Projekt pro pražský Žižkov, historici, památkáři a webová síť

Projekt pro pražský Žižkov, historici, památkáři a webová síť

(12. 2. 2020) Oldřich Ševčík

   
 
 
 
 

Projekt pro pražský Žižkov, historici, památkáři a webová síť

Níže uvedený text se dotýká tématu projektu Centra Nového Žižkova a rozvoje Prahy.1) Omezuji se na obsah a vyznění dvou článků, historika Rostislava Šváchy a předsedkyně Klubu Za starou Prahu Kateřiny Bečkové, které upoutaly pozornost na sociálních sítích. V tomto mediálním prostředí vstupují projekty (i realizace) do nových kontextů, které je zhodnocují nebo diskvalifikují – proto tento článek jako reakce vznikl.

K argumentaci historika
V článku „Mrakodrapy na obzoru“ v příloze Salon deníku Práva (a na sociální síti) se Rostislav Švácha razantně vyslovuje pro ochranu nezaměnitelných siluet historických měst, které se formovaly po staletí. Důvod? Jsou jedinečné, to mrakodrapy „neumí“2, navíc stírají tuto jedinečnost, „zestejňují, ale také zplošťují“. Takto traktuje svoji úvahu proti projektu významné architektky evropského formátu Evy Jiřičné pro pražský Žižkov historik R. Švácha (odvolává se na teze dalšího historika – K. Framptona). Oprávněně odkazuje na význam městské krajiny a na – „špatný vliv“ mrakodrapů („stojí-li totiž mrakodrap na kopci, opticky ho snižuje, stojí-li pod kopcem, zakrývá ho“ atd.).

Úvaha je dvojdomá; v podtextu srovnání jde o spektrum hodnot použitých pro srovnání výkonu architektury minulých století se současností. V provedeném zjednodušení se historik podezřele snadno stává vlastníkem referenčního bodu, z něhož se mrakodrapy jeví jako z podstaty defektní. Současnost prohrává, jen narušuje, čeho bylo dosaženo.    

Co je zde neúnosné? To, že argumenty volně odvozené z historie se zjednodušeně aplikují na konkrétní aktuální projekt. To není ani historie, ani teorie, to je český lyrismus, který teorii nepotřebuje. Naznačená výchozí platforma pro odsouzení projektovaných mrakodrapů Centra Nového Žižkova se mi opravdu nezdá dostatečně nosná. Jinou věcí je, že ve fundamentu Šváchovy platformy (respektive Framptona) zdůrazňující to, co mrakodrapy tzv. neumí, je skryto skutečně velké téma: téma kulturně civilizačního srovnávání výkonu architektury minulých století, tzv. „velkých architektonických stylů“ s naší pozdněmoderní dobou. O otevření tohoto fundamentálního tématu však v článku nejde, směřuje se přímočaře k rozsudku nad mrakodrapy a tím i nad projektem Evy Jiřičné, mj. tří výškových stometrových budov – „architektonického sonetu“ (v očích sympatizantů) pro Žižkov. Čtenář by si měl nejprve položit otázku: Jsou to vůbec mrakodrapy?

Co očekáváme od architektury pro metropoli? Nadstandard, architekturu s přesahem na perspektivu. Zmíněné fundamentální téma, jakkoli se dostává na pořad dne evropské civilizace, tak v českých zemích nadále zůstává za intelektuálními hranicemi provozované teorie a historiografie architektury. Prohovoření tohoto tématu by se mohlo stát pomyslným teoretickým mostem k tomu, aby se i u nás, řečeno slovy Evy Jiřičné, projektovala architektura s přesahem na perspektivu. Příklad? Zde je: televizní věž a hotel Ještěd v kontextu přírody a televizní věž a hotel v urbánním kontextu, v Praze-Žižkově tento „parametr přesahu“ v sobě době svého vzniku měly a nadále mají.3 Čtenář má příležitost dohledat takové stavby v Praze, anebo nenalézt takové stavby. Odpověď vypovídá nejen o výsledcích architektury, ale i o povědomí o jejím stavu.

