Výstava Stůl u okna, na stole kniha

MCA atelier
Dům umění České Budějovice
do 20. 04. 2014

STŮL U OKNA, NA STOLE KNIHA
MCA atelier

Konečným cílem tvorby architektury není vystavění architektonického objektu, ale vytvoření místa pro bytí člověka. Toto bytí se naplňuje v jednotlivých situacích lidského života. Lze tedy říci, že architektura se ustavuje teprve v žitých situacích.
Situace stolu s knihou, stojícího u okna, obsahuje veškeré základní atributy architektury, a současně reprezentuje jednu z elementárních lidských událostí. Stůl u okna znamená existenci domu. Kde je stůl s knihou, je i člověk. Okno činí součástí domu okolní svět. Kniha na stole může být hlavním úběžníkem časoprostorové situace. Je jejím nejmenším detailem, zároveň však dokáže obsáhnout nejširší kontextuální celek. Architektura se v knize stává textem a obrazem. Kruh se uzavírá.

Výstavou prochází vícevrstevnaté cyklické propojení skutečnosti, jejího prožívání a její interpretace. Na konci se stává předmětem interpretace i výstava sama, prostřednictvím Knihy, která je současně fyzicky přítomným jádrem výstavy.

Náplní výstav o architektuře zpravidla bývá autorský či tematický přehled díla. Pro Dům umění v Českých Budějovicích jsme ale záměrně zvolili koncept, jehož smyslem může být především uvažování o architektuře. Okamžik výstavy se stává průsečíkem rekapitulace architektonických prací a formulace některých teoretických východisek a cílů, které současně přesahují pouhou koncepci vlastního díla.
Tvorbu architektury vnímáme jako komplexní vytváření a ovlivňování prostředí lidského života různými prostředky a formami, sahajícími dalece za pouhé stavění objektů. Naším cílem je nejen vytváření architektury, ale současně formování přemýšlení o architektuře. A jakkoli se zde nastíněné teoretické postoje zabývají zejména „měkkými“, humanistickými vrstvami architektonické skutečnosti, forma jejich definice a reprezentace by měla být naopak radikální, neboť operují ve společnosti, která je v zajetí mechanické instrumentace života a není nakloněna komplikacím složitějšího přemýšlení.
Představené myšlenky nemají ambici vynalézat nové manifesty architektonické tvorby, ale spíše hledat konkrétní odpovědi na otázky role architektury v aktuálním okamžiku, společnosti a místě. Čerpají z tradice architektonické teorie 20. století, která reagovala na filozofii humanismu, existencialismu a fenomenologie. Současně se vědomě nacházejí ve dvojím, primárně protikladném zakotvení, a to jak v idealistické, tak empirické filozofické tradici. Jsou fenomenologickým výkladem, který klade důraz na význam architektury v reprezentaci, nikoli v abstraktních principech, a na širší souvislosti namísto pouhých vnitřních vztahů.

Architekti – autoři – odevzdávají svoje dílo do běhu světa bez doprovodu interpretačního komentáře. Teprve situace lidských životů pak promění architekturu v nespočet jedinečných žitých výkladů. Tyto události se zároveň stávají součástí širšího časoprostorového kontextu a jejich koncentrací vyrůstají interpretace společně sdílených ideových významů.
I na této výstavě záměrně ponecháváme představená díla bez vlastního výkladu. Jako doprovod jim propůjčujeme textové interpretace situací žitého prostoru, vzešlé z imaginace krásné literatury, které se stejně tak mohly dít právě zde, jako jedny z mnoha jedinečných.
Jednotlivé objekty jsou představeny v odlišné perspektivě, než jsme u architektonických prezentací zvyklí. Hierarchie se odvíjí od smyslu architektury, začíná tedy hlavním cílem – okamžikem –, prožitkem z prostoru, který je v první řadě uveden imaginativním textem, a na samém konci naopak představuje obraz objektu jako celku, který bývá obvykle hlavním prezentačním zobrazením. 
Návštěvník výstavy prožívá v jednotlivých místnostech čtyři různé situace, jejichž východisko je sice na první pohled stejné, rozdíl je ale v jemných hladinách mnohovrstevnatého vjemu žitého prostoru, v každém okamžiku ustavovaného skrze člověka, knihu, stůl, místnost domu, okno, prostor za oknem…




