Vinařství na jižní Moravě

Fotogalerie ke článku (2)

Rozestavěné vinařství Sonberk v létě 2007. Snímek Rostislav Švácha

Rozestavěné vinařství Sonberk v létě 2007. Snímek Rostislav Švácha

Rozestavěné vinařství Sonberk v létě 2007. Snímek Rostislav Švácha

Rozestavěné vinařství Sonberk v létě 2007. Snímek Rostislav Švácha
Celá fotogalerie (2)

Stavbu měsíce září 2008 recenzuje Rostislav Švácha.

Krajina
Uprostřed rozlehlé vinice, na táhlém a mírném svahu, který opodál zvrásňuje roklina s meruňkovým sadem, s vyhlídkou na pohoří Pálavy, stojí vinařství Sonberk od Josefa Pleskota, Isabely Grosseové, Andreje Škripeně, Zdeňka Rudolfa, Jiřího Trčky a Petra Sýkory. Stavba je to mohutná a rozložitá. V prvním okamžiku nás dokonce napadne, zda by krajina nevypadala lépe, kdyby v ní vinařství nestálo. Brzy nás však upoutá umění architektů s krajinou komunikovat.     
K nástrojům této komunikace patří u stavby její nasměrování, které počítá s reliéfem terénu, s obzory a se sítí starých cest. Především se však o souznění stavebního díla s krajinou postarala pultová střecha. Její konstrukce, nijak tenká, aby se tak dostala do správné proporce s mohutnou betonovou podnoží, tvoří téměř přesnou rovnoběžku s profilem vinice, jejím mírným svahem. Neubráníme se pocitu, že hmota střechy tlačí stavbu do země, aby z ní příliš nevyčnívala. Ihned však také oceníme, že právě sklon pultové střechy nám vypoví, jakou má přilehlý terén modelaci: že to není rovina, nýbrž mírný svah. Stejně nám střecha odhaluje velmi jemnou křivku horizontu za vinařstvím. Bylo to zvlášť zřetelné před rokem, ve stadiu hrubé stavby. Divák, který k Sonberku přicházel od osady Popice, mohl v jednu chvíli zahlédnout, jak se měkká oblina horizontu rýsuje skrz sloupoví pod rovnou čarou střechy. Ba i dnes to tak funguje, třebaže už vinařství není tolik průhledné. Výpověď architektonické formy o formě krajiny se z něj nevytratila. Díky stavbě čteme krásu krajiny s větším porozuměním.
 


Zaměřování na cíl

V rozhovoru s autorem této stati o Sonberku a o jeho zasazení do krajiny pronesl Josef Pleskot toto souvětí: „Krajina se ukazuje na pozadí staveb, stavby se ukazují na pozadí krajiny“. Jelikož vím, že někteří čeští architekti se odvažují číst texty Martina Heideggera1 a že o šéfovi AP atelieru platí totéž, postřehl jsem v uvedeném výroku heideggerovskou inspiraci a ihned se mi pak vybavil výklad německého filozofa o řeckém chrámu, jehož stavba zviditelňuje zemi a oblohu kolem sebe.2 Když jsem si pak k tomu přidal odkaz na Vitruvia, známého antického znalce řecké chrámové architektury, jaký najdeme v průvodní zprávě k první studii Sonberku od týmu Pleskot-Grosseová-Škripeň z roku 2004,3 nedalo mi to, abych nezačal spekulovat o nějaké souvislosti vinařství s řeckými chrámovými stavbami.     
Myslím, že mě k tomu nejvíce sváděla podoba vinařství z léta 2007, když ještě nebylo úplně hotové. Tehdy jsme mohli lépe než dnes pozorovat jeho tenké ocelové sloupy, které jsou dnes vpředu vestavěné do dřevěných stěn a i po stranách je kryje dřevěný plášť. Zřetelně se tehdy na Sonberku ukazoval klasický princip dělení chrámové stavby do tří vrstev: podnože, sloupoví a kladí, jehož čistá dřevěná konstrukce mě i teď, kdy už na srovnávání chrámu s vinařstvím tak nelpím, upomíná na Vitruviovy popisy dřevěného trámoví u sakrálních staveb.4 A koneckonců i vlnivé krycí prvky nad střešní konstrukcí Sonberku by se daly pochopit jako jemná narážka na řecké akroterie.
 
Samozřejmě jsem si uvědomoval, že vinařství není řecký chrám a že mírná jihomoravská krajina nejsou žádné řecké skály. Věděl jsem i to, že účel Sonberku má mnoho společného s průmyslovou architekturou, a já věřím, že vznešenosti řeckých chrámů žádná moderní stavba ještě nedosáhla, natož stavba průmyslová. Říkal jsem si také, že vzdor tomu, že se pouštím do srovnávání nesrovnatelného, vinařského domu s řeckým chrámem, můžou tak u vinařství vystoupit najevo jeho charakteristické rysy, asi tak, jak se vyjevily podstatné znaky Le Corbusierovy vily v Garches, když ji Colin Rowe v roce 1947 porovnal s Palladiovou vilou Malcontenta.5 Nakonec jsem však usoudil, že stavbě, kterou i tak považuji za skvělou, by takové srovnávání se vznešeným chrámovým protějškem mohlo uškodit, a nechal jsem toho. Kdybych to ostatně neudělal, snadno bych se vystavil podezření, že jsem to na Sonberku trochu přehnal s degustací. Nápadu s chrámem jsem se však vzdával nerad a některé stopy po něm proto v mém popisu vinařství zůstanou.  


Popis

Stavba stojí na masívní betonové platformě, do níž architekti umístili nejdůležitější technologické provozy vinařství, sklady a laboratoř. Na rozdíl od pultové střechy běží platforma vodorovně a na severním konci její plocha splývá s terénem, aby na ni mohly najíždět vozíky s hrozny.     
Z tohoto základu se vztyčují tenké ocelové sloupy, viditelné jen od severu. Na jižní straně jim pomáhají udržet střechu betonové příčky, v nichž sídlí místnosti pro degustaci, pro majitele Sonberku a pro jejich hosty. Boky tohoto patra mají dřevěnou pokožku. Uprostřed vinařství, na celou jeho šířku, se pak skrývá „cella“, horní část betonového kontejneru pro vinařské tanky. Účastníci degustace můžou skrze okna celly pozorovat kovové nádoby, v nichž zraje víno. Mají však zároveň otevřený průhled na vinici a na obzor směrem k Hustopečím, takže se před jejich očima spojuje vinařská technologie s vinicí a krajinou do jednoho obrazu.
    
Celou stavbu, všechny její provozy, chrání přečnívající pultová střecha. Takovou střechu s šikmým svažováním řecké chrámy opravdu nemají, bez ohledu na vitruviovskou vazbu jejích průvlaků a trámů. Krycí prvky na jejím temeni dostaly vlnivý profil a pokrývá je měděný plech, zářící ve slunci. Architekti chtěli touto vlnivostí a roztřepaností zrcadlivého povrchu střechy vystihnout náladu jihomoravské krajiny, kontext místa, mírný zdejší vánek, a objeví-li se na jejich pražském administrativním centru 5. května6 prvky ještě vlnivější a rozevlátější, pak nepochybně kvůli tomu, že v Praze duje vítr silnější nebo spíše nárazovější než pod Pálavou.    
    
Se střechou se však stalo ještě něco jiného. Nesleduje přesně geometrii podnože a sloupoví, vytočila se do mírně odlišného směru. Tuto odchylku, kterou si vynutila potřeba lépe svádět dešťovou vodu do okapu, divák asi na první pohled nerozezná. Vnímá ji však podvědomě a je to právě toto popření strnulé geometrie, co působí na jeho mysl. Řecké chrámy dosahovaly tohoto chvějivého efektu jinými optickými triky. 
Do stanovišť, ze kterých nejlépe vnímáme živý neklid stavby, nás pak architekti přivádějí  odsazením osy vinařství od osy přístupové cesty a pak zvláště umístěním mohutného schodiště pod levé nároží. Vedením návštěvníka pod jakýsi portikus na tomto levém boku vinařství, tvořený platformou, dřevěnou stěnou a přečnívající střechou, upomene stavba AP atelieru na aranžmá přístupu do Kimbellova muzea ve Forth Worthu od Louise Kahna, které, pravda, stojí na rovině a do jeho portiku se proto nevystupuje po schodech.  


Osobitost stylu

S úlohou navrhnout vinařství se Josef Pleskot vyrovnal s prostředky, které si začal vytvářet v první polovině devadesátých let, počínaje oběma etapami továrny Megafyt a vilou ve Vraném. Tak jako v jiných stavbách, i tady sází na smyslové účinky kamene, dřeva a kovu a také tady formuje tyto materiály do architektonických článků se sobě vlastní střízlivostí, čistotou a citlivostí. Na vztahy Sonberku s jinými projekty AP atelieru z nedávné doby upozornil Rostislav Koryčánek,7 když vinařství zařadil do jedné skupiny s budovou ČSOB v Praze-Radlicích a s plánovanou pražskou novostavbou Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Všechny tyto práce pojí dohromady motiv střechy jako exponované části budovy. Pleskot k tomu připojil, že Sonberk by mohl příslušet i ke skupině jiné, a měl při tom na mysli stavby se střechou o šikmém sklonu, například informační centrum pražské ZOO a především asi vilu v Praze-Lipencích (1996-2001),8 jejíž střešní plocha kopíruje profil mírného svahu podobně jako Sonberk. Právě ze srovnání této vily s vinařstvím asi vysvitne, že rozhodnou-li se architekti zvolit pro svůj projekt typ jednou už použitý, neznamená to, že by tak nemohli vytvořit svéprávné a osobité dílo. Na Sonberku vznikl nový „Pleskot“, kterého mnozí poznají podle předchozích staveb a jejich autorského rukopisu, a přece nás ten nový Pleskot umí hodně překvapit.     
V posledních pěti šesti letech se po české architektonické scéně šíří atmosféra zoufalství. Česká architektura prý zabředla do obstarožního minimalismu, „přísnosti“, a svět nám mezitím utekl, říkají ti, kdo tuto atmosféru šíří. Nedovedeme reagovat na „nejnovější trendy“ a zůstáváme proto provinční. Nevzniká tu prý nic, co by mohlo upoutat pozornost světa. 
    
Mám na to názor opačný. Domnívám se, že právě dobíhání „nejnovějších trendů“ vyznívá jako ryzí projev provincialismu. Nejnovější dění ve světě musíme dobře znát, debatovat o něm a snažit se ho pochopit. Honička za jeho nepochopenými posledními projevy však upadá do pouhého kopírování — a okopírované stavby nikoho ve světě opravdu nezaujmou.
    
Vážím si proto architektů, kteří klidně a trpělivě rozvíjejí svůj vlastní styl. Josef Pleskot k nim rozhodně patří. Nechtěl bych, aby závěr mé stati vyzněl tak, že si beru Sonberk za rukojmí svého názoru. Rád však o vinařství přemýšlím jako o důkazu, že mám pravdu. 


Poznámky:

1 Například ještě Petr Hrůša. Viz Petr Kratochvíl, Rozhovory s architekty O1, Praha 2005, s. 40-45.
2 Výklad Martina Heideggera z jeho díla „Der Ursprung des Kunstwerkes“ znám z dlouhého citátu ve stati Christiana Norberga-Schulze, „Heidegger´s Thinking on Architecture“, Perspecta 20, 1983, s. 61-68.
3 Architekt LI, 2005, č. 5, s. 56. Text autorské zprávy se ovšem odvolává na Vitruviovy zásady ohledně výběru zdravých míst. Výběrové řízení na studii svého vinařského domu zorganizovala společnost Sonberk z podnětu architekta Svatopluka Sládečka. Zadání počítalo s umístěním do meruňkového sadu poblíž dnešní stavby. Řízení se zúčastnili Svatopluk Sládeček, Vlado Milunič a týmy Herman-Murín-Čechvala a Pleskot-Grosseová-Škripeň.
4 Vitruvius, Deset knih o architektuře, Praha 1979, s. 127-131.
5 Colin Rowe, Matematika ideální vily a jiné eseje, Brno 2007, s. 13-38.
6 Rostislav Koryčánek (ed.), Josef Pleskot, AP atelier: Domy v meziprostoru, Praha 2007, s. 32-33.
7 Tamtéž, s. 102. 8 Soňa Ryndová, Rostislav Švácha (ed.), Josef Pleskot AP atelier, Praha 1997, s. 58-59.

Zadejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*