Radiocafé Vinohradská 12

Radiocafé Vinohradská 12

Vinohradská 12, Praha 2

(18. 6. 2020) CMC architects

   
 
 
 
 

Radiocafé Vinohradská 12

Budova Českého rozhlasu na Vinohradské třídě byla postavena v letech 1929–1932 ve funkcionalistickém stylu podle návrhu Bohumila Slámy. Hlavním investorem stavby bylo Ministerstvo pošt a telegrafů, neboť v nových prostorách mělo být vedle Radiojournalu (tehdejší název Českého rozhlasu) také ředitelství pošt a telegrafů v Praze (prezidium, pomocné úřady a jednotlivá oddělení ve čtyřech nejvyšších patrech) a poštovní a telegrafní úřad Praha 34 (v přízemí do Balbínovy ulice). V přízemí do třídy Maršála Foche a na nároží se počítalo s umístěním několika obchodů.
Jednotlivé samostatné skupiny byly sice v projektu stavebně odděleny, ale s možností účelného spojení mezi nimi (Radiojournal – ředitelství pošt a telegrafů – poštovní úřad) se záměrem dále rozšiřovat rozhlasové místnosti bez omezování vysílacího provozu.
Během druhé světové války zasáhla budovu letecká puma. Objekt byl několikrát rekonstruován a dostavován, některé stavební úpravy byly zdařilé, jiné méně. Rozsáhlá rekonstrukce původní budovy na adrese Vinohradská 12 probíhala ve dvou časových intervalech: v letech 2004–2005 a 2007–2011. Budova je evidována jako kulturní památka.

Český rozhlas se chtěl více otevřít veřejnosti, a proto potřeboval prostor pro interakci. Místo, kde se lidé a rádiová sféra mohou poznávat, sbližovat a inspirovat. Neformální kavárnu pro živá vysílání, příjemné a elegantní prostředí pro společenské akce. Úkolem bylo propojit dvě komerční jednotky do jednoho kavárenského prostoru. Uvědomovali jsme si, že vstupujeme do budovy vysoké historické a architektonické hodnoty. Zároveň jsme čelili požadavkům zadavatele: zakomponovat do prostoru moderní prvky a technologie, aby bylo možné živě vysílat přímo z kavárny, a provozně a vizuálně propojit kavárnu se vstupní halou Českého rozhlasu, aby se zde mohly pořádat také společenské akce.
Chtěli jsme kavárnu, která odpovídá estetice budovy: čistou, jednoduchou a elegantní. S reminiscencí 30. let, ale i s použitím moderních stavebních technik a materiálů. Takové řešení samozřejmě klade adekvátní nároky na servis a obsluhu personálem kavárny, chceme-li se vrátit v čase do doby první republiky na městkou třídu v centru Prahy.
Vchod z ulice vede do prostoru s barem a je výškově zarovnán s ulicí na rozdíl od hlavního kavárenského prostoru. Ten je z důvodu dispoziční čistoty a uživatelnosti oddělen od baru několika schody a propojen se vstupní halou historické budovy.
Pro povrchy a materiály používáme teplou paletu barev v kombinaci s bílým sklem, které odkazuje na mramorový obklad ve vstupní hale. Dubová podlaha, mosazný bar se zábradlím, kožené lavice a mramorové stoly zastupují materiály, které se používají již staletí. Duplikujeme rytmus sloupů ze vstupní strany haly do prostoru kavárny, abychom lépe uspořádali prostor a vytvořili malé pauzy mezi skupinami stolků. Dělení prostoru akcentujeme zlatými kruhy v akustickém podhledu. Velká prosklená příčka s dvoukřídlými dveřmi do vstupní haly je historickou replikou dle stávajících dveří v hale, přičemž zároveň splňuje akustické a požární požadavky projektu. Zdvojená skleněná stěna je zase čistě funkčním prvkem, který tlumí hluk z ulice. Díky tomuto zdvojení nebylo nutné zasahovat do památkově chráněné fasády.
Vzhledem k charakteru provozu kavárny s rozhlasovým vysíláním byly na konstrukce (kromě estetických a funkčních požadavků) kladeny maximální nároky na akustické vlastnosti, vzduchovou neprůzvučnost, útlum a pohltivost. Proto jsme vybrali materiály a konstrukce s nejlepšími hodnotami běžně dosažitelnými na trhu. Řešila se nejen prostorová, ale i stavební akustika. Vedle viditelných částí, jako jsou akustické obklady stěn a stropu, se stejně přísně posuzovaly také veškeré technologie, především proudění vzduchu ve vyústkách a cirkulace médií.
Z několika variant, v jak velkém rozsahu lze do kavárny umístit rozhlasovou technologii, zvítězila nakonec ta, v níž se v prostoru zachovaly jenom přípojné body. Takto vytvořené sloupy získaly další využití a kavárně tak zůstala kapacita k sezení i variabilita prostoru.

Autorská zpráva
Foto: BoysPlayNice

 


Klient: Český rozhlas
Autoři: Studio CMC architects a. s. – Vít Máslo, David Richard Chisholm; spoluautoři Evžen Dub, Nela Niederle
Spolupráce: Aveton s. r. o. –  akustika; MarkSimon s. r. o. – dodávka atypů; DT-EXPERT s. r. o. – stavba; eTruhlárna – akustické obklady
Rozloha: 150 m2

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rekonstrukce

Dokončení

2019

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz