Vychází kniha Experimentální sídliště Invalidovna

Dnes 25. září 2014 vychází kniha Experimentální sídliště Invalidovna, která se podrobně zabývá vzorovou výstavbou sídliště z let 1960–1971 v pražském Karlíně. Kniha obsahuje texty předních historiků architektury, památkářů a výtvarníků, velký počet dobových snímků i současnou barevnou dokumentaci, plány nebo také rozhovory s dosud žijícími spolutvůrci tohoto unikátního fenoménu v dějinách poválečné architektury. Knihu spoluvydává Národní památkový ústav.

Celkovou urbanistickou koncepci sídliště pro 4200 obyvatel v pražském Karlíně navrhoval Jiří Novotný, Stanislav Horák a František Šmolík. Projekt získal tým Pražského projektového ústavu, který vedl architekt Josef Polák, užší tým vedl architekt Vojtěch Šalda. Oba se podíleli i na projektování jednotlivých staveb. Zdroj: archiv architekta Milana Rejchla.

„Nelze všechna panelová sídliště házet do jednoho pytle, některá, zvláště ta z šedesátých let, spojovala ekonomicky dostupné bydlení s příjemným prostředím v zeleni i bohatostí veřejného prostoru na umělecká díla nebo s dostupností služeb. Invalidovna měla fungovat jako město ve městě,“ říká editor knihy, historik umění a architektury Ladislav Zikmund-Lender.
Knihu uvádí stať Vladimíra Czumala, který zasazuje experimentální výstavbu do kulturního i vědeckého rozmachu této doby, kterou jsme si zvykli nazývat jako zlatá šedesátá léta: „Výjimečnost sídliště Invalidovna zakládá také atribut mezi pražskými sídlišti neběžný: je to sídliště hotové. I když původní projekt nebyl beze zbytku realizován, intenzivní výstavba skončila v roce 1967. (Tehdy se teprve začínal stavět Prosek a projektovat Kobylisy.) Díky urbanistické koncepci, architektonickému řešení, péči o prostředí a postupu výstavby netrval dlouho beztvářný stav nehotovosti funkční i výtvarné, v němž pražská sídliště obvykle uvázla. Svou roli hraje samozřejmě také velikost, v porovnání s jinými pražskými sídlišti téměř komorní.“

Vlevo: Inovace spočívala ve vytvoření nového typu stavební jednotky, z níž se skládaly všechny obytné stavby i stavby občasnké vybavenosti. Architekt Vojtěch Šalda odlehčil hmotnost betonových panelů kulatými výdutěmi, což umožnilo rozšířit rozpon stěn na 6 m. Tento typ vstoupil do dějin architektury pod označením T 08 B. Zdroj: dobový tisk.
Vpravo: Výstavní stavbou a zároveň sociálním experimentem byl dům hotelového bydlení. Ten měl poskytovat mladým single lidem nebo mladým párům dočasné a hlavně ekonomicky dostupné bydlení. Zároveň byla dostupná řada služeb: prádelny, jídelna atd. Foto: Jiří Zikmund, 2013

Ideu sídliště koncipoval Útvar hlavního architekta Prahy, především Jiří Voženílek, Stanislav Horák a František Šmolík. Sídliště projektoval tým architektů Pražského projektového ústavu pod vedením Josefa Poláka a Vojtěcha Šaldy. Inovační bylo konstrukční řešení: „Když jsem chodil na stavbu, tak jsem těm stavbyvedoucím šlapal na paty, protože nejdůležitější byla přesnost. Když se ty kovové prvky zavěšují na betonový skelet, tak se musíte trefit, jinak jste, víte kde. Ono to bylo spočítané na chlup,“ vzpomíná v knize architekt Vojtěch Šalda. Mělo být ukázkové ve všech směrech. V roce 1964 bylo zpřístupněno 10 vzorových bytů, jejichž zařízení navrhoval Ústav bytové a oděvní kultury, který soustřeďoval dobový výzkum bydlení a zprostředkovával tuzemskému prostředí zahraniční trendy. Část interiérů na Invalidovně obsahovala experimentální kusy nábytku, které se nikdy nedostaly do běžné produkce, a část byla vybavena sériovým mobiliářem. Důležité bylo také zakomponování uměleckých děl do veřejného prostoru, jejichž autory si architekti svobodně sami vybírali. Dodnes jsou pro sídliště charakteristická umělecká díla tria výtvarnic keramiky Lydie Hladíkové, Děvany Mírové a Marie Rychlíkové. Marie Rychlíková k jejich spolupráci dodává: „Každá jsme vytvořila nějakou skicu, nápad, a potom jsme vybraly ten nejlepší, na kterém jsme pak dál společně pracovaly. Naše spolupráce byla zcela bezkonfliktní, protože jsme se prostě musely dohodnout, žádná jsme se nesnažily prosadit na úkor ostatních.“

