Pamětní místo Brány borců ve Štruncových sadech

Pamětní místo Brány borců ve Štruncových sadech

(26. 9. 2019) Nový památník v Plzni se nachází v místě původních tribun, tzv. valů

   
 
 
 
 

Pamětní místo Brány borců ve Štruncových sadech

Nové Pamětní místo Brány borců před stadionem ve Štruncových sadech má od září město Plzeň. Památník je bezbariérově přístupný a navazuje na okolní terén. Nachází se v místě původních tribun, tzv. valů. Stavba, jež si vyžádala náklady ve výši 1,87 milionu korun bez DPH, se budovala čtyři měsíce, od dubna do září letošního roku.

„Město Plzeň prostřednictvím magistrátního odboru správy infrastruktury nechalo vybudovat nové pamětní místo, které se skládá ze třech oblých betonových stěn kruhového půdorysu. Ten navazuje na základní princip hry a současně staví na stejnou úroveň všechny přítomné části. Na třech stěnách po obvodu se zobrazují různé části klubového – sportovního života. Fanoušci – historie – současnost, respektive fanoušci – klub – hráči,“ vysvětlil první náměstek primátora Roman Zarzycký.

Betonové stěny z hrubého pohledového betonu jsou osazeny perforovaným plechem. Větší otvory znázorňují městský znak, logo klubu, které je použité na fasádě nového stadionu, a obrys původní Brány borců jako symbolu fanouškovské základny. Menší otvory v pravidelném rastru umožňují postupné osazování kovových destiček s popisy událostí, profily hráčů atd. Každá stěna má ze zadní strany perforovaných plechů nalepené LED pásky pro nepřímé nasvětlení panelů. Jak materiál, tak barevnost odkazuje na fotbalový stadion.

„Za podobou památníku stojí architekt stadionu ve Štruncových sadech Daniel Němeček společně se zástupcem fanoušků Lukášem Kellnerem, zaměstnancem Fakulty designu a umění Západočeské univerzity v Plzni. Studenti této fakulty byli do realizace rovněž zapojeni. Děkujeme také zástupcům FC Viktoria Plzeň, kteří napomáhali s výběrem obsahu kovových destiček a dodáním potřebných podkladů pro jejich výrobu,“ doplnila Karolina Fric z Odboru správy infrastruktury Magistrátu města Plzně.

„Z mnoha variant možných řešení, které jsem předložil, byla vybrána varianta, která nemá finální podobu, ale naopak tvoří jen jakýsi podklad, rámec, pro budoucí doplňování a změny. Místo začne žít svým vlastním životem a ideálně by mělo sloužit nejen jako prostor pro vzpomínky, ale také jako místo setkávání a plánování budoucích akcí,“
vysvětlil architekt Daniel Němeček.

Fotbalový klub Viktoria Plzeň připravil při této příležitosti pro fanoušky zajímavou akci – uvedení legend na Pamětní místo Brány borců a s tím spojenou autogramiádu Františka Plasse a Pavla Horvátha. „Oba patří k největším postavám naší klubové historie a budou mít na Pamětním místě svoji destičku. Jsme rádi, že se nám podařilo uspořádat unikátní společnou autogramiádu těchto legend, na kterou jsme nachystali i speciální limitovanou edici podpisových karet,“ říká mluvčí FC Viktorie Plzeň Václav Hanzlík.

Akce se uskutečnila v pondělí 16. září v rámci předzápasového programu před ligovým zápasem mezi fotbalovou Viktorií a Jabloncem.
Na Pamětní místo Brány borců bylo v pondělí slavnostně uvedeno 11 velkých hráčských či trenérských jmen. Další jména budou přidávána postupně v následujících letech.

tisková zpráva

Související články:
Rekonstrukce stadionu Štruncovy sady  12.1.2017
Oprava fotbalového stadionu ve Štruncových sadech 28.5.2015
Stavba jižní části tribuny na stadionu ve Štruncových sadech je hotova 18.12.2014
Venkovní výstava k historii městského stadionu ve Štruncových sadech 19.8.2013
Fotbalový stadion Štruncovy sady 30.1.2013
Štruncovy sady v Plzni se mění na relaxační areál 28.6.2012
Relax centrum Štruncovy sady 1.8.2011
Štruncovy sady v Plzni 28.3.2011


Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Sport

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz