Obnova budovy Školy architektury

Obnova budovy Školy architektury

(19. 2. 2020) Marcela Steinbachová, spolupráce: Vít Holý, ateliér Skupina

   
 
 
 
 

Obnova budovy Školy architektury

Akademie výtvarných umění v Praze památkově obnovila budovu Školy architektury po 100 letech od její výstavby. Budova od 20. let minulého století slouží až do současnosti studentům AVU.

Slovy rektora doc. MgA. Tomáše Vaňka: „Budova Školy architektury AVU je svědectvím své doby se silným pro-modernistickým étosem a jako taková je cennou kulturní památkou. Jedná se o jedinečný architektonický kompilát hned několika stylů s převažujícím vlivem kubismu a funkcionalismu a její obnovy bylo díky dohledu architektky Marcely Steinbachové zajištěno autorsky koncepčně citlivým způsobem. Budova je zachovaná a renovovaná ve výjimečně autentickém stavu a s nově začínajícím semestrem se do ní vrací život spojený především s výukou architektury, nových médií a technologií na AVU.“

Historie Školy architektury
Škola architektury byla založena v roce 1910 architektem Janem Kotěrou (1871–1923), který chtěl tímto aktem demonstrovat, že architektura je nejenom technická, ale i umělecká disciplína. Jan Kotěra, žák Otto Wagnera na vídeňské Akademii a poté dlouholetý profesor na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, byl zakladatelskou osobností české moderní architektury. Vychoval dlouhou řadu žáků, které v rámci Akademie nejdříve vyučoval ve svém ateliéru v Hradešínské ulici na Vinohradech. V letech 1919–1920 vypracoval projekt budovy Školy architektury, respektive dvou paralelních samostatných budov po boku Akademie, určených pro architekturu a grafiku (druhá budova nikdy nebyla postavena). Budova byla projektována jako jednopatrová stavba se stanovou střechou ve stylu rané moderny s prvky doznívajícího kubismu na výrazném portálu. Po Kotěrově smrti se jeho nástupcem stal architekt Josef Gočár (1880–1945), který projekt svého učitele využil a rozšířil o patrovou nástavbu s rovnou střechou a funkcionalistickými ateliérovými okny na sever. Budova dokončená v roce 1924 vznikla jako provizorium bez popisného čísla. Za války, kdy byla škola architektury uzavřena, sídlil zde Archeologický ústav. Po válce školu v interiéru upravil architekt Jaroslav Fragner, nové osvětlení navrhoval Jaroslav Fischer. V roce 1947 byla ve druhém patře umístěna restaurátorská škola, později ateliér profesora Oldřicha Oplta a po roce 1990 ateliér architektury prof. Emila Přikryla a nových médií profesora Michaela Bielického. Dnes jsou v budově umístěny ateliéry a knihovna Školy architektury Jiřího Šika, Nová média I Tomáše Svobody a nově bude sloužit i pro Digitální laboratoř. [Jiří T. Kotalík]

Památkové obnovení v roce 2019
Studie k investičnímu záměru obnovy Školy architektury AVU vznikla pod vedením: Prof. Akad. Arch. Ing. arch. Emila Přikryla v roce 2014 a pracovali na ní studenti a asistenti Školy architektury (MgA. Marek Kopeć, MgA. Ing. Arch. Michal Šiška, MgA. Ing. Arch. Adam Wlazel, MgA. Vendula Urbanová, MgA. Tamara Staňková, MgA. Ondřej Dušek).

Navazující projekty včetně autorských dozorů na stavbě vyhrála na základě výběrového řízení bývalá studentka a asistentka Školy architektury, žačka Emila Přikryla, MgA. Marcela Steinbachová, PhD, spolupráce: Ing. Vít Holý, ateliér Skupina, www.skupina.org.

Budova Školy architektury AVU se nachází na pozemku v majetku vlastníka, Akademie výtvarných umění v Praze, U Akademie (bez č.p. nebo č. ev.), Praha 7. Je solitérním obdélníkovým objektem a je propojen s hlavní budovou Akademie oplocenou zahradní plochou (severozápad) a sousedí s chodníkem ulice Kamenická a U Akademie (jihovýchod). Nachází se na rozhraní obytné čtvrti Letná a parku Stromovka.

Jedná se o třípodlažní podsklepený objekt se středovou chodbou se 2 sousedícími schodišti. Ateliéry jsou situovány k východní a severní fasádě (ateliér v posledním podlaží má částečně prosklenou střechu). Pracovny a kabinety jsou situovány u fasády jižní.

MgA. Marcela Steinbachová, PhD. k renovaci dodává: „Bylo pro nás zásadní vycházet ze studie prof. Emila Přikryla a jeho studentů, kteří roku 2014 nastínili způsob uchopení řešení obnovy. Nebylo lehké vybírat z tisíce možných řešení tu jedinou správnou a doufáme, že se nám to ve výsledku podařilo.“

Byly odstraněny téměř všechny vnitřní rozvody a provedeny nové (vytápění, kanalizace, silnoproud, slaboproud - elektronická komunikace a poplachové systémy, zdravotechnika). Nepůvodní a nehodnotné současné radiátory, svítidla, zařizovací předměty, baterie a nepůvodní obklady a dlažby byly odstraněny bez náhrady. Došlo k sanaci suterénu odkopáním obvodu stavby a řešením odvlhčení. Kompletně byly odstraněny všechny vrstvy podlah v suterénu a povrchy podlah v patrech.

Převážná část původních prvků byla restaurována (schodiště, dveře, okna, zábradlí, nápisy na fasádě, zámečnické prvky, obklady, dlažby, dobová umyvadla). Chybějící prvky (svítidla, zásuvky a vypínače, umyvadla, baterie, klozety...) byly vybrány citlivě. Suterén byl kompletně zhotoven nově, včetně nových prosklených dveří, které umožňují prosvětlovat kdysi nehostinné chodby.

Na fasádách a jejich restaurování se podílel ateliér restaurátorů se studenty pod vedením MgA. Jana Kracíka, vedoucího pedagoga Restaurátorské školy sochařské AVU.

tisková zpráva AVU

Doplněno Stavbaweb:
Soutěžní dialog: 2018
Projekt: 2018-2019
Realizace: 2019 - 2020
Autor: Marcela Steinbachová
Spoluautor: Vít Holý
Vyhlašovatel: Akademie výtvarných umění v Praze
Fotografie: Tomáš Souček, Pavel Nasadil, Skupina
Projekt na stránkách autorů najdete ZDE.


Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rekonstrukce

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz