Galerie Vaňkovka slaví 15 let

Galerie Vaňkovka slaví 15 let

(20. 3. 2020) Podívejte se s námi do historie areálu, který i po 155 letech ctí odkaz podnikatele Wanniecka

   
 
 
 
 

Galerie Vaňkovka slaví 15 let

Historie jedné z moderních brněnských dominant se začala psát již v roce 1838. Do rodiny postřihače sukna Johanna Wanniecka se 18. července toho roku narodil syn Friedrich. Tehdy ještě nikdo netušil, že o 27 let později tento muž založí továrnu a určí tím ráz, který si v okolí ulic Úzká a Trnitá zachová Brno dodnes v podobě nákupní Galerie Vaňkovka. Základy nejnavštěvovanějšího brněnského nákupního centra byly položeny před 155 lety, dne 21. března 1865. Samotná Galerie Vaňkovka pak letos v březnu slaví 15 let.

Dne 2. prosince 1864 zakoupil mladý podnikatel Friedrich Wannieck spolu se svým společníkem Philipem Jellinkem dům se zahradou na adrese Trnitá 21. O necelé čtyři měsíce získali pro svou firmu Wannieck a Phil. Jellinek povolení ke stavbě strojních dílen sestávajících ze slévárny, kuplovny, hnacího parního stroje, kotelny a montážních dílen. S nabytím povolení k provozu v červnu téhož roku navazuje Wannieck spolupráci s cukrovarníkem Juliem Robertem, synem majitele cukrovaru v Židlochovicích.

Když v roce 1806 Napoleonova kontinentální blokáda zabránila dovozu mimo jiné třtinového cukru, začaly cukrovary usilovat o co nejrychlejší rozvoj technologií k získávání cukru z řepy. Jako revoluční se ukázala metoda difúze, kterou po letech bádání vyvinul právě Julius Robert. Roku 1866 dala Robertova a Wannieckova spolupráce vzniknout vůbec prvnímu difuzéru na světě. O Wannieckovu výrobu cukrovarnického zařízení po tomto úspěchu rázem projevili zájem také v cizině, v roce 1867 byla nová technologie zavedena v celkem 27 cukrovarech po celé Evropě. Spolupráce s Robertem se stala Friedrichovi Wannieckovi osudnou nejen v životě profesním, ale i v soukromém. V roce 1868 se Robertova sestřenice Victoria von Robert stává paní Wannieckovou.

Továrna v rukách vizionáře Wanniecka prosperovala
Po odchodu Philipa Jellinka do Ruska 20. prosince 1868 se stal Friedrich Wannieck sám vlastníkem celé továrny. Pod jeho vedením se nadále rozšiřoval výrobní program i samotný areál. Továrna sklidila v následujících letech řadu obchodních, ale i společenských úspěchů a uznání. O necelých deset let později, v roce 1887, již Wannieck zaměstnával na 250 dělníků. S příchodem technického ředitele Edmunda Gamse firma navázala výhradní spolupráci se švýcarskou společností bratří Sulzerových na výrobu parních kotlů. Mezi lety 1888 a 1889 továrna opět nabyla na objemu – postaveny byly administrativně správní budova při ulici Zvonařka, sklad, nový tovární komín vysoký 36 metrů, tehdy nejvyšší v Brně, a byla zahájena stavba nové kotelny.

V roce 1890 byla prohloubena spolupráce se švýcarskou firmou bratří Sulzerů právní přeměnou Wannieckova závodu na komanditní společnost. Veřejnými společníky se vedle Friedricha Wanniecka stali také obchodní ředitel August Hněvkovský a technický ředitel Edmund Gams. Získané prostředky byly použity ke stavbě montážní haly, nové slévárny a vybudování vlečky. Dne 22. dubna 1890 byl položen základní kámen obou hal a v červnu 1891 byla stavba dokončena. Pod vedením Edmunda Gamse byla Vaňkovka připravena na další růst kapacity výroby. Kromě stále zdokonalovaných parních strojů reagovala na aktuální poptávku pohotovým konstrukčním vývojem a výrobou dalších strojních zařízení pro rozvíjející se obory.

Zdravotní stav nedovolil v úspěchu pokračovat
V roce 1897 se Edmund Gams ze zdravotních důvodů vzdal svého postu technického ředitele. Rovněž dvaašedesátiletý Friedrich Wannieck již nechtěl – i kvůli svému věku – dále vést rostoucí podnik a netroufal si ho řídit ani jeho syn Friedrich Oskar. Firma bratří Sulzerových nemohla v roce 1900 vedení závodu taktéž převzít. Podnik, který se po třicet let úspěšně rozvíjel, tak ztratil koncem 19. století svoji dynamiku. Dne 18. dubna 1901 byla proto zahájena fúze s První brněnskou strojírnou (PBS), která byla dokončena 11. ledna 1902.

Ztrátu samostatnosti nahradil velmi perspektivní výrobní program. Ředitelé PBS Ludwig Augustin Lohnstein a August Hněvkovský se rozhodli původní Wannieckovu továrnu rozšířit a zahájit zde výrobu parních turbín podle právě získané licence od anglické firmy Parsons. V celém období 1903–1929 bylo ve Vaňkovce vyrobeno celkem 722 parních turbín o celkovém výkonu 1 135 MW, více než polovina z nich byla exportována do řady zemí ve východní Evropě i na Balkán.

Rok 1927 je pro bývalou Wannieckovu továrnu smutným rokem. Osm let po smrti podnikatele Wanniecka je rozhodnuto o likvidaci nevyhovující továrny. Zařízení, výroba i zaměstnanci jsou přesunuti do areálu PBS na ulici Olomoucká, od roku 1930 je areál Vaňkovky uzavřen. V roce 1936 jej kupuje Česká zbrojovka Brno. Až do roku 1967, kdy se Vaňkovka stala závodem společnosti Zetor Brno, vystřídala několik majitelů. Zetor Brno mezi lety 1985 a 1990 přistoupil k útlumu výroby a jejímu převedení do nového areálu v Líšni. Dne 29. října 1990 byla vyhlášena stavební uzávěra, která trvala až do konce roku 1994.

Naděje pro Vaňkovku
Nová naděje začala Vaňkovce svítat v roce 1992, kdy byl areál strojírny a slévárny ministerstvem kultury prohlášen za národní památku. V roce 1994 pak ve snaze o zachování areálu, který tou dobou již 130 let platil za neodmyslitelnou součást Brna, vznikla Nadace Vaňkovka. Od září téhož roku se Vaňkovka začala pozvolna měnit v kulturní centrum.

O více než pět let později byl, také díky činnosti nadace, areál Vaňkovky po náročné privatizaci definitivně převeden do vlastnictví města Brna. Krátce nato představuje městu svůj záměr výstavby obchodně-společenského centra firma ECE. Následují tři roky intenzivních jednání, které na podzim roku 2003 vyústí ve stavební povolení projektu nákupního centra. Po roce a půl je 23. března 2005 slavnostně otevřena Galerie Vaňkovka.

Centrum, do něhož každý den zavítá na 40 000 návštěvníků, se za 15 let svého fungování stalo nedílnou součástí města Brna, zejména jeho takzvaného Jižního centra. Rychlý rozvoj lokality započal právě revitalizací brownfieldu, který na místě bývalé továrny postupně vzniknul. Galerie Vaňkovka je centrum, jež ctí odkaz podnikatele Wanniecka nejen svým jménem, ale také zachováním genia loci i tím, že se – stejně jako před 155 lety Friedriech Wannieck – snaží svým přístupem udávat trendy. Ať už v Brně, či v rámci celého jihomoravského regionu.