Vlevo: Sídliště Invalidovna obsahuje nejen několik typů deskových a věžových obytných domů, ale také mnoho objektů občasnké vybavenosti a hotelů. Kromě hotelového domu přibyl v letech 1967–1970 ještě hotel Olympik, který výstavbu sídliště dle původní koncepce uzavřel. Za historickou barokní Invalidovnou se nacházela ještě pavilonová škola od architekta Vojtěcha Šaldy. Pavilonové školy spojené zastřešenými koridory se od 50. let jako novinka uplatňovaly ve Spojených státech. Zaměření a model: Michal Studený, 2014.
Vpravo: Kresbu sídliště vypracoval nejmladší člen úzkého autorského kolektivu Milan Rejchl, který zdědil po svých předcích – architektech výtvarné nadání. Milan Rejchl navrhl pro Invalidovnu centrum občanské vyvabenosti. Invalidovna se tak mohla pochlubit prvním samoobslužným supermarketem v Praze. O sousedící restauraci Experiment psal ve svých povídkách Vladimír Páral a sídliště si zahrálo i ve filmu, ve slavném pásmu Kinoautomat, které uchvátilo návštěvníky světové výstavy Expo 67 v Montrealu. Kresba: Milan Rejchl, asi 1964.
 

Kniha vychází v rámci výzkumného cíle Průzkumy a prezentace architektury 19. a 20. století, který řeší Národní památkový ústav. Vydává ji nakladatelství Zikmund Hradec Králové, které se specializuje na literaturu o umění a architektuře, právě ve spolupráci s NPÚ.

Vlevo: Důležitou součástí koloritu sídliště jsou umělecká díla. Řadu z nich navrhly výtvarnice keramiky Děvana Mírová, Lýdie Hladíková a Marie Rychlíková. V bazénku uprostřed atria před supermarketem a někdejší restaurací a obchody stávala plastika slona. Foto: Jiří Zikmund, 2013
Uprostřed: V pečlivě plánované zeleni mezi domy stála různá umělecká díla, která zároveň vybízela děti k využití jako prolézačky, skluzavky apod. Několik se jich nacházelo v areálu dnes již neexistující mateřské školy. Tento betonový objekt, připomínající kyčelní kloub mamuta, navrhl Miloš Zet a Jaroslav Vacek. Pamětníci ovšem vzpomínají, že skluzavky byly nepříjemné, takový sjezd bolel kvůli příliš drsnému povrchu a rozdíral dětem kalhoty. Foto: Jiří Zikmund, 2013
Vpravo: Součástí vybavení sídliště byly i nádoby na květiny, každá byla unikátním, originálním uměleckým dílem. Autorkami jejich abstraktních obkladů byly výtvarnice Děvana Mírová, Lýdie Hladíková a Marie Rychlíková. Foto: Ladislav Zikmund-Lender, 2014

Uvedení knihy proběhne v Knihkupectví Juditina věž dne 25. září 2014 v 18.00 hodin za účasti autorů a původních tvůrců sídliště.

Ladislav Zikmund-Lender (ed.), Experimentální sídlitě Invalidovna, Praha, 2014, 144 stran.
Autorský tým: Vladimír Czumalo, Martina Flekačová, Hubert Guzik, Václav Jandáček, Daniela Karasová, Pavel Karous, Ladislav Zikmund-Lender
Fotografie: Zdeněk Vožěnílek (archivní), Jiří Zikmund (současné) ad.
ISBN 978-80-905271-3-3


Vlevo: Invalidovna měla být samostatnou jednotkou, jakýmsi soběstačným městem ve městě. Proto architekt Jan Zelený spolu se statikem Františkem Bäumeltem navrhli odvážnou stavbu mazutové výtopny, která dnes již bohužel není funkční a chátrá. Jan Zelený ještě za života uvažoval, že by se mohla pro svůj unikátní vzhled přeměnit v sakrální stavbu. Foto: Jiří Zikmund, 2013
Vpravo: Tzv. sednvičový dům při Sokolovské ulici byl v roce 1964 zpřístupněn veřejnosti jako výstavní. Nacházelo se v něm plně zařízených 10 výstavních bytů, které měly sloužit jako norma budoucího zařizování bytů. Foto: Jiří Zikmund, 2013

Vlevo: Zařízení výstavních bytů navrhovali a vybírali designéři z Ústavu bytové a oděvní kultury, jenž byl založen v roce 1959. Byty měly být hlavně účelné, jednoduché, nábytek lehký, vzdušný. Uplatňoval se často kov a nové materiály, plasty, sklo. ÚBOK například přišel s převratným policovým systémem, který byl vzepřen a uchycen mezi podlahu a strop. Zdroj: archiv Daniely Karasové.
Uprostřed: Obytný pokoj s policovým systémem od architekta Karla Koželky a jeho týmu. Koželka vystudoval před druhou světovou válkou u Pavla Janáka. Zdroj: archiv Daniely Karasové.
Vpravo: Obytný pokoj s roztahovací pohovkou, variabilními stolky a příborníkem. Autorkou tohoto návrhu byla architekta Emanuela Kittrichová. V mnohém připomíná prototypový nábytek, který se nikdy nedostal do sériové výroby, dnešní nabídku severského nábytku. Zdroj: archiv Daniely Karasové.