Za Janem Malým

Ve věku dvaašedesáti let zemřel ve středu 5. dubna 2017 Jan Malý. Absolvent FAMU v sedmdesátých letech 20. století se brzy zařadil k předním českým fotografům. Reportážní soubory ze života noční Prahy předvedl v roce 1981 na legendární výstavě 9+9 v klášteře Plasy. Se spolužáky z FAMU Jiřím Poláčkem a Ivanem Luttererem se o rok později pustil do monumentálního cyklu Český člověk, ve kterém tato trojice v neutrálním šedém prostředí a v jemném přirozeném osvětlení pořídila tisíce figurálních portrétů obyčejných lidí z ulice. 

Vedle této volné tvorby Jan Malý vynikl i jako fotograf architektury. O této části jeho díla bych rád podal stručné svědectví, protože jsem ji mohl sledovat od nejzazších počátků a protože to byl on, jemuž vděčí za svou originální podobu naše společné knihy o dějinách české architektonické tvorby 20. století, Od moderny k funkcionalismu (1985, 1995), The Architecture of New Prague (1995) a Lomené, hranaté a obloukové tvary (2000).  

Znali jsme se už od střední školy – Střední průmyslové školy grafické v pražské Hellichově ulici. Když jsem se stal studentem olomoucké univerzity a Jan Malý studentem FAMU, jednou nás napadlo, že by se námětem jeho ročníkové práce o architektuře mohly stát stavby pražského barokního mistra Jana Santiniho-Aichela, o němž jsem později napsal dizertaci. Ani jeden z nás tehdy nebyl na takový úkol zralý. Poctivě jsme však Santiniho stavby objížděli a oba si lámali hlavu, v čem spočívají jejich podstatné znaky. S fotografickým zobrazením těchto znaků Jan Malý experimentoval. Některé ze Santiniho děl snímal jenom z ruky a na kinofilm, různými druhy objektivů a v různém měkkém i velmi ostrém osvětlení, zvětšoval své záběry na zrnitý i citlivější papír. Ve srovnání s jeho pozdějšími fotografiemi architektury by velká část tohoto souboru vyzněla romanticky. V posledních snímcích santiniovské série, které Jan sestavil do alba Tváře Jana Santiniho, se však už objevuje jiná, věcnější technika. Stavby jsou zachycované ze stativu, v nepříliš silném světle, v dlouhé expozici a na velkoformátový negativ. Když se k tomu připojila Janova záliba ve frontálních pohledech, zobrazování lidí v cyklu Český člověk tak našlo blízkou obdobu v jeho zobrazování architektury.

V uměleckohistorických publikacích o architektonické moderně a avantgardě první poloviny 20. století bývá zvykem provázet je dobovými snímky. Jde o postup oprávněný, protože styl zobrazených staveb dovedli Funke, Illek a Paul, Sudek nebo Sandalo postihnout adekvátním stylem svých fotografických záběrů a jejich vidění se tak často shodovalo s architektovou intencí. U knihy Od moderny k funkcionalismu, na níž jsme začali pracovat asi od roku 1980, nicméně padlo rozhodnutí vsadit na záběry nové, zachycující pražské modernistické stavby dnešním pohledem, bez ohledu na jejich zasmušilou zchátralost. Pojetí snímků Jana Malého přitom vyznělo jako protiváha funkcionalistického stylu fotografování. Tam, kde Funke, Illek nebo Sandalo preferovali pohled na nároží v prudké perspektivě, tam můj zesnulý přítel často volil pohled frontální, „z očí do očí“. A tam, kde se projevovala záliba funkcionalistických fotografů v ostrých světelných kontrastech bílého objemu stavby a tmavé oblohy, tam si Jan Malý spíše oblíbil přechody mezi odstíny šedi, s jistým důrazem na potemnělost, ne-li ponurost. Osobité rysy tohoto fotografického stylu vyzdvihla u knihy Od moderny k funkcionalismu typografická úprava Clary Istlerové, díky které dostaly Janovy snímky přiměřené šedé orámování.    

Nejraději Jan Malý vytvářel fotografie černobílé. Už kniha Od moderny k funkcionalismu však přinesla důkaz, že našel způsob, jak převést svůj jedinečný pohled na architekturu do barevného média. V monumentálním formátu v tom pokračoval v knize Lomené, hranaté a obloukové tvary, opět s typografickou úpravou Clary Istlerové, a v knize Petra Wittlicha Secesní Prahou z roku 2005. Tehdy už byla několik let v běhu Janova spolupráce s několika soudobými architekty; s Ladislavem Lábusem, Emilem Přikrylem, Luďkem Rýznerem a především s Josefem Pleskotem. V raných devadesátých letech se Josef Pleskot stále zřetelněji přikláněl k minimalismu. Uvědomil si přitom, že ctnosti jeho nové cesty, s jejím důrazem na fyzickou přítomnost stavebního díla a na tajnou poezii přísnosti, dovedou dobře vystihnout právě Janovy barevné fotografie. A třebaže Jan Malý upřímně nesnášel přehnaně hloubavé spekulace o fotografování – mezi teoretiky a historiky fotografie uznával snad jen Annu Fárovou -, byl to zase on, komu se u minimalismu v architektuře devadesátých let podařilo nejlépe fotograficky podchytit jeho konceptuální rozměr. Na výstavě Pleskotova ateliéru ve Fragnerově galerii v roce 1997 i v katalogu této výstavy se spolu ocitly Janovy snímky Pleskotových staveb a jeho působivá zobrazení krajinných scenérií, do nichž architekt své stavby vsazoval. Fotografie tak vysvětlila, že je to právě krajina a její modelace, odkud Josef Pleskot čerpá koncept pro svá díla.

V pochmurném ladění Janových fotografií z osmdesátých let 20. století se nepochybně odrážela pochmurnost doby jejich vzniku. A nemusím asi zdůrazňovat, že do jeho stylu fotografování architektury, do jeho snímání staveb „z očí do očí“, se promítala jeho povaha. Byl to člověk přímý a dobrosrdečný, vždy ochotný komukoli pomoci. Bez jeho ojetého mikrobusu Volkswagen T2 by se zřejmě neuskutečnilo mnoho fotografických akcí z posledních čtyřiceti let. Pokud sklonek jeho života nebyl šťastný, kromě ryze osobních problémů se na tom podílela jeho nechuť k digitálním fotografickým technologiím. Nakladatelům a redakcím architektonických časopisů, a to včetně Stavby, v níž publikoval možná nejčastěji, si zkrátka nenavykl odevzdávat digitální produkty, nýbrž vysoce kvalitní černobílé zvětšeniny a barevné diapozitivy. V doposud nenapsaných dějinách české fotografie architektury tak bude jeho velké dílo figurovat jako snad poslední zástupce klasických fotografických technik.

Publikováno v časopise Stavba č. 2/2017, str. 8-9

www.jan-maly.cz