Rekonstrukce Muzea hl. města Prahy

Rekonstrukce Muzea hl. města Prahy

(8. 6. 2020) Samotná rekonstrukce bude zahájena 1. září

 
 
 
 

Rekonstrukce Muzea hl. města Prahy

(ČTK) - Muzeum hlavního města Prahy uzavře od 15. června z důvodu rekonstrukce hlavní budovu na Florenci. Znovu otevřená pro veřejnost by měla být na podzim 2022. Zaměstnanci muzea začnou postupně balit všechny sbírkové předměty z expozic, které se budou stěhovat do depozitářů. Samotná rekonstrukce bude zahájena 1. září. ČTK o tom za muzeum informovala Olga Šámalová.

"Naše kolegyně a kolegové z odborných oddělení muzea budou mít na starosti zabalení a bezpečné přestěhování přibližně 578 sbírkových předmětů z historických sbírek našeho muzea a 744 archeologických exponátů. Zároveň budou ochráněny umělecké a umělecko-řemeslné prvky, které jsou součástí muzejní budovy, jako například malované stropy z domů U Císařských na Václavském náměstí nebo z Vaječného trhu (dnešní Rytířská ulice) či z kláštera cyriaků na Starém Městě,"
sdělila Šámalová.

Cílem komplexní obnovy interiérů je vytvoření moderního muzea v historickém objektu. Je nezbytné komplexně obnovit interiéry, a to i s technickým a bezpečnostním zařízením. Součástí rekonstrukce interiérů bude i postavení výtahu, čímž se celá budova stane plně bezbariérovou. Nově bude upraveno zázemí pro návštěvníky - pokladna, šatna, muzejní obchod a toalety.

Na rekonstrukci budou dohlížet pracovníci památkové péče, neboť budova je zapsanou kulturní památkou. Realizací bude pověřena firma, která bude vybrána v právě konané soutěži podle zákona o veřejných zakázkách.

"Zrekonstruovanou budovu otevřeme velkou unikátní výstavou rozloženého Langweilova modelu Prahy s využitím moderních audiovizuálních technologií a interaktivních prvků. Prezentovány budou i výsledky výzkumného projektu zaměřeného na využití Langweilova modelu Prahy ve výuce, který byl letos zahájen," sdělila ředitelka Muzea hlavního města Prahy Zuzana Strnadová.

Hlavní budova Muzea hlavního města Prahy byla podle návrhu architekta Antonína Balšánka postavena v letech 1896 až 1898; pro veřejnost pak byla společně s expozicemi slavnostně otevřena 27. září 1900. Za 120 let své existence neprošla žádnou generální rekonstrukcí. Uskutečnily se v ní pouze dílčí úpravy především technického charakteru. Její celková generální rekonstrukce byla připravována již od roku 2004, včetně nejprve dostavby a posléze výstavby nové budovy muzea v blízkosti té stávající. V roce 2012 byla dokončena pouze celková obnova fasády, včetně restaurování plastických prvků.


Doplněno Stavbaweb:
Investiční akce rekonstrukce interiérů hlavní budovy bude probíhat podle architektonického projektu ateliéru SGL PROJEKT za dohledu pracovníků památkové péče, neboť budova je zapsanou kulturní památkou.

Vedení Muzea hlavního města Prahy (MHMP) by chtělo na Těšnově zároveň postavit novou budovu a umístit v ní archeologické muzeum. Důvodem je nedostatek místa v současných prostorách muzea. Muzeum k výstavbě nové budovy na Těšnově připravilo výstavu prací studentů architektury pražského ČVUT. K vidění jsou návrhy studentů Ladislava Lábuse a Romana Kouckého. Výstava se pro veřejnost otevřela 19. února a potrvá do 13. června.

Muzeum hlavního města Prahy v závěru loňského roku také rozhodlo o výběru dodavatele na novou vizuální identitu, která se promění podle vítězného návrhu Kláry Horové. Ta vyhrála ve vyzvaném jednokolovém anonymním výběrovém řízení, které bylo vypsáno Muzeem hl. m. Prahy a na jehož organizaci se podílela Unie grafického designu. S novým logem se pojí i zavedení nového zkráceného názvu instituce: Muzeum města Prahy.
Více...



www.muzeumprahy.cz

Související články:
Muzeum hlavního města Prahy  20.2.2020

Základní informace o objektu

 
 
 
 

Kategorie

Rekonstrukce

Komentáře ke článku

 
 
 
 

Registrace k zasílání newsletteru

Stavbaweb.cz informuje o novinkách v oboru architektury a stavebnictví, představuje zajímavé objekty, projekty a materiály. Prostřednictvím tohoto formuláře se můžete přihlásit k odebírání denního newsletteru, a dostávat tak pravidelné informace přímo do své e-mailové schránky.

*Povinné položky
Vaše registrační údaje nebudou poskytovány třetím stranám a budou chráněny. Svou registraci můžete kdykoliv zrušit zde nebo prostřednictvím odkazu v zápatí každého newsletteru.
 
 
Nové komentáře

23. 6. 2020 18:22:06

Re: Univerzální plán?

Se zájmem jsem si přečetl ten Kouckého výtvor a musím přiznat, že v něm je spoustu lákavých tezí. Pes je, jako vždy, zakopán v detailech, resp. v míře obecnosti toho textu. Nelze upřít, že zevšeobecňováním principů tvorby města až na tyto "holé věty" došel Roman Koucký na dřeň naší profese, a také je pravda, že vše, co si o ní myslím já a co jsem vždy vykládal laikům jako základní principy utváření města v demokratických poměrech, se s jistou dávkou tolerance dá najít i v těch jeho obecných postulátech. Má to ale několik zásadních "háčků". 1. Koucký předpokládá, že pokud respektují městští hlavouni a úředníci hranici zastavěného území, uliční čáry oddělující veřejný prostor od soukromého, evoluční růst výšky zástavby podle okolí, napojitelnost staveb na dopravní a technickou infrastrukturu a dokáží rozeznat zděděné hodnoty kulturní, lidmi vytvořené i přírodní, neměli by klást nástavbám a přístavbám, modernizacím, rekonstrukcím ani novým stavbám lépe využívajícím zastavěné území žádné překážky ve formě funkční či prostorové regulace, a o fyzickém rozvoji města by tedy měli rozhodovat ti, kdo chtějí stavět a ti, kdo jim poskytují odborný servis ve formě projektů. Tvrdí, že v případě respektování těchto zásad by mohl být územní plán vlastně triviální, obsahující právě jen výše uvedené základní regulativy, a uvnitř ploch pro výstavbu v síti veřejných prostorů a infrastruktury by měli mít stavebníci a investoři svobodný prostor pro naplňování funkcemi, a architekti svobodné pole pro ztvárnění staveb. Nepřímo tím říká, že ti, kdo město řídí, se do těch "vnitřků" mimo veřejných prostorů a koridorů technické a dopravní infrastruktury při respektování těch pěti regulativů nemají plést a mají nechat prostor kreativitě těch, kdo vnášejí do města změny, energii, peníze, nové činnosti a účely. To by bylo hezké, kdyby jak konšelé a jejich úředníci, tak investoři a stavebníci byli natolik vzdělaní a osvícení, že by při své práci brali ohled na ostatní soukromé a veřejné zájmy jako samozřejmost. Tedy respektovali obecně závazné předpisy pro hygienu prostředí, ochranu památek, přírody a krajiny, zájmy požární ochrany, ale i sousedů jaksi sami od sebe a nikdo je k tomu nemusel nutit. Řekněme si upřímně, že taková etika a morálka nefunguje u nás u žádné ze jmenovaných skupin účastníků přeměn měst a obcí. Mnozí lidé si navíc představují demokracii tak, že mohou "kecat do všeho", co se ve městě či obci šustne, a že jejich hlas je stejně důležitý, ne-li důležitější, než hlasy "držitelů moci", "držitelů měšců" a "držitelů odborných kompetencí a znalostí". Aby začala fungovat Kouckého vize, muselo by dojít ke změně této formy demokracie k nějakému přiblížení se k "osvícenému feudalismu" britského či švédského typu, tedy konstituční monarchie, a občané by museli respektovat autority a řád, ne jako u nás "Milion chvilek pro(ti) demokracii". 2. Už ve středověku lokátoři a další předchůdci urbanistů a územních plánovačů respektovali některé zásady, které Kauckého regulativy překračují tím, že se týkali a týkají specifických funkcí v území. Tak se např. umisťovaly provozy jirchářů a dalších životní prostředí ohrožujících provozů mimo obytnou zástavbu a po proudu vodotečí, aby neznečišťovaly vodu používanou jako užitkovou např. na praní a úklid domácností, obchodů, veřejných prostranství, byla stanovována dominantní místa pro výstavbu kostelů, zámků, hradů, radnic a parků, která nesměla být zastavěna něčím jiným, později byly vytvářeny specifické výrobní zóny, napojitelné vlečkou na železniční síť atd. Spoléhat jen na zdravý rozum investorů, architektů a inženýrů při lokacích některých funkcí je pro mne až příliš odvážná myšlenka - mnozí jsou duše prodejné, asociální, a etika povolání je pro některé jen omezující haraburdí. 3. V demokratických poměrech lze územní plán města či obce utvářet jako dočasnou dohodu o funkčním a prostorovém uspořádání správního území řešené obce mezi samosprávou a občany, kde architekt poskytuje jen odborný servis, jak tu dohodu graficky i textově vyjádřit. Přitom u odborné i laické veřejnosti lze požadovat, aby se vyjádřily a) které stávající stavební fondy fungují dobře, postačí jejich údržba, modernizace, nástavby či přístavby a není třeba je bourat, b) které zákonem chráněné památky nebo sice nechráněné, ale výrazně přispívající k identitě města, obce, místa, je žádoucí zachovat a chránit, c) které stavby a plochy neslouží dobře svému původnímu ani jinému účelu a je třeba jim dát novou náplň nebo je zbourat a nahradit novými objekty, d) které funkce nebo stavby naopak ve městě či obci chybějí a je žádoucí je doplnit výstavbou nových objektů, e) jak je třeba upravit stávající nebo doplnit novou technickou a dopravní infrastrukturu a jak se o její financování podělí veřejné a soukromé finance. Obávám se, že v Kouckého postulátech není pro takový dialog s dotčenými správními orgány, se samosprávou, s občanskou komunitou obce místo, že je to pojímáno více "elitářsky", jako že "do toho nemůže mluvit každý, kdo má do zadku díru". Přitom oddělit v hlasech veřejnosti "zrno od plev" je na odvaze a odpovědnosti orgánů veřejné správy, a takovému dialogu se nelze vyhnout, nemají-li být rozhodnutí o změnách v území neustále zpochybňována a napadána v opravných prostředcích. Shrnuto: na naše podmínky a naši občanskou i odbornou i morální vyspělost je ten Kouckého názor zatím moc radikální a nerealistický, také politicky patrně neprůchodný, i když by vlastně ideálně plnil ono politické zadání pro nový stavební zákon - zjednodušit proces přípravy staveb - od územního plánování až po realizaci staveb. Vždy jsem obdivoval, jak malý stavební výkres byl ještě za Rakouska - Uherska potřeba vytvořit jako projekt třeba činžovního domu pro povolení stavebního úřadu. Dnes jsou sice stavby mnohem složitější co do technického vybavení, ale i to bylo dřív odpovědností projektanta a stavitele vůči investorovi, ne vůči stavebnímu úřadu. Ten, kdo platil, taky kontroloval, zda dostává odpovídající kvalitu, a stát se do toho nepletl víc, než musel kvůli místu, evidenci a budoucímu zdanění nemovitosti. Na tom nic nemění ani informační technologie do územního plánování či projektování staveb. Jenže dnes právě přebujelý právní řád a byrokratický balast převzaly mnohé povinnosti regulace a kontroly, kterou si dříve obstarali erudovaní investoři a projektanti sami, a živí to takovou spoustu lidí, že ústup od toho bude spojen s tuhým odporem úřednictva. Něco na tom Kouckém ale je, rozhodně čeří vodu k inspirativnímu uvažování, zda územní plány v současném pojetí plní opravdu to, co slibuje zákon, nebo jestli je na čase si přiznat, že "život a rozvoj měst jde jinými cestami" a územní plánování ho jen trapně dohání desítkami změn plánů, vyvolaných novými záměry, které ten život délkou trvání zpracování, projednání a schválení jen zdržují, jako je tomu v Praze.

 
© 2007–2020 Business Media One, s. r. o. Nádražní 762/32, 150 00 Praha 5, e-mail: stavbaweb@bmone.cz