Jan Turnovský označil jeden druh architektonického myšlení alternativními pojmy „racionalistický“ a hlavně „karteziánský“, pak právě takový karteziánský postoj se v Berouně uplatnil s až doktrinářskou a na první zběžný pohled i mírně absurdní důsledností. Vize „karteziánského prostoru“, která se usadila v dějinách novodobého architektonického myšlení jako rozčtverečkovaná trojrozměrná síť, se v berounském rodinném domě dočkala výseku o rozměrech 6x2x2. Stejným způsobem bychom mohli popsat také tektonický systém stavby. Některá políčka této sítě zůstala plná — vyplněná deskami ze skvrnitého pohledového betonu —, jiné autoři zasklili, jiná zbyla prázdná, a v těch prázdných architekti H.Š.H. rozehráli působivou hru na „Raumplan“ a na „plynoucí prostor“.
Zdálo by se, že se zde vytvořily neřešitelné provozní problémy. Žádné čtvercové políčko se totiž nesmělo rozdělit napůl a nemohly tu vzniknout žádné chodby nebo malé prostory pro koupelny a záchody. Zdálo by se rovněž, že v tak ztuhlém a zdánlivě nesnesitelném karteziánském systému nebude nikdo ochoten bydlet. Ani jedna, ani druhá námitka však v Berouně neplatí. Z výkresů berounského domu od H.Š.H. vyplývá, že normální rodinný život je do čtverečků této stavby dobře vepsatelný. Z rozhovorů s klienty pak lze vytušit jejich radost, s jakou zatím u svého sídla prožívají jeho neobvyklý prostor a s jakou sami během projektování rozhodovali o jeho základních vlastnostech. Nevěřím úplně tomu, že berounský dům podává důkaz o všeobecné využitelnosti svého montážního systému. Aby se stal vpravdě univerzální a všeobecně dostupnou stavebnicí, na to by musel být lacinější a méně komplikovaný ve svých technických aspektech; méně tuhý, mám-li se vyjádřit metaforou, a méně autorský, mám-li to říct hodně prostořece. Spíše se mi zdá, že tato první realizace vyvíjené stavebnice umí pěkně demonstrovat své estetické kvality, ale ty se mi jeví jako velmi silné. Co je však asi na této práci ateliéru H.Š.H. nejsilnější, to spočívá ve faktu, že dům zatím dobře funguje; že asi překonal všechny své „karteziánské“ apriorismy a jako pravý „prostorový dům“ nabízí rodině klientů takovou škálu prostorových zážitků, jakou bychom mohli nalézt v málokterém jiném sídle tohoto druhu. Proslulá zaťatost a dogmatičnost H.Š.H. se tady vyplatila, prokázala svůj humanistický rozměr, a to není názor můj, nýbrž názor zákazníků. Kdybych si měl vybrat, jakými stavbami se má reprezentovat český rodinný dům po roce 1989, vybral bych si Pleskotovu vilu ve Vraném, nějakou stavbu od Ivana Kroupy a berounský dům H.Š.H. K
Poznámky
1 Jan Turnovský, Poetika zedního výstupku. V produkci Soni Ryndové vydalo Vědeckovýzkumné pracoviště a Škola architektury Akademie výtvarných umění v Praze, Praha 2004.
2 V celých dějinách architektury lze například sledovat protiklad mezi tradičním/typologickým stavěním na jedné straně a mezi stavěním inovativním/kreativním na straně druhé.
3 Srov. katalog Petr Burian-Petr Hájek-Tomáš Hradečný-Jan Šépka, Prostorový dům/Space House. Galerie Jaroslava Fragnera, Praha 2000. — Jan Šépka promluvil na toto téma i na kolokviu Prostor a architektonický prostor, které se 4. 4. 2003 odehrálo v Müllerově vile v Praze a jehož příspěvky pak časopis Stavba v roce 2004 vydal na kompaktním disku.
4 Prostorový dům (cit. v pozn. 3), s. 16.
5 Viz k tomu i texty Davida Kopeckého, Imra Vaška a autora této stati v časopisu Architekt XLVIII, 2002, č. 9, s. 48-50. — Kromě uvedených soutěžních projektů se manifestem nového stavebnicového systému měla stát česko-slovenská expozice na bienále v Benátkách z roku 2002, počin týmu Kopecký-Studený-Vaško. — O příbuznou variantu stavebnicové architektury začali nedávno usilovat Martin Rajniš a Patrik Hoffmann.
6 Habraken, připomenutý aspoň knihou Kennetha Framptona Modern Architecture: A Critical History, si zaslouží být tady uveden hlavně díky ortogonálnímu „karteziánskému“ charakteru modulární sítě u svých projektů z šedesátých a sedmdesátých let 20. století.
7 Srov. Architekt L, 2004, č. 10, s. 67.