Projekt využívá stopy historické zástavby (zbytky základové konstrukce a dokumentaci zaniklé přístavby z 19. století) ve dvoře k vytvoření třípodlažní novostavby depozitáře obsahujícího úložiště sbírek, multifunkční sál a příruční knihovnu a badatelnu. V rekonstruovaném objektu jsou umístěny výstavní prostory, administrativa a zázemí pro návštěvníky. Obě budovy jsou spojeny štíhlým hranolem spojovacího krčku, vymezujícím prostor dvora na jeho západní straně.
Dům zvaný Veigertovský se nachází na jižní straně kolínského Karlova náměstí. Jedná se o původně dva středověké domy, jejichž dispozice se dodnes dochovala na úrovni podzemních podlaží. Dům prošel významnou přestavbou v období renesance. Další úpravy proběhly v době klasicismu a dále pak v 2. pol. 19. století. Minulé století přineslo řadu nevhodných stavebních úprav a zásahů.
Vstup do muzea je původním průjezdem mezi dvěma domy, dlážděným dubovou špalíkovou dlažbou a propojujícím rozdílné úrovně náměstí a dvora. Byly odhaleny a prezentovány malované stropy, barokní štuky v prostorách historické budovy a gotické sklepy. V prostoru krovu je nová vestavba, sloužící jako administrativní zázemí.
Jižní část dvora je vymezena novostavbou depozitáře. Ta je, stejně jako spojovací krček, řešena jako monolitická železobetonová konstrukce, opláštěná profilovaným sklem. Spodní stavba depozitáře je vzhledem k požadavkům na kontrolu klimatu, vodotěsnost a složité zakládací podmínky z vodotěsného betonu. Střecha je z rozchodníků, zlepšující retenční poměry a mikroklima v prostoru dvora.
Schodiště ve dvoře navazujícím na kavárnu v historické části a multifunkční sál v novostavbě spojuje rozdílné výškové úrovně přízemí a zároveň vytváří možnost využití prostoru pro různé venkovní aktivity.
Autorská zpráva
RECENZE
Rekonstrukce a dostavba Veigertovského domu v Kolíně
Jakub Potůček
Dávno pryč jsou ty časy, kdy se v Kolíně stavělo podle plánů vynikajících, i když přespolních architektů. Všimnout si toho musel snad každý, kdo městem jen projížděl. Motoristy ženoucí své stroje ze směru od Prahy už z dálky vítal elegantní autosalon značky Tatra, cestující vlakem zase elektrárenský komplex ESSO. Obě výjimečné práce, které navrhoval architekt Jaroslav Fragner, nebyly zdaleka jedinými stavbami, jimiž se meziválečný Kolín pyšnil. Vedle Masarykova mostu, do kterého jeho tvůrci integrovali hydroelektrárnu, mohli návštěvníci města obdivovat také moderní nádraží od Karla Caivase a Vladimíra Weisse, impozantní divadlo z produkce firmy Freiwald & Böhm, palác Okresní hospodářské záložny od Františka Stalmacha a Jana Svobody či Budilovu vilu, s níž koncem 20. let vstoupil do Kolína Fragner a spolu s ním i funkcionalistická architektura evropského formátu.
V porovnání s touto érou, která dala městu ještě mnoho dalších pozoruhodných staveb, by se chtělo říci, že po válce už Kolín takové štěstí neměl. Realizována tu byla pouze jediná výraznější budova, Společenský dům od Radima Dejmala, s jehož stylem – brutalismem, se jen málokdo ztotožnil. Šance na kvalitní architekturu, která přišla po roce 1989 s architekty z pražského ateliéru ADNS, ovšem netrvala dlouho. Příkladu jejich ušlechtile prosté filiálky České pojišťovny z let 1991–1994, kterou autoři navzdory neofunkcionalistické estetice opatřili tradičními okny, totiž nikdo nenásledoval. Místo toho se městem prohnala vlna špatných rekonstrukcí, které paradoxně nejvíce uškodily těm nejcennějším stavbám. Elektrárně ESSO, autosalonu Tatra, Společenskému domu i filiálce pojišťovny, která je smutným příkladem toho, jak pouhá výměna oken dokáže zničit architektonické dílo. Už jenom proto bychom měli citlivou opravu starobylého Veigertovského domu vítat s otevřenou náručí. Důvodů k radosti je ale víc. Dům totiž nebyl jen restaurátorsky obnoven, ale také obohacen o kultivovaný soudobý novotvar, který nezůstane před veřejností utajen. A to je na rekonstrukci, která byla provedena pro potřeby Regionálního muzea, asi to vůbec nejsympatičtější.
