Zlatý Anděl

Fotogalerie ke článku (5)

Zlatý Anděl

Zlatý Anděl

Zlatý Anděl

Zlatý Anděl (foto: Marie Šandová)

Zlatý Anděl (foto: Marie Šandová)

Celá fotogalerie (5)

Administrativní a obchodní centrum

křižovatka ulic Nádražní a Plzeňské, Praha 5-Smíchov 
Investror: ING Real Estate
Architekt: Architectures Jean Nouvel
Generální projektant: Atelier 8000
Generální dodavatel: PSJ holding
Realizace: 1999-2000
Stavební náklady: 1 mld. Kč
Celková plocha: 29 500 m2
Kancelářská plocha: 13 312 m2
Obchodní plocha: 7534 m2
Užitná plocha: 20 650 m2
Parkovacích míst: 224
Realizace: 1994-2000

Obchodní centrum Zlatý Anděl

Stavba roku 2001
Za vytvoření živého, přitažlivého městského komplexu, který se stal počátkem komplexní urbanistické proměny této části Prahy.

Jméno tomuto místu dala freska anděla z tympanonu původního domu U zlatého anděla, který byl zbourán v roce 1980 společně se sedmi dalšími, aby uvolnil místo pro staveniště metra. Freska byla ještě před odstřelem objektu sňata a po zrestaurování naznovu v roce 2000 umístěna v interiéru novostavby.
Během několika posledních let tv těchto místech vznikly vedle komplexu Zlatý anděl  budova Anděl city s multikinem, nákupní centrum, stavba Anděl Media Centrum, bytové domy, hotely. Tzv. "Nový Anděl" je tak dnes nejen kulturní, ale i nákupní a administrativní centrum.

Zlatý Anděl
Komplex  tvoří čtyři samostatné budovy přímo nad stanicí metra Anděl. Součástí komplexu je i pasáž spojující křižovatku U Anděla s Bozděchovou ulicí a "náměstíčko" oživené stromy.

Na čelní fasádě je vyobrazena osmnáctimetrová postava anděla z kultovního filmu Wima Wenderse Nebe nad Berlínem, jenž má symbolizovat zrod stavby v místě, kde kdysi stával dům "U Zlatého anděla". Andělské téma doplňují červeným písmem psané úryvky z děl Jaroslava Seiferta, Franze Kafky, Gustava Meyrinka, Jiřího Ortena či Rainera Maria Rilkeho.

Texty na fasádě:
Rainer Maria Rilke: Elegie z Duina (překlad Jiří Gruša)
Anděli, dej tedy, dopřej nám neznámé místo a na něm ten záhadný koberec, kde by nám milenci předvedli figury, na něž jim tady nestačil um, vysoké figury rozletu srdce, slast, její věže, její žebříky tam, kde nebyla zemâ?¦ (pátá elegie)
Ale ta věž byla velká, pravda ? Anděli, velká i tobě ? Chartres byl velký — a hudba sahala nad nás a za nás. Anebo žena, když miluje -, žena, ó, sama, tam u okna v nociâ?¦ (sedmá elegie)

Guillaume Apollinaire: Pásmo, úvodní báseň ze sbírky Alkoholy
Tu es dans le jardin d’une auberge aux environs de Prague Tu te sens tout heureux une rose est sur la table Et tu observes au lieu d’écrire ton conte en prose La cétoine qui dort dans le coeur de la rose
(Jsi v zahradě hospůdky v okolí Prahy Cítíš se zcela šťasten na stůl růži ti dali A místo abys psal svou povídku lenošíš pohříchu Hledě na mandelinku spící v růžovém kalichu â?¦, překlad Karel Čapek)

Jiří Orten: Tajemství ze sbírky Veliké stmívání
Jde bez křídel, jde bez kormidla, jde bez kroků, jde, jak by stál

Konstantin Biebl: Nový Ikaros
I love change I sail all the seas
(Miluji změnu pluji všemi moři)

Gustav Meyrink: Anděl západního okna (překlad Antonín Bayer)
-Stříbrná mlha leží dole nad městem. Slunce nad námi hledí z mlžných závojů. Vtom se zablesknou v lehce prašné šedé modři nebe stříbřité pruhy: houfy holubů krouží, zrcadlí se v tichém povětří a mizí za věžemi Týnského chrámu. — Tiše — neskutečně.

Franz Kafka: Aforismy (překlad Rio Preisner)
Je svobodným a zajištěným občanem země, neboť je uvázán k řetězu, který je dost dlouhý, aby mu zpřístupnil všechny okrsky země, ale přece pouze tak dlouhý, že ho nic nemůže vytrhnout z hranic země. Zároveň je však také svobodným a zajištěným občanem nebes, neboť je uvázán na podobně vypočtený nebeský řetěz. Chce-li nyní na zem, škrtí ho nebeský obojek, chce-li do nebe, pozemský. A přesto může cokoliv a cítí to: ba dokonce odmítá svést to všechno na chybu při prvním připoutání.

Rozvojové území Smíchov a stavba Zlatý Anděl byly publikovány v časopisech Stavba 2/2000 a Stavba 5/2001:

Anděl.....
JOSEF PLESKOT
Architektura je v pojetí Jeana Nouvela komplexním pojmem. Nesoustřeďuje se pouze na výraz domu, ani zvlášť na formu veřejného prostoru. Obé se vzájemně ovlivňuje.
Kvalita veřejného prostoru však jistou prioritu má. Ten není chápán jako městské prostranství formované pevnými striktními liniemi domů. Jeho linie nejsou zcela zřetelné, vzájemně se prolínají a splývají. Vzniká prostor bez pevných hranic, kde jeho omezení se podobá místům končícího světla a počínající tmy.

Anděl také není domem, je přirozenou reflexí místa. Rozumí bezvadně rozcuchaným vztahům pražského Genia Loci. Je o nich napsanou básní. Obdivuje jejich poetiku, nesnaží se je učesat.
Vzniklo přátelské místo, příjemné prostředí, ve kterém lidé bezkolizně plynou, nekříží si cesty a nepřekážejí si.
Praha má celou řadu úžasných domů a okouzlujících prostranství.... Při pohledu na fasády kostela sv. Mikuláše na Malostranském náměstí mě mimoděk napadlo, že pražskou jedinečnost také uměli postihnout Kryštof a Kilián Ignác. Pochopil jsem podobnost.
Stavba 5/2001, str. 46

Dokumentární paměť Anděla
MARTIN ŠTOLL
Patří k tradici českého dokumentárního filmu, že využívá své dokumentační schopnosti a zachycuje proměnu Prahy. Město se objevuje již v prvních záběrech arch. Jana Kříženeckého. Funkce Prahy se však proměňovala, od klasické dokumentace až po autorsky originální experimenty na hranici filmového eseje či básně. Nezřídka se s Prahou zacházelo jako se symbolem, který měl v důležitých okamžicích minulého století český národ povzbudit a motivovat jej k pozitivnímu národnímu cítění. Ve všech těchto ohledech je výjimečný film Věry Chytilové Praha - neklidné srdce Evropy (1984).
Kříženecký fotograficky zaznamenával neopakovatelné okamžiky stavby pomníku Františka Palackého v roce 1912, a předznamenal tak jednu z nejdůležitějších linií české dokumentaristiky. Tu, která pokorně a s úctou sledovala architektonický vývoj hlavního města. Typickým zástupcem této linie je film Marie Šandové Paměť Anděla (2000) o vzniku obchodního komplexu Zlatý Anděl na pražském Smíchově.

„Děj“ byl dopředu znám. Film měl sledovat stavbu od základů po slavnostní otevření. Neměl zapomenout na nejdůležitější a nejzajímavější okamžiky v průběhu stavby; musel představit architekta, jeho tým, realizační složky, investory a zástupce městské části Praha 5. Až potud mohlo jít o úkol pro knížku s fotografiemi. Naštěstí režisérka nezůstala jen u toho. Začalo ji jako filmařku, pracující s dimenzí času a s emocí, zajímat téma proměny génia loci jedné z nejstarších smíchovských křižovatek. Respektive střet Smíchova s novým, francouzským šarmem a extravagancí. A to je hlavní téma filmu.

Dramaturgicky lze vidět dva hlavní póly. Na jedné straně je křižovatka samotná — archivními materiály autorka přibližuje její podobu před asanací, připomíná příběh obrazu Zlatého Anděla z bývalé restaurace, sleduje lidi procházející kolem, posiluje emocionální účin klavírní hudbou smíchováka Filipa Topola, jako leitmotiv vrací citace úryvků z děl „pražských“ básníků (Reynek, Kafka, Biebl, Orten...). Na druhé straně stojí francouzský architekt Jean Nouvel, živel plný nápadů, který hraje svoji „simultánku“ na mnoha projektech najednou ve svém pařížském ateliéru. (Nepotřebuje ani vlastní kancelář...) Jako důkaz jeho velikosti Šandová představuje i některé předchozí originální stavby a projekty. V rozhovoru s ním se ptá na cit, který je potřeba při modernizaci unikátní Prahy, na úlohu architektury a na její možnosti vyjít géniu loci vstříc.

Ve filmu sledujeme, jak tyto dva póly stojí proti sobě, ale oba mají tendenci si vyjít vstříc — přes náročnost projektu, přes složitou jazykovou komunikaci, přes všechny ČSN. Film je o týmové práci a vzájemné toleranci.
Nicméně na samotném slově Anděl a jeho ztvárnění se latentní rozpor, resp. střet projevuje nejdramatičtěji. Anděl sice propojuje kosmopolitní srozumitelnost mezinárodního projektu se specifickým duchem pražských siluet, Anděl k Praze patří, Anděl je i jméno místa, ale přitom použitá wendersovská postava nemá k Praze žádný vztah. (Radní Prahy 5 původně návrh nepovolili. Uskutečnil se až po té, co všechny ostatní varianty zamítli sami autoři a znova se k němu vrátili.) Režisérka v úvodu filmu vklouzla do tématu andělů sympatickou pasáží adorující jejich kult na pražském jevišti a uvnitř filmu věnovala velký prostor právě kauze anděla na fasádě. Slovo samo se objevuje jako motiv filmu v podobě názvu stanice metra, v příběhu restaurovaného obrazu, možná i v nadhledech na křižovatku, která při troše fantazie může být rovněž rozpaženým andělem.

V časosběrném filmařském úkolu Marie Šandová využila všech metod, které téma vyžadovalo. Vsadila na autentičnost situací; postup práce, tvůrčí schůzky, návštěvy architekta i prezidenta republiky reportážní kamerou. Pro širší kontext se vracela k záběrům leteckým i velkým celkům. Použila televizních prolínaček k efektní zkratce růstu stavby natočené z jednoho místa. Stylizovala motiv anděla i básní. Kromě recitace nepoužila komentáře, ale postavila informační sdělení na synchronních rozhovorech. Hudba tu plní funkci emoční i tmelící, i když je spíše monotónní.

Jak známo, film jako svébytná umělecká oblast má leccos společného s architekturou. Má svůj rozměr, konstrukci, své proporce, pracuje s celkem i detailem, některé jeho „spoje“ drží, jiné ne. Film Paměť Anděla v urbanistickém celku „český dokumentární film“ patří spíše mezi díla umírněná a klasická, která pokorně plní svoji užitkovou funkci, i když z některých pohledů se z ní snaží vymanit citlivým rukopisem. Nezapře však, že v některých detailech zůstal předimenzován a že vznikal patrně za proměnlivých podmínek časových i finančních. Ale jeho místo je v linii dokumentárních pragensií, vytvářejících paměť jednoho místa, zcela svébytné a neotřesitelné.

Mgr. Martin Štoll (1974) je režisér, dramaturg ČT a pedagog FAMU, spoluautor publikace Praha dokumentární (s M. Matějů, Malá Skála 2002).
Stavba 5/2001, str. 46-47

Kniha o architektúre tvorenej ako kniha
MONIKA MITÁŠOVÁ
„Architektúra nemôže byť iným, než veľmi špecifickou reflexiou vonkajších podmienok, ktoré sú stále vplyvnejšie a neprehliadnuteľnejšie. Architektúra sa preto stáva mutáciou, transformáciou daných podmienok. (â?¦) ako gotické katedrály: je transkripciou a fixáciou súčasnej kultúry v hmote.“ Jean Nouvel *)

Nouvelova architektúra ako Kniha:
Je možné predstaviť si dom Zlatý anjel ako obytnú knihu. Francúzsky filozof Jacques Derrida o Nouvelovej architektúre hovorí, že má knižnú výstavbu, jej modelom je tradícia architektúry stavanej ako „veľká Kniha“, povedzme katedrála. Znamenalo by to, že do nej možno vojsť, natrvalo alebo dočasne sa v nej usídliť a zároveň ju čítať od začiatku do konca. Čítať v nejakom jazyku, prostredníctvom nejakého písma a zaoberať sa nejakým uceleným obsahom. Obývaním interpretovať významy obytných častí usporiadaných do významového celku s určitým štýlom a charakteristickým rukopisom autora. Nouvelova architektúra je však nielen text, je aj knihou niekoľkých príbehov architektúry. Staviteľ televíznej veže Ještěd v Liberci, architekt Karel Hubáček nazýva podobnú architektúru „ukecaná“. To nie je v Čechách žiadna poklona. Minulá i súčasná naratívna architektúra je dodnes prívržencami mlčanlivosti a nepríbehovosti v českej architektúre prijímaná s rozpakmi, ale napriek všetkým týmto rozpakom sa príbehová architektúra stavia aj tu. Na rôznych úrovniach a rôznymi spôsobmi sa jej ne-pripisuje hodnota. Ale ona vzniká, ako prejav súčasnej kultúry písania v súčasnej architektúre.

Architektúra ako príbeh stroja v prírode — Nature mort:
Prvý z príbehov Zlatého Anjela je príbeh architektúry ako „...zachování poetiky specifické krajiny“ (Nouvel). Smíchov — donedávna takmer kultová pražská priemyselná periféria, od sedemdesiatych rokov balansujúca na pokraji radikálnej prestavby navrhnutej Základným komunikačným plánom Prahy. Ten predpokladal asanáciu veľkej časti periférie, aby mohol získané voľné miesta prikryť rýchlostnými komunikáciami. Nikdy sa celý nerealizoval, ale výstavba trasy metra B priniesla výrazné demolačné zásahy (okrem iných i zbúranie Domu u Anjela, 1980). Zbúraniská zmenili túto husto urbanizovanú priemyselnú krajinu na podivuhodný prederavený útvar s osobitou poetikou: hybridnú zónu fragmentárnych, miznúcich obrazov mesta. Tento fenomén sa stal predmetom reflexie mnohých českých umelcov a najmä medzi pražskými spisovateľmi má trúchlohra Smíchova dodnes svoju špecifickú hodnotu. Zobrazuje zanikajúcu periférnu štruktúru nielen ako miesto každodennosti, vydedenosti či smútku, ako kultúrnu ruinu uprostred moderného mesta, ale zároveň aj ako exces harmonických a kontinuálnych mestskostí, ako sme ich doteraz poznali. Mladí českí architekti sa v roku 89 postavili za záchranu periférie a spracovali niekoľko architektonických návrhov jej rekonštrukcie a aj Nouvel, ktorý v Paríži vytvoril štúdiu ohnísk budúceho rozvoja Smíchova si uvedomuje, že miesto kde stavia, je „pomíjivá část města“. Snaží sa zastaviť jej unikanie a zároveň jej úniky tematizuje. Počas prípravy projektu Zlatého Anjela Nouvel vytvoril album fotografií plechových búd roztrúsených po Smíchove — zbierku možných predarchitektonických zdrojov svojho budúceho návrhu. Ten vyjadruje záujem o priestory a materiály, ktoré na Smíchov patria, sú tam „doma“, ale nestali sa ešte súčasťou architektonického obrazu miesta. Teda aj záujem o to, čo je pred/za priemyselnou architektúrou ako odhodený plecháč, ktorému Nouvel pripísal mašinisticko-poetickú hodnotu a pokúsil sa transformovať ju do svojho architektonického návrhu. Napokon, Nouvel považuje Prahu za zastavený stroj a tento: „Zastavený stroj musí být znovu spuštěn“. Príbeh mesta i domu ako mechanicko-poetického stroja, ktorý treba opäť uviesť do chodu tak, že mu súčasná architektúra poskytne ďalší impulz transformovaním fungujúcej i odstavenej, každodennej i zvláštnej, všednej i poetickej strojovosti a prírodnosti miesta je teda prvým moderným (novým) i modernistickým (interpretovaným) príbehom Nouvelovej architektúry ako veľkej Knihy.

Architektúra ako príbeh vyliečeného organizmu — lekársky predpis:
Druhým príbehom, ešte stále moderným i modernistickým, je ten, v ktorom Nouvela zaujíma architektúra ako „...(znak a symbol začátku nové epochy)“. Nouvel je tu moderný myslením nového začiatku aký poznala avantgarda 20. storočia a modernistický interpretovaním metafor, ktoré sa po prvý raz objavili vo francúzskej i medzinárodnej architektúre v Le Corbusierových textoch a vyhláseniach kongresu modernej architektúry CIAM. Nouvelovi je z nich blízke nielen strojové, ale aj medicínske čítanie: „Prvořadým problémem města je jeho zdraví...“. A ďalej: „Problém spočívá v tom, že u každého města je vždy třeba stanovit diagnózu: co zachováme a co nikoliv.“ Nemocničné obrazy sú Nouvelovi také blízke, že ho vedú k známym moderným paralelám medzi architektom a lekárom: „...kdybych měl být operován, byl bych nerad, aby mě operoval chirurg, který má jen jednoho pacienta a dělá si všechno sám. U architekta platí totéž.“ Táto predstava ordinujúceho — usporadúvajúceho architekta-lekára, ktorý ako člen konzília stanovuje diagnózu, navrhuje postup liečby, zaceľuje rany a uvádza uzdravené telo mesta opäť do života sa nesie Nouvelovou architektúrou celkom v duchu architektúry ako praktickej zdravovedy moderného človeka a doby. Zároveň prezrádza Nouvelov antropomorfný pohľad na mesto i dom. Nouvel hľadí na architektúru ako na organizmus, na živý priestor stelesňujúci ľudské, najmä funkčne tvorivé schopnosti. Toto je teda druhý príbeh Nouvelovej architektúry ako Knihy, rozprávajúci o meste i dome ako o vyliečenom organizme, na ktorom sú čitateľné jeho regeneračné schopnosti, zmysel pre živosť, zmenu a novosť prekračujúcu zaužívané normy a tradície.

