Konverze uhelného mlýna

Uhelný mlýn V Libčicích nad Vltavou spolu s areálem šroubárny postupně degradoval a jeho potenciál byl dlouho přehlížen. O konverzi mlýna se přičinil architekt Patrik Hoffman, který nejenom navrhnul projekt adaptace, ale zašel mnohem dál – stal se jejím iniciátorem a investorem. Pro architekta to navíc není první projekt obnovy a záchrany objektu průmyslového dědictví. Spoluvlastní a adaptuje objekt bývalé trafostanice na pražském Smíchově.

Historie a současnost
V letech 1845 až 1851 byla vybudována Severní státní dráha v úseku z Prahy do Drážďan, která v Libčicích podnítila rozvoj průmyslové výroby. Areál vznikal od roku 1872 na pásu území ohraničeném železniční tratí a Vltavou, za kterou se vypíná skalní masiv. Od roku 1884 závod vlastnila Akciová společnost železárny Libčice, v roce 1924 přešel do majetku Pražské železářské společnosti. Už od počátků produkce se výroba zaměřuje zejména na drobné železářské zboží, jako jsou nýty, šrouby či hřebíky. Změny po druhé světové válce přinesly začlenění šroubárny do státního podniku SONP Kladno a jeho následné osamostatnění v šedesátých letech jako Šroubárny Libčice n.p. V tomto období podnik zaměstnával více než šestnáct set lidí. V roce 1992 byl privatizován. Výroba pokračuje, a to i přes krach původní společnosti, ke kterému přispěly i povodně v roce 2003. Areál je však využíván současným majitelem šroubárny Screws & wire Libčice a.s. jenom částečně, počet pracovníků se dnes pohybuje přibližně kolem sto lidí.
Uhelný mlýn byl postaven společně s přilehlou kotelnou, pro kterou sloužil, kolem roku 1900. Pohledové cihly pro stavbu dodala cihelna jedné z nejvýznamnějších českých komínářských firem Ant. Dvořák & K. Fischer, která s areálem železáren sousedila. Tato společnost vystavěla i komín s vodojemem pro kotelnu, který je v panoramatu Libčic nad Vltavou jednou z nepřehlédnutelných dominant. Po roce 1965, kdy byla do kotelny instalována nová technologie, ztratil mlýn své původní poslání. Po přepatrování ocelovou konstrukcí byl využíván pro různé obslužné funkce jako garáže, sklady nebo stanice pro nabíjení aku-vozíků.

Hledání využití
Patrik Hoffman usiluje o revitalizaci celého areálu šroubárny. Ke koupi závodu chtěl původně v roce 2006 přesvědčit svého kamaráda. Z toho však sešlo, a tak koupil alespoň jeho část – objekt uhelného mlýna, pro který vytvořil ve spolupráci s Marcelou Jiráskovou, Pavlem Hiczem a Tomášem Havlíčkem projekt konverze. Jak však sám v nadsázce říká: „touha zmocnit se celého areálu nás neopouští“. Dál taky spolupracuje s městem na projektu rozvoje oblasti formou oživení náplavky.
Pro každou konverzi je stěžejní především nalezení nové, životaschopné a přiměřené funkce. Proto se architekt spojil s výrobcem designového nábytku Lugi, jehož výroba se v areálu usídlila už v dřívějším období a dnes využívá adaptovaný objekt pro prezentaci a skladování svých výrobků. Funkční náplň v objektu pak doplňují další aktivity Patrika Hoffmana. Kromě prostor pro samotný atelier Hoffman zde lze nalézt i půjčovnu umění – Artotéku nebo showroom designového nábytku Gubi. Projekt byl kromě vlastních zdrojů podpořen a spolufinancován dotačním programem Evropské unie – OPPI.

Členění se zachovalo
Budova Uhelného mlýnu o půdorysných rozměrech 12,1 x 17,5 m a výšce 11 m byla ve výchozím stavu dispozičně řešena s otevřenými podlažími propojenými ocelovým schodištěm a nákladním výtahem. Toto členění je v zásadě zachováno i v adaptaci, i když schodiště je nově situováno v jiném místě a s jinou orientací. Zázemí pro jednotlivá podlaží jako toalety, kuchyňky nebo úklidová místnost jsou situovány do prostoru vložených boxů, takže neruší vyznění otevřené dispozice.
Hlavní vstup je nově v čelní fasádě, původní boční vstup slouží pro zásobování. Oddělené zpřístupnění třetího nadzemního podlaží je řešeno nově zbudovaným exteriérovým schodištěm, vinoucím se podél jihovýchodní fasády.
Zásah do původní dispozice představuje i hmota nového částečně proskleného boxu technické místnosti, jež je včleněna do severozápadní fasády. Velkorysý vykonzolovaný balkon je vsazen do prostoru okenního otvoru na severovýchodní fasádě.

Souznění s originálem
Projekt rekonstrukce navazuje na linii současného přístupu k revitalizacím (nejen) průmyslových historických objektů. Nové zásahy jsou odlišeny od původních prvků tak, aby byly napohled čitelné, zároveň však materiálově souzní s historickou stavbou. To umožňuje vyniknutí původních prvků, které byly rekonstruovány a sanovány. Akceptována byla i menší poškození cihlového zdiva (které ovšem nebylo staticky narušeno). Velkou péči autor věnoval okenním otvorům. Ocelové rámy s tabulkami, pro řadu průmyslových objektů charakteristické, ponechal v původní poloze a rekonstruoval, ovšem už bez zasklení. Nová okna jsou osazena na vnitřním líci zdiva, přičemž technické řešení izolace v ostění umožnilo částečné schování plochy rámů, které tak jen minimálně narušují původní vzhled objektu.
V exteriéru i interiéru došlo k očištění od nehodnotných nánosů a stavebních vrstev. Neproběhlo však žádné výrazné navrácení do původního stavu, naopak množství dodatečných zásahů je ponecháno jako integrální součást budovy, a to jak těch větších od přepatrování až po drobné detaily. K nim patří kupříkladu ponechání na fasádě nevyužívané konzole elektrického vedení, které je osazeno porcelánovými izolátory.

Jednotící linie
Nově přidané hmotové novotvary, a to především exteriérové schodiště, jsou z černého plechu ve formě vrstvících se rámů. Tento systém se opakuje i na několika prvcích interiéru.
Vnitřní ocelová konstrukce přepatrování byla zachována a upravena dle nových dispozičních požadavků a zároveň byla ukotvena do stávajících zdí mlýna. Toto řešení umožnilo odstranění táhel původního zavětrování. V interiéru zůstala i střešní konstrukce, a to včetně krokví a bednění. Zateplení střešního pláště bylo řešeno nad touto konstrukcí. Jako technologický artefakt byl zachován i původní výtah, jehož strojovna byla odhalena. Interiéry jsou uzpůsobeny soudobým požadavkům na užívání při zachování industriální materiality a upřednostnění vizuálního působení starých konstrukcí a povrchů před těmi nově navrženými. Naopak obslužné krabice vložené do prostoru jsou kontrastně pokryty masivním dřevem s výraznou kresbou, která celé působení interiéru změkčuje.

Step by step
Přáním architekta Hoffmana bylo nastartování procesu proměny celého areálu. Pod vedením stejného autora probíhá adaptace objektu kotelny. Čím větší životaschopnost projekt v budoucnu prokáže, tím větší je šance, že další investoři budou následovat. Ukazuje cestu i nadšencům, kteří vidí, že jejich úsilí může být dotaženo do zdárného konce a v neposlední řadě i zastupitelům obcí a měst. Projekt získal po svém dokončení ocenění Národní cena za architekturu Grand Prix Architektů 2013, kdy porota pod vedením Jaume Freixa ocenila kromě architektonických kvalit, jako je příkladná práce s detailem či adekvátnost míry zásahu i samotný vznik precedensu pro další, dosud chátrající areály a angažovanost tvůrce, který je zde taky v roli iniciátora i spoluinvestora.

Štefan Molnár

 

Patrik Hoffman
Šroubárna mne fascinovala. Již v roce 2006, kdy jsem se snažil přesvědčit svého kamaráda, aby do areálu investoval. Neudělal to, a tak jsem to musel udělat sám. Opuštěný areál, kde kdysi pracovalo a žilo více než 1600 lidí. Dnes je jich zde necelá stovka. A přitom je tu téměř vše! Domy, železnice, silnice, technická infrastruktura, řeka, vzrostlé stromy… genius loci. Areál je zanedbaný a opuštěný – jen ho znovu probudit k životu.
Při pohledu na zrekonstruovaný Uhelný Mlýn by mělo být jednoznačně patrné, co je původní a co přidané. Hmoty nově přistavovaných vnějších částí byly realizovány jako systém vzájemně propojených ocelových krabic (vstupní pavilon, schodiště, balkon, kotelna) z plechů tloušťky 4 mm tak, aby co nejméně narušovaly původní vzhled budovy.
Obdobně jsme pracovali s vnitřním vybavením. Byly odstraněny dodatečné vestavby a stávající vnitřní schodiště bylo nahrazeno novým, nově orientovaným, ocelovým schodištěm. Původní ocelová konstrukce byla očištěna a natřena. Veškeré zázemí v podobě toalet, kuchyňky či úklidových komor je ukryto v samostatných dřevěných „krabicích“ umístěných volně v prostoru, abychom tak nechali maximálně vyniknout konstrukci domu, otevřenost a velkorysost prostor.
Střešní ocelová vazníková konstrukce byla ponechána ve své podobě, včetně dřevěných krokví a bednění. Okenní otvory byly z vnitřního líce doplněny novými hliníkovými okny s izolačním dvojsklem a stávající ocelové rámy okenních výplní byly opraveny a zachovány.
Naším přáním je, aby tento projekt nastartoval proměnu zanedbaného průmyslového areálu v centrum, v němž najdete ateliéry, výrobu, showroomy a prodejny zajímavých věcí. Aby se stal místem, které inspiruje.



Konverze Uhelného Mlýna  na multifunkční objekt