O Galerii Vaňkovka Brno
Galerie Vaňkovka Brno je obchodní centrum v Brně, které bylo otevřeno v roce 2005. Nachází se na místě bývalé továrny, kterou v roce 1865 založil rakousko-uherský podnikatel Friedrich Wannieck. Galerie Vaňkovka Brno patří do portfolia německé společnosti ECE. V současnosti se zde nachází přes 130 obchodních jednotek na prodejní ploše větší než 37 tisíc metrů čtverečních. Průměrně sem denně zavítá téměř 40 tisíc návštěvníků.
Dne 23. března 2020 oslaví Galerie Vaňkovka Brno 15 let od svého otevření.
tisková zpráva

Doplněno Stavbaweb:
Autorem projektu přestavby Galerie Vaňkovka je ateliér Architekti Hrůša & spol., Ateliér Brno 

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rekonstrukce

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

24. 3. 2020 17:03:00

Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí čili o obtížné cestě od polemiky k dialogu Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog. Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne: Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné? Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu? Tyto otázky zůstávají na pořadu dne. Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“ Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí. Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích. Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

20. 3. 2020 15:24:36

Re: Re: Re: Re: Obnova mariánského sloupu v Praze.

Koukám Luščinole, že jsi opravdu vytrvalý, to není až zas tak obdivuhodná vlastnost, spíš svědčí o tvé omezenosti. Tvoje hraní si na světaznalého všeználka je ovšem v zásadě velmi zábavné, zejména v dnešní smutné době. Tvůj poslední výlev je zajímavý mimo jiné tím, že asi se neumíš pořádně vyjadřovat ani v jednom jazyce a se snažíš předstírat znalosti angličtiny, což v tvých vlastních očích má vytvářet pocit jakési morální nadřazenosti. Strašně se pleteš a poučovat mě o významu slov nebo o tom co co znamená je asi stejně pádné, jako tvoje bláboly o tom sloupu. Nějaký ten překlep se mi v mobilu stane, na rozdíl od tebe podobné věci "vyřizuji" třeba v MHD, rozhodné bych jimi neztrácel čas na rozdíl od tebe, který podle všeho brejlíš celý den do monitoru, abys připravil další blábol. Nicméně budu rád, když budeš pokračovat, bavím se dobře. Jediný jistota tak jednou za čtrnáct dní, když navštívím na pár minut tyto stránky, že zrovna pod támhle článkem najdu tvůj další blábol. A jen tak mimochodem, jestli jsi měl na mysli Chruščova, tak se někam podívej, jak se to jeho "otčestvo" v češtině píše. Jinak doufám, že sloup tam vydrží podstatně kratší čas než původně, oni podobní samozvaní umělci umí mlátit hlavně hubou a až to na někoho spadne, bude po legraci. Takže milý nedělnický původe, předveď se...

19. 3. 2020 15:44:03

Re: Analytici: Stavebnictví může být tahounem při oživení ekonom...

Je zajímavé, kolik analytiků hovoří o zcela obligátních záležitostech, jako kdyby měli právo a všechny moudra světa ve svém držení. Přitom co ví ti z bank o reálných problémech na stavbách? Nic, protože mají pouze předávané informace od manažerů stavebních firem, které jsou často poněkud vzdáleny od pravdy. Logicky. Je také podivné, že vůbec někomu sdělují své prognózy a potřebu budoucího dění. Komu? Vládě? Pojišťovnám? Prázdné článečky, které nikdo nepotřebuje, jsou o ničem. Odvětví, která podporují stavební průmysl, ta v určitém utlumeném procesu dále produkují. Stavební firmy část zakázek, těch menších, zpomalí, ale ostatní pojedou dál, např. dálnice a koridory. Tam se termíny nesmí posunovat. Co se zhorší, jsou investice do jiných odvětví, kde začnou chybět zahraniční síly, které odjely pryč. A stavby technologií pro petrochemii a energetiku, na ty budou tyto montážní cizí síly chybět nejvíc. na to jsem zvědav, jak to dodavatelské firmy zařízení pro zásadní změny v energetice vyřeší. Poklesne čerpání tzv. dotací z fondů EU ještě víc? Ovšem a to bude jen dobře. Nevyváženost mezi zdroji peněz a možnostmi stavební výroby se ukáže ještě větší než dosud. Zajímá to vládu, její investiční národní plán se bude měnit? Jak, kdy? Ani ve hvězdách to dnes nestojí.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz