Národní knihovna

Národní knihovna

Praha 8 - Karlín

(25. 10. 2019) Druhá cena v Přehlídce diplomových prací ČKA - 2019

   
 
 
 
 

Národní knihovna

 Lenka Levíčková z Fakulty architektury ČVUT v Praze; ateliér Michala Kuzemenského

Praha se stává skanzenem, veřejné budovy se v centru vytrácejí. Potřebuje restrukturalizovat.  Knihovna má potenciál mobilizovat své okolí a vyčistit je. Ideálním územím se stává dopravní propast mezi historickým centrem Prahy, Karlína a nábřežím řeky. Dříve zde stály hradby, dnes je to další neprostupná zeď magistrály a silnic obklopující hotelový komplex Hilton a kanceláře, která generuje spoustu nefungujících míst. Místo čistím od neprostupných nájezdů, silnic utěsňující dosavadní tok lidí. Vybírám signifikantní postavení hotelu Hilton a přetvářím tento symbol krátkodobého pobytu na veřejnou funkci každodenně sloužící obyvatelům města.
Využívám a měním stávající hotel na Národní knihovnu. Navazuji na tradici umisťování veřejných staveb u řeky a počítám s vizí nové budovy České filharmonie na protějším břehu. Dříve jsme „chrámy páně“ měnili na divadla, celnice. Dnes využívám postavení „chrámu peněz“ a měním jej na „chrám paměti“. Ambice Národní knihovny je transformování instituce z informačního skladu na centrum kulturního dění, technologické inovace a toku myšlenek. Kniha se dostává do pozadí, přičemž v popředí stojí společnost, její setkávání, poznání nové technologie a práce s ní.
Vytvářím prstenec těchto možností, který objímá centrální část se zkamenělou sochou knih, zodpovědně dostávající funkci knihovny. Racionální konstrukci hotelu přebírám a nastavuji jej skeletovým prstencem, který celou budovu přemosťuje a rozšiřuje ji. Hotel zbavuji ornamentu a zvětšuji jeho vnitřní atrium. Vznikají atria a různé prostupy srkz celý prstenec. Archiv se propisuje do staré konstrukce, stává se těžištěm, zkamenělou sochou knih. Korunka knihovny je prázdná konstrukce otevřená alternativnímu využití. Dvojitá fasáda z luxfer a čirého skla vytváří polopropustnou scénu knihovny, vidíte jen siluety, občas i víc.

Autorská zpráva

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Projekty

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

24. 3. 2020 17:03:00

Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí čili o obtížné cestě od polemiky k dialogu Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog. Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne: Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné? Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu? Tyto otázky zůstávají na pořadu dne. Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“ Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí. Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích. Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz