Rekonstrukce vodárny na komunitní centrum

Nejstarší část objektu, která sloužila jako vodárna s čerpadly, byla postavena roku 1923. Stavba se z velké části zachovala – architektonické články, cihlové rámování oken, ocelová členěná okna, vnitřní okenice, kamenný sokl, členění fasád a další prvky, které domu dodávají osobitý styl. Dnešní podoba odpovídá plánu z roku 1935, který dokumentuje přístavbu věžové trafostanice. Rokem 1939 je datována dostavba od architekta Jaroslava Raimana. 

Stavebně technický stav před rekonstrukcí byl dlouhodobě neudržitelný, bylo nutné podchycení základů jižní strany, různorodé sedání domu se projevilo prasklinami štítu. Řešili jsme také zvýšenou vlhkost konstrukcí ve vazbě na terén, zvláště severní stěny, která se nacházela celá pod terénem.

Architektonické řešení
Rekonstrukce byla řešena na principech zachovávající původní hodnoty, technické detaily, prostory a specifičnosti domu. Ke stavbě jsme přistupovali jako k památce. Očistili jsme ji od nevhodných pozdějších zásahů a nové prvky řešili tak, aby působily harmonicky. 

Interiéry přízemí bývalé vodárny jsou specifické svým prostorovým řešením, výškou a úpravou oken, mají až sakrální atmosféru. Proto jsme je ponechali celistvé. Bylo však nutné doplnit hygienické a technické zázemí. Umístili jsme je do přístavby rozšiřující půdorys na úrovni přízemí směrem do svahu, z venkovních pohledů skrytě. Vnější forma domu byla obnovena, doplněna jemně se propisující dostavbou – na východní straně kamennou hranou, na severní světlíkem, na západní vstupem ze zahrady. 

Z vyšších podlaží vodárny se nabízejí krásné výhledy do údolí a ke kostelu. Zpřístupnili jsme proto bývalou trafostanici (věž) jako „rozhlednu“. Také plochou střechu na jižní straně jsme upravili na terasu. Ve věži jsou proražena slepá okna, přes která se v exteriéru propisují nové vřetenové schody. Pro využití věže byla záměrně hledána funkce, která je v souladu s její formou – osazení schodů, rozhledna. Důležité je také působení domu večer a za tmy – svítí do údolí, prostor schodů ve věži vytváří výrazný a proměňující se motiv.

Hmotové řešení vodárny bylo ovlivněno různým barevným a materiálovým řešením jednotlivých etap výstavby. Nejstarší přední část je omítaná, pozdější ponechána v režném zdivu. Tento princip byl převeden i do nových úprav: jižní a východní fasády dostavby jsou strukturovány vroubkováním. Pro vyznění domu byla důležitá obnova oken. Některá okna dostavby z roku 1939 doplňují plechové okenice, které proporci oken ovlivňují a zároveň výtvarně doplňují fasádu, podobně jako cihelné orámování u oken z dvacátých let. 

Komunikační prostor nové dostavby je z části napojen na stopní světlík. V tomto skrytém místě vznikla až nečekaná atmosféra plná světla (přestože jsme zapuštěni do svahu). Nové i původní materiály se uplatňují ve své ryzosti – neomítané kamenné a cihelné zdivo, pohledové betony. Atmosféru prostoru i přirozené světlo je možné kruhovými okny s nastavitelnými okenicemi ve dveřích případně vpouštět i do sálu.

Původní prostory v přízemí byly předurčeny pro společenské využití. Bývalá strojírna je univerzálním prostorem – foyer, kavárna. Tato část interiéru je nejpůsobivější, je možné ji využít například pro koncerty nebo autorská čtení. Projdeme-li kavárnou, dostaneme se do velkého sálu. Nová podesta uličních schodů umožňuje jeho rozšíření do veřejného prostoru. Za sálem je v dostavbě hygienické zázemí, u východní strany sklady a technické místnosti.
Pro vztah s okolím bylo důležité, aby se vnitřní prostory otevřely – nechtěli jsme směrem k ulici slepé zdi či jen malá okénka z doplňkových provozů.  Dosáhli jsme toho prosklením plechových vrat a pozicemi vstupů. Probouráním výklenku jsme prosklenými dveřmi spojili kavárnu s věží. Proti těmto dveřím jsou původní plechová vrata k ulici nahrazena neotvíravým oknem – „rozhledna“ je s ulicí pohledově propojena. Přes rozhlednu je také možné projít do velkého sálu.
Prostor věže vyplňuje vřetenové schodiště. Schody jsou bez podstupnic, konstrukce je co nejsubtilnější, aby byly průzračné a prostupovalo jimi světlo. Ze schodů je přístupná i nová terasa nad hlavním vstupem.

Prostory 2. NP byly upraveny na byt, v podkroví vznikl univerzální prostor, který může sloužit jako klubovna.

Několik poznámek ke konstrukčnímu a technickému řešení:
Umístění v záplavovém území a poruchy stavby si vyžádaly některá speciální opatření. Například provádění mikropilot, podchycení nedostatečného založení štítu, milánské stěny zajištění stavební jámy dostavby, sanace obnažené výztuže původního stropu, pohledové betony, provázání konstrukcí podlah přízemí do zdí, dodatečné podezdívání, „sešití“ rozpraskaného štítu výztuží, injektážní clony řešení vlhkosti. 

Původní ocelová okna byla repasována, ve střední části jsou nyní otvíravá. Z vnitřní strany byla zdvojena vložením druhých tepelně izolačních oken. Pozdější dostavba 2. – 3. NP byla opatřena citlivější tloušťkou tepelné izolace tak, aby nedošlo k nabobtnání hmoty domu. Realizace půdní vestavby znamenala provedení nového krovu (slabé profily stávajícího krovu neumožňovaly zateplení). Nový dřevěný krov a záklop je pohledově přiznán. Původní plot se specificky a zajímavě provedenou brankou byl obnoven. Nové schody ke studni u západní strany plní funkci opěrné stěny svahu, vytvářejí niku pro zadní vstup. Na stupně schodů byly recyklovány staré obrubníky z Nebušic.

Povrchové úpravy fasád a vnitřních stěn byly prováděny v tradičních technologiích jako vápenné, aby krásně patinovaly a vytvořily atmosféru tradičních staveb. Některé podlahy byly provedeny ručně kletované. Nový strop nad 2. NP je keramobetonový.