Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

(13. 2. 2020) Kateřina Bečková – Rostislav Švácha

   
 
 
 
 

Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

Nebývá zvykem, že by na texty zveřejněné v denním tisku nebo na internetu a určené širokému publiku polemicky reagovala stať v odborném časopisu. Jako vhodnější způsob se nám jeví publikovat tuto polemiku ve stejném médiu, v jakém se předtím tyto texty objevily, protože čtenáři takového média je už znají a nemusí se jim podrobně vysvětlovat, o čem je řeč. Kolegové Jakub Heidler a Oldřich Ševčík se přesto rozhodli otisknout svůj polemický příspěvek ve Stavbě1 a oponovat v něm dvěma textům o projektech mrakodrapů pro pražskou čtvrť Žižkov, které jsme publikovali v internetovém A2larmu2 a v příloze Salon deníku Právo.3 Třebaže i nadále pokládáme takový přenos polemiky z jednoho média do druhého za nezcela šťastný, na Heidlerovu a Ševčíkovu stať bychom rádi odpověděli, a to ze dvou důvodů.

Předně, sdílíme s kolegy Heidlerem a Ševčíkem názor, že o pražských architektonických a urbanistických problémech se nerozvíjí skutečný dialog. Dosavadní debata o Praze má spíše charakter monologů protikladných stran. Její účastníci neustále opakují své argumenty, aniž by cítili potřebu vyrovnat se s argumenty strany druhé. Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann.4 Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.

Za druhé pokládáme za mimořádně důležitý předmět Heidlerovy a Ševčíkovy polemiky, tedy otázku, mají-li se na obzoru historické Prahy stavět mrakodrapy nebo ne. Oba jsme členové Klubu Za starou Prahu a oba věříme tomu, že takové mrakodrapy by pražské historické centrum nenávratně poškodily. Zkusme však shrnout, na čem se zakládá Heidlerův a Ševčíkův opačný názor.

Začněme schopností historické a dnešní architektury vytvářet jedinečná panoramata a vtiskovat tak městům nezaměnitelnou identitu. Jsme přesvědčeni, že panoramata historických měst, která minulá staletí zformovala do podoby, nad níž se mnohým lidem tají dech, a proto dnes právem patří do portfolia mezinárodně ceněných kulturních hodnot, jsou sama o sobě sotva zpochybnitelnými nositeli vizuální identity města. Panoramata tvořená věžemi starých kostelů, radnic nebo hradů umějí plnit tuto roli nositele identity lépe než panoramata formovaná moderními výškovými stavbami či mrakodrapy, protože ta první vznikala stovky let a vepsala se do nich různá období historického vývoje, kdežto ta druhá pocházejí z relativně krátkého časového úseku a už tím je omezená jejich různorodost a rozmanitost.

Kolegové Heidler a Ševčík nám spolu s tím vytýkají, že poměřujeme tyto relativně nové výtvory moderní architektury hodnotovými kritérii platnými pro architekturu historickou a tak se prý snadno stáváme „vlastníkem referenčního bodu, z něhož se mrakodrapy jeví jako z podstaty defektní“. My se však domníváme, že historická i moderní architektura tvoří jeden celek a že by proto nebylo správné vytvářet si pro novější období architektonického vývoje hodnotová kritéria zvláštní, specifická. Je-li i dnešní architektura schopná vytvářet originální panoramata, jak jsou o tom naši kolegové přesvědčeni, a umí-li i ona dávat dnešním městům identitu, což nechceme vyloučit, sotva by tato její schopnost vyšla lépe najevo než ze srovnání s panoramaty historickými. Je však třeba mít na paměti, že z tohoto úhlu pohledu znamená vstup nové výškové stavby do panoramatu města, v našem případě Prahy, vizuální zásah, který musí být hodnocen ve vztahu k již uznaným a celosvětově ceněným hodnotám. Developerské experimenty proto musí snést ta nejpřísnější kritéria hodnocení.     

Ve vztahu historických a moderních panoramat právě proto spatřujeme problém. Domníváme se, že i kdyby se dnešním architektům podařilo na Žižkově nebo na Pankráci vytvořit vskutku jedinečné nové panorama, tak že to stejně bude chyba, protože tím historické panorama Prahy bude ztraceno a nikdy se už neobnoví. Nová hodnota tak vznikne na úkor hodnoty staré, a to my nechceme. Nepřejeme si to také proto, že nás dosavadní zkušenost se změnami pražského panoramatu nepřesvědčuje, že by je moderní výškové budovy měnily k lepšímu. Tak je tomu na Pankráci – a na Žižkově to podle našeho názoru sotva bude jiné.

Kolegové Heidler a Ševčík dále čtenářům Stavby vysvětlují, proč je dnes v Praze nutné stavět do výšky. Z jejich stati se nám podařilo vyčíst tři druhy argumentace. Zaprvé nám vyčítají, že když na obzoru historické Prahy výškové stavby odmítáme, tak že přehlížíme realitu a nebereme dostatečně v úvahu vlnu „militantního výškového stavění“ a vůbec požadavky dnešní pozdně moderní společnosti, která si právě v nových pozdně moderních siluetách velkoměst nachází svou novou identitu. Stavět do výšky si tedy podle Ševčíkova a Heidlerova názoru žádá dnešní doba. Podle našeho mínění se však tento druh argumentace podobá historicismu, tedy víře, že když po nás něco vyžaduje doba, popřípadě společnost ve svém pozdně moderním stadiu, tak že my tento nárok doby musíme bezvýhradně poslechnout a vzdát se tak svobody svého rozhodování.5 My však věříme, že i když nám něco naše doba přikazuje, tak že máme právo se jí vzepřít, například nestavět mrakodrapy na obzoru historického centra Prahy.

Zadruhé nám kolegové Heidler a Ševčík ve Stavbě říkají, že když Praha do výšky stavět nebude, tak se z ní stane provinční město, skanzen, protože ve všech ostatních evropských metropolích už výškové stavby či mrakodrapy vyrostly. „Kde vlastně jsou dnes v Evropě na konci druhého desetiletí XXI. století v úvaze historika zmiňovaná, ale jmenovitě neuvedená historická města s nezměněným historickým panoramatem?“, předkládají nám naši kolegové řečnickou otázku a sami si na ni odpovídají: „Zůstávají tam, kde je historický skanzen na místě, ne v dynamických metropolích.“ Pod pojmem dynamické metropole si kolegové Heidler a Ševčík pravděpodobně představují Londýn, Rotterdam, Berlín, Frankfurt nad Mohanem, Moskvu nebo Varšavu, čili města, jejichž panoramata dnes vytvářejí nebo do nich výrazně vstupují nové výškové budovy. Existují však velká historická města, která si starou siluetu zachovala, například Řím, Florencie, Amsterodam, Lisabon nebo nám nejbližší Drážďany a Mnichov, a my se domníváme, že tato města nejsou žádným skanzenem. Mohli bychom tu uvést i příklady další, metropole, které si sice v určitou dobu panorama pokazily, ale poznaly svou chybu a dnes už si svou siluetu hlídají. Patří k nim Paříž se svým nešťastným, podruhé však už neopakovaným incidentem mrakodrapu na Montparnassu (1969–1973), Turín se svou věží Torre Littoria (1933–1934) nebo Kodaň s jediným mrakodrapem SAS od Arneho Jacobsena (1958–1960). Jaký příklad by měl být směrodatný pro Prahu? My především věříme, že bychom si měli zachovat schopnost samostatného úsudku a nekazit si panorama české metropole ani v případě, kdyby si všechna velká města v Evropě svou historickou siluetu poškodila. Praha by tak mohla zůstat jedním z posledních, a proto zcela jedinečných měst, která si svou historickou vizuální identitu s vědomím její hodnoty zachovají. Již nyní figuruje v celosvětovém kontextu jako město výjimečných vizuálních kvalit. Pokud si však toto své výsostné postavení a jeho atributy, z nichž jedním je nepochybně panorama, nedokáže ochránit, stane se jedním z mnoha měst se zaměnitelným kosmopolitním horizontem formovaným výškovými stavbami. 

Třetí argument kolegů Heidlera a Ševčíka ve prospěch výškových staveb v Praze spočívá v tom, že mrakodrapy symbolizují pokrok, rozmach, anebo – jak kolegové říkají – představují „architekturu s přesahem na perspektivu“. Když mrakodrapy nebudeme stavět, vyzní to podle našich kolegů jako projev české malosti a v důsledku se tak navíc zablokuje každý nový projekt. My si však myslíme, že pokrok, rozmach nebo perspektivu lze symbolizovat i jinými než výškovými stavbami. Na velikosti nebo výšce přece tolik nezáleží. Věříme naopak tomu, že o uvedených hodnotách může mluvit i stavba úměrných rozměrů. Odvažujeme se dokonce vyslovit hypotézu, že snaha prosazovat a obhajovat výškové stavby jako nezbytný symbol moderní metropole je projevem neprávem pociťovaného komplexu malosti, méněcennosti, provinčnosti či dokonce studu za tradiční či historický vzhled města. Na rozdíl od našich kritiků si dokonce myslíme pravý opak: historický vzhled Prahy je základem její „velikosti“, na níž můžeme být před celým světem hrdí. Pokud se máme už za něco stydět, pak jedině za to, že vizuální hodnoty Prahy nedokážeme dostatečně ochránit.

Ve stati Jakuba Heidlera a Oldřicha Ševčíka jsme našli více myšlenek, které by si zasloužily polemiku. Soustředili jsme se však na ty, jaké pokládáme za nejdůležitější. V naší odpovědi bychom rádi položili důraz na rozpravu o třetím druhu argumentů našich kolegů. Zdá se nám totiž, že se příliš upínají na představu, že se architektonický rozvoj Prahy zastaví, když se v ní nebudou stavět žádné výškové budovy. S podobnými tvrzeními se lze setkat i v prohlášeních architektky Evy Jiřičné, proti jejímuž projektu obytných mrakodrapů na Žižkově se obrátily naše texty v A2larmu a Salonu.6 My však zastáváme stanovisko, že stavba „s přesahem na perspektivu“ nemusí být ani velká, ani vysoká; že to zkrátka nejsou rozměry, nýbrž síla architektovy myšlenky, co dovede ukázat do budoucnosti a probouzet v nás naději a optimismus.
(Autoři jsou členové Domácí rady Klubu Za starou Prahu)

 
POZNÁMKY:
[1] Jakub Heidler, Oldřich Ševčík, Projekt pro pražský Žižkov, historici, památkáři a webová síť, Stavba XXVI, 2019, č. 4, s. 16–18.
[2] Kateřina Bečková, Architektka Eva Jiřičná jako marketingové eso developera: komentář, A2larm 6. 8. 2019. – Přetištěno v časopisu Za starou Prahu: Věstník Klubu Za starou Prahu XLIX (XX), 2019, č. 1, s. 29–31.
[3] Rostislav Švácha, Mrakodrapy na horizontu, Právo XXIX, č. 176, 1. 8. 2019, příloha Salon č. 1134, s. 16.
[4] Jan Assmann, Kultura a paměť: Písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku, Praha 2001, s. 221–243. Podle Assmanna se momentem hypolepse odlišovalo myšlení starých Řeků od jiných starověkých kultur, například egyptské nebo mezopotámské, a právě díky hypolepsi se mohla rozvinout starořecká filozofie.
[5] Viz k tomu Karl Raimund Popper, Bída historicismu, Praha 2000.
[6] Srov. rozhovor Evy Jiřičné s Evou Červinkovou, Jak se dnes daří architektuře, Stavba XXVI, 2019, č. 3, s. 4–7: „Je to skutečně zvláštní. Myslím ta tendence se vracet k již překonaným způsobům stavění, bez jejich alespoň dílčí proměny, revize, zamyšlení se nad tím. Jestli je správné, jestli vše a vždy musí, v nových čtvrtích, být třeba nutně jen nízké...“ – Srov. též výroky Evy Jiřičné z rozhovoru s místopředsedou Klubu Za starou Prahu Richardem Biegelem ve večerních zprávách České televize 1 z 18. července 2019: „Město se má vyvíjet. Je mi líto, že v tomto městě se vývoj zastavil tím, že všechny ty striktní regulace, které tady architekti mají, víceméně nepřinesly do Prahy dostatek dobré architektury.“ (...) „Já tomu neříkám ani vysoká budova, to je pidimužík v našem měřítku. Já chodím po Londýně mezi výškovými budovami a tam jsou všude ty zelené prostory, kde lidé svačí, opalují se.“ www.seznamzpravy.cz/clanek/spor-o-veze-na-zizkove-libivy-a-podbizivy-projekt-nebo-skvost-od-kralovny-architektury-76036, staženo 11. 12. 2019.

Komentáře ke článku

 
 
 
 

13. 2. 2020 15:49:48. Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Ing. arch. Martin Říha

  Eva Jiřičná nezvolila londýnskou City jako dobrý příklad - je to odstrašující směska exkluzivních solitérů, které samy o sobě jsou jistě pozoruhodnými architekturami, ale urbanisticky zničily svou anarchií, necitlivostí k dřívějším duchovním dominantám - wrenovským kostelům, a dříve jednotné koloniální zástavbě, kus historického centra města. V Praze byl už za I. republiky uvnitř města podobný urbanistický faul jen Havlíčkův Penzijní ústav na Žižkově, a po válce na tomto žižkovsko-vinohradském horizontu zatím jen štíhlá televizní věž a krabicovitá budova bývalého PZO Strojexport. Pankráckou "zubatou" siluetu lze doplněním dalších mrakodrapů zacelujících v dálkových pohledech mezery do nové obalové "Gaussovy křivky" opravit, a je to od MPR dostatečně daleko. Žižkovsko-vinohradský horizont je narušený málo a je blíže, takže je to záležitost citlivější. Přesto stojí Jiřičné návrh za úvahu. Spolu se zástavbou nákladového nádraží by mohly vytvořit nové centrum Žižkova a svou vlastní kvalitou architektury tento horizont spíše obohatit, než pokazit. Není to přece ani nepovedený "dort" v podobě blízkého hotelu, ani rádoby "krystal" vedle krabice Strojexportu, ale zajímavá skupina výškových domů, snesitelně daleko od historického jádra města a MPR, výborně komunikačně napojená, zejména kdyby byla tímto směrem vedena trasa metra "D" od Náměstí míru do Libně a Vysočan namísto nelogického "ohnutí" zpět k Wilsonovu nádraží. Je to ovšem věc odborné diskuze a také politické odvahy, které se bohužel nedostalo projektu Kaplického knihovny na Letné. Ostatně pod Parukářkou vyrostly dost nahusto věžáky, o kterých vědí jen místní znalci, protože jsou schované ve 2. pořadí za budovami pošt a SUDOPu. Masiv Parukářky a zástavba před i vysoká zeleň Olšanských hřbitovů by část výšky nových výškových budov opticky ubrala. Uznávám ale, že argumenty odpůrců jsou rovněž silné a nutno je brát vážně. Měly by se vyzkoušet dostupné modely vizualizace záměru z různých stanovišť, jak nabízí GIS technologie Útvaru rozvoje města, a pak teprve po diskuzi odborníků i s veřejností rozhodnout.

13. 2. 2020 22:02:51. Re: Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Jitka

  Hlavně by mělo být rozlišeno, jestli se díváme z památkové rezervace ven nebo z venku do ní. Z kolika míst MPR jsou vlastně pankrácké budovy vidět?

20. 2. 2020 18:52:42. Re: Re: Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Jiří Kalvach

  Jako vždy, Jitko, co věta, to sedí jako facka. Souhlasím.

20. 2. 2020 18:59:19. Re: Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Jiří Kalvach

  Slova znalce, a souhlasím, jen bych na Vašem místě nebyl tak opatrný na různé strany. Pozitivní přínos celé oblasti, případně prodloužené na východ, by rozhodně vedl ke vzniku místa, kam by se řada hostů jezdila podívat jen kvůli těmto kouzelným budovám i jejich integraci do prostředí moc příjemného pro běžný život uživatelů, kteří měli to štěstí (a peníze) při získání některého z bytů, zejména těch s výhledem na západ. Přejme se víc podobných kompozic, které přidají novou krásu a hodnotu celé velké Praze a využijí k tomu plochy dříve zastavěné, tedy v intravilánu, a ne zelené louky.

29. 2. 2020 17:48:34. Re: Re: Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Jadran

  Naprostý souhlas s vámi všemi třemi a palec nahoru...

13. 2. 2020 21:56:24. Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Jitka

  Nechápu, co je tak úžasného na původním panoramatu Pankráce a Žižkova. Vždyť i na fotografiích u článku vypadá horizont jen jako nějaká nudná placka kdesi v dáli. Oživení horizontu "hnízdy" výškových budov by mu jen prospělo. Samozřejmě by muselo jít jen o vybraná míst, aby se horizont nezaplnil celý a aby naopak nedošlo výškovou zástavbou údolí k úplnému vyrovnání městského panoramatu.
Copak právě stavby hradů a rozhleden na vrcholcích kopců nejsou dnešní pýchou památkářů? Na co budou pyšní ti budoucí?

14. 2. 2020 11:13:06. Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Ing. arch. Karel Doubner

  Jde vždy o kontext, Vltava vtéká na Zbraslavi na kótě 189 a v Roztokách Prahu opouští, po slalomu mezi kopci, na kótě 180 m nad mořem Bpv. Úroveň hradního nádvoří je cca 250 m/m a výška hlavní věže katedrály je 97 m, to znamená, že od hladiny Vltavy ke špičce katedrály je cca 160 m, to jsou limity. K vertikále je nutná horizontála, k Manhattanu je to Atlantický oceán. Nejvyšší bod Prahy je ve Stodůlkách 350 m/m tj 165 m na d Vltavou u ND. Moderní je stavět ve velkých hustotách s maximální soběstačností, překvapivě na Manhattanu je hustota 259 osob/ha, zatímco na Vinohradech je 1200 os/ha, což je téměř 3x více než v Bohnicích. Moderní je zastavovat brownfieldy jako Bubny Zátory, kde může být až 36 000 lidí a ne zemědělskou půdu v Letňanech. Pánům doporučuji výlet do Hong Kongu a průlet obytnými čtvrtěmi, aby si uvědomili, že něco podobného je v Praze nesmysl. Provoz mrakodrapů je vyšší, hašení požárů těžší, proto jsou nájmy násobně vyšší, stejně tak, jako uhlíková stopa.

20. 2. 2020 18:50:35. Re: Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Jiří Kalvach

  Polemika o výškových budovách nikdy neskončí. Dnes je to již otázka prestiže, nikoliv potřeby. Kdo výš, je geroj, je víc. Viz Arabský svět i dálný asijský východ. Blbost lidská vítězí. Ale žižkovská trojka od Evy Jiřičné nejsou mrakodrapy, to je úchvatný návrh, jak zaplnit místo po telekomunikační věži a kdo zná podrobně a detailně souvislosti, musí se paní Jiřičné poklonit. Věřím, že její kouzelný návrh bude realizován a rozhodně nemá pražádný vliv na panoráma Prahy, notabene historického centra. On tu někdo v této části Žižkova vidí historické centrum? Nákladové nádraží, konec jedné části Prahy, příliš vzdálené od toho centra, které obdivují miliony cizinců, i Čechů a Moravanů. A co Letná, tam blob Kaplického nebyl vedle panoráma staré Prahy? Tam byl, hned vedle. A kolik bojovníků ho prosazovalo, že? Proti nás bylo asi víc, tak to monstrum stát nebude. Ale návrh Jiříčné je naprosto něco jiného. Ve všech myslitelných hodnotitelných směrech. Skvěle zasazen do oblasti, i výškově, i polohově, i s ohledem na dopravní poměry. Pojďme ho podporovat proti hlupákům, kteří sice mají akademický titul, ale v hlavě něco zřejmě jiného, než lidské moudro. Postižení člověka se projevuje všelijak, je těžká doba, když podle expertů má 20% vysokoškolských absolventů duševní poruchu různého typu. Ono to možná i tady bude vidět. Nechť postižení prominou, ale léčení může být v Klecanech i zdarma, u profíků.

24. 2. 2020 21:33:17. Re: Re: Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Jitka

  Můj hlas projekt Evy Jiřičné má. Jen nevím, kam s ním.
Pokud jde o knihovnu na Letné, tam mi k posouzení chyběly právě pohledy z vyhlídkových míst. Nebylo jasné: kolik ze stavby a odkud by vlastně bylo vidět. A ba druhou stranu tam nebyl pohled chodce nebo řidiče tramvaje na Letné. Možná by to nebylo zdaleka tak "blobovité", jako pohled z výšky.

29. 2. 2020 17:56:10. Re: Re: Re: Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Jadran

  Když kauza vrcholila, jakýsi student FA měl stránky, asi už budou nefunkční a na těch návrh rozebral. A dokázal, že ta stavba by byla ve skutečnosti mnohem vyšší, než jak vypadala na Kaplického vizualizacích. Ty byly totiž v zásadním rozporu s přiloženými řezy a na vizualizaci byly výšky pater poloviční. Žižkov, kde jsem bydlel spoustu let není nic cenného a jak uvádí pánové Říha a Kalvach, jestli nikomu nevadí one "démant" nebo ony stávající "mrakodrapy" za bývalým ministerstvem pošt, tak nechápu, co mu Jiřičné projektu může vadit.

26. 2. 2020 16:36:40. Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Marek

 
Historická Praha má nadčasovou hodnotu světového významu, která narůstá. Její ochrana má nejvyšší prioritu.
Škody, které vznikly za posledních 30 let v historickém jádru i ochranném pásmu, způsobené především "rukou trhu" (např. vylidnění obyvatel, zahušťování), budou nenapravitelné.
Výškové budovy neřeší dostupné bydlení, je zájem získat co nejvíce předražených bytů s výhledem na Hrad. Přitom je krátkozraké vytvořit hradbu, která témuž (pohledy k centru) zabrání při budoucí vzdálenější výstavbě. Je nutné hlídat panorama města při pohledech od Hradu a zachovat max. stávající klidný horizont.
Praha, včetně např. IPR, PSP, také není neomylná.
Každá rada je dobrá včetně diskuze, i kdyby se nové záměry, zejména když skutečné potřeby obyvatel neřeší, opozdí.

29. 2. 2020 17:50:21. Re: Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Jadran

  A něco konkrétního k věci kromě už stokrát omletých frází by nebylo?

2. 3. 2020 17:27:53. Re: Re: Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Marek

  Dlouhodobý výhled předpokládá nárust obyvatel Prahy až o 500tisíc. Je zřejmé, že město se rozšíří za dnešní hranice. Pohledy na Hrad a historické centrum budou i pro developery výhodné. Tudíž je i pro ně krátkozraké tomu zabránit hradbou dnes prosazovaných výškových budov.

24. 3. 2020 17:03:00. Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

  K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí
čili
o obtížné cestě od polemiky k dialogu

Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog.
Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne:
Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné?
Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu?
Tyto otázky zůstávají na pořadu dne.
Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“
Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy
Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí.
Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích.
Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti.
Jakub Heidler, Oldřich Ševčík


Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

24. 3. 2020 17:03:00

Re: Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje

K polemice a selhávání dialogu nad pražskou metropolí čili o obtížné cestě od polemiky k dialogu Dialog se nekoná, v tom se shodneme. Tristní shoda. O to víc, že přitom v řadě věcí s článkem K. Bečkové a R. Šváchy (Polemika o panoramatu a mrakodrapech pokračuje. STAVBA, 27. roč., 2020, č, s, ) souhlasíme. I v tom, co nám navzdory liteře a smyslu našeho příspěvku vytýkají. Míjíme se a o to šlo a jde. Předporozumění, uzavírání se do jednoho společenství stejně smýšlejících a dogma vylučují dialog. Zásadní otázky, které jsme položili, tak zůstávají na pořadu dne: Může se v metropoli – Praze – stavět a rozvíjet – v souladu se světovými trendy, aniž by ztrácela na své identitě? A když se rozvíjela po staletí, proč to má být právě v naší době fatálně nemožné? Může se vést, jsme schopni a ochotni vést, produktivní dialog nejen mezi dvěma stranami – mezi architekty a památkáři, ale mezi společností, památkáři, historiky, architekty a urbanisty? Dialog o balancování mezi tím, co je historicky dané, vzácné a tím, co může být novým vkladem, přínosem pro Prahu? Tyto otázky zůstávají na pořadu dne. Co dialogu brání? Odpověď K. Bečkové a R. Šváchy: „Nenastává tak moment hypolepse, ukázněného navázání na argumenty protivníka, jaký za podmínku skutečného dialogu pokládá historik Jan Assmann. Domníváme se, že bez takové hypolepse se debata o Praze nikam nepohne a všichni zůstanou zakopaní ve svých dosavadních pozicích.“ Neospravedlňuje se tímto zvláštním odkazem na teze historika ranných kultur a civilizací egyptologa Assmana sama nemožnost dialogu? Navrhujeme radikální zjednodušení přes otázku - co je jádrem toho, co ničí podstatu dialogu v daném případě o architektuře a perspektivách Prahy Přidržíme se definice Jeana Lacroix. Dialog vyžaduje vzájemnost porozumění, tj. musím pochopit názorového protivníka, pochopit ho lépe než si rozumí on sám. To vyžaduje vystavit se síle jeho názorů, procítit je silněji než on sám. S rizikem, že se mé vlastní názory odkryji jako slabší. Bez metodologické sympatie není dialogu. To nám v diskuzích, polemikách – a především v možném dialogu nad tématem perspektiv Prahy chybí. Opravdu vychází selhání a nemožnost skutečného dialogu o pražské metropoli z toho, že „autoři textů, totiž architekti nejsou zvyklí přesně reagovat na názory druhých, jak to musejí praktikovat vědci“? (R. Švácha v „EAM. Euroamerické myšlení 1936-2011“, R. Švácha, M. Sršňová, J Tichá (eds.), str. 33, srv. i násl.)? Pochybujeme. Ona zdůrazňovaná hypolepse, zdisciplinované navazování na myšlenky a teze druhých, je důležitá, patří ke kultuře dialogu i v soudobé společnosti; dialog není mince, kterou si dám jako výhru do kapsy, je to cesta k společnému nalézání argumentů a „pravdy.“ Z toho nemůže být nikdo ostrakizován pro nedostatečnou hypolepsi, ani architekt, ani historik či teoretik, ani památkář, ani expert, ani veřejnost – dokonce i ta na sociálních sítích. Stav dialogu je jedním z měřítek vyspělosti demokratické společnosti. Jakub Heidler, Oldřich Ševčík

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz