Interiéry kanceláří vedení města

Interiéry kanceláří vedení města

Pernštýnské náměstí 1, Pardubice

(10. 1. 2020) Ateliér Mixage

   
 
 
 
 

Interiéry kanceláří vedení města

Zadáním bylo v rámci již probíhající rekonstrukce vytvořit studii a následně projekt interiérů kanceláří vedení města – primátorského patra ve 2. NP historické radnice v Pardubicích. Jedná se o pět kanceláří zástupců města, tři kanceláře asistentek/sekretariátu, kuchyňku a salonek. Požadavkem investora bylo zachování stávajícího funkčního uspořádání.
Interiéry volně navazují na historické prostředí objektu a doplňují je o současné materiály a prvky technického charakteru. Pro všechny kanceláře byl navržen specifický nábytek, který tvoří jednotnou linku interiérů.
V průběhu rekonstrukce se postupně odkrývaly historické malby. Ty se staly jedním z inspiračních zdrojů interiéru a vytvořily jejich základní barevný rámec. Odkryté malby, někdy i velmi tmavých odstínů, poukázaly na nutnost změny bílé barvy vnitřních stran oken a dveří na světle šedou.
Fragmentální pozůstatky historické malby jsou skryty pro další generace pod novými, jemně šedými malbami s bílými linkami. Prostorům se navrátila dřevěná podlaha – masivní dubové parketové vlysy v rybinovém vzoru. Rozvody jsou schovány do podlahy. Odstraněním původního podokenního žlabu jsme podpořili vertikálnost oken, kterou jsme umocnili pásy závěsů a záclon. Výrazným novým vstupem do interiéru jsou závěsná segmentová svítidla sestavená do tvaru oválu.
Atypický dýhovaný nábytek doplňuje typizovaný sedací mobiliář. Navržený nábytek vytváří specifické solitérní kusy, které jsou sjednoceny materiály, utilitárními tvary, jemnými detaily i skladbou dýh. Vyroben byl z dubové dýhy a osazen na podnože světlé šedé barvy. Jednotlivé kusy jsou opatřeny vyfrézovanou vodorovnou linkou úchytek, která volně přechází do bočních korpusů skříní. Tento detail členění nábytku umožňuje vytvořit do sebe zapadající celek a propojit tak jednotlivé kusy mezi sebou.
Zcela atypickou kanceláří je kancelář primátora, pro kterou byla navržena jiná nábytková řada s povrchem z tmavé ořechové dýhy doplněné jemnými měděnými detaily. Interiéru vévodí dekorativní reliéf z původní kanceláře. Mezi sekretariátem a kanceláří primátora se nachází salonek s křesly a pohovkou. Tato původně úzká místnost s krásným reliéfním stropem s rozetou byla v průběhu času rozdělena sádrokartonovou příčkou na dva prostory s rozdílným provozem, kuchyňku a salonek. Ornament stropu byl tak necitlivě přerušen. Navrhli jsme proto novou sádrokartonovou příčku, která je v horní části přerušena pásem skla.
Sekretariát primátora nábytkem navazuje na ostatní sekretariáty. Rozdíl je pouze v umístění kuchyňky. Její dveře jsou v klasické výšce a nenavazovaly tak na ostatní dveře do kanceláří. Pro eliminaci rušivého dojmu jsme navrhli dveře se skrytou zárubní v barvě a členění okolních stěn.

Autorská zpráva
Foto: Honza Ptáček


Investor: Magistrát města Pardubic
Autor: Mixage s.r.o. architektonická a grafická kancelář

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rekonstrukce

Dokončení

2019

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

24. 3. 2020 17:03:00

Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí čili o obtížné cestě od polemiky k dialogu Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog. Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne: Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné? Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu? Tyto otázky zůstávají na pořadu dne. Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“ Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí. Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích. Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz