Příroda architektuře sluší

Příroda architektuře sluší

(9. 3. 2020) Závěry diskusního setkání na téma Architektura a krajina ve městě

   
 
 
 
 

Příroda architektuře sluší

Z diskusního setkání „Architektura a krajina ve městě“, které se uskutečnilo dne 25. 2. 2020 v CAMP v Praze, vyplynulo, že modrozelená infrastruktura zůstává pro investory, ale i projektanty relativně novým, byť stále aktuálnějším tématem. Vhodně navržená opatření napomáhají výstavbě udržitelné architektury i adaptabilitě na klimatické změny v urbanizované krajině.

Ještě donedávna byla architektura často vnímána odděleně od krajiny. Protože ale dochází k prolínání těchto částí prostředí, je třeba hledat cesty k jejich harmonickému soužití. Díky němu se mohou například realizovat opatření vedoucí k adaptabilitě na klimatické změny i k udržitelnosti staveb. Předmětem bouřlivých diskusí je aktuálně především návrat přirozeného vodního režimu do urbanizovaného prostředí.

Podle názoru Petra Valdmana, ředitele Státního fondu životního prostředí ČR (SFŽP ČR), ale není nutné vnímat klimatické změny pouze jako hrozbu: „Každá hrozba zároveň generuje příležitost. Spíše než omezování a nastavování mantinelů předpisy považuji za důležité provádět osvětu veřejnosti a motivovat architekty k navrhování a realizování vhodných opatření“. Tématem není jen zachycování dešťové vody, ale její udržení v krajině, přizpůsobení se novému rozložení srážek v roce. Ve své přednášce proto na příkladech představil význam a přínos „modrozelených opatření“ v urbanizovaných územích – náměstí v Moravském Písku se zasakovacími prvky, zasakovací průlehy v Bruntále, zachytávání dešťové vody v základní škole v Praze 4 atd. Mezi příklady kvalitních udržitelných staveb (které kladou důraz na využívání obnovitelných zdrojů energie, efektivně nakládají s odpady, využívají srážkovou vodu a recyklují vodu šedou) upozornil na pražský bytový komplex Luka Living, dům s mokřadní střechou na Letné, Otevřenou zahradu v Brně, pasivní základní školu v Psárech atd. „SFŽP ČR již podpořilo stovky projektů modrozelené infrastruktury a adaptace na klimatické změny. Realizováno bylo díky národním či evropským dotacím více než 100 000 nových ekologických kotlů, 6 500 nádrží na dešťovou vodu, tisíce zelených či vodních prvků a mnoho dalších projektů“, shrnul svou přednášku Petr Valdman.

Pilotní projekt adaptace na klimatické změny podporovaný městem vzniká v pražském Hloubětíně. Na původním brownfieldu zde vyrůstají nové rezidenční čtvrti SUOMI a LAPPI, jejichž benefitem bude rekultivovaný meandr říčky Rokytky se zeleným pásem v bezprostřední blízkosti bytových domů. Rezidenční areál navazuje na zeleň v okolí koryta řeky a protahuje ji až do náměstí ve středu zastavovaného území. Každý bytový dům má navíc svou soukromou zeleň. V tomto projektu se podařilo zvýšit biodiverzitu krajiny a regulovat průtok dešťové vody, zvětšit rozsah vodního toku a kultivovat centrální zasakovací prostor - pomocí průlehů, koryt, vsakovacích luk, retenčních nádrží atd. „ Při řešení v areálu Suomi Hloubětín využil developer YIT Stavo zkušeností, které získal při testování svého dokončeného rezidenční areálu Koivu Zličín v Praze 5, kde je realizován komplexní systém odvodu dešťových vod“, vysvětlil při své prezentaci projektu Petr Altmann, Area Project Manager z YIT Stavo.

Jaromír Hainc, ředitel Sekce detailu města na IPR Praha, v kontextu plánovaných revitalizací v metropoli upozornil na náročnost dosažení koncensu mezi požadavky 57 pražských městských částí, 22 stavebních úřadů, 435 obcí přilehlých k Praze a IPR Praha. Představil ve svém vystoupení mimo jiné konkrétní pozitivní příklady z metropole, např. pilotní projekt revitalizace pražských sídlišť – vnitrobloku Vybíralova a také koncepci Císařského ostrova, kde vzniká protipovodňová ochrana i kultivace celého nábřeží. Připomenul také studii tzv. Hradebního korza v centru Prahy, u něhož je prověřována výsadba různých typů stromů a jejich vliv na proudění vzduchu ulicemi.

V panelové diskusi, která následovala po úvodních přednáškách, vystoupili krajinářská architektka Markéta Veličková, dále Antonín Lupíšek, vedoucí oddělení Architektury a životního prostředí na ČVUT UCEEB, architekt Pavel Buryška z ateliéru XTOPIX a architekt Petr Jehlík ze společnosti Fiala + Nemec. Přítomní se shodli, že téma modrozelených opatření se všichni teprve učí. „Ještě před 10 lety o něm nikdo nemluvil“, říká Markéta Veličková, kterou doplnil Petr Jehlík: „Když jsme v roce 2012 začali navrhovat palác Drn na Národní třídě, byly diskuse o zelené fasádě v památkové rezervaci náročné. Příroda ale proměňuje tváře domů, dobře se s architekturou doplňuje a vždy jí bude slušet“. Antonín Lupíšek z vlastní zkušenosti ví, že: „Na UCEEB se stále častěji obracejí developeři, kteří si začínají uvědomovat výhody vegetace na fasádách i střechách pro ochlazování budov, stejně jako přínosy správného hospodaření s vodou pro město.“

Přítomní architekti a krajinářští architekti jsou přesvědčeni, že je při návrhu řešení veřejného prostoru nutné spolupracovat se specialisty, především se šikovnými dopravními inženýry i vodohospodáři, a zároveň musí zadavatel včas nechat zpracovat také management údržby zelenomodrých opatření. „Stromy jsou nejlepší klimatizace“, říká Markéta Veličková. „Ale jsou zároveň stavbou, která potřebuje reagovat na stávající infrastrukturu města. Vysazování alejí a stromořadí ve městech může být někdy kvůli podzemním vedením či archeologickým vykopávkám velmi komplikované“, dodává. Stejně tak může být problém umisťování retenčních nádrží pod terén.

Pavel Buryška upozornil, že by měly existovat dotační tituly, které by podporovaly komplexní řešení území – tedy části nad povrchem i pod terénem. Podle sdělení Petra Valdmana se s takovými programy počítá a jsou již v přípravě. Moderátora akce Jiřího Jaroše zajímalo, zda lze měřit efektivitu zelených opatření na budovách. Ing. Lupíšek oznámil, že UCEEB monitoruje a zkoumá 30 typů různých zelených střech, včetně dopadů v případě jejich nedostatečné či nesprávné údržby. Ostatně na údržbu veřejného prostoru upozornil i Petr Altmann. Posteskl si, že přestože developeři zainvestují realizaci modrozeleného opatření, městská část si tento veřejný prostor nemá odvahu převzít, jelikož nemá finanční prostředky na jeho údržbu.


Součástí akce organizované ABF, a. s., bylo rovněž zahájení 12. ročníku soutěže pro mladé a začínající architekty do 33 let YOUNG ARCHITECT AWARD 2020, jejímž tématem je právě Architektura a krajina ve městě. Výsledky soutěže budou slavnostně zveřejněny dne 8. září 2020 - více viz www.yaa.cz.
tisková zpráva

Související články:
Architektura a krajina ve městě 21.2.2020

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz