Národní knihovna

Národní knihovna

 Lenka Levíčková z Fakulty architektury ČVUT v Praze; ateliér Michala Kuzemenského

Praha se stává skanzenem, veřejné budovy se v centru vytrácejí. Potřebuje restrukturalizovat.  Knihovna má potenciál mobilizovat své okolí a vyčistit je. Ideálním územím se stává dopravní propast mezi historickým centrem Prahy, Karlína a nábřežím řeky. Dříve zde stály hradby, dnes je to další neprostupná zeď magistrály a silnic obklopující hotelový komplex Hilton a kanceláře, která generuje spoustu nefungujících míst. Místo čistím od neprostupných nájezdů, silnic utěsňující dosavadní tok lidí. Vybírám signifikantní postavení hotelu Hilton a přetvářím tento symbol krátkodobého pobytu na veřejnou funkci každodenně sloužící obyvatelům města.
Využívám a měním stávající hotel na Národní knihovnu. Navazuji na tradici umisťování veřejných staveb u řeky a počítám s vizí nové budovy České filharmonie na protějším břehu. Dříve jsme „chrámy páně“ měnili na divadla, celnice. Dnes využívám postavení „chrámu peněz“ a měním jej na „chrám paměti“. Ambice Národní knihovny je transformování instituce z informačního skladu na centrum kulturního dění, technologické inovace a toku myšlenek. Kniha se dostává do pozadí, přičemž v popředí stojí společnost, její setkávání, poznání nové technologie a práce s ní.
Vytvářím prstenec těchto možností, který objímá centrální část se zkamenělou sochou knih, zodpovědně dostávající funkci knihovny. Racionální konstrukci hotelu přebírám a nastavuji jej skeletovým prstencem, který celou budovu přemosťuje a rozšiřuje ji. Hotel zbavuji ornamentu a zvětšuji jeho vnitřní atrium. Vznikají atria a různé prostupy srkz celý prstenec. Archiv se propisuje do staré konstrukce, stává se těžištěm, zkamenělou sochou knih. Korunka knihovny je prázdná konstrukce otevřená alternativnímu využití. Dvojitá fasáda z luxfer a čirého skla vytváří polopropustnou scénu knihovny, vidíte jen siluety, občas i víc.

Autorská zpráva