K tématu horizontu a tzv. „krádeže obzoru“
Města si horizonty/siluety hlídají – teze a téma pro cvičení v prvním semestru urbanismu. Principy jsou v učebnicích a něco se s nimi děje v realitě. Že si je hlídá Praha, „památkáři“, nebudeme pochybovat. V Praze vyhrává radost nad tím, co se nepostavilo. Podivná radost; pokud má své oprávnění nad konkrétním projektem, nesmí trvat příliš dlouho, nesmí přerůst v epochu; taková tendence snadno přerůstá v destruktivní sílu, stejně tak jako série úspěšných realizací dokáže otevřít nové horizonty. Zato pod zem (mj. Blanka) se investovalo víc než jinde na stavby na povrchu – okolní metropole přece jen mohou Praze závidět. To jsou ty paradoxy.

Co se nesmí přehlédnout? Svazování alternativ pro Prahu s „mrakodrapy ano či ne“. Ale budiž, pak ovšem nesmíme bohorovně přehlížet realitu. V devadesátých létech XX. století se rozjížděla vlna „militantního výškového stavění“4 a začalo se psát o „privatizaci horizontů“. Připojil jsem se k této vlně a k argumentaci, která ji provázela v odborných zahraničních periodicích a publikacích. Ale nepřehlédl, že po více než dvou dalších desítiletích se siluety evropských metropolí již proměnily natolik zásadně, že to nejsou ojedinělé křiklavé intervence, ale tyto realizace přerostly do nové pozdněmoderní siluety velkoměst! Na webu si lze vygooglovat aktuální grafická srovnání a mít před očima, jak dramatická je to změna! Ta nová panoramata jsou nezaměnitelná, tak jak byla vždy po určité stabilizaci i v minulých stoletích – nabízí pozdněmoderní společnosti novou identitu. V nových panoramatech se přes výškové stavby vizualizuje technologická, finanční moc koncentrovaná do megacenter; v době pozdní moderny je v tom jistě i silný moment soutěže s dynamickým rozvojem asijských zemí atd. Souhrnem: Přes architekturu se otevírají a řeší velká kulturněcivilizační témata, identita Evropy atd., otevírají se jak realizacemi, tak i – dialogy o dosažených výsledcích.Pro historiky, teoretiky a památkáře, stejně tak jako pro architekty a urbanisty příležitost k tomu, aby přes téma kulturněcivilizační identity dovozovaly určité závěry pro to, co chceme, co můžeme chtít a co nesmíme chtít pro Prahu. Kde se nebere v úvahu zkušenost s evropským vývojem, tam je doma provincionalismus. Tuto zkušenost je třeba uchopit, artikulovat – změnit v poznání – kritika by přestala být povrchní, diskuse by dostala příležitost přerůst v dialog. Takže: Kde vlastně jsou dnes v Evropě na konci druhého desítiletí XXI. století v úvaze historika zmiňovaná, ale jmenovitě neuvedená, historická města s nezměněným historickým panoramatem? Zůstávají tam, kde je historický skanzen na místě, ne v dynamických metropolích. A pochybuji, že by historický skanzen byl na místě pro Prahu. To je „jádro pudla“, který obtěžoval před odkrytím své mefistofelské ďábelské podstaty Fausta a který dnes obtěžuje pražské radní v podobě zavazujícího axiomu – „neobklopit historické jádro výškovými budovami a zachovat plynulé pohledy k horizontu“ (K. Bečková, předsedkyně Klubu Za starou Prahu), který je po neomezeném rozvinutí svého jádra schopen zablokovat jakýkoli projekt. Co zde má být výchozím imperativem? Kvalitní stavební a architektonický standard, toho není nikdy dost, ale ten ožívá a je zhodnocován v „kultuře stavění“ – a především v kooperaci se „stavbami, které mají přesah“. Co je zde „věcí, o niž běží“? Praha dnes zaostává za sousedními metropolemi, a i členové Klubu Za starou Prahu to velmi dobře vědí. A může fatálně zaostat – o tom zase hovoří urbanisté a praktikující architekti (Polsko se přes architekturu představuje jako dynamická země – počtem a architektonickou kvalitou koncertních síní odkazuje Prahu do role outsidera). Na této šikmé ploše Praha již dnes je.Praha se nestane skanzenem, vždyť developeři invazivně zasahují a není důvod si myslet, že tento tlak, jakkoli podléhá konjukturálním výkyvům (a zdaleka nemusí být jen negativní), by zcela odezněl. Nebezpečí je v otevření prostoru neseriózním developerům. Oč tedy „běží“? Neblokovat perspektivu Prahy přes diktát dogmat; respekt k historickému panoramatu musí žít; to znamená, že je interpretován, dotahován. Jak úspěch, tak neúspěch zde znamená mnoho pro uchopení cesty do budoucnosti metropole. Ovšem pokud je prohovořen v dialogu architektů a urbanistů, historiků a památkářů. Proto bychom měli poznávat, popisovat, analyzovat a vyhodnocovat již realizované různé kompoziční strategie vřazování výškových staveb do těchto měst, jejich selhání i úspěchy, pozitiva i negativa. Evropská města se tak mohou stát instruktivní učebnicí pro fenomén Prahy – metropoli s největší památkářskou zónou v Evropě a – doufejme s trvající aspirací na velkou architekturu, do níž budou vepsány aspirace nastupujících generací.   

Co je příznačné a co tvoří signum aktuální české malosti v diskusi nad projektem Evy Jiřičné?
To, že se toto téma diskutuje bez vazby na volbu určité urbánní strategie5 – výsledkem jsou články se zásadními prohlášeními spočívající na písku (kunsthistorie často nahrazuje skutečnou teorii architektury a urbanismu; v Českých zemích se taktika vydává, zaměňuje za strategii, která chybí). Zde máme před očima český lyrismus, odkládající vážnou intelektuální práci ad acta. Zato emoce si přijdou na své.
To, že závěry a názory z jarního reprezentativního „Summitu architektury a rozvoje“ (28. března 2019, Obecní dům, Praha) zůstávají v „diskusích“ k projektu Centra Nového Žižkova i pro vlivné aktéry na scéně architektury z řad historiků a památkářů, řečeno s Loosem, „řečí do prázdna“!
To, že životně důležitá a do staveb petrifikovaná „kontinuita a vize“ (srv. Metropolitní plán, Roman Koucký) v této diskusi a v nezbytném mezioborovém dialogu nezískává odpovídající místo atd.
To, že filozofem Janem Patočkou identifikovaná slabost české kultury odkrývající se v neschopnosti udržet a rozvíjet myšlenku v čase a přes generace je přítomna i v polemikách o nových stavbách v Praze; zkusme odpovědět na otázky: Jak se rozvinula argumentace a teoretické zázemí, či ochota a schopnost dosahovat konsenzu od diskuse nad Gehryho a Miluničovým Tančícím domem přes známé peripetie až do současného hádání a diskuse nad projektem Evy Jiřičné pro Žižkov?
To, že se otázka, co projekt Centra Nového Žižkova „udělá“ s pražským horizontem, klade bez probrání toho, že se již mnohonásobně a „bezkoncepčně“ intervenovalo do pražského horizontu.
To, že možný dialog často končí dřív, než mohl započít; Kateřina Bečková v článku „Architektka Eva Jiřičná jako marketingové eso developera“ (na webu 06. 08. 19) kombinuje uvedený axiom s diskvalifikací soutěže a s povážlivými argumenty ad hominem. V textu Kateřiny Bočkové mi chybí téma, přes které lze otevřít dialog a nalézat konsenzus.

Resumé?
Kdykoli je otevřena otázka významného projektu pro Prahu, začínáme se pohybovat v určitém rámci. V souvislosti s požadovaným axiomem – „neobklopit historické jádro výškovými budovami a zachovat plynulé pohledy k horizontu“ – to jsou mj. otázky a tematizace: Proč se v Praze nedosahuje „dialogu mezi historickými stavbami a moderní současnou architekturou“ (Sou Fujimoto, citace z vystoupení na výše uvedené konferenci), jaké jsou cesty vstupování a utváření nového kontextu při zachování a dovršení respektu k historickému skyline pražské metropole?6

„Medium is a message“ (McLuhan), rozhoduje již způsob, kterým o architektuře hovoříme. Slovník kritiky možných soudobých alternativ dalšího vývoje Prahy, včetně kritiky projektu Evy Jiřičné, zatím zůstává velice omezený a povrchní – odpovědi na výše položené otázky a perspektivní řešení se s ním neuchopí.


Poznámky
1. To činíme ve studii Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík: Komplex budov u Masarykova nádraží. Teze, otázky a trocha nezbytné teorie, která zakládá hodnotící perspektivu. In: ARCH, roč. 23, 2018, č. 4, str. 60–63, 6 obr., ISSN  1335-3268; dále ve studii dostupné i na webu/facebooku, srv.S čím je spojeno uvažování nad metropolí Prahou“ – text přednášky v DOXu; odkazuji na jarní Summit architektury a rozvoje (28. března 2019).
2. V mrakodrapech se od počátku prosazovala evropská identita (srv. historizující architektura mrakodrapů v Porýní po první světové válce), mrakodrapy dokázaly akcentovat i příslušnou lokalitu. Rozdíl mezi severoamerickými a evropskými mrakodrapy byl diskutovaným tématem i po druhé světové válce. Od 90. let narůstající estetická různorodost spojená s technologickou exhibicí uvedené tezi rovněž spektakulárně odporuje. Prostě tzv. mrakodrap je velice proměnlivý fenomén – stavebně technologicky, esteticky i aspiracemi, které do něj byly vkládány.
3. S tím je spjato téma recepce staveb, srv. Ondřej Beneš, Oldřich Ševčík: Charakteristika základních fází recepce architektury. PDF 92 KB. In: Architektura: produkce a reprodukce. Eds.: J. Tichá, M. Dulla. Praha, FA ČVUT, Ústav teorie a dějin architektury 2013, ISBN 978-80-01-05458-1; to, co se odehrává kolem projektu Centra Nového Žižkova Evy Jiřičné, naplňuje v době napsání tohoto příspěvku všechny znaky první tzv. nominační a chaotické fáze recepce.
4. U nás se stala předzvěstí první vlny „militantního výškového stavění“ televizní věž a hotel v Praze-Žižkově, akord vetknutý do horizontu; do téhož panoramatu viděného z Fakulty architektury ČVUT neomaleně intervenovaly další stavby. Co je hodno naší pozornosti? Proměny generačního hodnocení. Pro generaci spjatou s listopadem 89 je tato realizace spjata s minulým režimem a se zásahem do pohledových horizontů; pro následující generace především nepřekonaný symbol odvahy a technologického mistrovství. Vstupuje takovýto „generační faktor“ do diskusí „o Praze a nad Prahou“?
5. Viz odkaz na studie v poznámce č. 1
6. Imperativní a denervující otázce – Proč Praha postrádá stavby srovnatelné s mimořádnými architektonickými výkony své minulosti? (v podání architektů: „Praze chybí vítězné, nové ikonické stavby“) – se nevyhneme ani my, ani budoucí generace. V takovéto v podstatě skandální otázce se zaměňuje odpovědný přístup s infantilností, toho je třeba se vyvarovat. Odpověď se připravuje již dnes na operativní úrovni – od toho nelze donekonečna odhlížet; odpovědnost elit v čele společnosti – politiků, pražského magistrátu, architektů a urbanistů, památkářů – je na pořadu dne.

Publikováno v časopise Stavba č. 4/2019, str. 16–18



Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře
 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz