Rekonstrukce a dostavba muzea v Kolíně

Rekonstrukce a dostavba muzea v Kolíně

Karlovo náměstí 8, Kolín

(14. 1. 2019) Irena Hrabincová

   
 
 
 
 

Rekonstrukce a dostavba muzea v Kolíně

Cílem rekonstrukce bylo rehabilitovat významnou historickou budovu a současně vytvořit prostor pro veřejnost navazující na náměstí v parteru objektu. Záměrem bylo rovněž vytvořit vhodné provozní zázemí Regionálního muzea, prostor pro uložení nejcennějších a nejohroženějších částí sbírek muzea a jejich prezentaci.

Projekt využívá stopy historické zástavby (zbytky základové konstrukce a dokumentaci zaniklé přístavby z 19. století) ve dvoře k vytvoření třípodlažní novostavby depozitáře obsahujícího úložiště sbírek, multifunkční sál a příruční knihovnu a badatelnu. V rekonstruovaném objektu jsou umístěny výstavní prostory, administrativa a zázemí pro návštěvníky. Obě budovy jsou spojeny štíhlým hranolem spojovacího krčku, vymezujícím prostor dvora na jeho západní straně.

Dům zvaný Veigertovský se nachází na jižní straně kolínského Karlova náměstí. Jedná se o původně dva středověké domy, jejichž dispozice se dodnes dochovala na úrovni podzemních podlaží. Dům prošel významnou přestavbou v období renesance. Další úpravy proběhly v době klasicismu a dále pak v 2. pol. 19. století. Minulé století přineslo řadu nevhodných stavebních úprav a zásahů.

Vstup do muzea je původním průjezdem mezi dvěma domy, dlážděným dubovou špalíkovou dlažbou a propojujícím rozdílné úrovně náměstí a dvora. Byly odhaleny a prezentovány malované stropy, barokní štuky v prostorách historické budovy a gotické sklepy. V prostoru krovu je nová vestavba, sloužící jako administrativní zázemí.

Jižní část dvora je vymezena novostavbou depozitáře. Ta je, stejně jako spojovací krček, řešena jako monolitická železobetonová konstrukce, opláštěná profilovaným sklem. Spodní stavba depozitáře je vzhledem k požadavkům na kontrolu klimatu, vodotěsnost a složité zakládací podmínky z vodotěsného betonu. Střecha je z rozchodníků, zlepšující retenční poměry a mikroklima v prostoru dvora.

Schodiště ve dvoře navazujícím na kavárnu v historické části a multifunkční sál v novostavbě spojuje rozdílné výškové úrovně přízemí a zároveň vytváří možnost využití prostoru pro různé venkovní aktivity.
Autorská zpráva

RECENZE
Rekonstrukce a dostavba Veigertovského domu v Kolíně
Jakub Potůček


Dávno pryč jsou ty časy, kdy se v Kolíně stavělo podle plánů vynikajících, i když přespolních architektů. Všimnout si toho musel snad každý, kdo městem jen projížděl. Motoristy ženoucí své stroje ze směru od Prahy už z dálky vítal elegantní autosalon značky Tatra, cestující vlakem zase elektrárenský komplex ESSO. Obě výjimečné práce, které navrhoval architekt Jaroslav Fragner, nebyly zdaleka jedinými stavbami, jimiž se meziválečný Kolín pyšnil. Vedle Masarykova mostu, do kterého jeho tvůrci integrovali hydroelektrárnu, mohli návštěvníci města obdivovat také moderní nádraží od Karla Caivase a Vladimíra Weisse, impozantní divadlo z produkce firmy Freiwald & Böhm, palác Okresní hospodářské záložny od Františka Stalmacha a Jana Svobody či Budilovu vilu, s níž koncem 20. let vstoupil do Kolína Fragner a spolu s ním i funkcionalistická architektura evropského formátu.

V porovnání s touto érou, která dala městu ještě mnoho dalších pozoruhodných staveb, by se chtělo říci, že po válce už Kolín takové štěstí neměl. Realizována tu byla pouze jediná výraznější budova, Společenský dům od Radima Dejmala, s jehož stylem – brutalismem, se jen málokdo ztotožnil. Šance na kvalitní architekturu, která přišla po roce 1989 s architekty z pražského ateliéru ADNS, ovšem netrvala dlouho. Příkladu jejich ušlechtile prosté filiálky České pojišťovny z let 1991–1994, kterou autoři navzdory neofunkcionalistické estetice opatřili tradičními okny, totiž nikdo nenásledoval. Místo toho se městem prohnala vlna špatných rekonstrukcí, které paradoxně nejvíce uškodily těm nejcennějším stavbám. Elektrárně ESSO, autosalonu Tatra, Společenskému domu i filiálce pojišťovny, která je smutným příkladem toho, jak pouhá výměna oken dokáže zničit architektonické dílo. Už jenom proto bychom měli citlivou opravu starobylého Veigertovského domu vítat s otevřenou náručí. Důvodů k radosti je ale víc. Dům totiž nebyl jen restaurátorsky obnoven, ale také obohacen o kultivovaný soudobý novotvar, který nezůstane před veřejností utajen. A to je na rekonstrukci, která byla provedena pro potřeby Regionálního muzea, asi to vůbec nejsympatičtější.

Měšťanský dům středověkého původu, který dominuje historickému Karlovu náměstí, byl do současné podoby upraven kolem roku 1863. Během staletí své existence vystřídal celou řadu majitelů – jistou dobu byl dokonce v držení slavného rodu Krčínů z Jelčan – než se v něm na přelomu 18. a 19. století usídlila bohatá obchodnická rodina Veigertů, která domu dala jméno. Regionální muzeum honosný dům užívalo od 50. let až do roku 1983, kdy musel být z havarijních důvodů uzavřen. Třicet let chátral, než ho do svého vlastnictví získal Středočeský kraj, který po roce 2014 přistoupil ke komplexní rekonstrukci. Brány muzea a spolu s nimi i nového informačního centra se pak široké veřejnosti otevřely loňského roku. Projekt obnovy a dostavby vypracovala, což je pro Kolín asi typické, pražská architektka Irena Hrabincová. Její koncept nejlépe vystihují slova, jejichž prostřednictvím se autorka prezentuje na webu: „Rádi se pohybujeme na tenké hranici, kde se potkává staré a nové“. O tenké hranici, myslím, ale nemůže být řeč, neboť kontrast mezi historickými vrstvami, které architektka respektovala, a novými

prvky je více než harmonický. Jinými slovy řečeno, nejvýraznější intervence najdeme pouze tam, kde se nezachovaly autentické uměleckohistorické detaily, anebo kde to vyžadovala nová funkce. Týká se to zejména parteru domu, kde bylo vedle vstupního foyeru s pokladnou a muzejním obchodem otevřeno informační centrum města Kolína, a také podkrovních prostorů přestavěných na kanceláře. Všude jinde, tedy ve sklepích i obou poschodích, která slouží výhradně výstavním účelům, je vše podřízeno původním stopám a obnoveným detailům. Nejcennější z nich představují výmalby stěn a stropů, které se nacházejí v honosných sálech v piano nobile. Výstavní fundus je v nich proto navržen jako volně stojící, zatímco pevně osazen je v místnostech prostých výmalby. Je tvořen soustavou zavěšených lišt, do nichž se podle potřeby, čili značně flexibilně, umísťují jednotlivé panely, které se zároveň fixují do otvorů v dřevěné podlaze.

Pochopitelně mnohem ostřejší je kontrast mezi historickou budovou a dvorní vestavbou, která svou velikostí i proporcemi respektuje kontext, s nímž se podle mého názoru velmi dobře sžila. Drobný objekt rozvinutý ze dvou stran kolem sympatického atria, které může stejně dobře sloužit společenským akcím jako divadlu, charakterizuje výrazný plášť se zeleného copilitu. V přízemí hlavní sekce budovy, kterou nese ocelový skelet, se nachází multifunkční prostor. Ze zkušenosti přednášejícího mohu říci, že skvěle slouží svému účelu. Ostatně, navržen je tak, aby mohl být v okamžiku a bez obtíží změněn z přednáškového třeba v divadelní, anebo jakýkoliv jiný sál. V patře této části přístavby, jejíž přísně pravoúhlé tvarosloví autorka narušila lehkým zkosením části střechy, je umístěn příruční depozitář a knihovna. Vedle něho, respektive po obou jeho stranách, se nachází dvě menší pracovny, jimž světlo pronikající skrze copilitový plášť dodává zvláštní atmosféru, která ovšem nemusí každému lahodit. Z historické budovy se do těchto prostor vchází o jedno patro vyšším spojovacím krčkem, který zároveň slouží pro bezbariérový přístup do celého muzea. Opatřen je samozřejmě identickým pláštěm z copilitu, stejně jako úzkými okny francouzského typu.

Celkový dojem z rekonstrukce, která historický Veigertovský dům zachránila doslova v hodině poslední, a nadto mu vdechla nový a smysluplný život, bohužel narušují nekvalitní stavební práce. A zčásti také sama architektura, která mohla být přece jenom více promyšlena. Co se její vizuální podoby týče, nemohu jí nic vytknout, nýbrž naopak. Je krásná. Jak ve své jednoduchosti a transparentní tělesnosti, tak v respektu vůči historii, které se nijak nepodbízí, ani ji neimituje. Je ryze současná, ale také trochu nefunkční. Zatímco v zimě asi promrzá, v létě se rozhodně přehřívá. Zřejmě to souvisí s tím, že autorka vsadila všechny karty na zelenou. Na vizuální účinek copilitových tvárnic a jaksi pozapomněla, že část novostavby, konkrétně komunikační krček, je orientován vůči východojihovýchodu. V červenci to znamená, že na skleněnou stěnu, která není vůbec stíněná a dokonce ani izolovaná, praží slunce od šesti až do dvanácti hodin. Pak se divme, že v chodbách je už před devátou kolem 40 stupňů Celsia a k tomu těžký, nehybný vzduch. Účinně větrat se totiž také nedá, neboť francouzská okna, jimž chybí zábradlí (z estetických důvodů?), jsou kvůli bezpečnosti blokována, lištou přitlučenou k podlaze! Otevřít se tudíž dají jen jako pouhá větračka.

Zřejmě chyba skriptu, jak říkají filmaři, protože jinak si takový lapsus zkrátka nedovedu vysvětlit. 

SLOVO ARCHITEKTKY
Fasády z profilového skla litého do formy oblého tvaru byly předmětem rozsáhlého vývoje a výzkumu možností, jak fasádu navrhnout tak, aby splňovala patřičné tepelně technické parametry. Od doby vydání stavebního povolení k realizaci vzniklo několik možných technických řešení – výplň dutiny nanogelem, meziskelní membrána, průsvitná tepelná izolace (tato byla nakonec navržena) nebo vložení další vrstvy tepelněizolačního dvojskla. Fasáda byla v roce 2017 zrealizována v rozporu s projektovou dokumentací bez dodatečného zateplení, pouze s pokoveným povrchem skel. V současné době je projednáváno doplnění fasádního pláště průsvitnou tepelnou izolací.

Francouzská okna měla dle projektu (a dle požadavku provozovatele) kování, které umožňovalo otevření na ventilaci, a zcela otevřít by šlo pouze na údržbu. Pokud by byla správně provedena fasáda, nedocházelo by k přehřívání a také by šlo větrat. Na nápravě se v současnosti pracuje. 

___
Nová budova Regionálního muzea v Kolíně získala titul Stavba roku Středočeského kraje - Cena pro stavbu, kterou financuje kraj nebo jeho příspěvkové organizace. Z hodnocení poroty: Stavba představuje propojení náročné rekonstrukce kulturní památky se současnou architekturou. Architektonické řešení dostavby a interiérů respektuje památkové hodnoty objektu. Stavba je příspěvkem k rozvoji kulturních institucí v kraji, rovněž přispívá k regeneraci památkové rezervace města Kolín.


Autor, projekt a autorský dozor: IHARCH s.r.o. – Irena Hrabincová, Dipl. Arch.
Spolupráce: Iveta Chitovová, Petr Gucfa, Eva Faberová, Tomáš Pavlík, Karel Košek, Jan Renner, Zbyněk Pechan
Investor: Středočeský kraj
Prováděcí dokumentace: Archicraft s.r.o.; IHARCH s.r.o.
Hlavní dodavatel: Geosan Group, a.s.
Zastavěná plocha: 610 m2
Užitná plocha: 1179 m2
Obestavěný prostor: 1179 m3
Stavební povolení bylo vydáno v roce 2012, stavba byla zahájena v červenci 2014 a stavební část dokončena v říjnu roku 2016.
V roce 2017 byla zprovozněna galerie v 1. PP. V tomto roce bylo rovněž uvedeno do provozu městské informační centrum a expozice bitvy u Kolína.
Foto: Andrea Thiel Lhotáková

Publikováno v časopise Stavba 3/2018, str. 38-41

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Novostavby

Dokončení

2017

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz