Dálnicím navzdory: Středisko správy a údržby dálnic v Přerově

První realizace nové řady Střediska správy a údržby dálnic (dosud byl užíván původní model z počátku 70. let), kterou vyvíjela na konci první dekády tohoto století kancelář Pelčák a partner architekti s ŘSD.

Areál je analogií hospodářského dvorce v krajině. Jednotlivé objekty jsou uskupeny do podélných traktů po obvodu ústředního manipulačního dvora tvaru obdélníka. Jeho delší strana je rovnoběžná s dálnicí. Do něj jsou vstupy a vraty orientována průčelí všech staveb na jeho hranách. Od dálnice je tento prostor chráněn souvislou stavební frontou tvořenou velkými objekty dílen a garáží. Areál má podobu prostých a lapidárních forem, neboť bude vnímán především z auta rychle jedoucího po dálnici. Jednotlivé provozy střediska jsou logicky uspořádány do kompaktních částí základních geometrických tvarů sestavených do jednoduché a srozumitelné kompozice celku. Zároveň jsou redukovány velikosti obestavěných prostorů a zastavěných ploch střediska a tím je podpořena jeho investiční i provozní úspornost.

Správní budova určená pro stálý pobyt a práci zaměstnanců má oproti industriálním objektům garáží a autodílen drobnější, lidské měřítko i výraznější detail. Jejím jádrem je komunikační hala, jejíž sklobetonová podlaha a střešní světlík zajišťují interiéru dostatek přirozeného světla. Je umístěna přímo u vjezdu do areálu. Ten má formu vstupní brány, jejíž monumentalita je dána velikostí projíždějících vozů a mechanismů. Druhou velikostí a prostým tvarem přirozeně monumentální stavbou je sklad soli situovaný v čele dvora. Objekty a budovy areálu spolu tvoří jednotný celek formálně sjednocený architektonickými prostředky a prvky, jakými jsou např. společná základní modulace, tvary střech, proporce a členění výplní otvorů či materiálové a barevné řešení fasád.

Charakteristickým prvkem areálu je jeho materialita čili výrazné užití dřeva. To je kromě fasád všech objektů použito i na konstrukci a v interiéru správní budovy. Jeho volba není náhodná. Zapojuje areál do krajiny, ve které nezanechává uhlíkovou stopu. Zejména však svým přírodním, organickým a tedy „měkkým“ charakterem zakládá příjemné prostředí pro zaměstnance střediska, kteří mimo ně pracují v neosobním a nebezpečném prostoru dálnice. Původní, půdorysnou geometrií pravidelný a prostorově zcela kompaktní návrh areálu musel být v průběhu projektové přípravy upraven, protože existující zemědělský objekt, na jehož ploše bylo v projektu dálnice středisko umístěno, se nakonec nepodařilo vykoupit.

Autorská zpráva, vyšlo v časopise Stavba 4/2021

Místo stavby: Přerov II – Předmostí
Autoři: / Miroslava Blechová, Viktor Kvita (vedoucí projektu), Petr Pelčák, Petr Uhrín
Investor: Ředitelství silnic a dálnic ČR, Správa Brno
Spolupráce: Ateliér DPK, HP consult, JP Statika, PK Sklenář, Eva Wagnerová
Zastavěná plocha: 4 988 m²
Užitná plocha: 5 117 m²
Plocha pozemku: 19 150 m²
Obestavěný prostor: 37 850 m³
Projekt: 2012–2019
Realizace: 2019–2021
Foto: Filip Šlapal

Dálnicím navzdory, recenze Martina Mertová

Čtyřicetiticícový Přerov je město s nezaslouženě špatnou pověstí. Synonymem hanácké metropole se stal ucpaný dopravní průtah. Pod siluetou renezančního zámku si dopálení řidiči sotva představí malebné středověké jádro. Jedovatá modř skleněných zábradlí tranzitního mostu zase brání výhledu na velkorysá nábřeží Bečvy, jakými rozhodně neoplývá kdekteré české město. Jen zasvěcení pak něco tuší o nadstandardní vrstvě místní meziválečné architektury. V nekonečných kolonách se mohou těšit ze špičky tehdejší stavební produkce. Bohuslav Fuchs pro Přerov navrhl první obytný dům s ocelovou konstrukcí. S ohledem na dobu vzniku (1930) tak předběhl i Le Corbusiera. Míjíme ho v zácpě u nádraží. Pro téhož progresivního investora, Středomoravské elektrárny (SME) nakreslili administrativu jiní talentovaní architekti, Oskar a Elly Oehlerovi. Památkově chráněný objekt si vychutnáte, když čekáte na třetí zelenou v téže frontě aut. Tak bychom mohli pokračovat.^[1]

S vidinou zlepšení dopravní situace Přerovští kvitují novostavbu estakády, která obyvatelům sídliště Předmostí nedávno vyrostla přímo pod nosem. Koncepty dopravních řešení 80. let prošly v Přerově po revoluci evidentně jen malými změnami. Smyslem spojnice mezi centrem města a silnicí na Olomouc a budoucí dálnicí na Ostravu je samozřejmě „ulevit dopravě“, odvést tranzitní přepravu a na oplátku přivést plynule do města více osobních aut. Nechejme teď stranou dlouhodobý dopad takového razantního zářezu do organismu města.

Teprve generace po nás také zhodnotí přínos systematicky budované, státem bez debat podporované sítě dálničních tahů, která jaksi samozřejmě mění k horšímu malebnou českou krajinu. Zatímco její cena je nevyčíslitelná, o ceně kilometru postavené (i nepostavené) dálnice víme své. Často jsou to horentní sumy, pro laika včetně mě jen těžko přestavitelné v povrchu asfaltu, který má být kýženou úlevou pro mnohá česká města. Co všechno potom obnáší údržba dálnic, o tom se mnohým ani nezdá.

Na rozdíl od cestmistrovství, pod nímž se skrývá péče o silnice nižší třídy, se o české dálnice se starají střediska správy a údržby Ředitelství silnic a dálnic ČR. Jedno nové stojí v Přerově, poblíž křížení zmiňované estakády a vysněného desetikilometrového obchvatu Přerova, který zacelí prostorovou díru (i jinak děravé) dé jedničky.  Vidět opravdu rozlehlou novostavbu zaplněnou způli solí (1500 tun!) a dozvědět se, že vystačí na pouhou jednu sezónu a zhruba 14 km dálnice z Přerova do Lipníku nad Bečvou uvádí pozorovatele do reálného dálničního světa. Jemu má sloužit nový prototyp střediska, který nahrazuje typologii z počátku 70. let. Volba architektonického studia pro toto zadání přitahuje pozornost světa architektonického. Dosud se v Čechách tyto dva světy protnuly jen málokdy.

V portfoliu prací atelieru Pelčák a partner architekti běžně nenalistujeme stavby dopravní infrastruktury. Pár zásadních realizací však najdeme v přilehlém regionu. Vůbec první, správní budovu Povodí Moravy v Olomouci, kreslil šéf ateliéru Petr Pelčák společně s Petrem Hrůšou na konci 90. let minulého století. Architektonické časopisy obletěla také Pelčákova kaple v nedalekém Oseku nad Bečvou z roku 2017. Obě stavby pojí dobře promyšlený vztah k místu, jež pro ně bylo určeno. Otázkou místa a jeho zásadním vlivem na utváření architektury se Petr Pelčák zabýval v minulosti i ve svém teoretickém díle.^[2] Po sklonku milenia se u nás také začal hojně skloňovat termín moderní, či kritický regionalismus. Petr Pelčák se debat o něm přímo účastnil, ačkoliv vždy spíše v roli kritika, který zůstává ve střehu. Pro charakterizování přerovského areálu však vůbec není od věci tento zavátý pojem oprášit. Mezi aspekty regionalismu, pomineme-li obvykle dominující rovinu respektu k lokální identitě, patří schopnost důslednější abstrakce místa a jeho sociálního kontextu.

V Přerově, na staveništi údržby dálnice, se ocitáme na hraně města a volné, zemědělské krajiny. Místní část Předmostí, kdysi samostatná obec, byla pohlcena mateřským městem. Venkovský charakter pozměnila nejdříve vilová čtvrť, posléze panelové sídliště. Navazuje několik málo průmyslových provozů (zatím žádná nelidská logistická hala) a krajina se navzdory hanácké rovině zvedá do terénní vlny, která tvoří pozadí nového střediska. Mění barvy podle ročních dob a sadby.

Toto přirozené kontinuum mezi urbanizovaným prostředím a krajinou brzy (a definitivně) přetne dálnice. Nové středisko její údržby zůstane na straně krajiny, v předpolí polí. Ne náhodou střídá doslouživší zemědělské družstvo, charakteristický prvek moravského venkova, který násilně vystřídal ulicovky hanáckých velkostatků. Doby, kdy jsme na ně nadávali, pominuly tak rychle, jak rychle nám zemědělskou krajinu ukusují ocelové sklady. Omšelé sedlové střechy typizovaných řad jednotných zemědělských družstev v porovnání s nimi paradoxně  – a nutně retrospektivě – uměly krajinu zabydlet lépe.

Vzpomínám si na zážitek z cest po Holandsku a Dánsku, kdy nebylo možné jedinou utilitární stavbu na kraji tamních měst a vesnic označit za ošklivou. O to horší byl návrat domů a postřeh přesně opačný. Pravidelnými rodinnými cestami z Olomouce na jih jsem měla možnost v posledním roce sledovat pozoruhodný jev – ano, na přerovské parcele, o níž je tu řeč. Aniž bych tušila, co se chystá, každou další cestu jsem se těšila, jak budovaný areál sestávající z několika objektů – každý jiný, ale stejného rodu – dál poroste.  Když se objevily nízké sedlové střechy na lepených dřevěných vaznících přečnívajících vnější zdivo, bylo to jasné. „Tohle musel dělat architekt!“, říkala jsem dětem.

Už u tenisové haly pro Litomyšl z let 1998-2001 operoval Petr Pelčák se slovem zdrženlivost. Tehdy do svahu pod les vložil strohý objem haly se sedlovou střechou. Cementotřískové desky fasád protínané „vrstevnicemi“ měly „neagresivní“ šedou barvu, díky níž „hmota splývala“ se stínem lesa. Architekt si vzal za cíl nenarušit předměstský krajinný ráz.^[3] Litomyšlská realizace se nabízí pro srovnání, stejně tak ale zemědělská hala, stržená teprve nedávno.

Objemy jednotlivých provozů jsou soustředěné kolem rozlehlého nádvoří pro manipulaci těžké techniky. Lehce tancují, mění se materiály, konstrukční sestavy – vždy podle své funkce. Nezapomenutelným zážitkem je betonová síň pro sůl s průzory pod střechou (nebeská solnička), dětem utkví monumentální hala, jíž mohou napříč projíždět zbrusu nové sypací vozy. Naopak soustředěným a přívětivým dojmem působí malá administračka s vrátnicí. Útlé centrální schodiště s horním osvětlením – ani o centimetr navíc -, sklobetonové podlahy dvorany v patře, hráškově zelená zábradlí a rámy dveří do zasedačky, kanceláří a ložnic pro dělníky, to vše je trestí úsporného provozu s nápadným odkazem k funkcionalismu – ať už tomu brněnskému, nebo přerovskému. Paralela, kterou autoři možná rádi neuslyší. Funkčnosti je podřízena i vstupní brána do areálu, patrně jediné slabší místo celku. Obrácený sklon prosklené sedlové střechy se ostře potkává se štítem administrativní budovy a naráží na subtilnost jejích fasád.

Na druhou stranu však razantně dimenzovaná brána rámuje výhled do krajiny, kterou bychom si chtěli uchovat. Zešedlou po vláčení, s vynecháním řepky v pěstebním cyklu. Dotýkáme se širšího sociálního kontextu kritického regionalismu – architekt Pelčák s kolegy uměli postavit správní budovu údržby dálnic navzdory dálnicím.

---

[1] K architektonickým dějinám Přerova viz např. Klára Jeništová (ed.), Kapitoly z výtvarné kultury města Přerova. Architektura, výtvarné realizace, design, Přerov 2017.

[2] Petr Pelčák, Místo jako určující a inspirující prvek architektury : výklad významu místa pro vlastní tvorbu, Brno 2004.

[3] Ibidem, s. 9.