Architektúra ako filmový príbeh — plagát a filmový bilboard:
Tretím je príbeh architektúry ako Anjela. Príbeh vznešenej architektúry. Nouvel je presvedčený, že: „Je nutné navrátit čtvrti její dřívější vznešenost a znovu zdůraznit její kvality zastřené vrstvou prachu“. Tak, ako vytvoril album plechových búd, zostavil i album fotografií pražských historických fresiek na priečeliach domov. Teda nielen architektúra ako stroj a zdravý organizmus, ale aj ako obraz a text vizuálne prerozprávanej vznešenosti. Tej, ktorá, vo vzťahu k prírode a k plechovej búde pomáha tvoriť z nearchitektonického architektonické. V tomto zmysle je Nouvelovo myslenie blízke tým súčasným estetikom a filozofom, ktorí tam, kde mala v klasickom umení a architektúre svoje miesto krása, objavujú v súčasnom umení a architektúre vznešenosť. Dokonca kritickú vznešenosť, ale to už by nebol Nouvelov príbeh. Nouvelov návrh Zlatého Anjela prešiel od domu — holej modrej sklenenej bubliny (schválené, ale príliš drahé), cez vrstvenú fasádu z posuvných sklenených farebných platní (zamietnuté investorom), až k nápadu zobraziť na fasáde preliačenej, kovovo-sklenenej schránky obraz anjela — ochrancu. Týmto anjelom sa mal stať obraz muža v kabáte s bielymi krídlami hľadiaci na mesto, ako ho poznáme z filmu Wima Wendersa Nebo nad Berlínom (Wings of Desire). Tento návrh bol v Prahe prijatý rozpačito: „...chlap v hubertusu, který je ošklivý, taková obluda, cizinec, z filmu o Berlíně, který nikdo neviděl...“ Nik naň nehľadel, ako na stelesnenie vznešenosti. Začala sa hľadať „soudobá podoba českého anděla“. Hľadal sa portrét anjela ako “obecného Člověka“. Podľa editorky knihy Zlatý Anjel v Prahe, Ireny Fialovej, Nouvelovi nešlo o „obraz, o ikonu, šlo mu o něžnost, laskavost, lidskost, které Wendersův anděl ztělesňuje.“ Kontradikcia — ľudský anjel — akoby naznačila pointu tejto zápletky. Tá začína i končí vo filmovom prepise literárneho obrazu: Wenders rozpráva filmový príbeh takého anjela, ktorý sa dobrovoľne rozhodne žiť na zemi ako človek, aby prežil ľudský údel. A týmto „pádom“ vymení svoj večný život za smrteľný, stelesní sa v smrteľnom. Namiesto anjelskeho rytierskeho brnenia dostane obyčajný kabát a žije pod zaprášenými strechami Berlína, z okraja ktorých predtým hľadel na mesto. Už nie je nadpozemským poslom božích správ, ani rytierom-ochrancom s nadprirodzenými schopnosťami. Je ľudsky, dočasne, nedokonale chrániaci a sprostredkúvajúci a predsa fascinovaný poznaním oboch: dokonalosti i nedokonalosti, nesmrteľnosti i smrteľnosti, pyramídy aj labyrintu. Bez prchavého filmového záblesku obtiažnosti i ľahkosti premeny večného na dočasné, obrovská filmová fotografia anjela-človeka (herec Bruno Granz) nalepená na fasáde obchodnej budovy nad križovatkou sršiacou mestským ruchom, stráca onen magický priestor transformácie. Nie je nič viac a nič menej, než civilným a zároveň monumentálnym zastaveným obrazom. Mágia oscilujúcej obojpólovosti sa prepísala do obrazu ne-vznešeného okrídleného muža, Ikara. A na „gesamkunstwerk“ projekcie obrazovej mytológie na „čistú architektúru“ panuje dnes v Čechách veľmi kritický názor. Plošná premena vlastnej nesmrteľnosti na inú, „cudziu“ (filmovú, bilboardovú, plagátovú) smrteľnosť nie je pre priestor súčasnej pražskej architektúry zaujímavá. Navyše čisto abstraktnej vznešenosti nových pražských stavieb nie je hybridne ne-vznešený figuratívny obraz na abstraktnom sklenenom dome veľmi po chuti. Bilboard ne-anjela je síce aj príbehom súčasnej Prahy s prezidentom hradným ne-dramatikom, ale nie je zrkadlom túžby pražských architektov a tej časti pražskej verejnosti, ktorá sníva o nepominuteľnosti, nadčasovosti čistej architektúry, ktorú si v mene klasických i moderných tradícií ikonoklazmu predstavuje obvykle ako čisto nefiguratívnu. Nie ako figuratívnu aj nefiguratívnu, priestorovú aj plošnú. V tejto situácii je Zlatý Anjel len náznakom toho, aké sú možnosti tvorivosti na hraniciach architektúry a voľných umení, na hranici priestoru a plochy. Na rozdiel od Tančiaceho domu od architektov Franka O´ Gehryho a Vlada Miluniča s interiérmi architektky Evy Jiřičnej, sa Zlatý Anjel neutvára ako trojrozmerná architektonická oscilácia medzi nadčasovým a pominuteľným, symbolickým a fyzickým, vonkajším a vnútorným, mužským, ženským a zmiešaným priestorom. Zasa až tak veľa sa v nej nestalo: Nouvelovo bilboardovo-architektonické prekročenie hranice architektúra-film je zastavené v dvoch dimenziách na obale budovy, kým vnútorný priestor stavby je znehybnenou poctou funkcionálnemu architektonickému mysleniu, odohrávajúcemu sa za oponou s fotografiou ne-smrteľníka v oblakoch. Vnútro budovy nám iný, než antropocentrický priestor neposkytuje. Symbolický priestor obrazu na fasáde je tu zároveň zjavením aj „zrušením“ anjela v človeku tak, ako to pomenúva vedúca Nouvelovho pražského projektu architektka Frédérique Monjanel: „Na tomto andělovi se nám líbilo, kvůli tomu jsme ho vybrali, že je to normální bytost, normální člověk ze skutečného života jako jsi ty nebo já. Je to člověk, normální obyčejný člověk, což znamená, že kdokoli může být andělem.“ Možno môže byť ktokoľvek z nás bezrodovým, či obojpohlavným anjelom, ak sa ním však stáva, anjel mizne. Napokon, na fasáde vidíme anjela-človeka-muža-herca. Predsa však tento príbeh niečo pre architektúru a umenie v Čechách znamená. Zlatý Anjel je koncom obrazov čistých anjelov alebo čistých ľudí v architektúre. I príbehom otvárania sa do seba zahľadenej a uzavretej architektúry. Pripája sa k rozprávaniu o kríze úplne architektonizovanej architektúry v Čechách. Čo sa tu napriek tomu zachováva, je mýtus všeschopného človeka a antropocentrickej i antropomorfnej architektúry.

Architektúra ako rozprávanie — mýtus, legenda a báseň:
Nouvel vie o aktuálnych mytológiách: „Řekl jsem si, že toto téma, určité transponování mytologií, můžeme použít i dnes. Nejde už o mytologie spjaté se starým Řeckem, ale spíše o mýty vzešlé z všeobecně sdílených příběhů, tedy příběhů, které všichni známe, příběhů filmových.“ Čo sa má stať prenesením filmového či fotografického príbehu do architektúry Nouvel objasňuje ďalej: „Ve 20. století jsme všechno dvourozměrné považovali za věc dekorace, která do architektury nepatří. Bylo to skoro něco zahanbujícího. (...) architektura si může přisvojovat výrazové prostředky patřící k naší současné kultuře. Obraz a fotografie v ní hraje významnou roli již celých sto let. Proč by tyto výrazové prostředky měly patřit jen oblastem mimo architekturu?“ Ide teda o návrat zobrazenia do abstraktnej architektúry aj o súčasné otvorenie skúsenosti s dvojdimenzionálnym obrazom a iluzívnym priestorom. Architektúra sa tu len zľahka dotýka ďalšej svojej hranice: ne-priestoru textu a jeho znaku. Nouvel používa na fasáde aj písmo. Písomný prepis tej literatúry, v ktorej sa mihol anjel. Na otázku Ireny Fialovej, či mu ide o poéziu, Nouvel odpovedá: „Ne, nejde jen o poezii. Nápisy, věty, písmena na fasádách, a také obrazy. I když od středověku až do 19. století to nebyly fotografie, ale figurativní malby. Na některých domech je jich plno. Vždycky je ukazuji, protože mě to baví.“ Písať na dom okrem obrazov a reklám i útržky textov Kafku, Meyrinka, Apollinaira, Ortena, Rilkeho, atď. znamená zmiešavať literárne písanie s neliterárnym v krajine, kde sa nasprayovanie grafitti na stenu trestne stíha. Je to „hra s identitou budov prostřednictvím figurativních obrazů a textů umístěných na fasádě. V Praze se s tím pracovalo po celá staletí a my jen pokračujeme.“ (Nouvel). S tým rozdielom, že Nouvelovo písanie po vlastnej budove je inštitucionálne chráneným, privilegovaným prepisovaním kultúrne etablovaných textov, ktoré narúšajú uznávaný obraz architektúry prostredníctvom toho, čo v umení už bolo a dnes nie je v architektúre (maliarsky obraz, literárne písanie, fotografia, zastavený filmový a video obraz). Nouvelov dom rozpráva príbehy architektúry písma, architektúry obrazu aj architektúry zastaveného obrazu usporiadané v Knihe bez toho, aby ich architektonizoval a bez toho, aby sa vzdal veľkých či malých legitimizujúcich príbehov dejín umenia a architektúry. Tento bol štvrtým, post-moderným príbehom, ktorý trvá na predmoderných i moderných mýtoch aj na postmoderných fragmentoch známych, v kultúre už usadených príbehov.

Architektúra ako rozprávanie o architektúre — Kniha kníh architektúry
Na záver ostáva teda ešte jeden — klasický príbeh: „...architektura je pro mě petrifikací určitého okamžiku kultury.“ (Nouvel) Toto je príbeh, ktorý nijako nepresahuje veľkú klasickú predstavu architektúry ako „obytného umenia v kameni“. Posúvajú sa materiálové a technologické limity smerom k inteligentným budovám, ale idea obyvateľne funkčnej schránky s rozlíšiteľnou estetickou hodnotou a participáciou všetkých umení na špecifickom umení architektonickom zostáva. Tento príbeh rozpráva celý priestor domu, v jeho duchu sa nesie koncepcia i realizácia jeho funkcie i fikcie, konštrukcie i ornamentu, účelu aj vznešenosti. Tento príbeh obsiahne celú architektúru Zlatého Anjela, odkazuje k nemu každá z jeho častí. Každý zo štyroch spomenutých príbehov, hoci každý inak. Je to práve tento piaty „príbeh príbehov“, ktorý robí Nouvelovu knihu Knihou metafyzickej architektúry. „Tady je tedy přetrvávající spor: moderní estetika je estetikou vznešeného, ale je nostalgická; dovoluje, aby k nereprezentovatelnému bylo poukázáno jen jako k nepřítomnému obsahu, ale forma nadále dává čtenáři nebo pozorovateli, dík své rozpoznatelné soudržnosti, příležitost čerpat z ní útěchu a slast. Nuže, tyto pocity netvoří pravý vznešený cit, který je vnitřním spojením slasti a strasti: slastného potěšení, že rozum přesahuje jakoukoli prezentaci, a bolesti, že představivost nebo smyslovost se nemohou měřit s pojmem.“ (Lyotard)

Kniha o Zlatom Anjelovi v Zlatom reze:
Irena Fialová zostavila knihu Zlatý Anjel v Prahe ako textovo-fotografický dokumentárny album, predstavujúci Nouvelovu architektúru v štyroch podobách: ako víziu, projekt, stavbu a realizáciu. Keďže desať rokov trvalo, než sa z úvah o zahraničných investíciách na Smíchove a z Nouvelovej stratégie rozvoja územia (10 ohnísk rozvoja, 10 navrhnutých stavieb) podarilo realizovať jednu budovu, kniha predstavuje široký, investičný, dodávateľský a realizačný rozmer celého urbanistického projektu. Nájdeme v nej náznak dejín Smíchova a príbeh Nouvelovho projektu i realizácie. O jeho medzinárodných aj českých objednávateľoch, investoroch, tvorcoch, realizátoroch a dodávateľoch sa v knihe dočítame takmer všetko. Od legendy, situujúcej prvú Nouvelovu skicu „stratégie rozvoja“ na cigaretovú krabičku, kdesi na stole a terase malého hotela vo francúzskom Cap D´Antibes (každé „zrodenie“ architektúry produkuje svoj mýtus?), cez dokumentáciu a vývojové zmeny projektu, podrobnú slovnú i obrazovú deskripciu vývoja stavby, až po peripetie s anjelom a jeho grafickým prenosom na sklenené platne fasády. I kompletnú dokumentáciu básnických a prozaických textov prenášaných na sklo.
Veľké množstvo popisov v knihe vyvažujú rozhovory s Jeanom Nouvelom a Frédérique Monjanel, ktoré sú snáď najsilnejšími momentmi celej výpravnej publikácie. V tomto zmysle je Zlatý Anjel v Prahe i miničítankou Nouvelovho myslenia, navrhovania a realizácie architektúry, pozoruhodným študijným materiálom. Rozhovor s vedúcou projektu ukazuje, kto vlastne so skupinou spolupracovníkov prvý návrh do detailov rozpracoval, doviedol od skice k realizácii a aká je situácia architektiek vo veľkých, architektmi vedených kanceláriách vo Francúzsku. Nouvel podľa Monjanel ženám dôveruje, preto architektka je spoločníčkou firmy a vedúcou niekoľkých projektov naraz, keďže kancelária s 90-100 zamestnancami a zamestnankyňami v novembri 2000 pracovala na 40-45 projektoch a niekoľkých súťažiach. Jej úlohou, podobne, ako ostatných vedúcich projektov, je „dobře znát Jeana Nouvela, rozumět jeho hodnotám a způsobu myšlení.“ V týchto rozmedziach sa potom realizuje jej architektonická a staviteľská tvorivosť. Nepochybnou zásluhou Ireny Fialovej je, že sa rozhovor s touto architektkou — spoluautorkou v knihe vôbec objavil, zďaleka to nie je pravidlom.
Na rozdiel od Nouvelovej architektúry, kniha o jeho architektúre nepresahuje konvencie klasických architektonických monografií. Je veľmi pozorne, kvalitne a pomerne konzervatívne zostavená i zrealizovaná. Je už tradíciou znivelizovaného písania o architektúre v Čechách, že čisto technickému popisu stavby sa vyhradzuje v knihe také isté miesto i spôsob prezentácie, ako rozhovorom a textom komentujúcim, prípadne interpretačným, ktoré v knihe celkom chýbajú, keďže si dáva za svoj cieľ dokumentáciu, nie interpretáciu. Oveľa diferencovanejšia je práca s vizuálnou dokumentáciou. Tá rozlišuje prezentovanie fotiek prostredia, reprodukcie skíc projektu, výkresy, počítačové vizualizácie i množstvo dokumentačných fotografií. V knihe sú fotografické reportáže i romantizujúce čiernobiele fotografie zo staveniska, vyznievajúce ako výstava výtvarnej fotografie na tému architektúra. Fotografický dokument je nesporne bohatší a rôznorodejší, než ten textový. Grafikovi Tomášovi Machkovi sa v knihe vydarila okrem „diatéky“ fotografií prostredia, najmä grafická úprava literárnych textov so zväčšeninami farebných bodových rastrov obrazu Anjela (abstrahovanie, geometrizovanie figuratívneho), ktorá je malou krásnou Knihou uprostred tohto slávnostného ohňostroja na počesť Zlatého Anjela. Dôsledný anglický preklad robí z knihy to, čo Nouvelov Zlatý Anjel z architektúry: darček pre hostí z inak hovoriacich krajín. U nás zostáva zatiaľ takmer bibliofíliou.

*) Tento citát Jeana Nouvela a všetky ďalšie uvedené citácie pochádzajú z recenzovanej knihy Nouvel, Jean: Zlatý Anděl v Praze. (Ed.) Irena Fialová, Zlatý řez, Praha 2000, 189 s.

Písané pre časopis Archy a pre kultúrny týždenník Domino-fórum. Text vychádza v skrátenej a upravenej podobe.
Stavba 5/2001, str. 47-49

Kniha - dokument
ZLATÝ ANDĚL
Jean Nouvel v Praze /in Prague

Kniha o Zlatém Andělu a Jeanu Nouvelovi v Praze je dokumentem hledání podoby domu v projektu i procesu realizace. Je dokumentem způsobu myšlení a práce Jeana Nouvela, od prvních skic po finální projekt, od prvotního nápadu po realizaci stavby. Je zdrojem informací pro všechny, kteří se o Zlatém Andělu, Jeanu Nouvelovi, Praze a současné architektuře chtějí dozvědět více.

sestavila Irena Fialová
Rozhovory Ireny Fialové s Jeanem Nouvelem a Fréderique Monjanel
Fotograf knihy: Filip Šlapal
Grafická úprava: Tomáš Machek
Formát 230 x 205 mm, 192 str., 233 obr., pevná vazba s přebalem