Koncept
Geometrie objektu je přímo odvozena od horské krajiny Krkonoš a slouží jako abstraktní model pro pochopení její topografie. Jednotlivé sklony a úhly střechy mají svůj přírodní protějšek a jsou názornou ukázkou sil, které po tisíciletí pohoří formovaly.
Umístění
Budova je odsazena od stávající správní budovy a vzniklý meziprostor slouží jako nástupní platforma do objektu. Přes prosklenou boční stěnu je možné sledovat ruch uvnitř a nepřímo se účastnit přednášek, seminářů a výuky.
Interiér
Společenské a výukové prostory KCEV jsou navrženy z překližky s krásnou letokruhovou kresbou. Podlahy jsou chráněny proti poškození nátěrem z pryskyřice. Stropy jsou ponechány v přírodním betonu a symbolizují skalní masiv.
Provoz
KCEV by se mělo stát místem osvěty a diskusí nad ekologickou problematikou, mělo by sloužit k pořádání veřejných přednášek, mezinárodních konferencí, výzkumných projektů. Pro tyto účely budova obsahuje přednáškový sál, laboratoř, knihovnu, učebnu, výstavní prostory, technické a provozní prostory, sklady.
Přednáškový sál slouží k pořádání přednášek a odborných konferencí. K tomuto účelu je vybaven tlumočnickým a audiovizuálním zařízením. Díky použití širokoúhlého plátna a prostorového zvuku má parametry malého kinosálu. Jednotlivé přednášky a konference je možné zvukově i obrazově zaznamenat. Sál je vybaven kabinou techniků pro ovládání technologie sálu a tlumočnickou kabinou pro překlad do dvou jazyků. Hlavní součástí interiéru sálu jsou lavice se sklopnými sedáky a integrovanou vzduchotechniku. Pro psaní poznámek při projekci je každé místo vybaveno osvětlením pracovní desky. Prostor sálu lze propojit pomocí velkých otočných dveří s výstavním prostorem, laboratoří a třídou. Díky tomu mohou tyto provozy spolupracovat a doplňovat se.
Prostor garáže/galerie je navržen jako hybridní prostor, který lze podle potřeby kombinovat. Vzhledem k provozní zátěži je podlaha navržena z matné černé pryskyřice s bílými pruhy a popisy. Dřevěné obklady stěn jsou nahrazeny kovovými tabulemi, které odolávají případné vlhkosti. Židle, stoly a výstavní fundus je navržen jako v ostatních částech centra z překližky.
Knihovna je volně přístupným skladem. Mezipatro je vyrobeno z pororoštových lávek, které umožňují přehlédnout knihy v obou patrech. Knihovna je navržena z překližkových desek a je vybavena výsuvnými příručními stolky.
Interiér laboratoře je obložený překližkovými deskami. Jejich povrch je ošetřený pryskyřicí proti zvýšenému mechanickému namáhání. Tento povrch zabraňuje vniknutí vlhkosti do materiálu a konstrukce nábytku. Součástí interiéru jsou i pevně zabudované laboratorní stoly. Každý stůl má své umyvadlo, připojení k interní síti a integrované osvětlení.
Učebna slouží obdobně jako standardní třída pro třicet studentů. Každý student má k dispozici stolek a židli. Celý prostor je díky použití mobilního nábytku univerzální. Může být využit také jako kreslírna. Je zde tedy umístěno i třicet kreslicích lavic. Součástí učebny je dvoupatrová příruční knihovna s úložnými prostory pro akvária.
Technologie
Zapuštěním objektu do terénu je dosaženo nízké spotřeby energie pro vytápění. Jako primární zdroj tepla je použito tepelné čerpadlo. Pro tepelnou izolaci subtilních detailů atik byla použita tenkovrstvá vakuovaná izolace. Pro zasklení KCEV musel být vyvinut a certifikován obvodový plášť s požární odolností 30 minut při výšce neděleného zasklení 4,3 m (maximální výška neděleného zasklení je výrobci garantována do 3,8 m). Po dlouhém hledání nakonec fasádní systém vyvinula a dodala firma Nevšímal, a. s.