Architektura šibui
Jana Tichá

Moderní architektura deklarovala na počátku dvacátého století jako svůj cíl tvorbu prostoru. Architektura Pavly Melkové a Miroslava Cikána tvoří především místo. To je důležitý rozdíl: v dnešním světě totiž přibývá toho, co francouzský autor Marc Augé nazval ne-místa 1), tedy prostorových produktů jako jsou letištní haly, dálniční odpočivadla, nákupní střediska atd. Jsou to v podstatě infrastrukturní zařízení, jejichž význam pro člověka je čistě utilitární, nepřesahuje běžnou provozní rovinu existence. Jsou důležitá pro hladký průběh naší každodennosti, ale právě proto, že jejich smyslem je co možná hladký průběh životního provozu, nejsou to místa, která by podporovala zastavení a hlubší prožitek. Místo je totiž nejenom hmotné, vymezené fyzickou substancí v materiálním světě, ale také mentální. Místo prožitku, který se ukládá v paměti a je aktivován prostřednictvím materiálů, tvarů a proporcí: jejich vzájemným poměrem i jejich relací k lidskému tělu. Jako lidé jsme tělesné bytosti, svět prožíváme jedině prostřednictvím našeho těla a ve vztahu k němu. Steen Eiler Rasmussen, jeden z prvních autorů, kteří po druhé světové válce přispěli k revizi modernistického abstraktního pojetí architektury, mluví o architektuře viděné z výšky, z letadla, kdy mrakodrapy vypadají jako hračky; ale jak se přiblížíme k zemi a dostaneme se do roviny, kde vidíme budovy na horizontu, najednou dostanou lidské měřítko a my je vnímáme docela jinak. 2) Ocitáme se totiž v jistém prostředí.

Tvorba prostředí je možná úplně nejpřesnější popis toho, o co Pavle Melkové a Mirkovi Cikánovi v architektuře jde. Jejich cílem nejsou abstraktní prostorové projekce, ani tvarování objektů, ale tvorba komplexního prostředí, které je bohaté na smyslové podněty – nejen vizuální, ale i taktilní, akustické, všestranné. Tato bohatost nemusí být na první pohled zřejmá, jedná se totiž o smyslové podněty, vyžadující určitou hloubku vnímání, určitou dávku citlivosti i schopnost zastavit se, nechat se zasáhnout. Obvykle totiž spěcháme z minulosti do budoucnosti tak rychle, že si přítomnost vůbec neuvědomujeme. K této ztrátě senzibility přispívá i dnešní možnost být – alespoň virtuálně, když ne fyzicky – na několika místech zároveň. S okamžitostí digitální komunikace se čas stává tou nejdražší komoditou a měřítkem všeho: i vzdálenosti dnes udáváme v hodinách jízdy či letu spíše než v kilometrech. Čas má důležité místo i v tvorbě Pavly Melkové a Mirka Cikána, ovšem není to čas optimalizovaný a objektivizovaný jako měřitelná abstraktní veličina, ale naopak čas subjektivní, personalizovaný. Jejich architektura čas zpomaluje a dává příležitost k pozastavení, spočinutí.

Ostatně platí, co napsal David Leatherbarrow: „Čas v architektuře neuplývá, nýbrž se akumuluje. Kdyby uplýval, nezanechával by stopy.“ 3) Stopy času se projevují v materiálech, na povrchu architektury. Mnohokrát už bylo pozorováno, že přírodní materiály stárnou lépe než umělé, vytvořené člověkem: že kámen a dřevo nesou stopy stárnutí s nonšalancí a nenápadnou krásou, jakoby dospívaly či zrály, zatímco hliník nebo sádrokarton zkrátka jen stárne. Materiály jsou pro architekturu v pojetí Pavly Melkové a Mirka Cikána klíčové. Ono komplexní prostředí, bohaté na smyslové podněty, o němž byla řeč před chvílí, je vybudováno především z materiálů, pečlivě vybíraných s ohledem na jejich vlastnosti: trvanlivost, stálost či proměnlivost, zrnitost či jemnost, lesk či mat. Ale nejsou to jen materiály: Pavla Melková a Mirek Cikán počítají i s danostmi místa, přírodními okolnostmi, orientací pozemku, světlem, ba i počasím a jeho proměnlivostí: to vše spoluutváří výraz a působivost jejich architektury. Zařazují se tak do linie současné architektonické tvorby, která vstřebala kritiku modernismu jako abstraktní utopie, produkující odcizení člověka a světa, a nabízí jeho lidštější podobu, ukotvenou v přirozeném světě. Reduktivní tendence modernismu u nich nachází výraz v minimalistické estetice, založené na prezenci – nepominutelné přítomnosti – materiálů a jednoduchých forem, které nabízejí člověku mnohovrstevnatý prožitek, který vede k uvědomění „magie skutečnosti“ 4) a z ní vyplývajících životních hodnot.

Silným inspiračním zdrojem architektonického minimalismu je japonská estetická tradice, založená spíše na rafinované prostotě náznaků než na doslovnosti. Je ovlivněna učením zen buddhismu o poznání skutečnosti přímým proniknutím k její podstatě. V tomto bezprostředním nahlédnutí ztrácejí západní kategorie posuzování a klasifikace jevů svou platnost, ego se vzdává své domnělé kontroly nad skutečností a snahy ji formovat. Důsledkem je zdrženlivost v zacházení se skutečností, pozornost vůči jejím projevům, která se manifestuje například v japonském tradičním umění ikebany, čajového obřadu nebo podávání pokrmů, kde nejde o to, zdobit nebo zastírat, ale naopak nechat vyvstat esenci věcí. 5) V této souvislosti můžeme připomenout japonský pojem šibui, který vystihuje dosti přesně hodnoty minimalistické architektury a dá se beze zbytku vztáhnout i na architekturu Pavly Melkové a Mirka Cikána. Krása šibui je definovaná spíše negativně než pozitivně, „promlouvá tam, kde na předmětu tkví jistá nepravidelnost, nedokonalost střídmost, patina přecházející v přirozenou rzivost, náznak. … barvy šibui jsou tlumené, jsou to odstíny předmětů vystavených vlivu počasí, předmětů pokrytých patinou stáří… Na této cestě za hlubokou a trvanlivou krásou není místa pro trivialitu, přetvářku, mechanické napodobení, přílišný spěch. Věci musí vyzrát, čas se musí naplnit. “ 6) Smyslem této vizuální zdrženlivosti šibui je nechat vyvstat esenci předmětů a jevů: je to péče o kvalitu každodennosti, o hloubku prožívání obyčejných činností a situací. Šibui je péče o každodenní rovinu existence, konaná právě tak, aby zdůraznila její esenci a přesahovala běžný provoz.

Jak je patrné, v japonské kultuře je estetické chápáno samozřejmě zároveň v morální dimenzi. Estetické ztvárnění předmětu či obřadu svědčí o péči, respektu a úctě ke světu živému i neživému. 7)
Zdá se, že problém nesouřadného vztahu estetického a etického je zakořeněný pouze v novověkém racionalistickém západním myšlení. Pojmy „etické“ a „estetické“ bývají v západní tradici často chápány a vykládány jako protichůdné: smyslem estetického je vnímání bez hodnocení, ryzí prožitek, zatímco etické označuje způsob existence lidí ve světě, je otázkou hodnot. Je-li však estetické chápáno esenciálně, ne jako reprezentace skutečnosti, ale skutečnost sama, pak můžeme chápat estetickou stránku jakékoli skutečnosti v její materialitě jako významotvornou a smysluplnou. „Materiál a jeho trvalost podporují a produkují jak počitky, které získáváme prostřednictvím našich smyslů, tak afekty, které nejsou pouze subjektivní, ani nemohou být považovány čistě za reakce, vznikající na straně jedince, konfrontovaného s uměleckým dílem“ píše Ignasi de Solà-Morales ve své stati o Miesovi van der Rohe a minimalismu. Na jiném místě téhož textu hovoří o vztahu, „který se ustavuje mezi materialitou architektonického objektu a jejím přijetím jako spirituálního významu“. 8) Ve smyslově vnímaném se pak může manifestovat to, co vnímaný svět přesahuje.

Poznámky
1) Marc Augé, Non-Lieux, Introduction à une anthropologie de la surmodernité, Seuil, Paris 1992; anglické vydání Non-Places: Introduction to an Anthropology of Supermodernity, Verso, London 1995
2) Dánský architekt, Steen Eiler Rasmussen, Experiencing Architecture, The MIT Press, Cambridge, Mass. 1962, s. 10.
3) Americký představitel fenomenologicky orientované teorie architektury, David Leatherbarrow, Na materiálech záleží, v: Jana Tichá (ed.), Architektura: tělo nebo obraz, Zlatý řez, Praha 2009, s. 56. Originální vydání: Materials Matter, v: David Leatherbarrow, Architecture Oriented Otherwise, Princeton Architectural Press, New York 2009, p. 82.
4) „Magie skutečnosti“ (jindy překládáno jako „magie reálna“) je výraz švýcarského architekta Petera Zumthora, čelného představitele minimalismu v současné architektuře. Viz např. Peter Zumthor, Promýšlet architekturu, Archa, Zlín 2009, nebo týž, Atmosféry, Archa, Zlín 2013.
5) Viz např. Yuriko Saito, The Moral Dimension of Japanese Aesthetics, v: The Journal of Aesthetics and Art Criticism, Vol. 65, Issue 1, 2007, p. 85 – 97.
6) Věna Hrdličková, Poezie vyjádřená v užitém předmětu. Výuka  a praxe japonských řemeslníků, v:  Jaroslav Bařinka, Marina Čarnogurská a kol., Kulturní tradice Dálného Východu, Praha 1980, s. 99 -102.
7) Viz pozn. 4, str. 85.
8) Španělský architekt a teoretik architektury, Ignasi de Solà-Morales, Mies van der Rohe a minimalismus, česky v: týž, Diference. Topografie současné architektury, Zlatý řez, Praha 2013, s. 34 – 35.  Originální vydání: Mies van der Rohe and Minimalism, v: Detlef Mertins (ed.), The Presence of Mies, Princeton Architectural Press, New York 1994, přetištěno v: Ignasi de Sola-Morales, Differences. Topographies of Contemporary Architecture, The MIT Press, Cambridge, Mass. 1997




MCA atelier
Stůl u okna, na stole kniha
20/3—20/4/2014

Výstavu pořádá Galerie současného umění a architektury Dům umění České Budějovice

Kurátor Domu umění: Michal Škoda
Autoři koncepce: Miroslav Cikán, Pavla Melková
Architektonické řešení: Miroslav Cikán, Pavla Melková
Technická spolupráce: Jakub Benda, Vojtěch Ertl, Vladimír Fialka, Vilém Kocáb, Jan Kožnar, Kryštof Melka, Radek Novotný a další
Technická podpora : AVU Tomáš Vaněk, M-SERVIS Vít Mátl
Grafické řešení: Robert V. Novák
Texty: Pavla Melková, Jana Tichá
Korektury: Marie Bergmannová
Překlad: Martin Clemens Ezra Tharp
Fotografie: Miroslav Cikán, Kryštof Melka, Pavla Melková, Filip Šlapal, Robert V. Novák

www. ducb.cz
www.mca-atelier.com

Související články:
Výstava: MCA ATELIÉR – STŮL U OKNA, NA STOLE KNIHA 28.2.2014