Z deníku Jiřího Stříteckého

 

â?¦

 

 

 

Urbanismus – scelení porušené struktury místa

Architektura – monoblok, vylehčené prvky na těžké základně

Typologie – dopravně obchodní stavba

 

Dům především naplňuje program náležející tomuto místu po několik posledních desetiletí: autobusové nádraží. Synergie dopravy integruje: pěší provoz, automobily, autobusy, vlaky (rychlostní koridor), letiště (propojení s nádražím).

Mnohovrstevnatost dopravních funkcí.

Blok původního autobusového nádraží byl vymezen ulicemi Nádražní, Žižkovou, Kasárenskou a Dvořákovou. Byl tvořen čtyřpatrovou nádražní budovou a autobusovými nástupišti s přístřešky.

 

Stavební pozemek se nachází v lokalitě, jejíž formování spadá do 2. poloviny 20. století a souvisí s výstavbou železničního nádraží. Urbanismus zde má blokový charakter, parcely byly zastavovány postupně a jsou odrazem jednotlivých stylů od konce 19. století do současnosti. Navazující průmyslová zóna nemá již tak jasnou urbanistickou koncepci a lze ji charakterizovat víceméně za chaotickou. Nový prvek do stávající struktury vnese plánované propojení ulice Nádražní s budoucí dálnicí formou mostu.

 

Základní hmota DOC vyplňuje celý blok s dodržením původní regulace území (cca 120 x 120 m). Z prostorového hlediska není výrazně dominující v porovnání s hlavní budovou vlakového nádraží (uliční fronta cca 120 m) a sousedními kasárnami (cca 150 m). Nejdelším objektem vnitřního města je zimní stadion se cca 160 m. Objekt Prioru zaujímá plochu cca 80 x 80 m, plocha náměstí Přemysla Otakara je cca 130 x 130 m.

 

Z pohledu architektury se jedná o spojení dvou hlavních funkcí – dopravní a obchodní. Prostorový koncept budovy je řešen takto: hlavní pěší komunikace jsou umístěny uvnitř budovy, vnějšek je vymezen autobusové dopravě, zásobování, vjezdům do podzemního parkování a únikovým požárním koridorům. Jedná se o složitý organismus s bezprostředním napojením na místní dopravní systém včetně městské hromadné dopravy. Je pravděpodobné, že se dům stane jakýmsi definovaným organismem města a z pohledu architektury a urbanismu je možné jej začít chápat jako městotvorný prvek na rozhraní vnitřního města a průmyslové zóny.

 

Objekt DOC tvoří budova s klimatizovanými pasážemi propojující 2 podzemní parkovací podlaží, 2 podlaží obchodních ploch a budovu autobusového nádraží na střeše v úrovni 3.NP. Výlohy do pasáží budou řešeny v závislosti na využití ploch za nimi umístěnými. Tedy pocit „ulice“ bude evokován množstvím různých „domů“ (výloh) prezentujících své uživatele.       

 

â?¦

 

Léto 2004. Telefonuje mi Michal Frček. (Seznámil jsem s ním už v roce 1984, když jsem si svépomocí stavěl družstevní dvoupokojový byt. Neměli jsme s rodinou kde bydlet, byli jsme čtyři a žili jsme na miniaturní svobodárně se ženou a dvěma dětmi. Společná koupelna, společný záchod pro čtyři byty. Michal pracoval v té době u krajského investora a na stavbě bytovek dělal jednoho z mistrů. Normální šikovný chlapík, který – stejně jako spousta jiných – bydlel bůhvíkde a pořizoval si družstevní bydlení, stejně jako já. Ráno do práce, po práci do práce. Mnoho rodin to nevydrželo a rozpadlo se. Chlapi byli impotentní, ženské sedřené.)

Michal Frček mi v roce 2004 do telefonu říká: „Nechcete dělat autobusové nádraží?“ Pak z něho vylezlo, jestli nechceme udělat fasády, že vlastně už mají stavební povolení, ale že mají problémy na stavebním úřadě, že se jim ty fasády nelíbí a vůbec, že se jim nelíbí hmoty.

 

Namazal mi med kolem huby, že „radnice to od nikoho jiného nevezme, jen od vás“. Pozorně jsem ho vyslechl a potichu přemýšlel, jestli máme dělat fasádníky nebo se na něho vykašlat. Nakonec, „když mi maže med, namažu mu cenu a uvidíme“. Kývnul na to. V Českých Budějovicích jsme už dlouho nedělali žádnou pořádnou věc, kromě našich akcí, ze všech městských soutěží jsme byli vyřazeni kvůli ceně, kvůli termínům a tak. Toto se zdálo být jakousi příležitostí alespoň trochu se připojit. Investor je soukromník, pan Toušek, a nemá předpojatost, prostě chce stavět.

 

Pak Toušek, mlaďoch s obrovskou energií. Dokážu si představit, že je pro jedince velmi složité uspět s takovouto myšlenkou. Cesta k její realizaci je neskutečně složitá a úskalí, se kterými se člověk setká, je mnoho – od obyčejných praktických věcí, až po ryze iracionální, nehmatatelné lidské vlastnosti. Obrovsky složitá cesta. Leckdy člověk musí jednat natolik komplikovaně a nesrozumitelně, že partneři, kteří tyto složitosti vůbec netuší, (pokud nemají vycvičenou nervovou soustavu), nevydrží.

 

Michal projednal honoráře s panem Touškem a začali jsme. První pokus, druhý pokus, třetí pokus, čtvrtý pokus, barák stojí pořád za hovno. To už nám bylo jasné, že jako fasádníci s tím neuděláme nic. Na pracovní schůzce, na které jsme chtěli od projektu odstoupit, jsme zkusili poslední pokus. „Je bezpodmínečně nutné celý barák předělat, nefunguje na něm nic! Autobusová doprava, provozy, konstrukce. Pokud se do toho nevstoupí zásadně, od začátku, nepůjde to ani postavit!“ Chvilka čekání a pak: „Tak to zkuste!“.

Myslím si, že jsem dostali za studii velmi štědrý honorář, ale proti tomu stál obrovský tlak termínů, protože čas byl už dávno vyčerpaný předchozími tvůrci. Nejen čas, ale i peníze utracené za marné pokusy. Stejně tak si myslím, že práce, kterou jsme odvedli, naprosto odpovídá tomu, co jsme za ni dostali. Studie se nám povedla a protože pan Toušek je nepoučený, tak jsme společně vytvořili dost dobrý dům.

 

â?¦

 

(Slovo „poučený“: „poučený“ člověk ztrácí schopnost kreativity a motá se v klišé kolem dokola, tvoří a mele nesmysly, ztrácí tvořivost a čeká, až ho zase někdo poučí, aby se mohl dostat tam, kde to jiní již zprasili a pak se zase motá a motá a tak to jde pořád dokola. Proto si je řada obrazů, knih a vůbec všeho, podobná jako vejce vejci a velmi často slyšíme, že tak to chce trh, marketing. Prd, neschopnost tvořit a dělat nové věci! Brzdy na kolech, v mozku a všude, kde se dá brzdit. Je to neštěstí a dneska takových poučených dělá v každé firmě jak blech na veverce. Omíláním nesmyslů kolem dokola si zasluhují svůj každodenní chleba, ale horší je, že jsou o sobě hluboce přesvědčeni, staví svá předsvědčení na pofiderních průzkumech a pofiderních touhách. Jistota je jistota a proto musí být patent.)

 

Takže s nepoučeným panem Touškem jsme udělali barák, který bourá spoustu klišé a na rozdíl od mnoha jiných obchodňáků a autobusáků má sílu tvorby v celém svém obsahu.

Průsery, které přicházely při samotném projektu, byly nepříjemné, ale řešitelné. V průběhu prací jsme postupně změnili celý projektový tým, kromě statika. Z naší strany ho tlačili Lucka Honová a Zdeněk Fux v rolích hlavního architekta a hlavního inženýra. Mám za to, že je to oba bavilo i přes vyčerpání, které s sebou časové tlaky přinášely.

 

Stavba začala na podzim roku 2005. Stávající autobusák se musel přemístit do provizorního, musela se vyřešit doprava kolem vlakového nádraží. Byla řada problémů se stávajícími sítěmi, které si nesly všechny známky minulého režimu a zdemolovat vše, co nám vadilo. Vím, že Libor Erban, autor původního autobusáku, který byl na něj hrdý, by byl velmi smutný a tak se mu alespoň takto omlouvám, že jsme mu zbořili jeho stavbu. Ale je to jako s lidmi, staří, když už to jinak nejde, uhýbají mladým, svým dětem.

Když se dělala jáma, ležel jsem v nemocnici na traumačce s přeraženou nohou a Lucka se Zdeňkem mě informovali alespoň emaily, fotkami, zápisy. Na stavbu jsem se poprvé dostal až v březnu s berlemi, ale podařilo se mi slézt po žebříku až do druhého podzemí.

Barák stavěla Skanska a řídil ji pan Kratochvíl. Vůbec bych nechtěl být v jeho roli, protože stavěl dům, kde se jakékoliv zaváhání drasticky podepsalo do slíbených termínů.

Samotný průběh byl vcelku klidný až na uzavření Nádražní ulice, které způsobilo v Budějovicích dopravní kolaps na tři měsíce.

 

â?¦.

 

Taktika socanské vlády vymlátit z jalové krávy tele, týkající se zvýšení daně z přidané hodnoty na byty od roku 2008, zaznamenala odliv pracovní síly na stavby a to proto, aby se stihlo prodat a nakoupit co nejvíce bytů za původní daň. Na trhu práce tím pádem existoval jen počet neschopných, kteří zbyli. Nebylo žádným problémem pro subdodavatele, aby ze stavby odešli z hodiny na hodinu za jinou prací, protože té bylo dost. Když se k tomu přičetly vnitřní předpisy Skanska, co se placení týče, tak pan Kratochvíl v jednu chvíli bojoval s tím, kdo stavbu bude vůbec stavět. Firmy mu odcházely ze stavby jedna za druhou. Nakonec nezbylo nic jiného, než je každý večer vyplácet na ruku.

 

Pak se, jako téměř vždy, dodavatel odvážně uvázal k pohledovým betonům. Nechápu, jak to mohou podepsat, když je notoricky známo, že to zde nikdo neumí a když se povedou, je to dílem náhody. Ve Francii, kde je umí, to dělají specializované firmy a jdou ze stavby na stavbu. Nikdo jinej se tím ani nezabývá.

 

Není to tak dlouho, kdy pracovníci z Čech jezdili pracovat do Německa. Němci pro ně neměli moc lichotivý název a vůbec je oficiálně moc nevítali. Dneska dělala parta betonářů a tesařů z Německa na autobusovém nádraží v Českých Budějovicích. Němci měli vždycky velký problém, ale opravdu velký, když jim ekonomika začala klopýtat. A nikdy si neřekli o pomoc, tak by si toho zbytek Evropy měl zavčasu všimnout.

 

Kromě „šestiměsíčního skluzu“ se na stavbě nic mimořádného nestalo, díky Bohu jak se říká. Snad jen dvě významnější příhody:

 

Ta první – autobusová rampa je navržena jako most a říkáme jí drak. Je uložena na základech a na střeše, ostatní část je na domě nezávislá, samostatná mostovka. Je to určující prvek co do kvality, ale i do krásy provedení. Nevím už kolikrát, ale několikrát museli její části zbořit; sesunuté izolace, vyboulené bednění, nezhutněný beton, problémy s armaturou.

 

A ta druhá – chlapi, když natavovali živičné izolace na střeše, převrátili propanbutanovu láhev do hořícího asfaltu. Oheň, rána jak z děla. Láhev bouchla, naštěstí se všichni stačili schovat, tak zařvaly jen výlohy u nástupní haly autobusáku.

 

â?¦

 

Takže když se pohledové betony nepovedly, nastupuje Paly Paštika – za zlomek peněz, které by opravy betonů stály. Vymaloval skoro celé podzemní garáže obrazy. Desítkami obrazů. Cikánský Sequieros. Obraz od obrazu lepší. Ze začátku si nevěřil a měl připravené štětce jak na plátno. Když jsem to viděl, tak mu povídám: „Paly, nejmenší štětec – natěračská štětka!“.

 

Mnohokrát předtím mi Paly volal, že je úplně v prdeli, že mu nikdo nechce dát práci, protože je Cikán. Tak divně žijeme; plakal a říkal, že snad bude muset krást. To je ostatně důsledek takzvané pozitivní diskriminace našich ochránců menšin. Tato komunita už odmala žije v tom, že se nemusí pracovat, peníze seženeme jakkoli a když budeme dost řvát, bude jich taky dost a za nic! Nechápou, že je třeba uhradit nájem, energie a podobně. Mají dojem, že peníze jsou hlavně na automaty, pití, zábavu. Ani nestojí o vysvětlení. Pochopitelně to vede k ještě horším společenským vztahům a posléze i k rasismu. Hlavně, že je ministerská výplata. Konkrétně bychom dnes mohli poděkovat ministryni bez ministerstva Džamile Stehlíkové. Průsery, které ve své blbosti provádí, nás budou pronásledovat několik generací. Doufám, že si je užije také, ale nebude už škodit.

 

Mám vnitřní radost, když může Paly svobodně tvořit, pracovat a dostane za to peníze. A umí to! A oba se těšíme na další tvorbu. Paly je živel, adoptované dítě pražských rodičů a podle jeho slov jim je dodnes vděčný. Jako dítě chodil do baletu, byl se svou partnerkou jeden z nejlepších v tehdejší Československé socialistické republice. Chodil do houslí a snad se na koncertech umisťoval v popředí absolutního zájmu. Jednou v zimě se večer vracel z houslí a v Riegrových sadech jezdily děti na „zabijácích“ (něco jako dnešní boby, ale s bruslemi). Chvíli na ně koukal jako ve zjevení, protože to neznal a nikdy neviděl. Tehdy si, podle jeho slov, uvědomil nebo snad i řekl, že to jeho dětství není dětství, sedl na penál a na houslích i s penálem sjel dolů. Tak pro něj skončila škola k nemalé zlobě rodičů. Nicméně na housle hraje dodnes. Paly je občanským povoláním malíř pokojů. Na vojně v Jindřichově Hradci se seznámil s Margitou, vzali se a žijí tam dodnes. Mají hromadu dětí a jednu překrásnou dceru Markétu.

 

â?¦

 

Ten šestiměsíční skluz znamenal dvojí otevření – otevření obchodního úseku, s ještě mokrými, nezaschlými a smradlavými epoxidovými nátěry v parkingu a o pět měsíců později otevření autobusového nádraží zase s nezaschlými, mokrými a smradlavými nátěry, ale tentokrát na rampě a zatékající střechou. Ta prý zatéká dodnes (červen 2007). Na to první otevření jsem přišel o hodinu později, protože Madlenka, dcera, měla svůj první koncert na piáno a to je o moc důležitější. Trochu jsem tím zamíchal programem, ale otevřelo se to i beze mne, z čehož plyne potvrzení poučky „nikdo není nenahraditelný“.

 

(Takže když se vám někam nechce nebo vám to komplikuje důležité životní mezníky, tak se na to klidně vyprdněte. Lidé se obejdou, a často rádi, i bez vás. A nečtěte poštu a noviny, které vám kazí náladu.)

 

Na to druhé otevření jsem přišel opět pozdě, zase asi o hodinu až dvě. Zase osobní komplikace a zase se to v pohodě otevřelo i beze mne. Ale bylo to moc pěkné, alespoň to tak všichni říkají. A mně se to líbilo, i když jsem tam nebyl od začátku. Setkal jsem se tam s kamarádkou, se kterou jsem proklábosil celý večer v čínském bufetu u kokakoly. Je to dávno, chvíli jsme spolu chodili? A tak jsme rekapitulovali předcházejících asi 12 let. Pak mě pan ředitel Jihotransu, Krigar, svezl ve starém autobuse, jehož design, mimo jiné, navrhoval náš skvělý, již zesnulý, architekt Diblík. Učili jsme spolu na UMPRUM. Pan Krigar mě svezl ze střechy dolů, objeli jsme barák a zase nahoru. Poděkoval jsme mu, že jsem jel asi po dvaceti letech opět autobusem a shodou okolností tím samým.

 

Autobusák je dnes již tři měsíce v provozu a lidem se líbí. Líbí se jim celý dům a to je snad poprvé, kdy se naše architektura tak líbí, takže mám radost. Snad kromě „draka“, nájezdové rampy, která je celá červená a nějaký pan doktor práv, který sedí v protějším domě a na rampu kouká, nemůže tu červenou vystát, vyprudil ještě nějaké lidi a začali se ohánět hygienou prostředí a chtěli by jinou barvu. Nevím jakou, ale pan doktor Czumalo, historik umění, bez jakéhokoliv vlivu řekl, že ta rampa ani jinou barvu mít nemůže.

 

Ten dům, co v něm stěžovatel sedí, je vybydlený a zralý na rozsáhlou rekonstrukci a snad je k mání. A slyšel jsem, když protesty stěžovatele začaly překračovat únosnou mez, že se pan Toušek nechal slyšet: „Michale, začni jednat o koupi, ten dům koupím i s nimi a celý ho opravím, ať už je tomu jednou konec!“

 

 

 

 

Jiří Střítecký, červen 2007