Autorská zpráva
—-
HORY A JESKYNĚ
Rostislav Švácha
Architekturu dělají architekturou její jádrové hodnoty; práce architekta s materiálem, konstrukcí, prostorem, zastřešením, stěnami a otvory v nich. K takovým hodnotám, kterým Michael Graves říkal „interní“ či „abstraktní“,1 se ve dvacátém století upínali průkopníci moderny a po nich funkcionalisté nebo minimalisté. V některých obdobích se však k jádrovým hodnotám zřetelněji připojovala „externí“ neboli „figurativní“ složka, zůstanu-li u Gravesovy terminologie. Stavba už v takových případech nevypadala jen jako stavba. Začala připomínat ještě něco jiného mimo architekturu. Někteří manýrističtí a barokní architekti, k nimž se později připojili postmodernisté Graves nebo Stanley Tigerman, si například oblíbili asociace architektonického díla s lidským tělem. Funkcionalisté sice nahlas zdůrazňovali zájem o jádrové hodnoty, a přece jejich stavby vypadají jako parníky. Průzkum těchto figurativních sklonů v architektonické tvorbě by se mohl rozrůst do nezměrné šíře, zvlášť kdybychom k němu ještě připojili otázku, co k nim architekty vede. Bohatý by jistě byl i výčet příkladů, kdy se architekti rozhodli, že vnějšek jejich stavby bude připomínat krajinu a její vnitřek jeskyni. Letmo si tu můžeme vzpomenout na grotty v zahradní architektuře šestnáctého až osmnáctého století,2 na Gaudího palác Milà, jemuž prý barcelonské publikum říkalo „kamenolom“, na stavby ve tvaru krystalických hor v projektech německých expresionistů, na Kieslerovy modely a kresby Nekonečného domu, na Frei Ottův a Behnischův olympijský stadion v Mnichově, na terminál v Jokohamě od Foreign Office Architects, na eskalátor v Toledu od architektů Martíneze Lapeni a Torrese Tura a na velký počet dnešních projektů a staveb v biomorfně bublinovitých a krystalinických stylech, které si po roce 2000 začaly ve světě klást nároky na nástupnictví po minimalismu.3
Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání ve Vrchlabí (KCEV; 2009-2014) od ateliéru Petra Hájka patří právě do tohoto kontextu. Z domácích staveb, které se k němu blíží svým pojetím architektonického díla jako krajiny, popřípadě jeskyně, lze kromě starých kubistických předchůdců v Janákově nebo Hofmanově tvorbě4 a kromě pozoruhodného projektu sochařky Magdaleny Jetelové pro centrální park v Praze-Jižním Městě (1982)5 uvést golfový klub Čertovo břemeno v Alenině Lhotě u Jistebnice (2002-2003, 2007-2011) od Stanislava Fialy, městský bazén v Litomyšli (2008-2010) od ateliéru DRNH, soutěžní projekt českého velvyslanectví ve Washingtonu od týmu Chalupa architekti (2009-2010) a především olomoucké centrum ekologické výchovy Sluňákov (2005-2007) od ateliéru Projektil.6 Tuto poslední budovu spřízňuje s vrchlabským centrem i obdobná instituce objednavatele a obdobný didakticko-pedagogický účel, který se neomezuje jen na program pro návštěvníky, nýbrž přesahuje i do architektonické formy.
Aby totiž autoři Sluňákova dosáhli uvnitř stavby optimálního energetického režimu, zahrnuli z jedné strany její tělo zeminou a ona tak směrem od přírodní rezervace Litovelské Pomoraví opravdu vypadá jako zatravněný kopec. Na stranu druhou, k obci Horka nad Moravou, se však Sluňákov obrací vysokou zakřivenou stěnou pročleněnou pilíři, podobně, jak to dělá rovná skleněná stěna vrchlabského centra KCEV vůči kancelářské budově Krkonošského národního parku vedle sebe. V protikladu k hlinitému naturalismu skutečného kopce Sluňákova však pohoří z druhé strany KCEV neztrácí vlastnosti architektury, ač i jeho povrch autoři pokryli hlínou a rostlinami. Forma hlavního horského masívu Krkonoš – tedy koncept či figurativní složka díla Hájkova ateliéru – se tu totiž projevuje v geometrické stylizaci, seskládané z trojúhelníků, a tenkou vrstvu zeminy a rostlin tu nese na svém temeni brilantně zkonstruovaná železobetonováskořepina.
Petr Hájek (*1970) představoval jeden ze tří sloupů HŠH. Tvorba tohoto pražského ateliéru vynikala právě svým důrazem na jádrové hodnoty architektury. Manifestem zájmu HŠH o to, co je na architektonickém díle „interní“ či „abstraktní“, se stala putovní výstava Prostorový dům (1999-2003), která si kladla za cíl „vypíchnout“ prostor a jeho utváření jako podstatu architektovy práce.7 Modely domů na témata prostorových proniků a kaskád nebo prostorů v prostoru tu většinou dostávaly charakter kubusů, které se zvedaly z krajinného podloží a odlišovaly se od něho. Tentýž ráz architekti HŠH vtiskli dvěma uskutečněným stavbám, v nichž program Prostorového domu pokračoval, rodinným domům v Berouně (2001-2004) a v Černíně u Zdic (2000-2009), ač, pravda, druhý z nich odpovídal na podněty krajiny či terénu vstřícněji než abstraktně pojatý dům berounský. Od ostatních atrakcí výstavy Prostorový dům se však jeden z exponátů lišil. Prostory rodinného domu ve Stálkově u Slavonic (1999) autoři zapustili do země a on by se proto v krajině jevil jen jako mírná terénní vlna. Dutiny domu by však zůstaly pravoúhlé; jeskyni by připomněly pouze svou přítomností v zemi. Byla to krása neporušené krajiny v dříve nepřístupném pohraničním pásmu, co HŠH přivedlo k tomuto nezvyklému řešení. A když se později ateliér zúčastnil soutěže na úpravu Kollárova náměstí v Bratislavě (2003), pod jehož povrchem se měly ocitnout garáže a jiná zařízení, byla to opět snaha zachovat u tohoto prostranství charakter parku, v čem lze u HŠH hledat důvody k pojetí této stavby jako krajiny, třebaže svou roli tu jistě sehrála také inspirace podobnými architektonickými aktualitami v zahraničí.8 V linii těchto umělých krajin pokračoval projekt vstupního objektu do Punkevních jeskyní u Blanska (2004) – betonový krystal mezi skálami. Centrum KCEV ve Vrchlabí od ateliéru Petra Hájka se ubírá stejným směrem. Aby nepoškodil tamější zámecký park, na jehož okraji se stavba centra ocitla, Hájkův tým stavbu zapustil co nejvíc do země, dal jí střechu ve tvaru umělého horstva a protáhl zeleň parku až na tuto střechu, takže park stoupá na tomto místě šikmo vzhůru. Od uvedených krajinářsky pojatých precedentů v tvorbě HŠH se centrum ve Vrchlabí liší svou figurativností; rozhodnutím architekta, že do skořepinové střechy jeho stavby se ve stylizované formě promítnou vrcholy, hřebeny, svahy a obří rokle hlavního horského masívu Krkonoš. To, co by například vstupní objekt do Punkevních jeskyní vyjádřil jen abstraktně – téma krystaličnosti skalního prostředí –, to tvar střechy vrchlabského centra vyjadřuje doslova, třebaže jistá míra abstraktnosti zůstala i tady přítomná. Petr Hájek doufá, že forma této střechy, pojatá jako model Krkonoš, pomůže návštěvníkům centra pochopit geologickou stavbu těchto českých velehor a že stejně didakticky na ně zapůsobí skladba rostlin na povrchu skořepiny. Figurativnost tohoto konceptu však jeho stavbě přinesla ještě jeden prospěch, tentokrát ryze architektonický. Kdyby se totiž při tvarování skořepiny autoři KCEV spoléhali jen na svou vlastní formální představivost, mohl by výsledek vyznít sice pěkně, ale schematicky, vyumělkovaně. Rozhodnutí přijmout geometrii odjinud – z geologie Krkonoš – tak vneslo do procesu utváření formy prvky náhody a napětí a poskytlo tak autorům záruku, že výsledek schematický nebude.
Skořepina pod sebou skrývá tři prostory, do nichž vstoupíme skleněnou stěnou na odvrácené straně budovy. Doprostřed architekti vložili strmě klesající prostor auditoria, který díky zapustitelné stěně může poskytnout výhled do přilehlého parku. Napravo lze najít prostor laboratoří a knihovny, pojatý jako Raumplan. Vlevo od auditoria se pak můžeme dostat do prostoru garáží, jehož účel bude polyfunkční, hybridní, protože garáže můžou sloužit také rautům nebo vystavování uměleckých děl.
Protože všechny tři prostory zastropuje jedna železobetonová skořepina, jejíž spodní povrch zůstal „brut“, s otisky dřevěného bednění, její krystalinická forma i její šedivý povrch vnášejí i do interiérů vrchlabského centra figurativnost: dojem, že jsme vstoupili do jeskyní. V auditoriu i v laboratořích se materialista betonu a jeho geometrie dostávají do kontaktu s pravoúhlými tvary nábytku a s hladkými a světlými povrchy dřevěného obložení stěn, takže se tu představa jeskyně tolik nevtírá. Ponurý prostor garáží, do něhož zdánlivě proniká mnohem méně přirozeného světla než do jiných prostorů v budově, místo světlé překližky se v něm vyskytují povrchy z tmavého kovu a beton ho obepíná v daleko větší míře, než je tomu v auditoriu a laboratořích, však vyvolá představu jeskyně v každém, kdo do něj vejde.
I tady, v interiérech, to tedy mohl být figurativní záměr – prostor v podobě jeskyně –, co vneslo do jejich formy prvky napětí a prospěšné nahodilosti. Zdali však v tomto figurativním aspektu spočívá klíč k architektuře vrchlabského centra, na to bych mnoho nesázel. Návštěvníkům, kteří se o architekturu příliš nezajímají, můžou snad figurativní složky Hájkovo dílo zpřístupnit a můžou jim ostatně přinést i jiná ponaučení, která se netýkají ani tak architektury jako spíše geologické stavby a flóry krkonošských hor. Milovníky dnešní architektonické tvorby však podle mého soudu více zaujmou jádrové či „interní“ hodnoty vrchlabského centra: smělá práce architektů a přizvaných inženýrů s železobetonovou skořepinou, která ze tří stran tvoří střechu i stěny KCEV a je téměř samonosná, způsob, jakým se autoři u této skořepiny vyrovnali s rozporem mezi geometriemi jejího vrchního a spodního povrchu,9 distribuce přirozeného světla do všech tří vnitřních prostorů, soulady a kontrasty pohledového betonu se zelení na povrchu, světlou překližkou, tmavým kovem a sklem, tvarování a typologie tří hlavních prostorů, u nichž u každého se architektům podařilo „vypíchnout“ jejich specifické prostorové kvality, jako za časů Prostorového domu před patnácti lety. Myslím, že architekturu vrchlabského KCEV opravdu dělají architekturou tyto jádrové hodnoty. Ale proč zároveň nesledovat, jak se do nich promítla a jak je ovlivnila figurativnost?
Bolestnější úvahu jsem si nechal nakonec. Téměř všechny doposud publikované fotografie KCEV zakrývají fakt, že stavba stojí v nemožném sousedství.10 Ocitla se na úpatí veliké administrativní budovy Krkonošského národního parku, od níž KCEV odděluje jenom ulička. Tato budova, která vypadá jako panelový dům přestavěný v pseudopostmoderním stylu, účinek díla Hájkova ateliéru poškozuje. V pohledu od vrchlabského zámku, přes zámecký park, který Petr Hájek pokládá za pravé jádro města Vrchlabí, se budova Krkonošské-ho národního parku jeví jako nápadná zadní kulisa nenápadné stavby KCEV. Vznikla tak neobvyklá situace. Častěji se totiž setkáváme s případem, kdy krásnou starou stavbu poškodí sousedství ošklivé stavby novější. Centrum KCEV podle mého soudu nemůže vedle této staré nekvalitní stavby zůstat. Věřím tomu, že jeho nesporná a očividná krása bude sama stačit na to, aby vedoucí činitele Krkonošského národního parku přesvědčila, ať svou starší budovu buď rozumně přestavějí, anebo rovnou zbourají a postaví místo ní nějakou lepší. A doufám, že se k tomuto úkolu dostanou architekti stejně talentovaní jako autoři vrchlabského centra KCEV.
1 Michael Graves, „Obhajoba figurativní architektury“, Stavba XII, 2005, č. 2, s. 66-69. – Viz také New Work / Svatopluk Sládeček: Figurkativní architektura pro začátečníky, Zlín 2004.
2 Srov. Nina Michlovská, Grotta v české a moravské architektuře 17. a 18. století, Olomouc 2011.
3 K dnešnímu krystalinismu a jeho tradicím viz Rostislav Švácha, „Popírači a schvalovači: Neokubismus v dnešní architektuře“, in: Michal Novotný (ed.), Kubismus v české architektuře – Sto let poté, Praha 2013, s. 181-201.
4 Mám na mysli Janákův projekt pomníku Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera v Praze na Letné, asi z roku 1911, a Hofmanův projekt Riegerovy mohyly na vrchu Kozákov z roku 1914.
5 Srov. Olga Staníková (ed.), Magdalena Jetelová: (Des)Orientation, Olomouc 2013, s. 91-98.
6 Nízkoenergetický dům Sluňákov, Olomouc, b. d.
7 Petr Burian-Petr Hájek-Tomáš Hradečný-Jan Šépka, Prostorový dům / Space House, Praha b. d. [1999]. – Marian Zervan, “Je Priestorový dom pleonazmus?”, in: Michal Ajvaz-Ivan M. Havel-Monika Mitášová, Prostor a jeho člověk, Praha 2004, s. 263-271.
8 Například projektem El Parc del Forum v Barceloně (2002) od Foreign Office Architects.
9 Srov. Jaroslav Hulín, „Geometrie betonové lomenice“, Architekt LIX, 2013, č. 6, s. 8.
10 Trochu pravdivou fotografii publikoval jen Adam Gebrian, „Dům inspirovaný geomorfologií“, Respekt XXV, č. 4, 20. 1. 2014, s. 62-63.
—
KCEV – mobiliář
Nedílnou součástí interiéru vzdělávacího centra je sada na míru navrženého a vyrobeného mobiliáře. Sestává z jednoduchých překližkových židlí, pracovních stolků a kreslicích lavic, určených do učebny a laboratoře. Doplňuje je i sada kovových laviček, určených k rozmístění v nástupním prostoru do budovy, a stojanů na kola návštěvníků a zaměstnanců správy KRNAP.
Použití borové překližky je společný jmenovatel, který se opakuje prakticky v celém interiéru. Jde o materiál vnímaný často jako druhořadý. Obvykle se používá k průmyslovým účelům, tedy jako obalový materiál, nebo na nepohledové strany výrobků. Jeho výroba je vysoce efektivní z hlediska využití zdrojové suroviny (stromů), při výrobě vzniká relativně málo odpadu. Loupaná borová dýha se nicméně vyznačuje velmi nestabilní vizuální kvalitou. Vyskytují se v ní často optické „defekty“, jako jsou suky a prosmoly. Rovněž rozdíl mezi jádrovým a bělovým dřevem bývá značný.
Otázka, kterou jsme si při navrhování nábytku do centra pro ekologické vzdělávání kladli, zněla, zda lze i z takovéto suroviny vytěžit náležitou péčí něco navíc. Cílem bylo získat z technických dýh pouhým výběrem materiál na kvalitativně vyšší úrovni. Pokud máme efektivně vyrobený materiál, který hodláme kromě toho využít relativně lépe, než bylo jeho původní určení, potřebujeme ještě najít způsob, jakým z něho efektivně vyrobit koncový produkt. Standardní postup v menších truhlářských dílnách zpracovává materiál tak, jak je třeba a jednotlivé kusy jsou ad hoc umisťovány na dostupné odřezky. Většinou ale nedojde k jeho dokonalému využití. Ve větších provozech vyrábějících hromadně velké množství unifikovaného nábytku jsou optimální nářezové plány navrhovány pomocí specializovaného softwaru. Jednotlivé díly jsou pak co nejlépe umisťovány na formáty vstupního materiálu v rámci celé série. V našem případě malosériové výroby by ale takovýto způsob nebyl příliš efektivní.
Rozhodli jsme se optimalizovat návrh a konstrukci dřevěného mobiliáře tak, aby bylo materiálu využito beze zbytku a nevznikal tak žádný odpad. Součásti židlí, stolků a kreslicích lavic jsou vyskládány na formáty překližek jako jakýsi veliký tangram. Abychom nebyli omezeni klasickými výrobními postupy a bylo dosaženo minimálních ztrát materiálu způsobených řezáním konvenčními kotoučovými pilami, byly překližky děleny pomocí vodního paprsku. Vzniklé spáry mezi jednotlivými díly „skládačky“ jsou tak široké pouze 0,5 mm. Složit dohromady finální výrobek je pak už poměrně jednoduché. Díly do sebe přesně zapadají bez nutnosti dalších úprav. Ke spojení bylo využito standardních kolíkových spojů. Pečlivým návrhem mobiliáře bylo možno docílit jednak určité úspory materiálu, neméně pak ale také přispět k integritě celé budovy, kdy každá z jejích součástí vychází z určité myšlenky a dohromady skládají celkový smysluplný obrazec. Jde o myšlenkový koncept, kterým se, ať už vědomě, nebo někdy i nevědomě, snažíme obohatit vizuální stránku věci.
Martin Stoss, Cornelia Klien
Foto židlí: Ester Havlová
—
Ochrana stavby před vodou a radonem s využitím dvojitého systému DUALDEK
Návrhové namáhání vodou: Stavba je situována poblíž říčního toku Labe, v bezprostřední blízkosti jsou dvě vodní plochy zámeckého parku. Vzhledem ke klimatickým podmínkám v lokalitě (období po jarním tání a období se srážkovými extrémy) a osazení do terénu se počítá s velkým kolísáním hladiny podzemní vody. Její návrhovou úroveň bylo třeba uvažovat téměř u podlahy 1. NP. Nejnepříznivějším namáháním pro obálku spodní stavby objektu je tak voda tlaková (několikametrový sloupec vody po úroveň návrhové hladiny podzemní vody), a to v celé ploše obálky spodní stavby. Nejnepříznivějším namáháním pro vegetační střechu je voda prosáklá vegetačním souvrstvím a stékající po jejích sklonitých površích.
Požadavky: V interiéru objektu jsou navrženy na vlhkost velmi citlivé provozy (výukový a přednáškový sál, laboratoř, výstavní prostory). Nejsou přípustné průsaky ani zavlhlá místa na vnitřních površích konstrukcí stavby. Samotné konstrukce obálky stavby na poškození vodou náchylné nejsou (železobeton). Kategorie vysokého radonového indexu pozemku vyžaduje zvláštní ochranná opatření proti pronikání radonu do stavby, tedy provedení všech kontaktních konstrukcí v 1. Kategorii těsnosti dle ČSN 73 0601.
Hydroizolační konstrukce: Z důvodu vysokých požadavků na ochranu konstrukcí a vnitřních prostor stavby před vodou a vzhledem k předpokládanému vysokému namáhání konstrukcí vodou a radonem z geologického podloží, při daném tvaru a umístění stavby, bylo třeba hledat hydroizolační konstrukci s vysokou spolehlivostí. Vzhledem k tomu, že okolní terén stavby plynule přechází ve vegetační střechu, nemělo smysl přistupovat k izolačním konstrukcím střechy a spodní stavby odlišně. Izolace obou konstrukcí musí být kontinuálně propojené, tedy optimálně shodné materiálové báze. Při volbě izolačních konstrukcí spodní stavby a střechy byla zohledněna jejich obtížná přístupnost pro dodatečnou opravu. Zpřístupnění vodorovné hydroizolace spodní stavby pro opravu by obnášelo demolici základové desky, u svislé hydroizolace provedení rozsáhlých výkopů, u izolace vegetačních střech rozsáhlé zásahy do vegetačního souvrství. Rozhodli jsme se pro návrh dvojitého hydroizolačního systému s možností objektivní plošné kontroly těsnosti a s možností dodatečné aktivace hydroizolační funkce. Pasivní hydroizolační systémy objektivní plošnou kontrolu neumožňují, jejich netěsnosti odhalí až voda namáhající stavbu. Někdy je to ještě před jejím dokončením, v sušších letech to může být až několik let poté. V obou případech je to ale významnou komplikací pro všechny zúčastněné.
Dvojitý hydroizolační systém – princip funkce: Dvojitý hydroizolační systém DUALDEK tvoří dvě fólie, hlavní a kontrolní, svařené mezi sebou do uzavřených sektorů. Spoje dvou sousedních sektorů se vzájemně překrývají. Mezi fóliemi je vložena drenážní vložka umožňující kontrolu těsnosti a případně i pozdější aktivaci, kterou je možné provést opakovaně. Ze sektorů jsou do vhodných míst interiéru stavby (zejména zázemí a technické místnosti) vyvedeny přístupové hadičky. Napojením vývěvy opatřené manometrem na konec přístupových hadiček se provádí podtlaková zkouška těsnosti celé plochy příslušného sektoru. U netěsného sektoru dochází k nadměrnému poklesu hodnoty podtlaku vyvozeného vývěvou. Takto je možné prověřit těsnost izolace v jakékoliv fázi výstavby objektu. Netěsnosti je možné zjistit, přesně lokalizovat a opravit ještě předtím, než bude izolace zakrytá dalšími konstrukcemi, popřípadě namáhaná vodou po dokončení a předání stavby. V případě hydroizolačního defektu systému po zakrytí dalšími konstrukcemi, který se projevuje vlhnutím vnitřních povrchů konstrukcí, příp. výrony vody, lze vadné místo – sektor – vyhledat podle přístupových hadiček, ze kterých v případě poruchy vytéká (nebo při podtlakové zkoušce je vysávána) voda. Při vhodném konstrukčním uspořádání je možné systém aktivovat injektáží netěsných sektorů. Injektáž se provádí předem osazenými přístupovými hadičkami, tedy bez nutnosti dodatečného zpřístupňování izolace (odpadá demolice zakrývajících konstrukcí, výkopy kolem stavby apod.). Nezbytným podkladem pro provedení hydroizolačního systému je výrobní projektová dokumentace. Ta řeší tvar a rozmístění sektorů, konstrukční detaily systému, polohu kontrolních šachtic s vývody přístupových hadiček, požadavky na stavební přípravu a provádění systému, požadavky na navazující profese, předpis kontrolních zkoušek těsnosti, atd.
Na stavbě bylo v několika etapách kontrolováno celkem 172 sektorů. Úvodní zkoušky odhalily netěsnosti systému ještě před jeho zakrytím konstrukcemi. Jednalo se o statisticky obvyklé netěsnosti v prováděných spojích a statisticky obvyklé poškození provozem stavby před provedením ochranných vrstev systému. Netěsnosti bylo možné včas opravit běžnou izolatérskou technologií. V případě pasivního systému by tyto netěsnosti pravděpodobně byly zabudovány a odhalila by je až voda namáhající stavbu.
Závěrem: Úvahy o koncepci hydroizolační ochrany staveb je nutné vést v raných stádiích jejich projektové přípravy. Vhodným podkladem pro takovou rozvahu může být směrnice České hydroizolační společnosti ČHIS 01: Hydroizolační technika – Ochrana staveb a konstrukcí před nežádoucím působením vody z ledna 2014 (www.hydroizolacnispolecnost.cz). Pro architekty, projektanty a poučené zadavatele staveb může být vodítkem k dosažení hydroizolačního úspěchu. Formuluje a třídí do kategorií požadavky na ochranu vnitřních prostor a konstrukcí podle jejich charakteru, kategorizuje návrhové namáhání vodou a v závislosti na těchto vstupech stanovuje požadavek na účinnost a spolehlivost hydroizolační konstrukce. Umožňuje dohledat ze seznamu většiny známých hydroizolačních konstrukcí takovou, která požadavku na účinnost a spolehlivost vyhoví. Není rozumné požadovat zajištění veškeré ochrany proti nežádoucímu působení vody samotnou hydroizolační konstrukcí (přímý hydroizolační princip). Proto směrnice uvádí výčet a zásady nepřímých hydroizolačních principů (např. drenáž, izolace vzduchovou vrstvou) a doporučení pro architektonické a stavebně technické řešení stavby (způsob osazení stavby do terénu, členitost, umístění chráněných prostor v dispozici atd.) tak, aby výsledné technické řešení ochrany stavby před vodou jako celek, říkejme tomu hydroizolační koncepce, byla rozumná.
David Tesař, Jan Matička, Atelier DEK – Dekprojekt, s. r. o.
KCEV – Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání Vrchlabí
Klient: Správa Krkonošského národního parku, zastoupená Janem Hřebačkou
Autor: Petr Hájek Architekti, Petr Hájek
Spolupráce na konceptu: Helena Línová, Michal Volf
Spolupráce: Cornelia Klien, Andrea Kubná, Ondřej Lipenský, Helena Línová, Martin Prokš, Martin Stoss, Michal Volf, Jan Kolář
Spoluautoři mobilního nábytku: Cornelia Klien, Martin Stoss
Grafické řešení: Kristina Ambrozová
Projektová dokumentace: VPÚ Deco Praha, Tomáš Říčař, Milan Kubeš, Jan Kolář
Vizualizace: Lukáš Zimandl
Statika: Vratislav Klíma
Hydroizolace: Atelier Dek
Geometrie skořepiny: Jaroslav Hulín
Prostorová akustika: Soning Praha, Martin Vondrášek
Zastavěná plocha: 831 m2
Náklady: 88 715 080 Kč. Projekt je podpořen z Operačního programu Životní prostředí, Prioritní osa 7
Kapacita: 126 návštěvníků, přednáškový sál 80 míst k sezení, laboratoř 16 míst, učebna 30 míst
Projekt Design: 2009
Realizace: 2011–13
Generální dodavatel: Metrostav, divize 9, vedoucí projektu Pavel Trojan
Dodavatel dřevěného interiéru: SOLLUS NÁBYTEK, Marek Šilhánek
Dodavatel prvků z nerezové oceli: GIGA-Line, Jaromír Václavík
Dodavatel zelené střechy: Roagrotex, Tomáš Křivohlavý
Foto: Benedikt Markel
Publikováno v časopise STAVBA 1/2014
