Zlínská krajská galerie představí architekty Sládečka a Krause

(ČTK) – Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně představí práci architektů Davida Krause a Svatopluka Sládečka. Výstavu nazvanou V hlavě architekta / Kraus Sládeček si lidé budou moci prohlédnout od úterý, potrvá do 5. února, sdělila ČTK mluvčí galerie Barbora Mrázková.

Architekti navzájem vybrali několik staveb, které u druhého obdivují a které jsou pro jejich tvorbu charakteristické. Z jednotlivých částí objektů pak vytvořili koláže. „Například pan Kraus u pana Sládečka vybral rozhlednu Brdo, takže použil část kamenné zdi, nebo zvlněnou část jiného domu,“ řekla ČTK kurátorka Ladislava Horňáková. Tyto prostorové koláže budou ve Zlíně vystaveny, doplní je nákresy jednotlivých staveb architektů.

Zlínský rodák Sládeček je například jedním z autorů nákupního centra Zlaté jablko v centru Zlína, polyfunkčního domu ve zlínské části Podhoří či rodinných domů. Kraus navrhl několik rodinných domů, které se často snaží splynout s přírodou.

„Architekti Svatopluk Sládeček a David Kraus patří mezi architekty, jejichž tvorba přesahuje konvenční hranice. Vytvořili si vlastní koncepci, z níž se nevytrácí chápání architektury jako uměleckého díla, objemu ale i symbolu a určitého rituálu. Jednotlivé stavby zůstávají čisté a jednoduché, z větší části mimo exponované městské prostory na ‚periferii‘ a bez ambic hrát si na ‚velkou‘ architekturu. Přesto mají vysokou působivost a osobitost, jsou kvalitní architekturou mimo zavedené vzory,“ uvedl kurátor Rostislav Koryčánek.

Doplněno Stavbaweb:
Rozhovor se Svatoplukem Sládečkem 
publikovaný v časopise Stavba č. 2/2016, str. 14-17, kráceno

V nedávné době jste na sebe upozornil společnou výstavou s Davidem Krausem v brněnském Domě umění. Vy dva pocházíte z jiného prostředí, jak k té spolupráci došlo?
Výstavu jsme připravovali sedm, možná spíš devět let. S Davidem nejsme ani spolužáci, ani jsme nikdy nespolupracovali na společné zakázce.Já jsem se s Davidovou prací seznámil na výstavě „Nová česká práce“. Pro mě byla dost určující, ostatně částečně pod jejím vlivem vznikl i název mého ateliéru: New Work.Do této skupiny jsem samozřejmě nepatřil, ta výstava ve mně ale dodnes rezonuje, jako kulturní událost širšího významu. David Krausa já jsme se poprvé virtuálně setkali v roce 2000 na stránkách časopisu Stavba. Jeho práci jsem od začátku obdivoval, zařadil jsem ji do ročenky české architektury. Potom se mi ozval a od té doby jsme o sobě věděli a cítili určitou shodu v přístupu k práci a pozici architekta.Nejdříve jsme si s Davidem dlouho dopisovali – kurátorský výběr z korespondence je součástí výstavy – reálného kontaktu mezi námi bylo míň, než jsme chtěli. Pozdějij sme se dohodli, že spolu uděláme nějaký projekt. Nakonec z toho vznikla výstava. Ten záměr zbrzdila po roce 2008 nejen celková krize oboru, ale i jakási „rezignace na marketing“architektů. Kurátor Rostislav Koryčánek nás k realizaci musel doslova dokopat a za to mu patří dík. (Pozn. red. Výstava proběhne na podzim 2016 ve Zlíně a na jaře 2017 v Galerii Jaroslava Fragnera v Praze.)

Koncept je dost specifický, jak jste k němu došli?
Původně byl záměr prezentovat se tradičně –obrázky na panelech, konkrétními projekty. Vyvinula se z toho ale výstava spíš konceptuální,kdy jeden představuje druhého. Jeden pro druhého jsme navrhli objekt inspirovaný čtyřmi jeho stavbami, tři jsou vždy do jisté míry realisticky citovány a jedna je přítomna v koncepci. Objekty mají reálné lidské měřítko,tak aby se do nich dalo vstoupit, vlézt,sednout. Stavby jsme si vybírali sami a výběr jsme mezi sebou odsouhlasovali. Výstava takřka vůbec nezachycuje stav naší aktuální architektonické produkce. Vybírali jsme většinou to, co dobře známe a máme to důkladně zažité. Vše bylo doplněno do jakéhosi dioramatu kreslenou stěnou s obrázky citovaných staveb, dřevěnou lavičkou s výhledem na tuto scenerii a výpisky z korespondence na stěnách.

Překvapilo vás něco navzájem?
Mě překvapilo, jak moc je Davidův objekt –tedy ten, který navrhl on na základě mojí architektury– popisný, pečlivý a jak velký důraz klade na detail. Myslím, že můj přístup k architektonickému detailu bývá naopak často považován za nedbalý. David byl prý překvapen„architektoničností“ objektu, který jsem mu dedikoval. Asi jsme byli překvapeni oba.

Výstava:
Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně: V hlavě architekta / Kraus Sládeček
8. 11. 2016 – 5. 2. 2017
Kurátor: Rostislav Koryčánek
Kurátoři za Krajskou galerii výtvarného umění ve Zlíně: Ivan Bergmann a Ladislava Horňáková
Výstava byla připravena ve spolupráci s Domem umění města Brna (ve kterém proběhla letos na jaře)

Rostislav Koryčánek o výstavě, únor 2016
Setkání dvou architektů Davida Krause a Svatopluka Sládečka na výstavě V hlavě architekta se stává specifickou galerijní událostí. Je vyústěním osobní roviny společného příběhu, který začal poměrně nedávno. Prvotním motivem jejich sblížení byl vzájemný profesní respekt k postojům a realizacím, kterými se každý z nich může pochlubit. Kromě zažívané profesní blízkosti spojuje Krause a Sládečka při příležitosti jejich galerijní rendez-vous prožitek, který je jedinečný a generačně nepřenositelný. Je jím euforie z poznání možností, která se u nás rozšířila v první polovině devadesátých let minulého století. To, co bylo v socialistickém Československu možné pouze tušit nebo pozorovat skrze rozpárané švy železné opony, bylo po roce 1989 najednou reálné a přítomné. Intenzita a množství podnětů, které bylo možné zažívat ve všech sférách společenského, kulturního a politického života, se dá srovnat snad s přesednutím ze zahradní houpačky na lunaparkovou horskou dráhu. Toto období podstatným způsobem formovalo vnímání architektury Krause a Sládečka a vlastně nastavilo i jejich jinakost, která je postavená na přesvědčení, že řád je od toho, aby se neustále testovala jeho platnost. Euforie první poloviny 90. let nám může napomoci porozumět tomu, jak je možné u dvou velmi odlišně situovaných a založených osobností, které se v době svých studií ani osobně nepotkaly, najít tolik názorových a tvůrčích příbuzností.
Jinakost, mimochodnost, nepoddajnost či programová opozice jsou jedny z možných charakteristik, které by se daly vztáhnout na Krause, stejně jako na Sládečka, pokud bychom chtěli tyto architekty vřadit do současného architektonického dění. Ty další, méně viditelné, jsou například zaujetí pro periferii, kterou shodně vnímají jako prostor výrazové svobody a bezprostřednosti. Živelnost organizace okraje měst a nesourodost, která na okraji míst panuje, vytváří specifickou poetiku, jenž je pro každého z nich zdrojem inspirace.
S náchylností k situacím a dějům na okraji souvisí také jejich stylová nevyhraněnost nebo otevřenost k používaným materiálům a jejich kombinacím. Výběr materiálů je odvislý spíše od ekonomie stavby než estetických kvalit materiálů. Není sice možné tvrdit, že estetika stavby nebo její výraz hraje u Krause a Sládečka bezvýznamnou roli, tou nejvíc zmáhanou kvalitou je ale architektonický prostor. Architektonický prostor navozuje vztah lidského těla k bezprostřednímu okolí a v podání obou architektů je jedno, zda je utvářen sádrokartonovými deskami nebo onyxovou stěnou. Při procházení Krausových a Sládečkových realizovaných staveb je to vlastně první věc, která pozorovateli přijde na mysl, protože si uvědomí, že každá z nich je pokusem zodpovědět otázku, bez čeho všeho se architektura může obejít, pokud je hlavní náplní domu architektonický prostor.
Umanutost architektonickým prostorem a hledání příležitostí pro jeho naplnění vyžaduje také zvláštní strategie při dohledávání zakázek. Doménou obou architektů jsou drobní stavebníci, kteří si usmysleli postavit nebo upravit vlastní dům. Kraus, podobně jako Sládeček takového záměru využívají, aby do navržené stavby vsadili architektonický prostor, stejně jako kukačka, která do cizích hnízd snáší svá vajíčka. Neznamená to, že by se programově vyhýbali větším zakázkám, rodinné stavby jsou pouze nejpříhodnějším a nejdostupnějším formátem pro svedení architektonické vášně.
Podobnost žebříčku architektonických hodnot, na kterém se mezi prvními nachází architektonický prostor, výtvarná kompozice, konceptuální přístup k řešení zadaného úkolu či formální a materiálová nevázanost, je důvodem setkání Krase a Sládečka ve výstavním prostoru. S odvoláním na kutilství a bastlení, které je typické nejen pro krajinu městské periferie, každý z architektů navrhl objekt, který má interpretovat a charakterizovat architektonickou tvorbu toho druhého. Základem oboustranného výkladu je výběr čtyř staveb, které Kraus obdivuje u Sládečka a Sládeček u Krase. To, co ve výstavním prostoru vzniklo, je jakási prostorová koláž, která je zároveň sondou do hlav obou architektů, jež zdůrazňuje hlavní principy, motivy a inspirační zdroje, o kterých si myslí, že jsou oporou toho druhého. Sestavené objekty a navozený dialog mezi nimi zároveň ukazují, že architektura není pro oba architekty zničujícím osudem, ale otevřeným příběhem, který je možné vyprávět vícero způsoby, aniž by obsah ztratil na přesvědčivosti a poutavosti. Naopak hravost je způsob, jak ukázat další horizont.

Zadejte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*