Měšťanský dům středověkého původu, který dominuje historickému Karlovu náměstí, byl do současné podoby upraven kolem roku 1863. Během staletí své existence vystřídal celou řadu majitelů – jistou dobu byl dokonce v držení slavného rodu Krčínů z Jelčan – než se v něm na přelomu 18. a 19. století usídlila bohatá obchodnická rodina Veigertů, která domu dala jméno. Regionální muzeum honosný dům užívalo od 50. let až do roku 1983, kdy musel být z havarijních důvodů uzavřen. Třicet let chátral, než ho do svého vlastnictví získal Středočeský kraj, který po roce 2014 přistoupil ke komplexní rekonstrukci. Brány muzea a spolu s nimi i nového informačního centra se pak široké veřejnosti otevřely loňského roku. Projekt obnovy a dostavby vypracovala, což je pro Kolín asi typické, pražská architektka Irena Hrabincová. Její koncept nejlépe vystihují slova, jejichž prostřednictvím se autorka prezentuje na webu: „Rádi se pohybujeme na tenké hranici, kde se potkává staré a nové“. O tenké hranici, myslím, ale nemůže být řeč, neboť kontrast mezi historickými vrstvami, které architektka respektovala, a novými
prvky je více než harmonický. Jinými slovy řečeno, nejvýraznější intervence najdeme pouze tam, kde se nezachovaly autentické uměleckohistorické detaily, anebo kde to vyžadovala nová funkce. Týká se to zejména parteru domu, kde bylo vedle vstupního foyeru s pokladnou a muzejním obchodem otevřeno informační centrum města Kolína, a také podkrovních prostorů přestavěných na kanceláře. Všude jinde, tedy ve sklepích i obou poschodích, která slouží výhradně výstavním účelům, je vše podřízeno původním stopám a obnoveným detailům. Nejcennější z nich představují výmalby stěn a stropů, které se nacházejí v honosných sálech v piano nobile. Výstavní fundus je v nich proto navržen jako volně stojící, zatímco pevně osazen je v místnostech prostých výmalby. Je tvořen soustavou zavěšených lišt, do nichž se podle potřeby, čili značně flexibilně, umísťují jednotlivé panely, které se zároveň fixují do otvorů v dřevěné podlaze.
Pochopitelně mnohem ostřejší je kontrast mezi historickou budovou a dvorní vestavbou, která svou velikostí i proporcemi respektuje kontext, s nímž se podle mého názoru velmi dobře sžila. Drobný objekt rozvinutý ze dvou stran kolem sympatického atria, které může stejně dobře sloužit společenským akcím jako divadlu, charakterizuje výrazný plášť se zeleného copilitu. V přízemí hlavní sekce budovy, kterou nese ocelový skelet, se nachází multifunkční prostor. Ze zkušenosti přednášejícího mohu říci, že skvěle slouží svému účelu. Ostatně, navržen je tak, aby mohl být v okamžiku a bez obtíží změněn z přednáškového třeba v divadelní, anebo jakýkoliv jiný sál. V patře této části přístavby, jejíž přísně pravoúhlé tvarosloví autorka narušila lehkým zkosením části střechy, je umístěn příruční depozitář a knihovna. Vedle něho, respektive po obou jeho stranách, se nachází dvě menší pracovny, jimž světlo pronikající skrze copilitový plášť dodává zvláštní atmosféru, která ovšem nemusí každému lahodit. Z historické budovy se do těchto prostor vchází o jedno patro vyšším spojovacím krčkem, který zároveň slouží pro bezbariérový přístup do celého muzea. Opatřen je samozřejmě identickým pláštěm z copilitu, stejně jako úzkými okny francouzského typu.
Celkový dojem z rekonstrukce, která historický Veigertovský dům zachránila doslova v hodině poslední, a nadto mu vdechla nový a smysluplný život, bohužel narušují nekvalitní stavební práce. A zčásti také sama architektura, která mohla být přece jenom více promyšlena. Co se její vizuální podoby týče, nemohu jí nic vytknout, nýbrž naopak. Je krásná. Jak ve své jednoduchosti a transparentní tělesnosti, tak v respektu vůči historii, které se nijak nepodbízí, ani ji neimituje. Je ryze současná, ale také trochu nefunkční. Zatímco v zimě asi promrzá, v létě se rozhodně přehřívá. Zřejmě to souvisí s tím, že autorka vsadila všechny karty na zelenou. Na vizuální účinek copilitových tvárnic a jaksi pozapomněla, že část novostavby, konkrétně komunikační krček, je orientován vůči východojihovýchodu. V červenci to znamená, že na skleněnou stěnu, která není vůbec stíněná a dokonce ani izolovaná, praží slunce od šesti až do dvanácti hodin. Pak se divme, že v chodbách je už před devátou kolem 40 stupňů Celsia a k tomu těžký, nehybný vzduch. Účinně větrat se totiž také nedá, neboť francouzská okna, jimž chybí zábradlí (z estetických důvodů?), jsou kvůli bezpečnosti blokována, lištou přitlučenou k podlaze! Otevřít se tudíž dají jen jako pouhá větračka.
Zřejmě chyba skriptu, jak říkají filmaři, protože jinak si takový lapsus zkrátka nedovedu vysvětlit.
SLOVO ARCHITEKTKY
Fasády z profilového skla litého do formy oblého tvaru byly předmětem rozsáhlého vývoje a výzkumu možností, jak fasádu navrhnout tak, aby splňovala patřičné tepelně technické parametry. Od doby vydání stavebního povolení k realizaci vzniklo několik možných technických řešení – výplň dutiny nanogelem, meziskelní membrána, průsvitná tepelná izolace (tato byla nakonec navržena) nebo vložení další vrstvy tepelněizolačního dvojskla. Fasáda byla v roce 2017 zrealizována v rozporu s projektovou dokumentací bez dodatečného zateplení, pouze s pokoveným povrchem skel. V současné době je projednáváno doplnění fasádního pláště průsvitnou tepelnou izolací.
Francouzská okna měla dle projektu (a dle požadavku provozovatele) kování, které umožňovalo otevření na ventilaci, a zcela otevřít by šlo pouze na údržbu. Pokud by byla správně provedena fasáda, nedocházelo by k přehřívání a také by šlo větrat. Na nápravě se v současnosti pracuje.
___
Nová budova Regionálního muzea v Kolíně získala titul Stavba roku Středočeského kraje – Cena pro stavbu, kterou financuje kraj nebo jeho příspěvkové organizace. Z hodnocení poroty: Stavba představuje propojení náročné rekonstrukce kulturní památky se současnou architekturou. Architektonické řešení dostavby a interiérů respektuje památkové hodnoty objektu. Stavba je příspěvkem k rozvoji kulturních institucí v kraji, rovněž přispívá k regeneraci památkové rezervace města Kolín.
Autor, projekt a autorský dozor: IHARCH s.r.o. – Irena Hrabincová, Dipl. Arch.
Spolupráce: Iveta Chitovová, Petr Gucfa, Eva Faberová, Tomáš Pavlík, Karel Košek, Jan Renner, Zbyněk Pechan
Investor: Středočeský kraj
Prováděcí dokumentace: Archicraft s.r.o.; IHARCH s.r.o.
Hlavní dodavatel: Geosan Group, a.s.
Zastavěná plocha: 610 m2
Užitná plocha: 1179 m2
Obestavěný prostor: 1179 m3
Stavební povolení bylo vydáno v roce 2012, stavba byla zahájena v červenci 2014 a stavební část dokončena v říjnu roku 2016.
V roce 2017 byla zprovozněna galerie v 1. PP. V tomto roce bylo rovněž uvedeno do provozu městské informační centrum a expozice bitvy u Kolína.
Foto: Andrea Thiel Lhotáková
Publikováno v časopise Stavba 3/2018, str. 38-41
